ECLI:CZ:NS:2000:25.CDO.936.99.1
sp. zn. 25 Cdo 936/99
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v právní věci žalobce A. A. S. N.V., proti žalovaným 1. Ch.R.L., zastoupenému opatrovnicí S. M., pracovnicí Obvodního soudu pro Prahu 1, a 2. Č. p., a. s., o 9.608,22 NLG s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 15 C 136/96, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 30. října 1998 č.j. 18 Co 404/98-73, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 2. 6. 1998 č.j. 15 C 136/96-60 uložil prvnímu žalovanému povinnost zaplatit žalobci 9.508,3,- NGL s 19 % úrokem od 29. 7. 1995 do zaplacení, pokud bylo požadováno zaplacení další částky 99,92 NGL s příslušenstvím, žalobu proti němu zamítl a v plném rozsahu zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhal na druhé žalované zaplacení částky 9.608,22,- NGL s příslušenstvím společně a nerozdílně s prvním žalovaným. Zároveň rozhodl o náhradě nákladů řízení. Při svém rozhodnutí vycházel ze zjištění, že dne 29. 7. 1995 v Praze došlo k dopravní nehodě, kterou zavinil první žalovaný a při níž bylo poškozeno osobní vozidlo M. W. zn. Land Rover. Vzhledem k tomu, že žalující pojišťovna vyplatila z titulu havarijního pojištění svému pojištěnci M. W. částku 9.608,22,- NLG (což je částka odpovídající způsobené škodě na vozidle, k níž je připočtena částka 99,92 NLG za provedené otestování vozu před jeho převozem do Holandska a odečtena částka 300,- NLG jako spoluúčast poškozeného) a na žalobce tak přešlo podle ust. §813 odst. 1 obč. zák. právo na náhradu škody proti škůdci až do výše plnění, které žalobce svému pojištěnci poskytl, dospěl soud prvního stupně k závěru, že nárok uplatněný proti prvnímu žalovanému, který je odpovědný za vznik škody, je důvodný s výjimkou nákladů spojených s otestováním vozu, neboť ty nebyly vynaloženy na nápravu škody vzniklé při nehodě, a nelze je proto považovat za škodu vzniklou v příčinné souvislosti s dopravní nehodou. Žalobu proti druhé žalované zamítl s odůvodněním, že není ve věci pasivně legitimována, neboť za situace, kdy je osoba škůdce známa, může být nárok žalobce, na něhož podle §813 odst. 1 obč. zák. přešlo právo na náhradu škody, uplatněn proti škůdci, nikoliv proti jeho pojistiteli, a pasivní legitimaci druhé žalované nelze dovodit ani z ust. §9 vyhl. č. 492/1991 Sb., neboť na právní vztah mezi žalobcem a druhou žalovanou nedopadá.
K odvolání žalobce Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 30. 10. 1998 č.j. 18 Co 404/98-73 rozsudek soudu prvního stupně v zamítavých výrocích o věci samé potvrdil, rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení a nevyhověl návrhu žalobce na připuštění dovolání k otázce posouzení existence zákonné cese podle §813 odst. 1 obč. zák. ve vztahu k druhé žalované. Ve vyhovujícím výroku o věci samé zůstal rozsudek soudu prvního stupně odvoláním nedotčen. Vzhledem k tomu, že žalobce ke svému tvrzení, že je oprávněn namísto poškozeného domáhat se plnění na základě zákonné cese, nepředložil žádné důkazy, ani smlouvu o havarijním pojištění uzavřenou s poškozeným M. W., odvolací soud dovodil, že žalobce neprokázal svou aktivní legitimaci ve sporu, a dále - shodně se soudem prvního stupně - uzavřel, že druhá žalovaná není ve věci věcně pasivně legitimována, a nemůže se na zákonném pojistiteli domáhat plnění ani na základě ust. §9 vyhl. č. 492/1991 Sb.
Proti tomuto rozsudku podal žalobce dovolání. Nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že neprokázal svou aktivní věcnou legitimaci. Poukazuje na to, že až do rozhodnutí odvolacího soudu nikdo jeho aktivní legitimaci ani cesi nezpochybňoval, navíc se ve spise nacházejí doklady svědčící ve prospěch jeho tvrzení. Nesouhlasí se závěrem soudů obou stupňů o nedostatku pasivní legitimace druhé žalované a namítá, že tento výrok je v rozporu s ust. §9 vyhl. č. 492/1991 Sb. Uvádí, že nabyl práv poškozeného, a proto jeho nárok je oprávněn. Navrhl zrušení rozsudku odvolacího soudu, případně i soudu prvního stupně, a vrácení věci k dalšímu řízení.
Druhá žalovaná se k dovolání vyjádřila tak, že je nepovažuje za důvodné.
Nejvyšší soud jako soud dovolací ( §10a o.s.ř. ) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, účastníkem řízení, zastoupeným advokátem, po přezkoumání věci dospěl k závěru, že v dané věci dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není přípustné.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští ( §236 odst. 1 o.s.ř.).
Dovolání je přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže trpí vadami uvedenými v ustanovení §237 o.s.ř.
Dovolání je dále přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé (§238 odst. 1 písm. a/ o.s.ř.), nebo jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl jinak než v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil (§238 odst. 1 písm. b/ o.s.ř.).
