ECLI:CZ:NS:2000:25.CDO.583.99.1
sp. zn. 25 Cdo 583/99
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v právní věci žalobkyně Č. s., a. s. proti žalovaným 1) I. S., 2) T. S., 3) M. P. a 4) J. K., o 50.680,- Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp.zn. 7 C 93/92, o dovolání čtvrtého žalovaného proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 15. ledna 1999 č.j. 16 Co 11/99-32, takto:
I. Dovolání čtvrtého žalovaného se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Rozsudkem ze dne 6. 10. 1992 č. j. 7 C 93/92-11 Obvodní soud pro Prahu 5 uložil žalovaným, aby žalobkyni zaplatili 50.680,- Kč s příslušenstvím s tím, že plněním jednoho ze žalovaných zaniká do výše plnění povinnost ostatních žalovaných, a rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Odvolání, která proti tomuto usnesení podali třetí žalovaná a čtvrtý žalovaný, byla usnesením Městského soudu v Praze ze dne 15. ledna 1999 č. j. 16 Co 11/99-32 odmítnuta podle §218 odst. 1 písm. a/ o.s.ř. pro opožděnost. Odvolací soud poté, co konstatoval, že doklad o doručení rozsudku (doručenka) je listinou mající povahu listiny veřejné, a tedy potvrzuje doručení písemnosti, dokud není prokázán opak, vyšel ze zjištění, že rozhodnutí, proti němuž odvolání směřovala, bylo každému z odvolatelů doručeno do vlastních rukou dne 11. 12. 1992 (pro nedostatky náležitostí obou doručenek nebylo možno vyjít z fikce náhradního doručení ve smyslu §47 odst. 2 o.s.ř.); jestliže třetí žalovaná podala odvolání na poštu dne 18. 9. 1998 a čtvrtý žalovaný dne 24. 9. 1998 (odvolací soud písařskou chybou uvádí rok 1992), stalo se tak po uplynutí patnáctidenní lhůty, která skončila 28. 12. 1992. Protože odvolatelé ke svým tvrzením, že jim rozsudek soudu prvního stupně nebyl doručen, nepředložili žádné důkazy, opřel odvolací soud své závěry o datu doručení a o počátku běhu odvolací lhůty o data a podpisy uvedené na doručenkách.
Proti tomuto usnesení podal čtvrtý žalovaný dovolání, v němž namítá, že odvolací soud bez ověření odvolacích námitek nebyl oprávněn odvolání odmítnout s pouhým poukazem na závěr, že doručenka je veřejnou listinou. Podle dovolatele je tento názor v rozporu s rozhodnutím Nejvyššího soudu sp. zn. 6 Cz 183/67 a nelze jej dovodit ani z poštovního řádu ani z jiného právního předpisu. Dovolatel dále namítá, že mu byla odňata možnost jednat před soudem, a to jak rozhodnutím odvolacího soudu, tak i postupem soudu prvního stupně, neboť mu nebyl doručen stejnopis žaloby ani vyrozumění o jednání a tím mu bylo znemožněno vyjádřit se k věci. Navrhl, aby usnesení odvolacího soudu i rozsudek soudu prvního stupně byly zrušeny a věc vrácena obvodnímu soudu k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas a že je podle §238a odst. 1 písm. e/ o.s.ř. přípustné, přezkoumal napadené rozhodnutí odvolacího soudu a dospěl k závěru, že dovolání není důvodné.
Podle §158 odst. 2 o.s.ř. se stejnopis písemného vyhotovení rozsudku doručuje účastníkům, popřípadě jejich zástupcům do vlastních rukou. Podle §204 odst. 1 o.s.ř. se odvolání podává do patnácti dnů od doručení rozhodnutí u soudu, proti jehož rozhodnutí směřuje. Podle ustanovení §57 odst. 3 o.s.ř. lhůta je zachována, je-li posledního dne lhůty učiněn úkon u soudu nebo podání odevzdáno orgánu, který má povinnost je doručit. Podle §218 odst. 1 písm. a/ o.s.ř. odvolací soud odmítne odvolání, které bylo podáno opožděně.
Odvolací soud pro nedostatek údaje o výzvě nevycházel z tzv. náhradního doručení podle ustanovení §47 odst. 2 o.s.ř. a za den doručení považoval datum podepsané adresátem na doručence; není tedy nutno ověřovat správnost údajů pošty, že adresát, ač se v místě bydliště zdržuje, zásilku nepřevzal, přičemž byl poštou dodržen stanovený postup, nýbrž pro rozhodnutí o opožděnosti odvolání je v této věci určující pouze to, zda adresát zásilku, jejíž převzetí podle údajů pošty na doručence stvrdil dne 11. 12. 1992 vlastním podpisem, skutečně tohoto dne obdržel.
