ECLI:CZ:NS:2000:25.CDO.805.99.1
sp. zn. 25 Cdo 805/99
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Olgy Puškinové a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Petra Vojtka v právní věci žalobkyně L. K. zastoupené advokátem, proti žalovanému P. H., státnímu podniku v likvidaci, zastoupenému advokátkou, o 226.729,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Jičíně pod sp.zn. 5 C 116/91, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 8. října 1998 č.j. 19 Co 41/98-202, takto:
Rozsudek Okresního soudu v Jičíně ze dne 7. listopadu 1997 č. j. 5 C 116/91 - 185 a rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 8. října 1998 č. j. 19 Co 41/98 - 202 se zrušují a věc se vrací Okresnímu soudu v Jičíně k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Žalobkyně se původně domáhala (žalobou doručenou soudu dne 11. 6. 1991), aby žalovanému byla uložena povinnost zaplatit jí blíže nespecifikovanou částku za účelem provedení nápravě ozdravných opatření jejího rodinného domku čp. 525 nebo pro případ nemožnosti jejich provedení zaplatit jí částku 500.000,- Kč s přísl. jako hodnotu tohoto rodinného domku. Podáním ze dne 29. 8. 1991 upřesnila žalobu tak, že na provedení ozdravných opatření požadovala zaplatit částku 250.000,- Kč s přísl. Svůj návrh odůvodnila tím, že v roce 1971 uzavřela se žalovaným smlouvu o dodávce stavebních dílů a montážních prací, na základě níž byla vybudována hrubá stavba jejího rodinného domu typu START; v důsledku zvýšeného vyzařování radonu a záření gama byla bytová jednotka v této nemovitosti označena pravomocným rozhodnutím stavebního úřadu MěNV ze dne 14. 6. 1989 za zdravotně závadnou.
S ohledem na to, že kupní smlouvou ze dne 16. 11. 1992 koupila od žalobkyně označený dům s příslušnými pozemky Česká republika - Okresní úřad za částku určenou znaleckým posudkem ve výši 723.271,- Kč, která jí byla vyplacena zčásti v prosinci 1992 a zčásti v prosinci 1993, změnila žalobkyně v průběhu řízení (podáním ze dne 22. 10. 1997) svoji žalobu tak, že na žalovaném požaduje zaplatit částku 226.729,- Kč s 3 % úrokem od podání žaloby do 14. 7. 1994 a se 16 % úrokem od 15. 7. 1994 do zaplacení jako rozdíl mezi tím, co z nuceného prodeje předmětných nemovitostí od státu obdržela, a tím, co by prodejem těchto nemovitostí v roce 1992 získala na základě tržní ceny, jež by podle zprávy realitní kanceláře činila částku 950.000,- Kč. Tuto změnu žaloby připustil Okresní soud v Jiříně usnesením ze dne 22. 10. 1997 č. j. 5 C 116/91 - 173.
