ECLI:CZ:NS:2000:26.CDO.1415.2000.1
sp. zn. 26 Cdo 1415/2000
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudkyň Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc. a JUDr. Hany Müllerové ve věci žalobce Ministerstva vnitra České republiky, se sídlem v Praze 7, Nad Štolou 3, proti žalované Mgr. V. Š., zastoupené advokátkou, o vyklizení ubytovací jednotky, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 5 C 170/96, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 23. února 2000, č. j. 58 Co 641/99-77, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 23. února 2000, č. j. 58 Co 641/99-77, změnil v pořadí druhý rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 6 (soudu prvního stupně) ze dne 16. června 1999, č. j. 5 C 170/96-54 jen tak, že ke splnění povinnosti stanovené citovaným rozsudkem, tj. povinnosti "vyklidit ubytovací jednotku č. 509 v domě hotelového bydlení čp. 392 v ulici N. v P." (dále jen "ubytovací jednotka") a předat ji žalobci, stanovil žalované namísto lhůty "do 15 dnů od právní moci rozsudku" lhůtu "do 6 měsíců od právní moci rozsudku"; jinak citovaný rozsudek - i ve výroku o nákladech řízení účastníků - potvrdil. Současně odvolací soud rozhodl o nákladech odvolacího řízení účastníků a nevyhověl návrhu žalované na vyslovení přípustnosti dovolání se zdůvodněním, že nejde o "rozhodnutí zásadního právního významu a neposkytuje ani základ pro případné úvahy o dopadu ust. §871 odst. 1 o.z. na vztah žalované ke sporné jednotce". V pořadí první, tehdy zamítavý, rozsudek soudu prvního stupně ze dne 12. února 1997, č. j. 5 C 170/96-18, byl k odvolání žalobce usnesením odvolacího soudu ze dne 30. září 1997, č. j. 11 Co 334/97-29, zrušen a věc byla - se závazným právním názorem - vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Odvolací soud mimo jiné dovodil, že nebyl - li dům, v němž se ubytovací jednotka nachází, určen kolaudačním rozhodnutím k užívání jako dům s byty, nýbrž jako dům sloužící k ubytování, nevzniklo žalované "právo, které by požívalo zvýšené ochrany, pokud jde o způsob zániku a jeho vypořádání, jak je tomu u nájmu bytu". Úvahy o nájmu bytu jsou tak ve vztahu k ubytovací jednotce "s ohledem na doložený kolaudační stav objektu vyloučeny". Žalované však k ubytovací jednotce nevzniklo ani právo osobního užívání jiné obytné místnosti ve smyslu §190 a násl. zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění před novelou provedenou s účinností od 1. ledna 1992 zákonem č. 509/1991 Sb. (dále jen "o.z."). Je tomu tak proto, že v době, kterou je zapotřebí sledovat, tj. v roce 1985, nebyla žalované ubytovací jednotka rozhodnutím o přidělení obytné místnosti ve smyslu §190 odst. 1 o.z. v postupu podle §18 a násl. tehdy platného zákona č. 41/1964 Sb., o hospodaření s byty, přidělena (přípis odboru bytového hospodářství Národního výboru P. ze dne 26. června 1985 nelze - s přihlédnutím k jeho formě a obsahu - pokládat za správní rozhodnutí /v daném případě rozhodnutí o přidělení jiné obytné místnosti/; z hlediska jeho obsahu jde toliko o souhlas správního orgánu s uzavřením smlouvy o užívání ubytovací jednotky se žalovanou). Za této situace se vztah žalované k ubytovací jednotce řídí smlouvou o jejím užívání ze dne 4. července 1985 (dále jen "smlouva ze dne 4. července 1985"). Byla - li uvedená smlouva (a tím i užívání ubytovací jednotky) vypovězeno v souladu s čl. V. smlouvy, je žalovaná povinna v souladu s čl. VI. citované smlouvy ubytovací jednotku vyklidit bez nároku na zajištění bytové náhrady. I kdyby žalované ke dni 31. prosince 1991 svědčilo právo osobního užívání jiné obytné místnosti ve smyslu §190 o.z., pak by se uvedené právo podle §871 odst. 3 zákona č. 40/1964 Sb., ve znění po novele provedené zákonem č. 509/1991 Sb. (dále jen "obč. zák."), změnilo na nájem obytné místnosti podle §717 obč. zák. V případě vyklizení by se ve smyslu §718 obč. zák. "přednostně uplatnila smluvní ustanovení (rozuměj ujednání) o výpovědi, výpovědní lhůtě a o vyklizení ubytovací jednotky", tj. v daném případě ujednání o vyklizení bez vázanosti na zajištění bytové náhrady.
