ECLI:CZ:NS:2000:26.CDO.1301.2000.1
sp. zn. 26 Cdo 1301/2000
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc. a soudců JUDr. Miroslava Feráka a JUDr. Hany Müllerové, v právní věci žalobkyně M. č. P. - Ř., zastoupené advokátem, proti žalovanému M F., zastoupenému advokátem, o vyklizení bytu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp.zn. 6 C 184/97, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 26. května 1999, č.j. 58 Co 43/99-53, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 575.-Kč, k rukám advokáta, do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.
Odůvodnění:.
Obvodní soud pro Prahu 6 rozsudkem ze dne 27.11.1998, č.j. 6 C 184/97-36, zamítl žalobu na vyklizení žalovaného z bytu č. 15, I. kategorie, o velikosti 1+0 s příslušenstvím, ve druhém patře domu č.p. 1119, v P. (dále \"předmětný byt\") a rozhodl o nákladech řízení. Dospěl k závěru, že na žalovaného přešlo podle §706 odst. 1 obč.zák. smrtí jeho matky L. F. (nájemkyně předmětného bytu, zemřelé dne 20.6.1997) právo nájmu bytu, když z provedených důkazů vzal za prokázáno, že s ní žil v tomto bytě nejméně od léta 1996, kdy se odstěhoval od své manželky, že jí poskytoval péči, kterou vzhledem ke svému zdravotnímu stavu potřebovala, a že ji i finančně podporoval. I když žalovaný byl ke dni smrti své matky spolu se svojí manželkou bezpodílovým spoluvlastníkem tří osmin domu v P., neměl faktickou možnost tuto nemovitost užívat, a proto byla podle názoru soudu splněna i zákonná podmínka neexistence vlastního bytu.
K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 26.5.1999, č.j. 58 Co 43/99-53, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že uložil žalovanému povinnost předmětný byt vyklidit do patnácti dnů od právní moci rozsudku; současně rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů. Odvolací soud, poté, co doplnil dokazování listinnými důkazy, se ztotožnil se skutkovým zjištěním soudu prvního stupně, že žalovaný bydlel se svojí matkou v předmětném bytě, a že o ni pečoval, na rozdíl od něj však dospěl k závěru, že žalovaný nesplnil zákonné podmínky přechodu práva nájmu bytu ve smyslu ustanovení §706 odst. 1 obč.zák. Dovodil, že na straně žalovaného nebyl dán úmysl žít se svojí matkou trvale ve společné domácnosti, a že důvodem jeho pobytu v předmětném bytě byla toliko péče o ni. Protože žalovaný byl v době smrti své matky spolu se svojí manželkou spoluvlastníkem domu č.p. 449 v P., a měl z tohoto titulu neodvozené právo v něm bydlet, není splněna ani podmínka neexistence vlastního bytu; okolnost, zda jeho manželka s jeho bydlením v tomto domě nesouhlasila, neshledal odvolací soud právně významnou.
Proti tomuto rozsudku podal žalovaný dovolání, v němž vyslovil nesouhlas s napadeným rozhodnutím a s odkazem na §241 odst. 3 písm. c/ o.s.ř. namítl, že rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Naplnění tohoto dovolacího důvodu spatřuje v tom, že \"odvolací soud opřel své rozhodnutí o skutečnost, že žalovaný má neodvozené právo vlastnické k domu v P., což vyvozuje z reklamy žalovaného ve Zlatých stránkách a dále z toho, že jako svoje bydliště uvedl, při uvádění adresy v D., kde dožívala odpůrcova matka\". Dovolatel má za to, že soud nezjistil \"skutečné jediné možné bydliště žalovaného a nezjistil skutečnost, zda a jak užívá byt v domě, jehož je právně spoluvlastníkem\". Navrhl, aby rozsudek odvolacího soudu byl zrušen a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení.
Žalobkyně ve svém dovolacím vyjádření argumentovala ve prospěch skutkových zjištění odvolacího soudu a navrhla, aby dovolání žalovaného bylo jako nedůvodné zamítnuto.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) konstatuje, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou - účastníkem řízení (§240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění zákonné podmínky advokátního zastoupení dovolatele (§241 odst. 1 a 2 o.s.ř.) a je podle §238 odst. 1 písm. a/ o.s.ř. přípustné.