Podle §239 odst. 1 o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozsudku nebo usnesení odvolacího soudu ve věci samé, jímž bylo rozhodnutí soudu prvního stupně potvrzeno, jestliže odvolací soud ve výroku rozhodnutí vyslovil, že dovolání je přípustné, protože jde o rozhodnutí po právní stránce zásadního významu. Přípustnost dovolání může odvolací soud vyslovit i bez návrhu. Podle odst. 2 tohoto ustanovení jestliže odvolací soud nevyhoví návrhu účastníka na vyslovení přípustnosti dovolání, je dovolání podané tímto účastníkem přípustné, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam.
Vady řízení vyjmenované v ustanovení §237 odst. 1 o.s.ř., k nimž dovolací soud přihlíží z úřední povinnosti (§242 odst. 3 o.s.ř.), nebyly dovolatelem tvrzeny a ani z obsahu spisu nevyplývají. Přípustnost dovolání není dána ani podle §238 odst. 1 písm. b/ o.s.ř., neboť potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu ve věci samé nepředcházelo zrušení dřívějšího rozsudku soudu prvního stupně.
Zbývá proto posoudit přípustnost dovolání podle §239 odst. 2 o.s.ř., neboť žalobce podal návrh odvolacímu soudu na vyslovení přípustnosti dovolání, jemuž nebylo vyhověno, a proti rozsudku odvolacího soudu dovolání podal. Dovolání podle §239 odst. 2 o.s.ř. je přípustné jen pro řešení otázek právních (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění přípustnost dovolání nezakládají) a současně se musí jednat o právní otázku zásadního významu. Předpokladem přípustnosti dovolání je závěr dovolacího soudu, že některá z právních otázek v rozhodnutí odvolacího soudu řešených, proti níž směřuje dovolání, má po právní stránce zásadní význam. Je-li dovolání podáno z důvodu nesprávného právního posouzení jiné než zásadní právní otázky, nejsou předpoklady přípustnosti dovolání splněny, a totéž samozřejmě platí v případě, že dovolání je podáno z jiného důvodu než je nesprávné právní posouzení ( §241 odst. 3 písm. d/ o.s.ř.). O nesprávné právní posouzení se jedná, jestliže soud na zjištěný skutkový stav aplikoval nesprávný právní předpis nebo právní přepis nesprávně vyložil.
Pokud žalobce odůvodňuje své dovolání tím, že je nesprávný závěr soudu, že jeho tvrzení nebyla v řízení prokázána, a poukazuje na listinné důkazy ve spise založené, jedná se o námitku, týkající se nikoliv řešení otázky právní, nýbrž otázky dokazování a zjišťování skutkového stavu věci, tedy o dovolací důvod podle §241 odst. 3 písm. c/ o.s.ř. Podmínky přípustnosti dovolání z hlediska ust. §239 odst. 2 o.s.ř. tak nejsou splněny.
Otázka existence zákonné cese podle ust. §813 odst. 1 obč. zák. ve vztahu k druhé žalované, pro kterou dovolatel návrh na připuštění dovolání učinil, by byla otevřena přezkumu dovolacího soudu z hlediska ustanovení §241 odst. 3 písm. d) o.s.ř. za předpokladu, že z jejího řešení vychází rozhodnutí odvolacího soudu a že nebyla odvolacím soudem po právní stránce správně posouzena.
Zamítavé rozhodnutí odvolacího soudu v dané věci však nevychází z právního názoru na otázku existence či neexistence zákonné cese podle §813 odst. 1 obč. zák., nýbrž ze závěru, že žalobce neprokázal, že by na něj právo na náhradu škody přešlo, neboť ke svému tvrzení nepředložil potřebné důkazy. Chyběl tedy skutkový základ, na nějž by soud mohl aplikovat ust. §813 obč. zák. Odvolací soud otázku přechodu práva na náhradu škody z pojištěného na jeho pojistitele podle ust. §813 odst. 1 obč. zák. po právní stránce neřešil a protože toto rozhodnutí na jejím právním posouzení nespočívá, nemá tato právní otázka, pro níž byl návrh na připuštění dovolání učiněn, vliv na posouzení správnosti rozhodnutí odvolacího soudu. Závěr o nedostatku aktivní legitimace žalobce vychází totiž z důvodů skutkových, nikoliv právních. Kromě toho ve vztahu k druhé žalované je zamítavé rozhodnutí odvolacího soudu odůvodněno zároveň tím, že druhá žalovaná, jakožto zákonný pojistitel odpovědnosti prvního žalovaného za škodu způsobenou provozem motorového vozidla, není ve sporu o náhradu škody pasivně legitimována.
K otázce pasivní legitimace druhé žalované, popř. aplikace ustanovení §9 vyhlášky č. 492/1991 Sb., nebyl návrh na připuštění dovolání učiněn, nehledě k tomu, že proti závěru odvolacího soudu v tomto směru dovolatel ani žádné konkrétní námitky nevznesl.
Ze shora uvedeného vyplývá, že uplatněný dovolací důvod podle §241 odst. 3 písm. d/ o. s. ř. (tj. že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci) není naplněn a dovolacímu přezkumu předložená právní otázka nezakládá důvod pro závěr, že rozsudek odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam. Dovolání proti tomuto rozsudku není tedy přípustné ani podle §239 odst. 2 o.s.ř.
Nejvyšší soud proto dovolání žalobce odmítl podle §243b odst. 4 věty první a §218 odst. 1 písm. c) o.s.ř.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243b odst. 4, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §142 odst. 1 o.s.ř., neboť žalobce s ohledem na výsledek řízení na náhradu svých nákladů právo nemá a žalovaným v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně 28. listopadu 2000
JUDr. Marta Š k á r o v á , v. r.
předsedkyně senátu
Za správnost vyhotovení: Dana Rozmahelová