ECLI:CZ:NS:2000:26.CDO.1425.2000.1
sp. zn. 26 Cdo 1425/2000
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v právní věci žalobce N., a.s. proti žalované E. P., o přivolení k výpovědi z nájmu bytu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 18 C 39/96, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 9. listopadu 1999, č.j. 16 Co 334/99-103 takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:. :
Obvodní soud pro Prahu 6 rozsudkem ze dne 17. 7.1997, č.j. 18 C 39/96-46 (po té, co jeho rozsudek ze dne 30.4.1996, č.j. 18 C 39/96-15, byl zrušen usnesením Městského soudu v Praze ze dne 12.2.1997, č.j. 11 Co 442/96-31), přivolil k výpovědi z nájmu žalované k bytu I. kategorie o kuchyni a pokoji s příslušenstvím, v přízemí domu č.p. 920 v P., H. 12 (dále \"předmětný byt\"), určil, že nájemní vztah žalované skončí uplynutím tříměsíční výpovědní lhůty, která počne běžet prvním dnem měsíce následujícího po právní moci rozsudku a uložil žalované povinnost předmětný byt vyklidit do patnácti dnů po zajištění přístřeší; současně rozhodl o nákladech řízení.
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 9.11.1999, č.j. 16 Co 334/99-103 (poté, co jeho rozsudek ze dne 17.6.1998, č.j. 11 Co 467/97-74, byl k dovolání žalobce zrušen rozsudkem Nejvyššího soudu České republiky ze dne 8.6.1999, č.j. 26 Cdo 2259/98-90), rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích ve věci samé potvrdil. Ve výroku o nákladech řízení rozsudek soudu prvního stupně změnil a rozhodl o nákladech řízení odvolacího a dovolacího soudu. Dále zamítl návrh žalované na připuštění dovolání. Odvolací soud dospěl k závěru, že uplatněný výpovědní důvod podle §711 odst. 1 písm. d/ obč.zák. je naplněn, neboť v řízení bylo prokázáno, že žalovaná ke dni dání výpovědi z nájmu předmětného bytu nezaplatila žalobci nájemné a úhradu za plnění poskytovaná s užíváním bytu za dobu delší než tři měsíce; tuto skutečnost ostatně žalovaná ani nepopírala. Shodně se soudem prvního stupně neshledal výkon práva žalobce dát žalované výpověď z nájmu v rozporu s dobrými mravy (§3 obč.zák.)., když přihlédl k tomu, že žalovaná (přesto, že v průběhu dlouhotrvajícího soudního řízení již nebyla v tíživé sociální situaci) dosud dlužné nájemné nedoplatila a i nadále platí žalobci nájemné ve snížené výši. Na žalobci nelze proto spravedlivě požadovat, aby poskytoval žalované byt a služby, aniž by za to obdržel příslušnou úhradu. Pokud pak žalovaná - s poukazem na kvalitu bytu - nesouhlasí s výší nájemného, mohla se domáhat svých práv postupem podle §698 a §699 obč.zák., což však neučinila.
