ECLI:CZ:NS:2000:26.CDO.1097.2000.1
sp. zn. 26 Cdo 1097/2000
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Hany Müllerové a soudců JUDr. Miroslava Feráka a Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc. v právní věci žalobce Ministerstva vnitra ČR se sídlem v Praze 7, Nad Štolou 3, proti žalované H. K., zastoupené advokátem, o vyklizení ubytovny, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 17 C 132/96, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 17. listopadu 1999, č.j. 19 Co 604/99 - 95, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 6 rozhodl rozsudkem ze dne 16. 11. 1998, č.j. 17 C 132/96 - 66 (poté co jeho dvě předchozí zamítavá rozhodnutí byla odvolacím soudem zrušena, a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení se závazným právním názorem, že Ministerstvo vnitra ČR má právní subjektivitu, je v dané věci aktivně legitimováno a zároveň může i jednat vlastním jménem), tak, že uložil žalované povinnost vyklidit ubytovací jednotku č. 204 v domě hotelového bydlení č.p. 392 v P. (dále jen "předmětná ubytovací jednotka" nebo "ubytovací jednotka"), a vyklizenou ji předat žalobci do patnácti dnů od právní moci rozsudku. Zavázal také žalovanou k zaplacení soudního poplatku a rozhodl o nákladech řízení. Soud dospěl po provedeném dokazování k závěru, že právo užívání předmětné ubytovací jednotky č. 4 (v současnosti č. 204) na dobu neurčitou vzniklo žalované na základě nepojmenované smlouvy, kterou uzavřela dne 28. 9. 1990 s B. p. v P., s. p., že "k zániku právních vztahů ze smlouvy pak došlo výpovědí z 15. 9. 1995 dané žalované v souladu se smlouvou (čl. V. bod 4 písm. d/) B. p. v P.", a že uplynutím výpovědní lhůty ke dni 31. 10. 1995 zanikl žalované právní důvod bydlení, takže od té doby žalovaná užívá předmětnou ubytovací jednotku neoprávněně. Žalobce, který získal právo hospodaření k nemovitosti, v níž se ubytovací jednotka nachází, na základě smlouvy o převodu práva hospodaření ze dne 29. 12. 1995, se tedy domáhal vyklizení žalované oprávněně. Soud prvního stupně také neshledal, že by byly dány okolnosti odůvodňující použití §3 obč. zák. v žalobcův neprospěch.
K odvolání žalované Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 17. 11.1999, č.j. 19 Co 604/99-95, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil, rozhodl o nákladech odvolacího řízení zároveň proti svému rozsudku připustil dovolání. Odvolací soud se ztotožnil jak se skutkovými, tak i s právními závěry obvodního soudu. Shodně s ním dovodil, že žalovaná uzavřela s právním předchůdcem žalobce (B. p. v P., s. p.) nepojmenovanou smlouvu podle §51 obč. zák., která ovšem nemohla založit tzv. "užívání jiných obytných místností dle ust. §190 a násl. o. z. ve znění platném do 31. 12. 1991, neboť základním předpokladem vzniku tohoto práva bylo rozhodnutí správního orgánu o přidělení obytné místnosti dle ust. §190 odst. 1 o. z.". Takové rozhodnutí - pokračoval odvolací soud - nebylo vydáno, a proto nemohlo ani dojít k transformaci právních vztahů na nájem podle §871 odst. 1 obč. zák. Odvolací soud rovněž dovodil, že žalobce je ve věci aktivně legitimován, neboť mu přísluší právo hospodaření k domu, ve kterém se nachází předmětná ubytovací jednotka, a za správné označil i právní závěry obvodního soudu, týkající se možné aplikace §3 obč. zák. Proti svému rozsudku připustil dovolání, když za otázku zásadního právního významu považoval - jak uvedl v odůvodnění - "posouzení smlouvy uzavřené mezi žalovanou a právním předchůdcem žalobce a právních vztahů, které z ní pro účastníky vyplývají".
