ECLI:CZ:NS:2000:26.CDO.1942.2000.1
sp. zn. 26 Cdo 1942/2000
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v právní věci žalobkyně J. H. proti žalovanému J. O., o vyklizení bytu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 11 C 29/96, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 12. dubna 2000, č.j. 12 Co 16/2000-140, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 575,- Kč k rukám advokáta, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:.
Obvodní soud pro Prahu 5 rozsudkem ze dne 9.6.1999, č.j. 11 C 29/96-116 (poté, co jeho rozsudek ze dne 7.5.1997, č.j. 11 C 29/96-39, byl zrušen usnesením Městského soudu v Praze ze dne 12.3.1998, č.j. 29 Co 520/97-55), zamítl žalobu, kterou se žalobkyně domáhala vyklizení žalovaného z bytu č. 5, o velikosti 2+1, v I. nadzemním podlaží domu č.p. 179, v ulici N. 38, v P., k.ú. S. (dále \"předmětný byt\"); současně rozhodl o nákladech řízení.
K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 12.4.2000, č.j. 12 Co 16/2000-140, rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé potvrdil, změnil jej ve výroku o nákladech řízení a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Odvolací soud, vycházeje ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, se ztotožnil s jeho závěrem, že na žalovaného přešlo podle §706 odst. 1 obč.zák. smrtí jeho babičky Z. B. (předchozí nájemkyně předmětného bytu) právo nájmu bytu, a shodně s ním dovodil, že žaloba, opírající se o ustanovení §126 obč.zák. není důvodná.
Proti tomuto rozsudku podala žalobkyně dovolání, v němž - aniž by označila uplatněné dovolací důvody výslovným odkazem na příslušná zákonná ustanovení - zpochybnila správnost skutkových zjištění soudu prvního stupně, z nichž odvolací soud vycházel, hodnocení provedených důkazů i právní posouzení věci odvolacím soudem. Namítá, že žalovaný (který byl v době nastěhování se do předmětného bytu nezletilý) nemohl svým vlastním rozhodnutím založit společnou domácnost se svojí babičkou, že byl svěřen do výchovy své matky, že výkon rodičovských povinností ze strany jeho matky předpokládal denní osobní styk a vedení společné domácnosti, a že společná domácnost může být \"vedena pouze v jedné sestavě osob\". Navrhla, aby rozsudky soudů obou stupňů byly zrušeny a věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaný ve svém dovolacím vyjádření namítl, že dovolání žalobkyně je nepřípustné a navrhl, aby bylo odmítnuto.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou - účastnicí řízení (§240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění zákonné podmínky advokátního zastoupení dovolatele (§241 odst. 1 a 2 o.s.ř.). Poté se zabýval přípustností dovolání, neboť toliko z podnětu dovolání, které je přípustné, může být přezkoumána správnost napadeného rozhodnutí z hlediska uplatněných dovolacích důvodů.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o.s.ř.).
Přípustnost dovolání proti rozsudku upravují ustanovení §238 a §239 o.s.ř. O žádný z případů v těchto ustanoveních zmíněných se však v dané věci nejedná.
Podle §238 odst. 1 písm. a/ o.s.ř. není dovolání přípustné proto, že směřuje nikoliv proti měnícímu, ale proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu. Není naplněn ani předpoklad přípustnosti dovolání podle ustanovení §238 odst. 1 písm. b/ o.s.ř., neboť rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 9.6.1999, č.j. 11 C 29/96-116, potvrzený napadeným odvolacím rozsudkem, je sice druhým jeho rozsudkem, vydaným po zrušení dřívějšího, nejde ale o rozsudek obsahově odlišný (oběma rozhodnutími soud prvního stupně žalobu na vyklizení bytu zamítl).
Stejně tak nelze přípustnost dovolání v této věci opřít o ustanovení §239 odst. 1 o.s.ř., neboť enunciát napadeného rozsudku odvolacího soudu v této věci výrok připouštějící dovolání neobsahuje. Neexistence návrhu žalobkyně na vyslovení přípustnosti dovolání pak vylučuje aplikaci ustanovení §239 odst. 2 o.s.ř.
Za daného procesního stavu by dovolání bylo přípustné jen tehdy, pokud by zde byly vady uvedené v ustanovení §237 odst. 1 písm. a/ až g/ o.s.ř., které svou závažností působí zmatečnost rozhodnutí, a k jejichž existenci dovolací soud přihlédne i tehdy, nejsou-li dovoláním uplatněny (§242 odst. 3 věta druhá o.s.ř.). Z obsahu spisu se ovšem nepodává, že by řízení bylo takovou vadou postiženo a dovolatelka to ostatně ani netvrdí.
Z toho, co bylo uvedeno, plyne závěr, že přípustnost dovolání žalobkyně nelze opřít o žádné z procesních ustanovení, která přicházejí v úvahu. Z tohoto důvodu musel Nejvyšší soud podle §243b odst. 4, §218 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. toto dovolání odmítnout.
Dovolatelka z procesního hlediska zavinila, že její dovolání bylo odmítnuto a je proto podle §243b odst. 4, §224 odst. 1 a §146 odst. 2 věty prvé (per analogiam) o.s.ř., povinna nahradit žalovanému náklady dovolacího řízení v částce 575,- Kč (odměna 500,- Kč za jeden úkon právní služby podle §7, §9 odst. 1, §11 odst. 1 písm. k/ vyhl. č. 177/1996 Sb., paušální náhrada nákladů advokáta 75,- Kč podle §13 odst. 3 cit. vyhlášky).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá toto vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněný domáhat soudního výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 9. listopadu 2000
Doc. JUDr. Věra K o r e c k á,CSc., v.r.
předsedkyně senátu
Za správnost vyhotovení: Ivana Svobodová