Rozsudkem ze dne 7. 11. 1997 č. j. 5 C 116/91 - 185 pak Okresní soud v Jičíně žalobu zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi účastníky a vůči státu. Při svém rozhodování vycházel ze zjištění, že žalovaný na základě smlouvy o dodávce stavebních dílů a montážních prací dodal a zhotovil v roce 1971 žalobkyni rodinný dům typu START, který byl v důsledku zvýšeného vyzařování radonu a záření gama uznán rozhodnutím stavebního úřadu MěNV ze dne 13. 4. 1989 č., jež právní moci nabylo dne 14. 6. 1989, za zdravotně závadný. Na základě metodického pokynu Ministerstva financí ČR z roku 1992 tento dům s příslušnými pozemky koupila od žalobkyně kupní smlouvou ze dne 16. 11. 1992 registrovanou Státním notářstvím dne 8. 12. 1992 Česká republika - Okresní úřad za kupní cenu ve výši 723.271,- Kč určenou znaleckým posudkem znalkyně J. S.. Okresní soud dospěl k závěru, že žalobě nelze vyhovět pro důvodně vznesenou námitku promlčení uplatněného nároku na náhradu škody. S poukazem na ust. §106 a §421 obč. zák. soud prvního stupně dovodil, že v daném případě došlo ke vzniku tvrzené škody již v roce 1971, neboť radioaktivním se její dům nestal rozhodnutím stavebního úřadu MěNV ze dne 13. 4. 1989, kdy byl uznán zdravotně závadným, nýbrž tuto vadu vykazoval již v době, kdy byl postaven; proto je nárok žalobkyně promlčen v objektivní tříleté promlčecí době, která uplynula v roce 1974, tedy ještě před podáním žaloby. V odůvodnění svého rozhodnutí soud prvního stupně dále uvedl, že v dané věci žalobkyni zanikly i nároky z odpovědnosti žalovaného za vady zhotovené věci ve smyslu ust. §270 a násl. obč. zák.ve znění účinném do 31. 12. 1991, když žádné právo z tohoto titulu vůči žalovanému v tříleté záruční době (§271 odst. 3 cit. zák.) neuplatnila, což ostatně žalobkyni bylo zřejmé.
K odvolání žalobkyně Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 8. 10. 1989 č. j. 19 Co 41/98 - 202 rozsudek okresního soudu potvrdil, rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení a proti svému rozsudku připustil dovolání. Odvolací soud vycházel ze skutkových zjištění okresního soudu a ztotožnil se i s jeho závěrem, že uplatněný nárok žalobkyně na náhradu škody je promlčen. Shodně se soudem prvního stupně s poukazem na ust. §106 odst. 2 obč. zák. dovodil, že rozhodnutí MěNV , kterým byl byt v rodinném domku žalobkyně uznán za zdravotně závadný, bylo rozhodnutím pouze deklarujícím existující stav, nebylo však událostí, z níž škoda vznikla; takovouto událostí je podle názoru odvolacího soudu odevzdání a převzetí zakázky, tj. v daném případě odevzdání a převzetí stavby rodinného domku žalobkyní v roce 1971. Žalobkyni byla totiž žalovaným předána věc, která byla způsobilá ohrozit nejen její zdraví, ale i zdraví dalších osob, v důsledku čehož měla tato věc nižší hodnotu, než obdobná věc bez vad. Vzhledem k tomu, že objektivní promlčecí doba ve smyslu ust. §106 odst. 2 obč. zák. je tříletá, není podle krajského soudu rozhodující, zda se uplatněný nárok na náhradu škody opírá o ust. §238 obč. zák. ve znění účinném do 31. 12. 1991, či zda je odůvodněn ust. §421a/ obč. zák. v platném znění; o desetileté promlčecí době nelze v daném případě uvažovat, neboť úmyslné způsobení škody žalovaným nebylo v řízení prokázáno. K posouzení otázky “započetí běhu promlčecích lhůt z hlediska určení rozhodné události, z níž škoda vznikla”, připustil odvolací soud ve smyslu ust. §239 odst. 1 o.s.ř. podání dovolání.