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, jehož přípustnost opřela o ustanovení §239 odst. 1 o. s. ř., a v němž uplatnila dovolací důvod podřazený ustanovení §241 odst. 3 písm. d/ o. s. ř. V dovolání namítala, že "ještě před 17. listopadem 1989" bylo vydáno příslušným obvodním národním výborem rozhodnutí, kterým jí byla přidělena místnost určená k trvalému bydlení s příslušenstvím, a že jí na tomto základě vzniklo právo na uzavření dohody o odevzdání a převzetí tzv. jiných místností sloužících k trvalému bydlení. Tato dohoda byla uzavřena a žalované vzniklo právo osobního užívání místností sloužících k trvalému bydlení, které se "s účinností zákona č. 509/1991 Sb." změnilo v právo nájmu. Výpověď z nájmu jí byla dána, ačkoliv neporušila povinnosti nájemce. V rámci uplatněného dovolacího důvodu zpochybnila dovolatelka právní závěr o žalobcově aktivní věcné legitimaci v dané věci: namítla, že pokud by v případě domu č.p. 392 (původně ve vlastnictví státu a ve správě "OPBH", přejmenovaný "později na B. p. v P., který později přešel do likvidace") šlo o obytný dům, byl by ve vlastnictví hlavního města Prahy a právo hospodaření by vykonávala Městská část P., pokud by šlo o dům s obytnými místnostmi a o zařízení určené k trvalému bydlení podle ustanovení §717 obč. zák., stal by se dům s účinností zákona o obcích vlastnictvím hlavního města Prahy a právo hospodaření by zůstalo Magistrátu h. m. P. Organizace pověřená správou domu (v dané věci Bytový podnik v P., s. p.) nemohla podle názoru dovolatelky bez souhlasu vlastníka převést správu nebo právo hospodaření na jiný subjekt. Přesto Bytový podnik v P., s. p. v likvidaci, uzavřel "smlouvu o přechodu správy domu a práva hospodaření" se žalobcem, a to v době, kdy již byl dům ve vlastnictví hlavního města Prahy.
Na základě uvedené argumentace formulovala dovolatelka následující právní otázky předestřené dovolacímu přezkumu:
1. Jaký je právní charakter tzv. domu hotelového bydlení, jestliže tzv. ubytovací jednotky splňují podle ČSN náležitosti stanovené pro byty (obsahují kuchyňské kouty);
2. Zda je nutné použít pro výpověď z nájmu obytných místností v zařízeních určených k trvalému bydlení v souladu s ustanovením §491 obč. zák. ustanovení zákona nejbližší, a to ustanovení §711 obč. zák., a
3. zda může subjekt pověřený správou a hospodařením s domem převést bez souhlasu vlastníka toto právo na jiný subjekt.
Zároveň dovolatelka navrhla - vycházejíc zjevně z přesvědčení o nesprávnosti právního posouzení věci soudy obou stupňů - aby dovolací soud zrušil nejen napadený rozsudek odvolacího soudu, nýbrž i rozsudek soudu prvního stupně, a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalobce se v dovolacím vyjádření ztotožnil s právním názorem soudů obou stupňů a navrhl, aby bylo dovolání zamítnuto. K tvrzení dovolatelky, obsaženému v dovolání, že jí bylo vydáno příslušným ONV rozhodnutí o přidělení ubytovací jednotky, uvedl, že Národní výbor h. m. P. pouze vyslovil souhlas s přidělením předmětné ubytovací jednotky žalované a nešlo tedy o rozhodnutí správního orgánu, na jehož základě se následně uzavírala "dohoda o převzetí bytu mezi uživatelem bytu a organizací pověřenou správou bytového fondu v příslušném obvodu".