Proti té části rozsudku, jíž odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o vyklizení ubytovací jednotky "bez bytové náhrady", podala žalovaná dovolání, jehož přípustnost opřela o ustanovení §239 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o.s.ř."), a odůvodnila je nesprávným právním posouzením věci odvolacím soudem; uplatnila tak dovolací důvod podle §241 odst. 3 písm. d/ o.s.ř. Prostřednictvím zmíněného dovolacího důvodu namítla, že soudy obou stupňů "nedostatečně právně zhodnotily přechodné ustanovení §871 obč. zák.", které rovněž v dané věci neaplikovaly. V dovolání výslovně uvedla, že odvolací soud "problematiku §871 obč. zák. řešil ... pouze tak, jakoby zjišťoval skutkový stav ... bez ohledu právě na §871 obč. zák.". Současně namítla, že "přednostně by se uplatnila smluvní ustanovení o výpovědní lhůtě a o vyklizení ubytovací jednotky (§718 obč. zák.) ... jen za neexistence §871 obč. zák.". Odkázala rovněž na to, co již uvedla ve svém odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně. Navrhla, aby dovolací soud zrušil nejen napadený rozsudek odvolacího soudu, nýbrž i rozsudek soudu prvního stupně, a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaný se ve vyjádření k dovolání ztotožnil s právními závěry soudů obou stupňů a navrhl, aby dovolání bylo zamítnuto.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) konstatuje, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou - účastnicí řízení (§240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění podmínky povinného advokátního zastoupení (§241 odst. 1 a 2 o.s.ř.), a že je podle §238 odst. 1 písm. b/ o.s.ř. přípustné, neboť směřuje proti té části rozsudku, jíž odvolací soud potvrdil v pořadí druhý rozsudek soudu prvního stupně, jímž bylo rozhodnuto jinak než v dřívějším (odvolacím soudem zrušeném) rozsudku proto, že soud prvního stupně byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který jeho dřívější rozhodnutí zrušil. Jelikož je dovolání přípustné podle §238 odst. 1 písm. b/ o.s.ř., není zapotřebí otázku přípustnosti dovolání řešit z pohledu ustanovení §239 odst. 2 o.s.ř., jež v dovolání - ve vztahu k jeho přípustnosti - zmínila žalovaná.
Podle §242 odst. 1 a 3 o.s.ř. dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden; přitom je vázán uplatněným dovolacím důvodem včetně toho, jak jej dovolatel obsahově vymezil. K vadám řízení uvedeným v §237 odst. 1 o.s.ř. a k tzv. jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§241 odst. 3 písm. b/ o.s.ř.), dovolací soud přihlédne, i když nebyly v dovolání uplatněny. Vady tohoto druhu nebyly v dovolání tvrzeny a jejich existence se z obsahu spisu nepodává.
O nesprávné právní posouzení věci ve smyslu ustanovení §241 odst. 3 písm. d/ o.s.ř. jde tehdy, jestliže soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo správně určenou právní normu nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Vzhledem k uplatněnému dovolacímu důvodu podle §241 odst. 3 písm. d/ o.s.ř. a jeho obsahové konkretizaci půjde v dovolacím řízení o odpověď na otázku, zda se právní vztah, jenž je předmětem sporu v souzené věci, řídí smlouvou ze dne 4. července 1985, či zda žalované v tomto ohledu svědčí právo nájmu, vzniklé dnem 1. ledna 1992 ze zákona, tj. ve smyslu §871 odst. 1 věty první obč. zák., transformací práva osobního užívání bytu, resp. práva užívat obytnou místnost, na právo nájmu, které zaniká ve vztahu k bytu způsoby normovanými ustanovením §710 až §714 obč. zák. a ve vztahu k obytné místnosti způsoby uvedenými v §676 až §680 obč. zák. Pro účely odpovědi na posléze uvedenou otázku bude zapotřebí především vyřešit otázku předběžnou, totiž otázku, zda žalované ve vztahu k ubytovací jednotce vzniklo a zda ke dni 1. ledna 1992 existovalo a jí svědčilo právo osobního užívání bytu (§154 odst. 1 a §155 odst. 1 a 2 o.z.), resp. právo užívat obytnou místnost (§190 odst. 1 a 2 o.z.).
