ECLI:CZ:NS:2000:26.CDO.1738.99.1
sp. zn. 26 Cdo 1738/99
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v právní věci žalobkyně D. S., proti žalovanému Město J. u P., o určení práva nájmu bytu, vedené u Okresního soudu Praha - západ pod sp.zn. 3 C 120/97, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 13. ledna 1999, č.j. 26 Co 415/98-57, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 575.-Kč, k rukám advokáta do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Okresní soud Praha - západ rozsudkem ze dne 4.5.1998, č.j. 3 C 120/97-39, zamítl žalobu na určení, že žalobkyně je nájemcem bytu č. 5 o velikosti 2+k.k. s příslušenstvím, v 1. poschodí domu č.p. 1025 v ulici I., J. u P. (dále \"předmětný byt\") a rozhodl o nákladech řízení. Dospěl k závěru, že na žalobkyni nepřešlo smrtí její matky M. H. (nájemkyně předmětného bytu) právo nájmu ve smyslu ustanovení §706 odst. 1 obč.zák., neboť neprokázala, že by s ní žila v předmětném bytě ve společné domácnosti s úmyslem zdržovat se zde trvale. Neshledal naplnění ani dalšího zákonného předpokladu přechodu práva nájmu bytu, neboť dovodil, že i když žalobkyně neměla v den smrti své matky vlastní byt, převedla účelově členská práva a povinnosti ke svému družstevnímu bytu na svého syna, aby získala předmětný byt.
K odvolání žalované Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 13.1.1999, č.j. 26 Co 415/98-57, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o nákladech řízení změnil pokud jde o výši náhrady, kterou je žalobkyně povinna zaplatit žalovanému; ve zbývající části - ve výroku o nákladech řízení a ve výroku o věci samé, rozsudek okresního soudu potvrdil. Odvolací soud, vycházeje ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, se ztotožnil s jeho závěrem, že na žalobkyni nepřešlo právo nájmu předmětného bytu, a že neprokázala splnění zákonných podmínek přechodu práva nájmu bytu - společné soužití se svojí matkou, vyznačující se trvalostí, a podmínku neexistence vlastního bytu, když její jednání, jímž pozbyla práva ke svému družstevnímu bytu (převod členských práv a povinností na syna), bylo účelové.
Proti tomuto rozsudku podala žalobkyně dovolání, v němž namítla, že v řízení došlo k vadám uvedeným v §237 odst. 1 písm. b/, c/ a f/ o.s.ř., a uplatněné dovolací důvody podřadila ustanovení §241 odst. 3 písm. a/, b/ a c/ o.s.ř. Uvádí, že vyjádření žalovaného k odvolání jí nebylo předem doručeno, ale bylo předáno až při jednání u odvolacího soudu, čímž nebyla dodržena pětidenní lhůta na přípravu k jednání, stanovená v §115 odst. 2 o.s.ř. Senát odvolacího soudu (uvádí se dále v dovolání) vyjádření žalovaného při jednání nepřečetl a neumožnil \"žalující straně\" se s ním podrobně seznámit, v důsledku čehož jí byla \"odebrána\" možnost navrhnout důkazy, kterými by vyvrátila tvrzení uvedená ve vyjádření. Dovolatelka má za to, že jednání mělo být odročeno, a to i \"pro nemoc její právní zástupkyně, k níž soud po předchozím telefonickém sdělení nepřihlédl\". Vadu řízení spatřuje dovolatelka též ve skutečnosti, že jí \"nebylo nikdy doručováno předvolání\", a že \"byla předvolání na jednání nesprávně vykazována, protože podací razítka pošty nejsou vykazována na přední straně doručenek \". Namítá, že se \"soud vůbec nezabýval skutečností způsobilostí být účastníkem řízení s ohledem na stav žalující strany, tj. skutečností, že je vdaná, a to ani jako otázkou předběžnou\". Dovolatelka odvolacímu soudu dále vytýká, že jeho rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování, že spočívá na nesprávném právním posouzení věci, a že \"rozhodl i bez návrhu o změně nákladů řízení\". V této souvislosti polemizuje s hodnocením důkazů odvolacím soudem a s jeho závěrem o nesplnění podmínek pro přechod práva nájmu žalobkyně k předmětnému bytu. Navrhla, aby rozhodnutí odvolacího soudu, příp. i soudu prvního stupně bylo zrušeno, a věc byla vrácena \"dotčenému\" soudu k dalšímu řízení.
Žalovaný ve svém dovolacím vyjádření vyvracel dovolací námitky žalobkyně a navrhl, aby dovolání bylo jako nedůvodné zamítnuto.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou - účastnicí řízení (§240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění zákonné podmínky advokátního zastoupení dovolatele (§241 odst. 1 a 2 o.s.ř.). Poté se zabýval přípustností dovolání, neboť pouze z podnětu dovolání, které je přípustné, lze přezkoumat jeho důvodnost.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o.s.ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Přípustnost dovolání proti rozsudku odvolacího soudu je upravena v ustanovení §237, §238 a §239 o.s.ř.