Ve smyslu ustanovení §242 odst. 1 a odst. 3 věty prvé o.s.ř. je dovolací soud vázán nejen rozsahem dovolání, ale i uplatněnými dovolacími důvody, včetně toho, jak je dovolatel obsahově vymezil. K vadám, uvedeným v §237 o.s.ř. a k tzv. jiným vadám řízení (§241 odst. 3 písm. b/ o.s.ř.) dovolací soud přihlédne, i když nebyly v dovolání uplatněny (§242 odst. 3 věta druhá o.s.ř.). Vady obligatorně posuzované nebyly v dovolání tvrzeny a ani se nepodávají z obsahu spisu. Dovolací soud proto přezkoumal napadené rozhodnutí v mezích, daných již citovaným ustanovením §242 odst. 1 a odst. 3 věty prvé o.s.ř., neshledal však dovolání důvodným.
Dovolatel v dovolání výslovně uplatňuje dovolací důvod podle §241 odst. 3 písm. c/ o.s.ř. Jeho dovolací námitky, směřující proti skutkovým zjištěním odvolacího soudu, však zpochybňují též správnost právního závěru odvolacího soudu, že žalovaný měl v době smrti své matky vlastní byt (tedy závěr o nenaplnění jedné z podmínek pro přechod práva nájmu bytu ve smyslu ustanovení §706 odst. 1 obč.zák.). Podle obsahu (§41 odst. 2 o.s.ř.) je tak uplatněn i dovolací důvod podle §241 odst. 3 písm. d/ o.s.ř.
Skutkové zjištění nemá oporu v provedeném dokazování (§241 odst. 3 písm. c/ o.s.ř.) tehdy, jestliže soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nevyplynuly ani jinak nevyšly v řízení najevo, pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly v řízení najevo, nebo jestliže v hodnocení důkazů z hlediska jejich závažnosti, zákonnosti, pravdivosti, eventuelně věrohodnosti je logický rozpor. Skutkové zjištění nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování, týká-li se skutečností, které byly významné pro posouzení věci z hlediska hmotného práva.
Právní posouzení je nesprávné (§241 odst. 3 písm. d/ o.s.ř.), jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Podle §706 odst. 1 věty první obč.zák., jestliže nájemce zemře a nejde-li o byt ve společném nájmu manželů, stávají se nájemci, resp. společnými nájemci (mimo jiné) jeho děti, které prokáží, že s ním žily v den jeho smrti ve společné domácnosti a nemají vlastní byt.
Nejvyšší soud ve svém rozhodnutí ze dne 26.6.1997, sp.zn. 2 Cdon 393/96, uveřejněném v časopise Soudní judikatura 7/1997, pod pořadovým číslem 54, zaujal právní názor, který sdílí i v této věci, že institut přechodu nájmu je svým charakterem nájmem vnuceným, neboť omezuje pronajímatele - a to ve prospěch taxative určeného okruhu osob, jež odvozovaly své bydlení od práva nájmu zemřelého nájemce - v právu po smrti dosavadního nájemce byt volně pronajmout. Základní podmínkou, která rozhodujícím způsobem vymezuje institut přechodu nájmu, a která musí být na straně těchto osob splněna je, že nemají vlastní byt. Slovy \"mít vlastní byt\" zákon postihuje nejen právo bydlení, jehož titulem je vlastnictví bytu (nemovitosti), nýbrž všechny právní důvody, od nichž se odvíjí takové právo na bydlení, jež svým charakterem slouží k trvalému (nikoliv přechodnému) uspokojování bytové potřeby jeho nositele. Jestliže osoba uvedená v citovaném ustanovení má k dispozici některý z těchto titulů bydlení, pak přechodem nájmu v její prospěch nelze spravedlivě pronajímatele omezovat ve volném nájmu bytu. K témuž výkladu zákonem použité terminologie \"mít vlastní byt\" (§706 odst. 1 obč.zák.), se Nejvyšší soud přiklonil i v dalším ze svých rozhodnutí - srov. např. jeho rozsudek ze dne 30.10.1997, sp.zn. 2 Cdon 883/96, uveřejněný v časopise Soudní judikatura 13/1997, pod pořadovým číslem 98, v němž dále uvedl, že způsobilost založit trvalé bydlení je dána objektivními znaky právního titulu zakládajícího právo na bydlení trvalé povahy, nikoli subjektivní vůlí toho, komu svědčí. Také ve svých dalších rozhodnutích se Nejvyšší soud (srov. např. jeho rozsudek ze dne 17.12.1998, sp.zn. 3 Cdon 59/96 a ze dne 29.10.1998, sp.zn. 26 Cdo 191/98, Soudní judikatura 4/1999 a 10/1999, pořadová čísla 34 a 100) vyslovil k výkladu pojmu \"vlastní byt\" ve smyslu ustanovení §706 odst. 1 obč.zák. V posléze citovaném rozhodnutí se uvádí, že podmínku \"vlastního bytu\" splňuje i ten, komu svědčí právo bydlení z titulu spoluvlastnictví.