Proti tomuto rozsudku podala žalobkyně dovolání, v němž soudům obou stupňů vytýká nesprávné právní posouzení věci, pokud dospěly k závěru, že za událost, z níž škoda vznikla, je třeba považovat okamžik odevzdání a převzetí zakázky žalobkyní, a pokud dovodily, že “radioaktivním” se předmětný dům stal již v době, kdy stavba vznikla. Podle názoru dovolatelky totiž určitá nemovitost, byť je postavena ze zdravotně závadného materiálu, nemusí být z uvedeného důvodu ihned po dokončení stavby automaticky zdravotně závadnou; z této nesprávné úvahy pak vyplývá i nesprávný názor soudů obou stupňů o počátku běhu promlčecích lhůt. Dovolatelka namítá, že úvaha o tom, zda určitý objekt je zdravotně závadný či nikoliv, musí být objektivní, přičemž takovéto rozhodnutí je oprávněn vydat jen orgán k tomu v rámci své kompetence příslušný. V této souvislosti poukazuje též na to, že od roku 1971, kdy byl předmětný dům stavěn, do roku 1989, kdy bylo vydáno rozhodnutí o jeho zdravotní závadnosti, nevěděla a ani nepředpokládala, že by její dům byl objektem zdravotně závadným, neboť o této skutečnosti neexistovalo žádné oficiální rozhodnutí. Proto teprve dnem následujícím po dni právní moci předmětného správního rozhodnutí (14. 6. 1989) mohla právo na náhradu škody proti žalovanému uplatnit poprvé, přičemž v té době ještě ani nebylo zřejmé, v jaké výši by mohla náhradu škody požadovat. Proto také původně z titulu náhrady škody uplatnila částku odpovídající hodnotě nemovitosti, a teprve následně - po jejím prodeji - vyčíslila škodu jako rozdíl mezi odhadní cenou, za níž nemovitost státu prodala, a cenou, za kterou by jí mohla prodat, pokud by k tomu nebyla okolnostmi donucena. Okamžik vzniku škody tedy v daném případě není podle dovolatelky identický s okamžikem, kdy bylo takto vzniklou škodu možno vyčíslit. Navrhla, aby rozsudek odvolacího soudu byl zrušen a aby mu věc byla vrácena k dalšímu řízení.
Dovolání je přípustné (§236 odst. 1 o.s.ř.), neboť jeho přípustnost svým výrokem založil odvolací soud ( §239 odst. 1 o.s.ř.). Bylo podáno včas a osobou k tomu oprávněnou, účastníkem řízení (§240 o.s.ř.), řádně zastoupeným advokátem podle §241 odst. 1 o.s.ř. a opírá se i o přípustný dovolací důvod, jímž lze rozsudku odvolacího soudu vytýkat, že spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Ve smyslu ust. §242 odst. 3 o.s.ř. posuzuje dovolací soud z úřední povinnosti pouze vady vyjmenované v §237 odst. 1 o.s.ř. a jiné vady řízení, pokud měly za následek nesprávné rozhodnutí ve věci; jinak je vázán uplatněným dovolacím důvodem, včetně toho, jak jej dovolatel vymezil, a to v rozsahu a z důvodu té právní otázky, pro niž bylo dovolání odvolacím soudem připuštěno. Uvedené vady řízení nebyly dovoláním namítány a ani se z obsahu spisu nepodávají.
Nesprávné právní posouzení věci jako důvod dovolání podle §241 odst. 3 písm.d/ o.s.ř. spočívá v tom, že odvolací soud aplikoval na zjištěný skutkový stav nesprávný právní předpis nebo že správně použitý právní předpis nesprávně vyložil.
Nesprávnost rozhodnutí odvolacího soudu je v dovolání vyvozována z toho, že odvolací soud v posuzované věci za událost, z níž žalobkyni tvrzená škoda vznikla, považoval odevzdání a převzetí stavby rodinného domku žalobkyní v roce 1971, z čehož dovodil, že její nárok byl v objektivní tříleté lhůtě dle §106 odst. 2 obč. zák. promlčen.
Podle §100 odst. 1 obč. zák. právo se promlčí, jestliže nebylo vykonáno v době v tomto zákoně stanovené (§101 až 110).
Podle §101 obč. zák., pokud není v dalších ustanoveních uvedeno jinak, je promlčecí doba tříletá a běží ode dne, kdy právo mohlo být vykonáno poprvé.
Podle §106 odst. 1 obč. zák. právo na náhradu škody se promlčí za dva roky ode dne, kdy se poškozený dozví o škodě a o tom, kdo za ni odpovídá. Podle odst. 2 tohoto ustanovení nejpozději se právo na náhradu škody promlčí za tři roky, a jde-li o škodu způsobenou úmyslně, za deset let ode dne, kdy došlo k události, z níž škoda vznikla; to neplatí, jde-li o škodu na zdraví.
