ECLI:CZ:NS:2000:25.CDO.564.99.1
sp. zn. 25 Cdo 564/99
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v právní věci žalobce M. K. proti žalovaným 1. Katastrálnímu úřadu J. a 2. České republice - Českému úřadu zeměměřičskému a katastrálnímu, se sídlem v Praze 1, Hybernská 2, o náhradu škody způsobené nesprávným úředním postupem, vedené u Okresního soudu v Jičíně pod sp. zn. 4 C 140/97, o dovolání žalobce proti rozsudku Okresního soudu v Jičíně ze dne 25. června 1998, č.j. 4 C 140/97-62, a proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 16. prosince 1998, č.j. 17 Co 576/98-81, takto:
I. Řízení o dovolání proti rozsudku Okresního soudu v Jičíně ze dne 25. června 1998, č.j. 4 C 140/97-62 se zastavuje.
II. Dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 16. prosince 1998, č.j. 17 Co 576/98-81 se odmítá.
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Jičíně rozsudkem ze dne 25. 6. 1998 č.j. 4 C 140/97-62 zamítl žalobu s návrhem, aby byli žalovaní uznáni povinnými zaplatit žalobci společně a nerozdílně částku 2.525.844,- Kč, a dále rozhodl o náhradě nákladů řízení. Při svém rozhodnutí vycházel ze zjištění, že na základě hospodářské smlouvy uzavřené dne 22. 7. 1991 mezi městem J. a firmou K. o převodu vlastnictví k domu čp. 74 se st. p. č. 77 v k. ú. J. bylo zapsáno vlastnické právo k předmětné nemovitosti na firmu K.. Žalobce v této nemovitosti budoval nákupní středisko a za tím účelem uzavřel několik úvěrových smluv s K. b., a.s., na jejichž základě mu byl poskytnut úvěr na koupi nemovitosti a na výstavbu a nákup vybavení obchodního domu. Tyto úvěry byly zajištěny zástavním právem k této nemovitosti na základě zástavních smluv uzavřených mezi bankou a žalobcem, které byly Katastrálním úřadem v J. vloženy do katastru nemovitostí. Dopisem ze dne 20. 6. 1995 sdělil Katastrální úřad v J. žalobci, že údaje katastru, podle kterých je firma K. vlastníkem předmětné nemovitosti, jsou chybné, protože hospodářská smlouva ze dne 22. 7. 1991 nebyla registrována bývalým notářstvím podle tehdy platných předpisů. Žalobce byl proto nucen předat nemovitost městu J., které bylo také zapsáno jako její vlastník. Na úrocích z úvěrů, které žalobce čerpal, zaplatil celkem 2.525.844,- Kč a tuto částku požaduje na žalovaných z důvodu náhrady škody způsobené nesprávným úředním postupem katastrálního úřadu, který v době od 1.1.1993 do 20.6.1995 provedl vklad tří zástavních smluv, aniž zjistil, že žalobce není vlastníkem nemovitosti. Po provedeném řízení dospěl soud prvního stupně k závěru, že nedošlo k nesprávnému úřednímu postupu ze strany orgánu geodézie, dříve evidujícího nemovitosti, neboť zákon č. 22/1964 Sb. mu neukládal povinnost přezkoumávat vlastnická práva, a ani ze strany katastrálního úřadu, neboť nebylo postupováno v rozporu s právními předpisy. Dovodil dále, že úroky z poskytnutých úvěrů nemohou být škodou způsobenou postupem katastrálního úřadu, neboť nejsou v přímé souvislosti se zástavními smlouvami, ale se smlouvami úvěrovými, které nejsou předmětem vkladu do katastru nemovitostí. Protože není dána příčinná souvislost mezi jednáním žalovaných a vznikem škody, nejsou splněny předpoklady pro vznik odpovědnosti za škodu. Kromě toho první žalovaný není ve věci pasivně legitimován vzhledem k tomu, že za škodu podle zákona č. 58/1969 Sb. je odpovědným subjektem stát.
K odvolání žalobce Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 16. 12. 1998 č.j. 17 Co 576/98-81 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil, rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení a zamítl návrh na připuštění dovolání k otázce, zda vklad zástavní smlouvy do katastru, když zástavu zřizuje nevlastník nemovitosti, je v příčinné souvislosti se škodou, která nevlastníku vznikne uzavřením úvěrové smlouvy, z níž musí později platit úroky. Odvolací soud vycházel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně a ztotožnil se s jeho závěry zejména v tom, že škoda, jejíž náhrady se žalobce domáhá, nevznikla rozhodnutím o vkladu zástavních smluv do katastru nemovitostí, ale tím, že žalobce nedodržel splatnost úvěrů z úvěrových smluv, které nebyly a nejsou předmětem vkladu do katastru. Mezi rozhodnutím o vkladu zástavních smluv do katastru a žalovanou škodou tedy není příčinná souvislost. Vzhledem k tomu, že nedostatek příčinné souvislosti je v daném případě zcela zřejmý, odvolací soud návrhu žalobce na připuštění dovolání nevyhověl.
