ECLI:CZ:NS:2000:26.CDO.1892.2000.1
sp. zn. 26 Cdo 1892/2000
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Michala Mikláše a soudců Doc.JUDr. Věry Korecké, CSc. a JUDr. Miroslava Feráka ve věci žalobkyně J. B., zastoupené advokátem, proti žalovanému R. B., zast. advokátkou, o určení nájmu bytu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 15 C 196/96, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 18. ledna 2000, č. j. 35 Co 576/99-91, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 18. ledna 2000, č. j. 35 Co 576/99-91 se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 8 rozsudkem ze dne 24. března 1998, č. j. 15 C 196/96-30 rozhodl, že žalobkyně je výlučnou nájemkyní bytu č. 27 o velikosti 3 + 1, I. kategorie, v 9. podlaží domu v K. ul. č.p. 410 v P., a dále rozhodl o nákladech řízení.
Městský soud v Praze jako soud odvolací usnesením ze dne 30. listopadu 1998, č. j. 11 Co 430/98-53 k odvolání žalovaného rozsudek soudu I. stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Obvodní soud pro Prahu 8 rozsudkem ze dne 29. června 1999, č. j. 15 C 196/96-71 opět rozhodl tak, že žalobkyně je výlučnou nájemkyní bytu č. 27, o velikosti 3 + 1, I. kategorie, v 9 podlaží domu v ul. K. č.p. 410, v P., a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení. Soud I. stupně vzal mj. za prokázané, že žalovaný na konci března 1995 odvezl ze společného bytu do bytu N., který si pronajal společně s A. H., téměř všechny svoje osobní věci a spotřební elektroniku. Na výzvu žalobkyně od května 1995 platil částku 300,- Kč, jako podíl na úhradu služeb spojených s užívání společného bytu, kterou platil až do listopadu 1995. Na podzim 1995 žalovaný zjistil, že ložnici ve společném bytě užívá jeho syn i se svou přítelkyní. Z tohoto důvodu přestal platit částku 300,- Kč. Společně s A. H. žil od 1. 4. 1995 v pronajaté garsoniéře N., plánoval s ní trvalé soužití a nechtěl se do společného bytu s žalobkyní vrátit. Poté, co se v roce 1996 s ním A. H. rozešla, projevil zájem o návrat do bytu, ale ačkoli měl do něj přístup, neučinil tak. Našel si novou vážnou známost M. V., ke které se přestěhoval a žil s ní. Jestliže telefonicky žalobkyni žádal o zpřístupnění bytu a uvolnění jedné místnosti v něm, bylo to jen v situaci, kdy se mu rozpadlo jeho soužití s A. H., případně M. V. Výpověď odpůrce hodnotil soud I. stupně jako méně věrohodnou a účelovou, zejména je-li porovnávána s výpovědí navrhovatelky, dětí účastníků a také s předchozí výpovědí samotného žalovaného. Na základě zhodnocení provedených důkazů a zjištěného skutkového stavu tak soud I. stupně učinil jednoznačný skutkový závěr, že žalovaný projevil úmysl v bytě nadále nebydlet, a v návaznosti na to právní závěr, že žalovaný již v březnu 1995 opustil trvale společnou domácnost.
Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 18. ledna 2000, č. j. 35 Co 576/99-91 k odvolání žalovaného změnil rozsudek soudu I. stupně tak, že zamítl žalobu na určení, že žalobkyně je výlučnou nájemkyní bytu č. 27 o velikosti 3 + 1, I. kategorie, v 9 podlaží domu v K. ul. č.p. 410, v P., přičemž žalovanému nepřiznal náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů. Odvolací soud v odůvodnění rozsudku uvedl, že „zopakoval některé důkazy provedené před soudem I. stupně\". Vzal pak za prokázané, že po svém návratu z nemocnice na jaře 1995 se žalovaný nejprve odstěhoval ke své sestře, která mu poskytla pomoc z důvodu jeho zdravotního stavu. Poté si na dobu určitou pronajal byt a souhlasil s tím, aby se do předmětného bytu bezprostředně po jeho odstěhování nastěhovala přítelkyně syna účastníků, avšak za podmínky, že v případě potřeby pokoj žalovanému uvolní. Úmysl žalovaného vrátit se do předmětného bytu potvrdila i jeho sestra Z. Š., žalovaný až do doby nastěhování přítelkyně syna také přispíval na platby spojené s nájmem bytu a do počátku roku 1996 projevoval zájem se do bytu vrátit. Podle názoru odvolacího soudu ani výpovědí dalších svědků, a to dcer účastníků J. a M. a dále A. H. a M. V., neprokazují úmysl žalovaného nadále v bytě nebydlet a tudíž opustit na jaře 1995 trvale společnou domácnost účastníků, když tyto jsou založeny na domněnkách, neboť žalovaný s nimi nemluvil o tom, na jak dlouho z bytu odchází resp. jejich výpovědi vychází z toho, co si myslely nebo předpokládaly.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání z důvodů uvedených v §241 odst. 3 písm. b), c) a d) o. s. ř., jehož přípustnost dovozuje z ust. §238 odst. 1 písm. a) o. s. ř. Namítá, že odvolací soud, aniž jakkoli doplnil dokazování, dospěl k odlišnému skutkovému zjištění a právnímu závěru než soud I. stupně, přičemž se nevypořádal s důkazy, z nichž soud I. stupně vycházel. Nesouhlasí s hodnocením výpovědi svědka, syna účastníků R. B., na základě které odvolací soud, oproti soudu I. stupně, dospěl k závěru o nedostatku trvalého úmyslu žalovaného předmětný byt opustit, když ani poté, co tento svědek sporný byt opustil, žalovaný neprojevil kvalifikovanou snahu vrátit se do bytu a tento nadále užívat. Svůj úmysl projevil až mnohem později a pouze na základě ukončení známosti se svědkyní A. H. Stejnou námitku uvádí i ohledně výpovědí dalších svědků slyšených před soudem I. stupně, z nichž odvolací soud v rozporu s jejich obsahem rovněž dovodil, že žalovaný neprojevil úmysl trvale opustit společnou domácnost. Odvolací soud tak ze skutkového stavu zjištěného soudem I. stupně dovodil nesprávné právní závěry, jeho rozhodnutí vychází ze skutečností, které v podstatné části nemají oporu v provedeném dokazování a v řízení tak došlo k vadě, která má za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Navrhla, aby byl dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu zrušen a věc tomuto soudu vrácena k dalšímu řízení.