Není-li splněna zákonná podmínka právního nástupnictví stanovená v §706 odst. 1 větě první obč.zák. - neexistence vlastního bytu, nelze její nedostatek eliminovat poukazem na to, zda osoba, na níž by mělo právo nájmu bytu přejít, svůj právní titul bydlení také fakticky realizuje; pro posouzení otázky, zda tato osoba má \"vlastní byt\", nejsou tedy rozhodné subjektivní okolnosti na její straně.
Z uvedeného je zřejmé, že odvolací soud nepochybil, pokud - na základě zjištění, že žalovaný byl v době smrti své matky spoluvlastníkem domu v P. - dovodil, že nesplnil zákonnou podmínku pro přechod práva nájmu bytu ve smyslu ustanovení §706 odst. 1 větě první obč.zák., tj. neexistenci vlastního bytu. Uvedené skutkové zjištění, jež bylo pro právní posouzení věci odvolacím soudem rozhodné, čerpal odvolací soud, vycházeje ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, z výpovědi žalovaného a svědkyně M. F. (jeho bývalé manželky), jakož i z protokolu o výpovědi M. F., sepsaného dne 8.9.1997 Místním úřadem Městské části P. Skutkové zjištění, z něhož odvolací soud vycházel, má tedy oporu v provedeném dokazování; ostatně dovolatel v dovolání toto zjištění nezpochybňuje a uvádí, že je \"právně\" spoluvlastníkem uvedené nemovitosti. Okolnost, zda také fakticky tuto nemovitost v době smrti své matky užíval, není se zřetelem k výše dovozenému právně významná. Protože tato okolnost nebyla pro posouzení věci z hlediska ustanovení §706 odst. 1 věty první obč.zák. rozhodná, nemohou dovolací námitky směřující proti skutkovým zjištěním odvolacího soudu ohledně bydliště žalovaného založit ani dovolací důvod podle §241 odst. 3 písm. c/ o.s.ř.
Z uvedeného je zřejmé, že rozsudek odvolacího soudu je z hlediska uplatněných dovolacích důvodů správný; Nejvyšší soud proto dovolání žalovaného podle §243b odst. 2 věty před středníkem o.s.ř. zamítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 4, §224 odst. 1, §151 odst. 1 věty prvé, §142 odst. 1 věty prvé o.s.ř., a žalobkyni, která byla v dovolacím řízení úspěšná, byla přiznána náhrada účelně vynaložených nákladů dovolacího řízení. Tyto náklady sestávají z odměny za jeden úkon právní služby ve výši 500.-Kč - vyjádření k dovolání (§7, §9 odst. 1, §11 odst. 1 písm. k/ vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů), a z paušální částky náhrad ve výši 75.- Kč (§13 odst. 3 citované vyhlášky).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá toto vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněný domáhat soudního výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 26. října 2000
Doc. JUDr. Věra K o r e c k á,CSc., v.r.
předsedkyně senátu
Za správnost vyhotovení: Ivana Svobodová