Podle ustanovení §238 odst. 1 písm. a/ o.s.ř. není dovolání v dané věci přípustné, neboť směřuje proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu; přípustnost dovolání nelze dovodit ani z ustanovení §238 odst. 1 písm. b/ o.s.ř., neboť rozsudek soudu prvního stupně, potvrzený napadeným rozsudkem odvolacího soudu, byl v pořadí jeho prvým rozsudkem.
Protože dovolací soud ve výroku svého potvrzujícího rozsudku přípustnost dovolání nevyslovil (§239 odst. 1 o.s.ř.), a dovolatelka neučinila včas návrh na vyslovení přípustnosti dovolání podle §239 odst. 2 o.s.ř., nelze opřít přípustnost dovolání ani o ustanovení §239 o.s.ř.
Zbývá proto posoudit přípustnost dovolání z hlediska §237 odst. 1 o.s.ř. Podle citovaného ustanovení je dovolání přípustné proti (každému) rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže řízení a rozhodnutí trpí vadami taxativně vyjmenovanými v uvedeném ustanovení pod písmeny a/ až g/. Přípustnost (a tím současně i důvodnost) dovolání není založena již tím, že dovolatel existenci těchto vad v dovolání tvrdí, ale teprve tehdy, jestliže rozhodnutí odvolacího soudu vadou uvedenou v §237 odst. 1 o.s.ř. skutečně trpí.
Dovolatelka v dovolání namítá existenci vady podle §237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř. Skutková podstata uvedená v označeném ustanovení měla být podle obsahu dovolání naplněna tím, že se soud nezabýval skutečností, že je žalobkyně vdaná.
Ustanovení §237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř. hovoří o případech, kdy ten, kdo v řízení vystupoval jako účastník, neměl způsobilost být účastníkem řízení. Podle ustanovení §19 o.s.ř. způsobilost být účastníkem řízení má ten, kdo má podle hmotného práva způsobilost mít práva a povinnosti; jinak jen ten, komu ji zákon přiznává. U fyzické osoby vzniká narozením a zaniká smrtí (§7 obč.zák.). Dovolatelka (žalobkyně) nezpochybňuje svoji právní subjektivitu jako žijící fyzické osoby; z obsahu jejího dovolání je ale zřejmé, že mylně ztotožnila způsobilost být účastníkem řízení, tedy institut vymezený právem procesním, s tzv. aktivní věcnou legitimací, tj. s otázkou, zda účastník řízení (v dané věci žalobkyně) je podle hmotného práva oprávněn domáhat se žalobou požadovaného určení. Zatímco nedostatek způsobilosti být účastníkem řízení (nedostatek právní subjektivity) je neodstranitelnou vadou, která brání soudu jednat ve věci a má mít za následek zastavení řízení (§103, §104 odst. 1 věta první o.s.ř.), případný nedostatek aktivní věcné legitimace žalobkyně, která způsobilost být účastníkem řízení ve smyslu ustanovení §19 o.s.ř. (§7 obč.zák.) má, není vadou (zmatečností) ve smyslu §237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř., ale mohl by být pouze důvodem pro zamítnutí žaloby rozhodnutím soudu ve věci samé.
Z uvedeného je zřejmé, že řízení v souzené věci není postiženo vadou upravenou v §237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř.
Rovněž tak dovolací soud neshledal naplnění další z namítaných vad podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř., kterou ostatně dovolatelka - nezpochybňující svoji procesní způsobilost (§20 o.s.ř., §8 obč.zák.) - blíže v dovolání obsahově nevymezila.
Dovolací soud se dále zabýval posouzením, zda řízení není postiženo vadou upravenou v §237 odst. 1 písm. f/ o.s.ř., na kterou dovolatelka též poukazuje.
Podle §237 odst. 1 písm. f/ o.s.ř. je dovolání přípustné, jestliže účastníku řízení byla v průběhu řízení nesprávným postupem soudu odňata možnost jednat před soudem. Odnětím možnosti jednat před soudem je takový postup soudu, jímž znemožnil účastníku řízení realizaci těch procesních práv, která mu zákon přiznává. O vadu ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. f/ o.s.ř. jde přitom jen tehdy, jestliže šlo o postup nesprávný (uvažováno z hlediska zachování postupu soudu určeného zákonem nebo dalšími obecně závaznými předpisy) a jestliže se postup soudu projevil v průběhu řízení a nikoliv také při rozhodování (srov. též rozhodnutí Nejvyšího soudu uveřejněná pod čísly 27/1998 a 49/1988 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Dovolatelka spatřuje důvod zmatečnosti v tom, že vyjádření žalovaného k odvolání bylo \"žalující straně\" doručeno až při jednání před odvolacím soudem, čímž jí nebyla poskytnuta pětidenní lhůta na přípravu k jednání ve smyslu ustanovení §115 odst. 2 o.s.ř. a byla jí odebrána možnost navrhnout důkazy k vyvrácení tvrzení žalovaného, obsažených v jeho vyjádření, že odvolací soud při jednání toto vyjádření nepřečetl, že odvolací soud jednání neodročil z důvodu nemoci její právní zástupkyně, jakož i v tom, že jí nebylo nikdy doručováno předvolání a že předvolání na jednání byla \"nesprávně vykazována\".