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o. s. ř..), shledal, že dovolání bylo podáno včas osobou k tomu oprávněnou (§240 odst. 1 o. s. ř.) za splnění zákonné podmínky řízení (advokátního zastoupení dovolatelky podle §241 odst. 1 a 2 o. s. ř.), má formální i obsahové znaky uvedené v §241 odst. 2 o. s. ř. a označuje také způsobilý dovolací důvod uvedený v §241 odst. 3 písm. d/ o. s. ř, jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Přípustnost dovolání, kterou dovolatelka opírá o ustanovení §239 odst. 1 o. s. ř., plyne také z ustanovení §238 odst. 1 písm. b/ o. s. ř. Dovolatelka nenamítá, že by v řízení došlo k vadám uvedeným v §237 odst. 1 o. s. ř. nebo že řízení bylo postiženo jinou vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§241 odst. 3 písm. a/, b/ o. s. ř.), a ani z obsahu spisu existence některé z uvedených vad, k nimž dovolací soud přihlédne z úřední povinnosti (§242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.), nevyplývá.
Podle §239 odst. 1 o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu ve věci samé, jímž bylo rozhodnutí soudu prvního stupně potvrzeno, jestliže odvolací soud vyslovil ve výroku svého potvrzujícího rozsudku, že dovolání je přípustné, protože jde o rozhodnutí po právní stránce zásadního významu.
Je - li přípustnost dovolání založena výrokem odvolacího soudu o připuštění dovolání (§239 odst. 1 o. s. ř.), je tím současně vymezen i dovolací důvod, neboť dovolání, jehož přípustnost se opírá o ustanovení §239 odst. 1 o. s. ř., lze odůvodnit - vedle dovolacích důvodů podle §241 odst. 3 písm. a/ a b/ o. s. ř. - již jen dovolacím důvodem podle §241 odst. 3 písm. d/ o. s. ř., tj. nesprávným právním posouzením věci. Nevymezil-li odvolací soud právní otázku, pro kterou připustil dovolání, ve výroku svého rozsudku (toto vymezení provedl toliko v odůvodnění), je dovolání přípustné pro řešení všech právních otázek, na jejichž řešení rozhodnutí odvolacího soudu spočívalo, jestliže bylo toto řešení dovoláním zpochybněno. V dané věci je dovolání přípustné rovněž podle §238 odst. 1 písm. b/ o. s. ř.; dovolání by proto mohlo být odůvodněno i podle §241 odst. 3 písm. c/ o. s. ř.; tento dovolací důvod však uplatněn nebyl.
Nesprávné právní posouzení věci podle §241 odst. 3 písm. d/ o. s. ř. může spočívat v tom, že soud na správně zjištěný skutkový stav věci aplikoval nesprávný právní předpis, nebo že správně použitý právní předpis nesprávně vyložil, či ze skutečností najisto postavených učinil nesprávné právní závěry.
Vzhledem k uplatněnému dovolacímu důvodu a jeho obsahové konkretizaci půjde v dovolacím řízení především o odpověď na otázku, zda je žalobce v dané věci aktivně věcně legitimován; k tomu je třeba vyřešit předběžnou otázku, zda jsou opodstatněné argumenty, jimiž dovolatelka odůvodňuje svůj názor, že smlouva ze dne 29. 12. 1995 je neplatná (jde o problematiku vymezenou ve třetí shora citované otázce). V případě, že by výhrady dovolatelky proti závěrům odvolacího soudu v této otázce nebyly shledány důvodnými, následuje - podle obsahu dovolání - otázka další, zda žalované svědčí právo nájmu, vzniklé dnem 1. 1. 1992 ze zákona (ve smyslu §871 odst. 1 věty první obč. zák.) transformací práva užívat obytnou místnost (a předběžná otázka, zda žalované ve vztahu k předmětné ubytovací jednotce vzniklo, a zda ke dni 1. 1. 1992 existovalo právo užívat obytnou místnost podle §190 odst. 1 a 2 obč. zák. ve znění platném do 31. 12. 1991). To, zda bude nutno zabývat se i možností analogické aplikace §711 obč. zák. při výpovědi z nájmu obytných místností v zařízeních určených k trvalému bydlení (viz shora citovaná otázka č. 2), pak závisí na způsobu, jakým dovolací soud vyřeší otázky předcházející.
V ustanoveních §1 až §3 zákona č. 172/1991 Sb., o přechodu některých věcí z majetku České republiky do vlastnictví obcí, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 172/1991 Sb." nebo "zákon") jsou vymezeny věci, které dnem účinnosti zákona (dnem 24. 5. 1991) přešly z vlastnictví České republiky do vlastnictví obcí.