Podle §871 odst. 1 obč. zák. právo osobního užívání bytu a právo užívání jiných obytných místností a místností nesloužících k bydlení vzniklé podle dosavadních předpisů, které trvá ke dni účinnosti tohoto zákona (zákona č. 509/1991 Sb.), se mění dnem účinnosti tohoto zákona na nájem.
Z citovaného ustanovení především vyplývá, že zákonná transformace na právo nájmu se týká pouze zde výslovně uvedených právních vztahů; jejich výčet je taxativní, a nelze jej rozšiřovat na právní vztahy, jež zde nejsou výslovně vyjmenovány. Citované ustanovení je totiž ve vztahu k přechodnému ustanovení obecné povahy, tj. k ustanovení §868 obč. zák., ustanovením speciálním a může se proto týkat jen těch právních vztahů, jež toto zvláštní ustanovení výslovně zmiňuje.
Předpokladem zákonné transformace práva osobního užívání bytu, resp. práva užívání obytných místností na právo nájmu ve smyslu ustanovení §871 odst. 1 obč. zák. je, že takovéto právo ke dni účinnosti zákona č. 509/1991 Sb. trvalo - existovalo (srov. rozsudky Vrchního soudu v Praze ze dne 25. srpna 1995, sp. zn. 2 Cdo 162/94, a Nejvyššího soudu České republiky ze dne 27. března 1997, sp. zn. 2 Cdon 335/97, uveřejněné pod č. 25 a 26 v příloze sešitu č. 10 z roku 1998 časopisu Soudní judikatura, a rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 15. prosince 1998, sp. zn. 2 Cdon 1330/97, uveřejněný pod č. 111 v sešitě č. 11 z roku 1999 téhož časopisu). Uvedený závěr lze dovodit rovněž z rozsudku bývalého Nejvyššího soudu České republiky ze dne 17. srpna 1992, sp. zn. 2 Cdo 8/92, uveřejněného pod č. 27 v sešitě č. 3 - 4 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a z nálezu pléna Ústavního soudu České republiky ze dne 22. března 1994, sp. zn. Pl. ÚS 37/93, uveřejněného pod č. 9 ve svazku č. 1 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu České republiky. Vznik tohoto práva je nutno posoudit podle dosavadních předpisů (§868 obč. zák.), tj. podle občanského zákoníku ve znění před novelou provedenou zákonem č. 509/1991 Sb. (dále opět jen "o.z."). Jak vyplývá z ustanovení §154 odst. 1 a §155 odst. 1 o.z., nezbytným předpokladem (mimo zde stanovené výjimky, o něž v dané věci nejde) uzavření dohody o odevzdání a převzetí bytu, na jejímž základě vznikalo právo osobního užívání bytu, bylo rozhodnutí o přidělení bytu vydané místním národním výborem nebo jiným orgánem příslušným podle předpisů o hospodaření s byty. Dohodu o odevzdání a převzetí obytné místnosti do užívání, na jejímž základě vznikalo ve smyslu §190 odst. 2 o.z. právo užívat obytnou místnost, bylo lze uzavřít rovněž pouze po předchozím rozhodnutí o přidělení obytné místnosti ... vydaném místním národním výborem nebo jiným orgánem podle předpisů o hospodaření s byty. Právní skutečností působící vznik práva osobního užívání bytu, resp. práva užívat obytnou místnost, sice byla dohoda o odevzdání a převzetí bytu, resp. místnosti do užívání, avšak ta mohla být platně uzavřena pouze za předpokladu, že jí předcházelo rozhodnutí příslušného orgánu o přidělení bytu, resp. obytné místnosti. Přitom rozhodnutí místního národního výboru o přidělení bytu bylo rozhodnutím vydaným ve správním řízení (zákon č. 71/1967 Sb.). Rozhodnutí ostatních