ECLI:CZ:NS:2000:26.CDO.1962.99.1
sp. zn. 26 Cdo 1962/99
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl ve věci žalobkyně J. D., proti žalovanému V. D., o zrušení práva společného nájmu bytu manželů, vedené u Okresního soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 16 C 69/98, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 27. dubna 1999, č. j. 6 Co 1024/99 - 133, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Českých Budějovicích (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 16. února 1999, č. j. 16 C 69/98-103 - poté, co jeho předchozí rozsudek ze dne 24. června 1998, č. j. 16 C 69/98-57, byl k odvolání obou účastníků řízení usnesením Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 26. října 1998, č. j. 6 Co 2276/98-74, zrušen a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení - vyhověl žalobě a zrušil právo společného nájmu účastníků k bytu „o velikosti 3+1 druhé kategorie s příslušenstvím ve II. podlaží domu číslo 13/827 v Č. B.\" (dále jen „sporný byt\", resp. „byt\"), určil, že byt bude nadále užívat jako výlučná nájemkyně žalobkyně, a žalovanému uložil povinnost byt vyklidit a vyklizený předat žalobkyni do 15 dnů poté, co mu bude zajištěno náhradní ubytování. V návaznosti na rozhodnutí ve věci samé rozhodl o nákladech řízení účastníků.
Krajský soud v Českých Budějovicích jako soud odvolací rozsudkem ze dne 27. dubna 1999, č. j. 6 Co 1024/99-133, změnil citovaný rozsudek soudu prvního stupně tak, že zrušil právo společného nájmu účastníků ke spornému bytu, určil, že byt bude nadále jako výlučný nájemce užívat žalovaný, a žalobkyni zavázal k vyklizení a předání sporného bytu žalovanému do 15 dnů poté, co jí bude zajištěn náhradní byt. Žalovanému nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů. O návrhu žalovaného na vyslovení přípustnosti dovolání, který byl učiněn u odvolacího jednání dne 27. dubna 1999, nerozhodl.
Soudy obou stupňů vzaly z provedených důkazů za zjištěno, že ve všech případech, kdy žalobkyně z bytu odešla, šlo o pouhé opuštění sporného bytu v důsledku řady konfliktních situací, které mezi účastníky vznikaly. Na základě tohoto zjištění proto neusoudily na trvalé opuštění společné domácnosti žalobkyní ve smyslu §708 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „obč. zák.\"), a nedaly tak za pravdu žalovanému, jenž namítal, že právo společného nájmu účastníků ke spornému bytu zaniklo, neboť žalobkyně byt opustila s úmyslem se do něj již nevrátit. Za splnění předpokladů stanovených v §705 odst. 1 obč. zák. pak dosud existující právo společného nájmu bytu účastníků zrušily. Při řešení otázky dalšího užívání bytu odvolací soud dovodil, že soudem prvního stupně v této souvislosti zdůrazněný zájem nezletilých dětí je pouze jedním z několika hledisek, k nímž soud přihlíží při rozhodování o dalším nájmu bytu. Navíc nezletilé děti účastníků nebyly - podle názoru odvolacího soudu - na sporný byt „nijak fixovány\", neboť žalobkyně spolu s dětmi z bytu několikrát odešla, čímž „narušila stálost prostředí nezletilých dětí\". Jelikož v daném případě „předmětný byt získali účastníci po babičce odpůrce a ten také po celá léta platil řádně nájemné za byt a poplatky spojené s užíváním tohoto bytu\", odvolací soud - na rozdíl od soudu prvního stupně - určil, že byt bude nadále jako výlučný nájemce užívat žalovaný. Ve smyslu §712 odst. 3 věty druhé obč. zák. vázal vyklizení bytu žalobkyní na zajištění náhradního bytu.