Proti rozsudkům soudů obou stupňů podal žalobce dovolání z důvodu podle §241 odst. 3 písm. d/ o.s.ř. Namítá, že existuje příčinná souvislost mezi škodou, která vznikne nevlastníku uzavřením úvěrové smlouvy, z níž musí později platit úroky, a vkladem práva zástavního do katastru nemovitostí. Poukazuje na zákon č. 265/1992 Sb., podle kterého katastrální úřad v řízení o povolení vkladu zkoumá listinu, na základě které má být vklad povolen, i z hlediska oprávnění účastníka nakládat s předmětem smlouvy, a dovozuje, že pokud by katastrální úřad toto oprávnění řádně prověřil, zjistil by, že žalobce není vlastníkem, a bez souhlasu vlastníka by nezřídil zástavní právo. Poukazuje na to, že v době, kdy katastrální úřad rozhodoval o povolení vkladu zástavního práva, měl k dispozici veškeré listiny, ze kterých vyplýval právní vztah žalobce k předmětu smlouvy. Příčinnou souvislost spatřuje dovolatel dále v tom, že uzavření úvěrových smluv a čerpání úvěrů bylo vázáno na podmínku vkladu zástavního práva, a pokud by k vkladu nedošlo, nemohlo by dojít k uzavření úvěrových smluv. Namítá, že v řízení před soudem prvního stupně navrhl vyžádat zprávu od K. b. J., ze které by jasně vyplývaly úvěrové vztahy banky se žalobcem, tento důkaz však nebyl proveden. Navrhl zrušení rozsudků soudů obou stupňů a vrácení věci k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud jako soud dovolací ( §10a o.s.ř. ) po přezkoumání věci dospěl k závěru, že v dané věci dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není přípustné.
Podle ust. §236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Dovolání je přípustné proti rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže trpí vadami uvedenými v ust. §237 odst. 1 o.s.ř. Dovolání je dále přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé (§238 odst.1 písm. a/ o.s.ř. ), nebo jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl jinak než v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil (§238 odst. 1 písm. b/ o.s.ř.).
Podle §239 odst. 1 o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozsudku nebo usnesení odvolacího soudu ve věci samé, jímž bylo rozhodnutí soudu prvního stupně potvrzeno, jestliže odvolací soud ve výroku rozhodnutí vyslovil, že dovolání je přípustné, protože jde o rozhodnutí po právní stránce zásadního významu. Přípustnost dovolání může odvolací soud vyslovit i bez návrhu. Ve smyslu odst. 2 tohoto ustanovení jestliže odvolací soud nevyhoví návrhu účastníka na vyslovení přípustnosti dovolání, je dovolání podané tímto účastníkem přípustné, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam.
Vady řízení vyjmenované v ustanovení §237 odst. 1 o.s.ř., k nimž dovolací soud přihlíží z úřední povinnosti /§242 odst. 3 o.s.ř./, nebyly dovolatelem tvrzeny a ani z obsahu spisu nevyplývají. Přípustnost dovolání není dána ani podle §238 odst. 1 písm. b) o.s.ř., neboť potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu ve věci samé nepředcházelo zrušení dřívějšího rozsudku soudu prvního stupně.
V dané věci bylo třeba posoudit přípustnost dovolání podle §239 odst. 2 o.s.ř. Dovolání je podle tohoto ustanovení přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění přípustnost dovolání nezakládají), a současně se musí jednat o právní otázku zásadního významu. Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu ustanovení §239 odst. 2 o.s.ř. spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po právní stránce, vyplývá, že dovolací přezkum se otevírá zásadně pro posouzení těch právních otázek, pro něž byl návrh na připuštění dovolání učiněn a pro které je dovolání podáno.
O nesprávné právní posouzení věci či určité právní otázky se jedná v případě, že dovolatel namítá, že odvolací soud věc posoudil podle nesprávného právního předpisu nebo že právní předpis nesprávně vyložil. Zamítavé rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze závěru, že mezi postupem katastrálního úřadu při vkladu zástavního práva k nemovitosti a majetkovou újmou žalobce, spočívající v úrocích zaplacených z úvěrů poskytnutých bankou podle úvěrových smluv, není dán vztah příčinné souvislosti.
Podle ustanovení §18 odst. 1 zákona č. 58/1969 Sb. stát odpovídá za škodu způsobenou v rámci plnění úkolů státních orgánů a orgánů společenské organizace uvedených v §1 odst. 1 nesprávným úředním postupem těch, kteří tyto úkoly plní.
Zákonnými předpoklady vzniku odpovědnosti za škodu podle §18 odst. 1 zák. č. 58/1969 Sb., jsou nesprávný úřední postup, vznik škody a příčinná souvislost mezi nesprávným úředním postupem a vznikem škody. I u objektivní odpovědnosti státu za škodu je nezbytným předpokladem jejího vzniku existence příčinné souvislosti (vztah příčiny a následku) mezi právní skutečností, za niž se odpovídá, a mezi vznikem škody. O vztah příčinné souvislosti se jedná, vznikla-li škoda jako následek určité škodné události (zde nesprávného úředního postupu katastrálního úřadu), tedy, je-li doloženo, že nebýt této události, ke škodě by nedošlo.