Z provedených důkazů vyplynulo, že k předmětnému domu (který byl vystavěn na základě rozhodnutí o přípustnosti stavby ze dne 17. 1. 1966), měl právo hospodaření a s ním hospodařil až do 31. prosince 1995 O. p. b. h. v P. a později Bytový podnik v P., s. p. Jelikož předmětný dům s přihlédnutím k právě uvedené charakteristice nelze podřadit ustanovením §1 a §2 zákona č. 172/1991 Sb., mohl by přejít z vlastnictví státu do vlastnictví obce jedině podle §3 odst. 1 zákona, pokud by šlo o obytný dům ve smyslu §59 odst. 1 tehdy platného zákona č. 41/1964 Sb., o hospodaření s byty, na nějž ustanovení §3 odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb. odkazuje v poznámce pod čarou.
Dovoláním nebyla napadena správnost skutkového zjištění, že předmětný dům nebyl určen kolaudačním rozhodnutím k užívání jako dům s byty, nýbrž šlo o dům sloužící k ubytování. Za tohoto stavu věci nešlo o obytný dům ve smyslu §59 odst. 1 (ve spojení s §62) tehdy platného zákona č. 41/1964 Sb., o hospodaření s byty, a k přechodu této věci z vlastnictví České republiky do vlastnictví obce nedošlo ani podle §3 odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb.
Předmětem smlouvy z 29. 12. 1995 byl převod práva hospodaření k tam uvedeným nemovitostem. Institut práva hospodaření byl původně upraven v §64 až §75 zákona č. 109/1964 Sb., hospodářský zákoník (dále též jen "hospodářský zákoník"). I když byl hospodářský zákoník dnem 1. 1. 1992 zrušen (srov. §772 bod. 3 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník - dále jen "obchodní zákoník"), nadále platilo - podle §761 odst. 1 obchodního zákoníku - že až do vydání nové právní úpravy zákony Federálního shromáždění a národních rad se právo hospodaření státních organizací s majetkem státu řídí dosavadními předpisy, včetně ustanovení §64, §65 a §72 až 74b hospodářského zákoníku. "Nová právní úprava", zmíněná v §761 odst. 1 obchodního zákoníku, je obsažena až v zákoně č. 219/2000 Sb., o majetku České republiky a o jejím vystupování v právních vztazích, který zatím nenabyl účinnosti (nabude jí dne 1. 1. 2001); proto v době uzavření smlouvy z 29. 12. 1995 se za "dosavadní předpis" ve smyslu §761 odst. 1 obchodního zákoníku, kterým se řídilo právo hospodaření státních organizací s majetkem státu, pokládala - vedle zákona č. 109/1964 Sb., ve znění pozdějších předpisů - rovněž vyhláška č. 119/1988 Sb., o hospodaření s národním majetkem, ve znění pozdějších předpisů, která byla vydána podle §391 odst. 1 písm. a/ hospodářského zákoníku a podle §75 téhož zákona, a která právo hospodaření upravila v ustanoveních §4 až §14 (citovaná vyhláška se ruší až ke dni 1. 1. 2001 - srov. §66 bod 2 zákona č. 219/2000 Sb.).
I když pojem "právo hospodaření" není ve zmíněných právních předpisech (a ani jiných právních normách) definován, lze - s přihlédnutím k jeho úpravě v citovaných předpisech - dovodit, že uvedené právo v sobě zahrnuje jak oprávnění věc držet, užívat ji, nakládat s ní, tak i řadu povinností směřujících k zachování, účelnému využívání a ochraně takové věci, včetně uplatňování a hájení tohoto práva (i primárního vlastnického práva státu) v řízení před soudy a jinými orgány.