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, v němž s přihlédnutím k jeho obsahu uplatnil dovolací důvody podle §241 odst. 3 písm. c/ a d/ zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o.s.ř.\"), byť v něm výslovně zmínil pouze dovolací důvod podle §241 odst. 3 písm. c/ o.s.ř. V rámci dovolacího důvodu podle §241 odst. 3 písm. c/ o.s.ř. namítl, že při řešení otázky, zda žalobkyně trvale opustila společnou domácnost, soudy obou stupňů pominuly zjištění, že žalobkyně „odešla z bytu v roce 1991 a do bytu se vrátila až po rozvodu manželství poté, co ji přítel v této době opustil a ona musela opustit i jeho byt … nicméně … navázala opět další intimní známost a opět odešla za dalším přítelem\". Prostřednictvím dovolacího důvodu podle §241 odst. 3 písm. d/ o.s.ř. pak napadl právní závěr, podle něhož nelze dovodit trvalé opuštění společné domácnosti žalobkyní. Nebydlela - li žalobkyně v bytě od roku 1991 nepřetržitě až do roku 1995 v důsledku dobrovolného odchodu po navázání známosti s jiným mužem, byl - li její návrat do bytu v roce 1995 pouhým řešením její tehdejší bytové situace po ukončení soužití s tímto mužem a navázala - li navíc v době obnoveného soužití s žalovaným známost s dalším mužem, lze - podle názoru žalovaného - na trvalé opuštění společné domácnosti usoudit. Z obsahu dovolání se podává dovolací návrh, aby dovolací soud zrušil rozhodnutí odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky se nejdříve zabýval otázkou přípustnosti podaného dovolání, neboť toliko z podnětu přípustného dovolání může být přezkoumána správnost napadeného rozhodnutí z hlediska uplatněných dovolacích důvodů.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o.s.ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
V rámci řešení otázky přípustnosti dovolání je nejdříve zapotřebí zmínit, že rozsudkem odvolacího soudu byl ve věci samé rozsudek soudu prvního stupně změněn pouze ve výroku, jímž bylo určeno, že nadále bude užívat byt jako výlučný nájemce žalovaný, a ve výroku o povinnosti žalobkyně byt vyklidit a vyklizený žalovanému odevzdat po zajištění náhradního bytu. Ve výroku o zrušení práva společného nájmu bytu se rozhodnutí soudů obou stupňů po obsahové stránce shodují a tudíž v tomto výroku byl vyhovující rozsudek soudu prvního stupně ve skutečnosti potvrzen, byť odvolací soud i zde formálně užil měnícího výroku. Pro úvahu, jde - li o rozsudek měnící, není totiž rozhodující, zda odvolací soud formálně rozhodl podle §220 o.s.ř. nebo zda postupoval podle §219 o.s.ř., nýbrž to, zda posoudil práva a povinnosti v právních vztazích účastníků řízení po obsahové stránce jinak, než soud prvního stupně (srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 25. září 1997, sp. zn. 3 Cdon 104/96, uveřejněný pod č. 47 v sešitě č. 6 z roku 1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 12. února 1998, sp. zn. 2 Cdon 417/97, uveřejněné pod č. 140 v sešitě č. 19 z roku 1998 časopisu Soudní judikatura).
Za této situace bude zapotřebí otázku přípustnosti dovolání řešit zvlášť ve vztahu k potvrzujícímu výroku napadeného rozsudku a zvlášť ve vztahu k jeho měnícím výrokům.
Nejde - li o případ vad řízení taxativně uvedených v §237 odst. 1 o.s.ř. - a ty v daném případě nebyly žalovaným v dovolání namítány a z obsahu spisu nevyplývají - řídí se přípustnost dovolání proti rozsudku odvolacího soudu ustanoveními §238 a §239 o.s.ř.
Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu, resp. v daném případě jeho potvrzujícímu výroku, se řídí ustanoveními §238 odst. 1 písm. b/ a §239 odst. 1 a 2 o.s.ř.