Jak je patrno z obsahu spisu (a to dovolatelka ostatně nijak nezpochybňuje), žalobkyni v řízení před soudy obou stupňů zastupovala na základě procesní plné moci (založené na č.l. 3 spisu) advokátka. O odnětí možnosti jednat před soudem jde v případě zastoupeného účastníka tehdy, jestliže účastník v důsledku postupu soudu nemůže realizovat svá procesní práva ani prostřednictvím svého zástupce. Z ustanovení §49 odst. 1 věty první o.s.ř., které platí i v odvolacím řízení (§211 o.s.ř.), přitom plyne, že má-li účastník zástupce s plnou mocí pro celé řízení, doručuje se písemnost pouze tomuto zástupci. Doručení písemnosti zastoupenému účastníku je na místě tehdy, má-li účastník osobně v řízení něco vykonat (§49 odst. 1 věta druhá o.s.ř.). Vyrozumíval-li tedy soud prvního stupně - poté, co k prvnímu jednání ve věci konaném dne 16.6.1997 (č.l. 6, 7 spisu) obeslal i žalobkyni (č.l. 4 verte), která byla při jednání vyslechnuta - o dalších jednáních konaných dne 10.12.1997, 26.1.1998, 18.3.1998 a 29.4.1998 (č.l. 13, 22, 30, 34 a 37 spisu) pouze právní zástupkyni žalobkyně, která se jich (ostatně i spolu se žalobkyní) zúčastnila, nešlo o nesprávný postup soudu v průběhu řízení ve smyslu §237 odst. 1 písm. f/ o.s.ř. Pochybení v tomto směru nelze vytknout ani odvolacímu soudu, který o jednání konaném dne 13.1.1999 (č.l. 53, 54 spisu) vyrozuměl již dne 25.8.1998 (tedy při zachování pětidenní procesní lhůty dle §115 odst. 2, §211 o.s.ř.) pouze právní zástupkyni žalobkyně (č.l. 51 spisu), která se uvedeného dne (spolu se žalobkyní) jednání zúčastnila. Z obsahu spisu ani z protokolu sepsaného Krajským soudem v Praze o odvolacím jednání konaném dne 13.1.1999 (č.l. 53 a 54 spisu) se přitom nepodává, že by právní zástupkyně žalobkyně informovala soud o své pracovní neschopnosti nebo že by z tohoto důvodu požádala o odročení jednání konaného uvedeného dne. Námitku dovolatelky, že odvolací jednání mělo být pro nemoc její právní zástupkyně odročeno, nelze tudíž shledat opodstatněnou. Z obsahu citovaného protokolu dále vyplývá, že vyjádření žalovaného, které bylo při tomto jednání doručeno \"krátkou cestou\" právní zástupkyni žalobkyně, bylo pověřeným členem senátu odvolacího soudu při jednání konstatováno, že zástupkyně žalobkyně se na závěr - před vyhlášením rozsudku odvolacího soudu - vyjádřila k dokazování i k právní stránce věci, a že nenavrhla provedení dalších důkazů. V této souvislosti je potřebné připomenout, že žalovaný ve svém vyjádření k odvolání žalobkyně pouze poukazoval na výsledky dosud provedeného dokazování, ztotožnil se s hodnocením důkazů i s právním posouzením věci soudem prvního stupně a další (nové) důkazy nenavrhoval. Námitka dovolatelky, že jí nebylo umožněno seznámit se s vyjádřením žalovaného a navrhnout důkazy k vyvrácení jeho tvrzení není tedy důvodná.
Z uvedeného je zřejmé, že ke zkrácení procesních práv dovolatelky nedošlo, a že vada ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. f/ o.s.ř. není v dané věci dána.
Protože jiné vady řízení uvedené v §237 odst. 1 o.s.ř. tvrzeny nebyly a z obsahu spisu nevyplývají, není dovolání v dané věci přípustné ani podle §237 odst. 1 o.s.ř.
Z toho, co bylo uvedeno, vyplývá, že přípustnost dovolání nelze opřít o žádné z procesních ustanovení, jež přicházejí v úvahu. Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.), dovolání žalobkyně podle ustanovení §243b odst. 4, §218 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. odmítl, aniž se zabýval dalšími uplatněnými dovolacími důvody.
Dovolatelka z procesního hlediska zavinila, že dovolání bylo odmítnuto, takže žalovaný má ve smyslu ustanovení §146 odst. 2 věty prvé (per analogiam), §224 odst. 1 a §243b odst. 4 o.s.ř. právo na náhradu účelně vynaložených nákladů dovolacího řízení. Tyto náklady sestávají z odměny za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání) ve výši 500.-Kč a z režijního paušálu ve výši 75.-Kč (§7, §9 odst. 1, §11 odst. 1 písm. k/, §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá toto vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněný domáhat soudního výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 10. října 2000
Doc. JUDr. Věra K o r e c k á , CSc., v.r.
předsedkyně senátu
Za správnost vyhotovení: Marcela Jelínková