Proti tomuto rozsudku podala žalovaná (nezastoupena advokátem) dovolání (datované 4.1.2000), v němž zpochybňuje správnost výše nájemného z předmětného bytu a vyúčtování úhrady za služby s užíváním bytu spojené. Přípustnost dovolání podle §239 odst. 2 o.s.ř. spatřuje v tom, že \"soud popřel dosavadní právní názor, že se musí zkoumat důvody neplacení (např. R 74/68), zejména zásadu, že (objektivně) sporné nájemné a úhrada za služby nemohou zakládat důvod výpovědi\". V doplnění dovolání žalovaná (v zastoupení advokátem) odůvodňuje přípustnost dovolání poukazem na ustanovení §239 odst. 2 o.s.ř. s tím, že za otázku zásadního právního významu považuje \"tu skutečnost, že soudy obou stupňů se nezabývaly mezi stranami spornými skutkovými předpoklady, které jsou rozhodné pro stanovení výše nájemného a služeb spojených s užíváním bytu a to jako předběžnou otázku (viz též R 41/70), tedy že by mělo být rozhodnutím Nejvyššího soudu postaveno najisto, zdali takové zkoumání je podstatné pro další rozhodování soudů či nikoli\". Důvody dovolání označuje odkazem na ustanovení §241 odst. 3 písm. b/ a d/ o.s.ř., a obsahově je vymezuje tak, že soudy \"nebraly v potaz, že mezi stranami je spor ohledně výše nájemného a služeb spojených s užíváním bytu\", že nebylo přihlédnuto ke skutečnosti, že vyúčtování jí bylo doručeno až po podání žaloby, takže se nemohla vyjádřit k jeho správnosti, a že následkem \"nedůsledně vedeného řízení bylo chybné právní posouzení věci\". Současně odkázala na námitky uplatněné ve svém podání datovaném 4.1.2000. Navrhla, aby rozsudek odvolacího soudu byl zrušen ve výrocích, jimiž byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen.
Vyjádření k dovolání nebylo podáno.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno v zákonné lhůtě, osobou k tomu oprávněnou - účastnicí řízení (§240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění zákonné podmínky advokátního zastoupení dovolatele (§241 odst. 1 a 2 o.s.ř.), se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání, neboť pouze z podnětu dovolání, které je přípustné, lze přezkoumat jeho důvodnost.
Podle §236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Přípustnost dovolání proti rozsudku odvolacího soudu je upravena v ustanovení §237, §238 a §239 o.s.ř.
Vady vyjmenované v §237 odst. 1 o.s.ř., jejichž existence zakládá přípustnost dovolání, dovolatelkou tvrzeny nebyly a nepodávají se ani z obsahu spisu; přípustnost dovolání o citované ustanovení tedy opřít nelze.
Přípustnost dovolání nelze dovodit ani z ustanovení §238 odst. 1 písm. a/ o.s.ř. (napadený rozsudek odvolacího soudu je rozsudkem potvrzujícím), ani z ustanovení §238 odst. 1 písm. b/ o.s.ř. (soud prvního stupně rozhodl ve svém v pořadí druhém rozsudku stejně jako ve svém rozsudku předchozím).
Protože v posuzované věci není dán ani zákonný předpoklad přípustnosti dovolání podle §239 odst. 1 o.s.ř., když odvolací soud ji ve výroku svého potvrzujícího rozsudku nevyslovil, zabýval se dovolací soud otázkou, zda jde o rozhodnutí po právní stránce zásadního významu, jak se - s odkazem na §239 odst. 2 o.s.ř. - domnívá dovolatelka. Žalovaná totiž v odvolacím řízení navrhla, aby byla vyslovena přípustnost dovolání, odvolací soud však jejímu návrhu nevyhověl.
O rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadního významu jde tehdy, jestliže odvolací soud posuzoval právní otázku, která měla zásadní význam nejen pro rozhodnutí v konkrétní projednávané věci, ale současně i význam obecný - z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec. Z tohoto pohledu má rozhodnutí uvedený význam zpravidla tehdy, jde-li o takovou právní otázku, která nebyla vyřešena judikaturou vyšších soudů (tj. dovolacího soudu a odvolacích soudů) nebo jejíž výklad se v judikatuře těchto soudů dosud neustálil, nebo jestliže odvolací soud posoudil určitou právní otázku odlišně od ustálené judikatury vyšších soudů.
Přípustnost dovolání podle ustanovení §239 odst. 2 o.s.ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam; nastává tehdy, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam skutečně má.