Podle §238 odst. 1 písm. b/ a §239 odst. 1 o.s.ř. dovolání proti potvrzujícímu výroku napadeného rozsudku není přípustné. Odvolací soud totiž v této části, tj. ohledně zrušení práva společného nájmu bytu, potvrdil v pořadí druhý rozsudek soudu prvního stupně, kterým však nebylo rozhodnuto jinak než v předchozím odvolacím soudem zrušeném rozsudku (§238 odst. 1 písm. b/ o.s.ř.). Odvolací soud sám přípustnost dovolání proti svému potvrzujícímu rozsudku (jeho potvrzujícímu výroku) ve smyslu §239 odst. 1 o.s.ř. nevyslovil.
Podle ustanovení §239 odst. 2 o.s.ř. nevyhoví-li odvolací soud návrhu účastníka na vyslovení přípustnosti dovolání (nevyhověním návrhu ve smyslu §239 odst. 2 o.s.ř. se rozumí rovněž případ, kdy odvolací soud o takovém návrhu nerozhodl), který byl učiněn nejpozději před vyhlášením potvrzujícího rozsudku nebo před vyhlášením (vydáním) usnesení, kterým bylo rozhodnuto ve věci samé, je dovolání podané tímto účastníkem přípustné, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam. Předpokladem přípustnosti dovolání ve smyslu citovaného ustanovení tedy je (za splnění v něm uvedených podmínek) závěr dovolacího soudu, že rozhodnutí odvolacího soudu (popřípadě konkrétní v něm řešená právní otázka) má po právní stránce zásadní význam. Učiní - li pak dovolací soud takový závěr, lze v dovolacím řízení přezkoumávat pouze správnost právního posouzení věci, resp. konkrétní právní otázky, nikoli však správnost skutkových zjištění, jak se v dovolání - mimo jiné - dovolatel domáhá. Otázku, zda dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam, dovolací soud řeší jako otázku předběžnou (nevydává ohledně ní žádné rozhodnutí) a jeho kladně vyjádřeným závěrem se podané dovolání stává přípustným.
Aby se mohlo v konkrétním případě jednat o rozhodnutí odvolacího soudu, které má po právní stránce zásadní význam, musí se v něm řešit právní otázka významná nejen pro rozhodnutí dané konkrétní věci, přičemž současně musí jít o otázku dosud neřešenou jednotně v rozhodovací praxi vyšších soudů - tj. soudů rozhodujících o dovoláních (dříve o stížnostech pro porušení zákona) či odvoláních - nebo ve stanovisku Nejvyššího soudu České republiky (§28 odst. 3 zákona č. 335/1991 Sb., o soudech a soudcích, ve znění pozdějších předpisů, úplné znění publikováno pod č. 32/1996 Sb.) či konečně v rozhodnutí nižšího soudu (soudu prvního stupně), které bylo vyššími soudy akceptováno a za účelem sjednocení judikatury publikováno ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek. Za otázku zásadního právního významu však nelze zpravidla považovat takovou otázku, která byla odvolacím soudem vyřešena konformně s dosavadní soudní praxí; jestliže však odvolací soud posoudil určitou právní otázku jinak, než je řešena v konstantní judikatuře vyšších soudů, zpravidla o otázku zásadního právního významu ve smyslu §239 odst. 2 o.s.ř. půjde (srovnej usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 29. října 1996 sp. zn. 2 Cdon 911/96, uveřejněné v sešitě č. 3 z roku 1997 časopisu Právní rozhledy na straně 135 a 136, usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 24. září 1997 sp. zn. 2 Cdon 1339/96, uveřejněné v sešitě č. 13 z roku 1997 časopisu Soudní judikatura na straně 296 - 300).