orgánů příslušných k přidělení bytu podle předpisů o hospodaření s byty mělo stejnou povahu (§1 odst. 2 a §58 odst. 4 zákona č. 71/1967 Sb.) - srov. Občanský zákoník, Komentář, Díl I., vydaný nakladatelstvím Panorama v roce 1987, strana 549. Jelikož podle zákona č. 41/1964 Sb. podléhaly obytné místnosti (v zařízeních určených k trvalému bydlení) stejnému právnímu režimu, tj. přidělovacímu režimu, jako byty, vydávaly rozhodnutí o přidělení obytné místnosti stejně jako rozhodnutí o přidělení bytů místní národní výbory nebo jiné orgány příslušné podle předpisů o hospodaření s byty (§190 odst. 1 o.z.); šlo tedy rovněž o rozhodnutí vydávaná ve správním řízení.
Závěr, že přípis odboru bytového hospodářství Národního výboru P. ze dne 26. června 1985 nelze pokládat za rozhodnutí (o přidělení obytné místnosti) vydané ve správním řízení, nebyl dovoláním výslovně zpochybněn. Pokud by však takovým zpochybněním mohla být odvolací námitka (v dovolání žalovaná rovněž odkázala na důvody uvedené v odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně), že případný nedostatek rozhodnutí jí nelze přičítat k tíži, je třeba uvést, že v řízení sporném (jímž je i řízení v dané věci) tíží povinnost tvrzení a povinnost důkazní toho z účastníků, který tvrdí skutečnosti, z nichž pro sebe vyvozuje příznivé právní následky; tvrdí-li tedy dovolatelka, že jí vzniklo právo osobního užívání bytu, resp. právo užívat obytnou místnost, bylo na ní, aby v řízení uvedla rozhodné skutečnosti, z nichž vznik tohoto práva dovozuje, a aby k nim nabídla důkazy. Žalovaná však žádné důkazy týkající se zmíněného rozhodnutí nenabídla.
Není - li přípis odboru bytového hospodářství Národního výboru P. ze dne 26. června 1985 rozhodnutím (o přidělení obytné místnosti a stejně tak i bytu) vydaným ve správním řízení, lze - při absenci takového správního rozhodnutí - pokládat za správný závěr, že žalované podle předpisů platných do 31. prosince 1991 nevzniklo ve vztahu k ubytovací jednotce právo osobního užívání bytu a ani právo užívat obytnou místnost. Z toho - logicky vzato - vyplývá, že takové právo nemohlo existovat ani ke dni 1. ledna 1992, a proto žalované nemohlo podle §871 odst. 1 věty první obč. zák. vzniknout právo nájmu (ať již bytu, tak také obytné místnosti). Sporný právní vztah se tedy řídí smlouvou ze dne 4. července 1985, jak správně uzavřel odvolací soud. Dovolací důvod podle §241 odst. 3 písm. d/ o.s.ř. tak nebyl uplatněn důvodně.
Protože správnost rozhodnutí odvolacího soudu se dovolatelce prostřednictvím uplatněného dovolacího důvodu podle §241 odst. 3 písm. d/ o.s.ř. zpochybnit nepodařilo, Nejvyšší soud je - aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 o.s.ř.) - zamítl (§243b odst. 1 věta před středníkem, odst. 5 o.s.ř.).
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 4 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §142 odst. 1 o.s.ř. za situace, kdy žalovaná nebyla v dovolacím řízení úspěšná a žalobci náklady, na jejichž náhradu by jinak měl proti žalované právo, v souvislosti s tímto řízením nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 19. prosince 2000
JUDr. Miroslav F e r á k , v.r.
předseda senátu
Za správnost vyhotovení: Marcela Jelínková