Odvolacímu soudu je třeba přisvědčit v tom, že byla-li vznesena námitka promlčení, nelze žalobě na náhradu škody vyhovět, jestliže nárok byl u soudu uplatněn po uplynutí tříleté objektivní promlčecí doby, jež počíná běžet ode dne, kdy došlo k události, z níž škoda vznikla, tj. od škodné události. Tato škodná událost ve smyslu ust. 106 odst. 2 obč. zák. zahrnuje nejen protiprávní úkon či zákonem zvlášť kvalifikovanou událost, ale i vznik škody samotné.
V posuzované věci odůvodnila žalobkyně svoji žalobu skutkovým tvrzením (změna žaloby byla soudem prvního stupně i z hlediska změněných skutkových tvrzení připuštěna), že žalovaný jí v roce 1971 dodal a zhotovil rodinný domek typu START, který byl v roce 1989 uznán rozhodnutím cit. orgánu za zdravotně závadný, v důsledku čehož byla žalobkyně nucena jej v roce 1992 prodat. Právě v souvislosti s uzavřením této kupní smlouvy měla žalobkyni vzniknout škoda tím, že kupní cena nemovitostí byla určena znaleckým posudkem, a nikoliv částkou odpovídající ceně tržní, která by podle vyjádření Realitní a stavební kanceláře, K. O., S. ze dne 16. 11. 1995 činila v roce 1992 částku o výši požadovaného rozdílu vyšší. Tato skutková tvrzení žalobkyně byla prokázána již před soudem prvního stupně a soudy obou stupňů je z hlediska skutkového stavu věci vzaly za základ svých rozhodnutí, z něhož pak při právním posouzení věci vycházely. Jejich názor, že za událost, z níž tvrzená škoda měla žalobkyni vzniknout a od níž v dané věci počíná běžet tříletá objektivní promlčecí doba, je třeba v daném případě považovat odevzdání a převzetí stavby rodinného domku žalobkyní v roce 1971, však není v souladu s ustáleným výkladem ust. §106 odst. 2 obč. zák. a tedy tím, co bylo shora uvedeno, neboť odevzdání a převzetí stavby samo o sobě ještě nezahrnuje vznik škody spočívající ve finančním rozdílu mezi kupní cenou, kterou žalobkyně za prodej nemovitosti od státu obdržela, a cenou odpovídající ceně tržní, za níž by žalobkyně mohla nemovitost prodat v roce 1992, byla-li by bez vady. Ke vzniku tvrzené škody žalobkyni proto z uvedených důvodů nemohlo dojít ani v roce 1989 vydáním rozhodnutí o zdravotní závadnosti, jak se mylně žalobkyně domnívá. Je proto důsledně třeba vycházet z toho, že žalobkyně požaduje na žalovaném zaplatit finanční újmu spočívající v rozdílu mezi uvedenými cenami, a nikoliv snížení hodnoty domu, který byl v jejím vlastnictví a který v roce 1992 byla nucena z důvodů jeho zdravotní závadnosti prodat. Jestliže tedy tvrzená škoda měla žalobkyni vzniknout až v souvislosti s prodejem její nemovitosti státu v roce 1992, mohl tudíž teprve od tohoto okamžiku počít běh objektivní promlčecí doby.
Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu není z hlediska uplatněného dovolacího důvodu podle §241 odst. 3 písm.d/ o.s.ř. správný. Nejvyšší soud České republiky jej proto zrušil (§243b odst. 1 část věty za středníkem o.s.ř.); vzhledem k tomu, že důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí i na rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud i toto rozhodnutí a věc vrátil Okresnímu soudu k dalšímu řízení (§243b odst. 2 věta druhá o.s.ř.).
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§243d odst. 1 o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně 18. května 2000
JUDr. Olga P u š k i n o v á , v. r.
předsedkyně senátu
Za správnost vyhotovení: Dana Rozmahelová