V daném případě žalovaný před vyhlášením potvrzujícího rozsudku odvolacího soudu navrhl obecně, tj. bez konkretizace otázky, resp. otázek, které by měly být podrobeny dovolacímu přezkumu, vyslovení přípustnosti dovolání. Objektivní hranice dovolacího přezkumu jsou vymezeny všemi právními závěry, na nichž odvolací soud své rozhodnutí v potvrzujícím výroku založil. Jelikož rozhodnutí odvolacího soudu spočívá v tomto výroku na dvou právních závěrech (právo společného užívání bytu účastníků nezaniklo ve smyslu §708 ve spojení s §707 odst. 1 obč. zák., neboť nelze usoudit na trvalé opuštění společné domácnosti žalobkyní; dosud existující právo společného nájmu bytu lze - za naplnění předpokladů uvedených v §705 odst. 1 obč. zák. - zrušit) a žalovaný prostřednictvím dovolacího důvodu podle §241 odst. 3 písm. d/ o.s.ř. napadl pouze první z nich, jsou objektivní hranice možného dovolacího přezkumu vymezeny právě tímto právním závěrem.
S posouzením této právní otázky (tj. otázky objektivně otevřené dovolacímu přezkumu, jejíž řešení přijaté odvolacím soudem žalovaný fakticky napadl) je dovolací soud povolán spojovat závěr, že potvrzující výrok rozsudku odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam (§239 odst. 2 o.s.ř.).
Ustanovení §708 ve spojení s §707 odst. 1 obč. zák. nevzbuzuje - rovněž vzhledem k bohaté judikatuře - v soudní praxi žádné pochybnosti. Je tudíž jednotně vykládáno i v rozhodovací praxi vyšších soudů. Podle oddílu III. Zprávy o výsledcích průzkumu rozhodování soudů ve věcech přechodu práva osobního užívání bytu (uvedená zpráva byla uveřejněna pod č. 34 z roku 1982 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek a pod č. 19 z roku 1982 Bulletinu bývalého Nejvyššího soudu ČSR, občanskoprávní část), „na trvalé opuštění společné domácnosti usuzují soudy správně podle okolností konkrétního případu, přičemž pouhé opuštění bytu (odstěhování svršků, případně i odhlášení se z trvalého pobytu) nebude bez dalšího postačovat pro závěr, že jde o trvalé opuštění společné domácnosti (R 77/66). Trvalé opuštění společné domácnosti je možno obecně vymezit jako jednání vedené s úmyslem domácnost zrušit a již neobnovit. Trvalé opuštění společné domácnosti ve vztahu mezi manžely je takové jednání, kdy za trvání manželství jeden z nich byt opustí a lze dovodit, že tak učinil s úmyslem se již nevrátit a neobnovit manželské soužití\". V soudní praxi nebyl do současné doby od těchto závěrů zaznamenán odklon, jak o tom svědčí i rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 30. září 1999, sp. zn. 2 Cdon 1980/97, uveřejněný pod č. 37 v sešitě č. 4 z roku 2000 časopisu Soudní judikatura. V citovaném rozhodnutí dospěl Nejvyšší soud České republiky rovněž k závěru, že „trvalé opuštění společné domácnosti je nejen úkonem faktickým, nýbrž i úkonem právním (ve smyslu ustanovení §34 obč. zák.), a proto musí být také svobodným projevem vůle manžela, který domácnost opouští. O případ tohoto druhu nejde též v případě, že opuštění společné domácnosti je motivováno snahou vyhnout se neshodám, ke kterým mezi manžely před opuštěním společné domácnosti docházelo a jejich opakování bylo možné reálně očekávat. Tomu na roveň se klade i jednorázový manželský konflikt takového charakteru a intenzity (např. hrubý fyzický útok), který setrvání jednoho z manželů ve společné domácnosti činil do budoucna neúnosným\". Přitom i v současné době je využitelný závěr přijatý v R 14/1978 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, podle něhož pouze „v případě opuštění společné domácnosti jedním z manželů (§181 obč. zák. - nyní §708 obč. zák.) zanikne přímo ze zákona právo společného užívání bytu manžely\".