V dané věci žalobce uplatnil nárok na náhradu škody, která mu vznikla tím, že svému věřiteli zaplatil úroky z poskytnutého úvěru. Je třeba vycházet z toho, že povinnost dlužníka zaplatit věřiteli smluvené úroky vzniká ze závazku dlužníka v úvěrové smlouvě, která je právním důvodem tohoto plnění; povinnost platit úroky z prodlení pak vyplývá ze zákona jako důsledek nedodržení splatnosti úvěrů z úvěrových smluv. Povinnost dlužníka uhradit věřiteli úroky z poskytnutého úvěru (tj. příslušenství pohledávky - §121 odst. 3 obč. zák.) vzniká z jejich vzájemného závazkového vztahu, založeného jejich smluvním ujednáním o poskytnutí úvěru, nikoliv vkladem zástavní smlouvy do katastru nemovitostí, byť byla uzavřena mezi týmiž subjekty. Věřitel ze smlouvy o úvěru je oprávněn požadovat na dlužníkovi plnění podle této smlouvy bez ohledu na to, zda jeho pohledávka je zajištěna zástavním právem, popř. jiným prostředkem sloužícím k zajištění závazku dlužníka, či nikoliv. Zatímco zajišťovací závazek vzhledem ke své akcesorické povaze nemůže vzniknout a trvat bez platného závazku hlavního, neplatí to naopak. I bez zajištění závazku hlavního (ze smlouvy o úvěru) je totiž dlužník povinen splnit to, k čemu se ve smlouvě zavázal. Okolnost, zda pohledávka věřitele byla zajištěna zástavním právem vloženým do katastru či nikoliv, neměla ani v daném případě za následek vznik jiné povinnosti dlužníka vůči věřiteli, než té, k níž se smluvně zavázal, příp. té, která mu vznikla ze zákona jako důsledek prodlení s plněním peněžitého dluhu podle smlouvy o úvěru, a tato okolnost neměla vliv ani na výši úroků z úvěru. Zaplacením úroků žalobce plnil povinnost, jež mu vznikla ze závazku ve smlouvě o úvěru, kterou s bankou uzavřel, a příčinou vzniku této jeho platební povinnosti tedy nebyl a ani nemohl být postup katastrálního úřadu při povolení vkladu zástavní smlouvy do katastru nemovitostí, neboť jím povinnost žalobce platit úroky z úvěru způsobena nebyla.
Z uvedeného vyplývá, že právní názor odvolacího soudu, z něhož vychází jeho rozhodnutí v otázce příčinné souvislosti mezi vznikem tvrzené škody na straně žalobce a postupem katastrálního úřadu při povolení vkladu do katastru (§18 odst. 1 zák. č. 58/1969 Sb.), je správný a plně v souladu s dosavadní judikaturou. Nejedná se proto o otázku zásadního právního významu odůvodňující závěr, že by rozsudek odvolacího soudu měl po právní stránce zásadní význam. Pak ovšem podmínky přípustnosti dovolání z hlediska ustanovení §239 odst. 2 o.s.ř. nejsou v daném případě splněny a dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není přípustné.
Námitka dovolatele, že soud neprovedl jím navrhovaný důkaz, tedy že soud nepostupoval v souladu s ustanovením §120 o.s.ř., je dovolacím důvodem podle ust. §241 odst. 3 písm. b/ o.s.ř. Namítaná vada řízení, i pokud by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, však nezakládá přípustnost dovolání, neboť k jiným (tj. v ust. §237 o.s.ř. neuvedeným) vadám dovolací soud přihlíží, jen pokud je dovolání přípustné.
Nejvyšší soud proto dovolání žalobce proti rozsudku odvolacího soudu odmítl podle §243b odst. 4 věty první a §218 odst. 1 písm. c) o.s.ř.
Pokud žalobce dovoláním napadl také rozsudek soudu prvního stupně, bylo v této části nutno řízení zastavit. Z ust. §236 odst. 1 o.s.ř., dle něhož je dovolání mimořádným opravným prostředkem proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu, totiž vyplývá, že dovoláním nelze rozhodnutí soudu prvního stupně úspěšně napadnout. Opravným prostředkem pro přezkoumání rozhodnutí soudu prvního stupně je odvolání ( §201 o. s. ř.); občanský soudní řád proto také neupravuje funkční příslušnost soudu pro projednání dovolání proti takovému rozhodnutí. Tím, že žalobce směřuje dovolání přímo proti rozsudku soudu prvního stupně, uvedenou podmínku dovolacího řízení opomíjí. Nedostatek funkční příslušnosti je neodstranitelným nedostatkem podmínky řízení; Nejvyšší soudu proto řízení o dovolání proti rozsudku soudu prvního stupně zastavil ( §104 odst. 1, §243c o.s.ř.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 4, §224 odst.1 a §142 odst.1 o.s.ř., neboť žalobce neměl v dovolacím řízení úspěch a žalovaným náklady v dovolacím řízení nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně 18. července 2000
JUDr. Marta Š k á r o v á, v. r.
předsedkyně senátu
Za správnost vyhotovení: Romana Říčková