Dovolání opřené o §239 odst. 2 o.s.ř. může být přípustné jen tehdy, je-li v něm dovolatelem zpochybněno řešení právní otázky (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění, přípustnost takového dovolání nezakládají); dovolání podle §239 odst. 2 o.s.ř. lze tedy odůvodnit jen dovolacím důvodem podle §241 odst. 3 písm. d/ o.s.ř., tj. tvrzením, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Nesprávné právní posouzení spočívá v tom, že soud na správně zjištěný skutkový stav věci aplikoval nesprávný právní předpis, nebo že správně použitý právní předpis nesprávně vyložil. Nesprávné právní posouzení může být způsobilým dovolacím důvodem jen tehdy, bylo-li rozhodující pro výrok odvolacího soudu. K případným vadám řízení, jež mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§241 odst. 3 písm. b/ o.s.ř.) pak dovolací soud přihlíží jen za splnění podmínky přípustnosti dovolání (§242 odst. 3 věta druhá o.s.ř.).
Výše uvedená kritéria, podle nichž dovolací soud posuzuje přípustnost dovolání ve smyslu §239 odst. 2 o.s.ř. nesplňují dovolací námitky směřující proti skutkovým zjištěním odvolacího soudu.
Zásadní právní význam ve smyslu výše uvedeného nelze přiznat ani otázce, zda se odvolací soud měl zabývat \"spornými skutkovými předpoklady, které jsou rozhodné pro stanovení výše nájemného a služeb spojených s užíváním bytu a to jako předběžnou otázkou\". Dovolatelka tu přehlíží, že v dané věci šlo o žalobu na přivolení k výpovědi z nájmu bytu, nikoliv o žalobu na zaplacení dlužného nájemného (úhrady za služby); otázka posouzení výše nájemného nebyla tudíž pro rozhodnutí odvolacího soudu v dané věci rozhodná. Odkaz na rozhodnutí, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1970, pod pořadovým číslem 41, není případný, neboť uvedené rozhodnutí míří na případ sporu o zaplacení úhrady za užívání bytu; v této souvislosti se pak v právní větě uvádí, že otázka sporné výše úhrady má být v takovémto řízení řešena jako otázka předběžná.
Otázkou zásadního právního významu ve smyslu ustanovení §239 odst. 2 o.s.ř. nelze shledat ani otázku právní relevance důvodů, pro něž nájemce neplatí nájemné (úhradu za služby) z hlediska naplnění výpovědního důvodu upraveného v §711 odst. 1 písm. d/ obč.zák.
Tato otázka byla opakovaně řešena judikaturou dovolacího soudu, mimo jiné i v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 12.11.1998, sp.zn. 2 Cdon 1706/97, uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1999, pod pořadovým číslem 43. Nejvyšší soud zaujal právní názor, že důvody, pro které nájemce neplatí nájemné, mohou být okolností, k níž soud (vedle okolností jiných, např. skutečnosti, že nájemce po doručení výpovědi uhradil dlužné nájemné) přihlédne v rámci úvahy, zda přivolení k výpovědi z nájmu bytu není v rozporu s dobrými mravy - §3 odst. 1 obč.zák. (srov. odůvodnění uvedeného rozsudku).
V projednávané věci se odvolací soud - jak vyplývá z odůvodnění jeho rozhodnutí - zabýval posouzením věci z hlediska ustanovení §3 odst. 1 obč.zák., a v rámci této úvahy přihlédl i k žalovanou namítaným důvodům, pro které dlouhodobě neplatí nájemné. Nelze mu tedy vytýkat, že by věc posoudil v rozporu s judikaturou dovolacího soudu.
Vzhledem ke shora uvedenému dovolací soud neshledal zákonné předpoklady pro závěr, že dovolání je přípustné podle §239 odst. 2 o.s.ř. Za této situace mu nezbylo, než dovolání žalované podle ustanovení §243b odst. 4 věty první a §218 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. odmítnout jako nepřípustné.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení §243b odst. 4, §224 odst. 1 a §146 odst. 2 větu prvou (per analogiam) o.s.ř., jakož i o skutečnost, že žalobci nevznikly v dovolacím řízení prokazatelné náklady, na jejichž náhradu by jinak měl vůči žalované právo.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 5. října 2000
Doc. JUDr. Věra K o r e c k á , CSc., v.r.
předsedkyně senátu
Za správnost vyhotovení: Marcela Jelínková