Z pohledu v dovolacím řízení nepřezkoumatelných skutkových zjištění je závěr přijatý odvolacím soudem podle §708 obč. zák. konformní s citovanou (dosavadní) judikaturou. Za této situace nelze uvedenou otázku považovat za otázku po právní stránce zásadního významu. Dovolání proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu tedy není přípustné ani podle §239 odst. 2 o.s.ř.
Z důvodu nepřípustnosti dovolání tak nelze v dovolacím řízení z pohledu uplatněných dovolacích důvodů (a jejich obsahové konkretizace) přezkoumat správnost výroku napadeného rozsudku o zrušení práva společného nájmu sporného bytu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 25. června 1998, sp. zn. 3 Cdon 117/96, uveřejněný pod č. 27 v sešitě č. 5 z roku 1999 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Podle §238 odst. 1 písm. a/ o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé.
Ve vztahu k měnícím výrokům napadeného rozsudku je zapotřebí zdůraznit, že žalovaný jednak proti těmto výrokům v dovolání - s přihlédnutím k jeho obsahu - nebrojí a jednak dovolání proti těmto výrokům není subjektivně přípustné, byť objektivně - ve smyslu §238 odst. 1 písm. a/ o.s.ř. - by přípustné mohlo být. Přípustnost dovolání podle citovaného ustanovení je objektivní kategorií (dovolání je nebo není přípustné jako takové), která se principiálně (s modifikací dovolání přípustného podle §239 odst. 2 o.s.ř.) neváže na konkrétního účastníka řízení. Oproti tomu subjektivní přípustnost dovolání implikuje otázku určení subjektu, který je v daném případě oprávněn - ve smyslu §243b odst. 4 věty první ve spojení s ustanovením §218 odst. 1 písm. b/ o.s.ř. - dovolání, jež je objektivně přípustné, podat. Subjektivní přípustnost dovolání reflektuje stav procesní újmy v osobě určitého účastníka řízení, který se projevuje v poměření nejpříznivějšího výsledku, který odvolací soud mohl pro účastníka založit svým rozhodnutím, a výsledku, který svým rozhodnutím skutečně založil. Z povahy dovolání jakožto opravného prostředku plyne, že oprávnění je podat (subjektivní přípustnost) svědčí účastníku, v jehož neprospěch toto poměření vyznívá, je - li způsobená újma na základě dovolání odstranitelná tím, že dovolací soud napadené rozhodnutí zruší.
Nelze - li z důvodu nepřípustnosti dovolání přezkoumat z pohledu uplatněných dovolacích námitek správnost výroku o zrušení práva společného nájmu bytu účastníků a v souvislosti s tím ani správnost závěru, podle něhož nelze dovodit, že by žalobkyně trvale opustila společnou domácnost, pak výsledek, založený měnícími výroky rozhodnutí odvolacího soudu, nemůže být pro žalovaného ani v případě zrušení těchto výroků v dovolacím řízení příznivější; v porovnání s výsledkem, který měnícími výroky svého rozhodnutí založil odvolací soud, by - z hlediska zájmu žalovaného - nemohlo jít o výsledek příznivější. Za dané procesní situace není dovolání žalovaného proti měnícím výrokům napadeného rozsudku subjektivně přípustné.
Vycházeje z uvedených závěrů, dovolací soud podle ustanovení §243b odst. 4 a §218 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. dovolání odmítl pro nepřípustnost, aniž se jím mohl zabývat z pohledu uplatněných dovolacích důvodů podle §241 odst. 3 písm. c/ a d/ o.s.ř.
Žalovaný z procesního hlediska zavinil, že jeho dovolání bylo odmítnuto, avšak žalobkyni v dovolacím řízení žádné náklady, na jejichž náhradu by měla vůči žalovanému právo, nevznikly. Této procesní situaci odpovídá výrok, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení (§243b odst. 4, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 2 věta první /per analogiam/ o.s.ř.).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 16. října 2000
JUDr. Miroslav F e r á k , v.r.
předseda senátu
Za správnost vyhotovení: Marcela Jelínková