Žalovaný ve svém vyjádření k dovolání uvedl, že přečtením daných výpovědí odvolacím soudem, byly tyto důkazy opakovaně provedeny. S poukazem na konkrétní okolnosti případu považuje za správný právní názor odvolacího soudu, že neměl nikdy v úmyslu byt trvale opustit. Navrhl, aby bylo dovolání, jako nedůvodné zamítnuto.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací, po zjištění, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou oprávněnou, za splnění podmínky advokátního zastoupení, je přípustné (§238 odst. 1 písm. a) o. s. ř.), přezkoumal podle §242 odst. 1, 3 o. s. ř. rozsudek odvolacího soudu a dospěl k závěru, že dovolání je opodstatněné.
Vady řízení uvedené v §237 odst. 1 o. s. ř. nebyly dovoláním namítány a jejich existence z obsahu spisu ani nevyplývá.
Dále Nejvyšší soud přezkoumal napadené rozhodnutí z hlediska existence vad, které by mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§241 odst. 3 písm. b) o. s. ř.). Dovolatelka mj. namítá nesprávnost postupu odvolacího soudu, který, aniž by jakkoli doplnil dokazování, dospěl k odlišnému skutkovému zjištění než soud I. stupně, přičemž se s důkazy, z nichž vycházel soud I. stupně, nevypořádal.
Odvolací soud v odůvodnění napadeného rozsudku uvedl, že „soud I. stupně si pro své rozhodnutí opatřil dostatek důkazů, ze kterých však dospěl k nesprávným skutkovým zjištěním a věc nesprávně posoudil i po stránce právní\". Přitom narozdíl od soudu prvního stupně vyšel ze skutkového zjištění, že žalovaný neprojevil úmysl v bytě nadále nebydlet.
Podle §213 odst. 1 o. s. ř. odvolací soud není vázán skutkovým stavem, jak jej zjistil soud I. stupně. Podle §213 odst. 2 o. s. ř. odvolací soud může opakovat dokazování nebo je i doplnit, nejde-li o rozsáhlejší doplnění a lze-li je provést bez průtahů. Jak vyplývá ze spisu, odvolací soud své odchylné skutkové zjištění založil na výpovědích účastníků a svědků učiněných před soudem I. stupně, přičemž při jednání před odvolacím soudem byly v rámci dokazování pouze přečteny výpovědi sestry žalovaného Z. Š. a syna účastníků R. B. (vid. čl. 86 spisu). Odvolací soud se tedy vedle jiných skutkových zjištění odchýlil i od hodnocení důkazů soudem I. stupně, aniž by v souladu s §213 odst. 2 o. s. ř. tyto důkazy sám opakoval, tj. provedl výslech účastníků a svědků při odvolacím jednání. Pouhé přečtení protokolů o výslechu svědků učiněných před soudem I. stupně, navíc toliko dvou svědků, ač odlišné hodnocení se týká také řady dalších výpovědí, nelze v žádném případě považovat za opakování důkazů, a to především proto, že při hodnocení těchto důkazů spolupůsobí vedle věcného obsahu výpovědí i další skutečnosti, které nejsou bez vlivu na posouzení věrohodnosti svědka, ale nemohou být vyjádřeny v protokolu o jednání. Proto je ve věci dán dovolatelkou namítaný důvod dovolání podle §241 odst. 3 písm. b) o. s. ř.
Vzhledem k důvodnosti dovolání podle §241 odst. 3 písm. b) o. s. ř. nezbylo dovolacímu soudu, než napadené rozhodnutí odvolacího soudu zrušit (§243b odst. 1 věta za středníkem o. s. ř.) a věc mu podle §243b odst. 2 věty první o. s. ř. vrátit k dalšímu řízení, aniž by se z důvodu předčasnosti zabýval opodstatněností dalších v dovolání uplatněných námitek.
O náhradě nákladů řízení, včetně dovolacího, rozhodne soud v novém rozhodnutí o věci (§243d odst. 1 věta třetí o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 2. listopadu 2000
JUDr. Michal M i k l á š, v.r.
předseda senátu
Za správnost vyhotovení: Ivana Svobodová