Byl-li tedy ke dni uzavření smlouvy ze dne 29. 12. 1995 předmětný dům ve vlastnictví státu (neboť na obec nepřešel), a měl-li k němu právo hospodaření, tj. právo definované v předchozím odstavci, tehdejší Bytový podnik v P., s. p., se sídlem v P., lze - s odkazem na důvody uvedené v napadeném rozsudku - souhlasit se závěrem, že smlouvou ze dne 29. 12. 1995 bylo platně převedeno právo hospodaření k předmětnému domu na žalobce, který je za tohoto stavu aktivně věcně legitimován k podání žaloby na vyklizení.
Podle §871 odst. 1 obč. zák. právo osobního užívání bytu a právo užívání jiných obytných místností a místností nesloužících k bydlení vzniklé podle dosavadních předpisů, které trvá ke dni účinnosti tohoto zákona (zákona č. 509/1991 Sb.), se mění dnem účinnosti tohoto zákona na nájem.
Z citovaného ustanovení především vyplývá, že zákonná transformace na právo nájmu se týkala pouze zde výslovně uvedených právních vztahů; šlo o taxativní výčet, který nelze rozšiřovat na právní vztahy, jež zde vyjmenovány nejsou. Citované ustanovení je totiž ustanovením speciálním ve vztahu k obecnému přechodnému ustanovení (§868 obč. zák.).
Předpokladem zákonné transformace práva užívání obytných místností na právo nájmu ve smyslu ustanovení §871 odst. 1 obč. zák. je, že takové právo ke dni účinnosti zákona č. 509/1991 Sb. trvalo - existovalo (stejný závěr, byť ve vztahu k transformaci práva osobního užívání bytu na právo nájmu ve smyslu §871 odst. 1 obč. zák., byl vysloven v rozsudcích Vrchního soudu v Praze z 25. 8. 1995, sp. zn. 2 Cdo 162/94, a Nejvyššího soudu České republiky z 27. 3. 1997, sp. zn. 2 Cdon 335/97, uveřejněných pod č. 25 a 26 v příloze časopisu Soudní judikatura, sešit č. 10, ročník 1998, a v rozsudku Nejvyššího soudu České republiky z 15. 12. 1998, sp. zn. 2 Cdon 1330/97, uveřejněném ve stejném časopise pod pořadovým číslem 111, sešit č. 11, ročník 1999). Uvedený závěr, byť rovněž ve vztahu k transformaci práva osobního užívání bytu na právo nájmu, plyne i z rozsudku bývalého Nejvyššího soudu České republiky ze dne 17. 8. 1992, sp. zn. 2 Cdo 8/92, uveřejněného pod č. 27 v sešitě č. 3 - 4 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, jakož i z nálezu pléna Ústavního soudu České republiky ze dne 22. 3. 1994, sp. zn. Pl. ÚS 37/93, uveřejněného ve svazku č. 1 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu České republiky pod poř. č. 9. Vznik tohoto práva je nutno posoudit podle dosavadních předpisů (§868 obč. zák.), tj. podle občanského zákoníku ve znění před novelou provedenou zákonem č. 509/1991 Sb. (dále též jen "o. z."). Jak vyplývalo z §190 odst. 1 a 2 o. z., nezbytným předpokladem uzavření dohody o odevzdání a převzetí místnosti do užívání, na jejímž základě vznikalo ve smyslu §190 odst. 2 o. z. právo užívat obytnou místnost, bylo rozhodnutí o přidělení obytné místnosti, vydané místním národním výborem nebo jiným orgánem podle předpisů o hospodaření s byty. Právní skutečností, která působila vznik práva užívat obytnou místnost, sice byla dohoda o odevzdání a převzetí místnosti do užívání, avšak ta mohla být platně uzavřena pouze tehdy, jestliže jí výše zmíněné rozhodnutí příslušného orgánu o přidělení obytné místnosti předcházelo.