Šetření za účelem zjištění, zda došlo k řádnému doručení rozsudku, má před rozhodnutím o odvolání (i podle dovolatelem citovaného rozhodnutí Nejvyššího soudu) provést odvolací soud v případech, kdy o řádném doručení vznikají odůvodněné pochyby (např. vzbuzuje-li doklad o doručení pochybnost, zda je podepsán adresátem, není-li podpis na doručence zcela čitelný a nasvědčuje-li spíše tomu, že by se mohlo jednat o podpis jiné osoby, apod.); teprve poté může být náležitě zodpovězena i sporná otázka, zda odvolání proti tomuto rozsudku směřující je opožděné. V posuzovaném případě však takové pochybnosti nenastaly. Odvolací soud disponoval doručenkou opatřenou podpisem čtvrtého žalovaného, aniž by bylo zároveň tvrzeno, že jde o podpis jiné osoby. Čtvrtý žalovaný totiž v odvolání uvedl pouze tolik, že mu rozsudek soudu prvního stupně do současné doby nebyl doručen a že se o jeho existenci dozvěděl až dne 19. 5. 1998 prostřednictvím výzvy k doplacení pohledávky od žalobkyně, a není tedy pravdou (jak se uvádí v dovolání), že by již v odvolání tvrdil, že doručenka nebyla podepsána jeho vlastní rukou. Za situace, kdy doručenka nevzbuzovala pochybnosti o tom, že byla podepsána adresátem, a kdy v odvolání bylo pouze obecně tvrzeno, že k doručení nedošlo, aniž by odvolatel své tvrzení blíže zdůvodnil a vyjádřil se k podpisu na doručence a aniž by učinil důkazní návrhy, které by mohly vyvracet pravost podpisu, odvolací soud nepochybil, jestliže nepřistoupil k šetření ohledně pravosti podpisu, a správně vyšel z toho, že stejnopis rozsudku byl čtvrtému žalovanému doručen dne 11. 12. 1992 do vlastních rukou. Odtud potom vyplynul i správný závěr o opožděnosti odvolání.
Dovolatel dále uplatňuje námitku, že řízení bylo zatíženo vadou uvedenou v ustanovení §237 odst. 1 písm. f/ o.s.ř., podle nějž je dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu přípustné, jestliže účastníku řízení byla v průběhu řízení nesprávným postupem soudu odňata možnost jednat před soudem.
Odnětím možnosti jednat před soudem se rozumí takový postup soudu, jímž znemožnil účastníku řízení realizaci těch procesních práv, která mu občanský soudní řád dává, tedy i tehdy jestliže soud věc projednal v rozporu s ustanovením §101 odst. 2 o.s.ř. v nepřítomnosti účastníka či mu znemožnil vyjádřit se k návrhům na důkazy a k důkazům, které byly provedeny, přednést své návrhy (§123, §215 o.s.ř.) apod.
Jestliže povaha rozhodnutí odvolacího soudu, jímž se řízení končí, vylučuje možnost věcného přezkumu rozhodnutí soudu prvního stupně, pak okolnost, že řízení, jež rozhodnutí soudu prvního stupně předcházelo, je postiženo vadou dle §237 odst. 1 písm. f/ o.s.ř., sama o sobě důvodnost dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu ve smyslu citovaného ustanovení nezakládá (srov. též usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 26. 11. 1997 sp. zn. 2 Cdon 1635/97, publikované v časopise Soudní judikatura č. 2/1998 pod č. 16). Vedle usnesení o zastavení odvolacího řízení (viz například §207 odst. 2 o.s.ř. nebo §43 odst. 2 o.s.ř. ve spojení s ustanoveními §205 a §211 o.s.ř.) se výše řečené vztahuje především na usnesení o odmítnutí odvolání (§218 odst. 1 o.s.ř.). V okolnosti, že odvolání dovolatele bylo odmítnuto, nelze tedy spatřovat vadu řízení uvedenou v ustanovení §237 odst. 1 písm. f/ o.s.ř.
S opožděně podaným odvoláním zákon spojuje jediný důsledek - jeho odmítnutí (§218 odst. 1 písm. a/ o.s.ř.), aniž by odvolací soud byl oprávněn jakkoli zkoumat věcnou správnost napadeného rozhodnutí; odvolací soud nemůže (postupem podle §221 o.s.ř.) reagovat ani na tak zjevné procesní vady jakými jsou například nedostatek soudní pravomoci, rozhodování vyloučeného soudce či nesprávné obsazení soudu prvního stupně. Jde o projev jedné ze stránek tzv. materiální právní moci rozhodnutí, jíž je zásadní nezměnitelnost rozhodnutí, které nebylo napadeno včasným odvoláním (srovnej §159 odst. 1 a 3 o.s.ř.).
Zrušit usnesení, jímž bylo odvolání odmítnuto pro opožděnost, by bylo možno jen pro takové vady řízení a rozhodnutí soudu prvního stupně, jež mohly mít vliv na správnost úsudku odvolacího o opožděnosti odvolání. Závěr o tom, že odvolání bylo podáno opožděně, byl dovolacím soudem, jak shora uvedeno, shledán správným a žádná z vad, jimiž má být postiženo řízení před soudem prvního stupně, se tohoto závěru nedotýká.
Rovněž řízení před odvolacím soudem vadou podle §237 odst. 1 písm. f/ o.s.ř. zatíženo nebylo, neboť podle §214 odst. 2 písm. a/ o.s.ř. byl odvolací soud oprávněn věc projednat a rozhodnout bez nařízení jednání.
Z uvedeného vyplývá, že usnesení odvolacího soudu je z hlediska ustanovení §238a odst. 1 písm. e/ o.s.ř. správné a že netrpí vadou podle ustanovení §237 odst. 1 písm. f/ o.s.ř.; z obsahu spisu se nepodává, že by bylo postiženo jinou vadou uvedenou v §237 odst. 1 o.s.ř. (dovolatel ani nic takového netvrdí), proto bylo dovolání čtvrtého žalovaného podle §243b odst. 1, 5 věty za středníkem o.s.ř. zamítnuto.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 4 věty první, §224 odst. 1, 151 odst. 1 věty první a §142 odst. 1 o.s.ř., neboť čtvrtý žalovaný s ohledem na výsledek dovolacího řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení, a žalobkyni v dovolacím řízení náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně 28. listopadu 2000
JUDr. Olga P u š k i n o v á, v. r.
předsedkyně senátu
Za správnost vyhotovení: Romana Říčková