Rozhodnutí místního národního výboru o přidělení bytu bylo rozhodnutím vydaným ve správním řízení (zákon č. 71/1967 Sb.), stejnou povahu mělo i rozhodnutí ostatních orgánů příslušných k přidělení bytu podle předpisů o hospodaření s byty (§1 odst. 2 a §58 odst. 4 zákona č. 71/1967 Sb.) - srov. též Občanský zákoník, Komentář, Díl I., vydaný nakladatelstvím Panorama v roce 1987, strana 549. Jelikož podle zákona č. 41/1964 Sb., o hospodaření s byty, podléhaly obytné místnosti (v zařízeních určených k trvalému bydlení) stejnému (tedy přidělovacímu) právnímu režimu, jako tomu bylo u bytů, vydávaly rozhodnutí o přidělení obytné místnosti - stejně jako rozhodnutí o přidělení bytů - místní národní výbory nebo jiné orgány příslušné podle předpisů o hospodaření s byty (§190 odst. 1 o. z.); i zde šlo tedy o rozhodnutí vydávaná ve správním řízení.
Z provedených důkazů nevyplynulo, že by bylo ve vztahu k předmětné ubytovací jednotce vydáno ve správním řízení rozhodnutí o přidělení obytné místnosti žalované (§190 odst. 1 o. z.). Za takové rozhodnutí nelze pokládat přípis Národního výboru hl. m. P. ze dne 27. 9. 1990, adresovaný Bytovému podniku v P., s. p.; uvedený přípis je totiž pouhým souhlasem "s přidělením ubytovací jednotky", a nikoliv rozhodnutím o přidělení obytné místnosti ve smyslu §190 odst. 1 o.z., vydaným ve správním řízení. Přitom v tzv. řízení sporném (jímž je i řízení v dané věci) tíží procesní povinnost tvrzení a povinnost důkazní toho z účastníků, který tvrdí skutečnosti, z nichž pro sebe vyvozuje příznivé právní následky. Tvrdila-li tedy dovolatelka, že se její právo užívat obytnou místnost opírá o ustanovení §190 odst. 2 o. z., bylo na ní, aby nabídla důkazy, z nichž by vyplynula existence rozhodnutí (ve smyslu tohoto zákonného ustanovení) o přidělení obytné místnosti, jako předpokladu pro uzavření dohody o odevzdání a převzetí obytné místnosti do užívání, na jejímž základě takové právo vznikalo. Žalovaná však žádné důkazy, týkající se zmíněného rozhodnutí nenabídla.
Při nedostatku rozhodnutí o přidělení obytné místnosti lze pokládat za správný závěr, že žalované nevzniklo podle právních předpisů platných do 31. 12. 1991 ve vztahu k předmětné ubytovací jednotce právo užívat obytnou místnost, nemohlo proto existovat ke dni 1. 1. 1992, a nemohlo se podle §871 odst. 1 věty první obč. zák. přeměnit na právo nájmu. Sporný právní vztah mezi účastníky se tedy řídí smlouvou ze dne 28. 9. 1990 o užívání předmětné ubytovací jednotky, a dovolací důvod podle §241 odst. 3 písm. d/ o. s. ř. tak nebyl dovolatelkou ani v této části uplatněn opodstatněně.
Za této procesní situace je pro závěr o správnosti napadeného rozhodnutí právně nevýznamná zbývající otázka, formulovaná dovolatelkou (analogické použití §711 obč. zák. v případě výpovědi z nájmu obytných místností v zařízeních určených k trvalému bydlení).
Protože správnost rozhodnutí odvolacího soudu se dovolatelce prostřednictvím uplatněného dovolacího důvodu nepodařilo zpochybnit, a protože zároveň - jak již bylo uvedeno - zde nejsou vady řízení, k nimž dovolací soud přihlíží z úřední povinnosti (§242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.), Nejvyšší soud - aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 o. s. ř.) - dovolání žalované podle §243b odst. 1 věty před středníkem o. s. ř. zamítl.
Výrok o nákladech řízení se opírá o ustanovení §243b odst. 4 věty první, §224 odst. 1, §142 odst. 1 o. s. ř. a o skutečnost, že žalobci v tomto stadiu řízení nevznikly prokazatelné výlohy spojené s uplatňováním či bráněním práva, na jejichž náhradu by jinak proti žalované, která dovolacím řízení nebyla úspěšná, měl právo.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 20. prosince 2000
JUDr. Hana M ü l l e r o v á, v.r.
předsedkyně senátu
Za správnost vyhotovení: Ivana Svobodová