ECLI:CZ:NS:2000:26.CDO.2040.99.1
sp. zn. 26 Cdo 2040/99
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v právní věci žalobce R. K. proti žalovanému Městu P., o určení, že žalobce je nájemcem bytu, vedené u Okresního soudu Plzeň - město pod sp.zn. 11 C 329/98, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 3. června 1999, č.j. 12 Co 439/99-116, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:.
Okresní soud Plzeň - město rozsudkem ze dne 18.12.1998, č.j. 11 C 329/98-96 (poté, co jeho rozsudek ze dne 16.1.1997, č.j. 11 C 146/96-48, byl zrušen usnesením Krajského soudu v Plzni ze dne 9.9.1998, č.j. 12 Co 346/98-82), výrokem \"I.\" zamítl žalobu na určení, že žalobce je nájemcem \"bytu č. 6 v P., S. 4, o velikosti 2+1 v prvém poschodí, I. kategorie\" (dále \"předmětný byt\"), výrokem \"II.\" uložil žalobci povinnost zaplatit žalovanému náklady řízení ve výši 5.025,-Kč, a výrokem \"III.\" uložil žalobci povinnost zaplatit Českému státu částku 1.091.-Kč. Po provedeném dokazování dospěl k závěru, že na žalobce nepřešlo smrtí jeho babičky A. H. (nájemkyně předmětného bytu, zemřelé 17.11.1995) právo nájmu bytu podle §706 odst. 1 obč.zák., neboť se jmenovanou nežil ve společné domácnosti. Svůj závěr opřel o listinné důkazy (zprávu Z. P., a.s., závod P., a Z. e., a.s. v P., a potvrzení pošty P.), z nichž učinil zjištění, že odběr elektrické energie a plynu v předmětném bytě byl velmi nízký, že neodpovídal spotřebě dvoučlenné domácnosti, že babička žalobce se v předmětném bytě několik let nezdržovala, pro důchod dojížděla do P. z chalupy a žádné zásilky jí nedocházely, jakož i o výpovědi svědků F. H., B. Ch. a J. S., nájemců bytů v domě, kde se nachází předmětný byt, z nichž ani jeden výslovně nepotvrdil skutečnost, že by žalobce žil se svojí babičkou ve společné domácnosti.
K odvolání žalobce Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 3.6.1999, č.j. 12 Co 439/99-116 (poté, co jeho rozsudek ze dne 23.6.1997, č.j. 12 Co 338/97-64, byl k dovolání žalobce zrušen rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 26.2.1998, č.j. 2 Cdon 1809/97-79), rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích pod bodem \"I.\" a \"II.\" potvrdil, ve výroku pod bodem \"III.\" jej zrušil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Dále zamítl návrh žalobce na připuštění dovolání. Odvolací soud, poté, co doplnil dokazování listinnými důkazy, se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně o nenaplnění zákonné podmínky soužití žalobce a nájemkyně bytu (jeho babičky) ve společné domácnosti ve smyslu ustanovení §706 odst. 1 obč.zák. Námitku žalobce, směřující proti neprovedení důkazu revizí elektroměru, neshledal odvolací soud důvodnou, když přihlédl k tomu, že žalobce byl se zprávou o odběru energie seznámen již v předchozím odvolacím řízení, a že nikdy v minulosti netvrdil, že by spotřeba energie byla vyšší, než kolik bylo dodavatelem vyfakturováno. Zamítnutí návrhu na připuštění dovolání odůvodnil tím, že návrh byl učiněn pro řešení nikoli otázky právní, ale skutkové.
Proti tomuto rozsudku podal žalobce dovolání, jehož přípustnost opřel o ustanovení §239 odst. 2 o.s.ř. Za otázku zásadního právního významu označil otázku, \"zda je možné s jistotou říci, že v případě nulové spotřeby energií není byt užíván\". Důvody dovolání podřadil ustanovení §241 odst. 3 písm. c/ a d/ o.s.ř. Zpochybňuje správnost skutkových zjištění o pobytu žalobce a jeho babičky v předmětném bytě, poukazuje na rozpory v hodnocení provedených důkazů a uvádí, že odvolací soud ve svém rozhodnutí \"zcela zjevně překrucuje svědecké výpovědi\". Dovolatel má za to, že \"ani nulová spotřeba energií v bytě neznamená a není důkazem, že byt nikdo neužívá\", a že byt lze užívat, aniž by byla odebírána jakákoliv energie. Dovozuje, že vedl se svojí babičkou společnou domácnost, že tuto skutečnost potvrdila celá řada svědků a poukazuje na to, že žalovaný o neexistenci jejich společné domácnosti \"nepřinesl žádný přímý důkaz\". Naplnění druhého z uplatněných dovolacích důvodů spatřuje dovolatel v tom, že odvolací soud nesprávně zhodnotil podmínky stanovené v §706 odst. 1 obč.zák. a poukazuje na to, že otázka, \"zda se ze spotřeby dá usoudit zda je byt užíván či nikoli\" je otázkou zásadního právního významu. Navrhl, aby rozsudek odvolacího soudu byl zrušen a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení.
Vyjádření k dovolání nebylo podáno.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou - účastníkem řízení (§240 odst. 1 o.s.ř.), řádně zastoupenou advokátem (§241 odst. 1 a 2 o.s.ř.), se nejprve zabýval přípustností dovolání.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o.s.ř.).
Nejde-li o případ vad uvedených v §237 odst. 1 o.s.ř. (a ty v dané věci nebyly dovoláním namítány a ani z obsahu spisu nevyplývají), je třeba, je-li dovoláním napaden rozsudek odvolacího soudu, zkoumat přípustnost dovolání z pohledu ustanovení §238 a §239 o.s.ř.
Podle §238 odst. 1 písm. a/ o.s.ř. není dovolání přípustné, neboť směřuje nikoli proti měnícímu, ale proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu. Rovněž tak není dána přípustnost dovolání podle §238 odst. 1 písm. b/ o.s.ř. Je tomu tak proto, že odvolací soud ve svém usnesení ze dne 9.9.1998, č.j. 12 Co 346/98-82, jímž byl zrušen rozsudek soudu prvního stupně ze dne 16.1.1997, č.j. 11 C 146/96-48, nevyslovil žádný zavazující právní názor, a tento v pořadí prvý (vyhovující) rozsudek zrušil podle §221 odst. 1 písm. a/ o.s.ř. - k provedení dalšího dokazování za účelem objasnění skutečností, nezbytných pro posouzení, zda žalobce unesl důkazní břemeno a prokázal, že žil se svojí babičkou v den její smrti ve společné domácnosti.
Přípustnost dovolání nelze dovodit ani z ustanovení §239 odst. 1 o.s.ř., když odvolací soud ve výroku svého rozsudku přípustnost dovolání nevyslovil.
Zbývá proto posoudit přípustnost dovolání žalobce podle ustanovení §239 odst. 2 o.s.ř., z něhož ji sám dovozuje, neboť v průběhu odvolacího řízení učinil návrh na vyslovení přípustnosti dovolání, jemuž nebylo vyhověno, a proti rozsudku odvolacího soudu podal včas dovolání. Předpokladem přípustnosti dovolání ve smyslu tohoto ustanovení je závěr dovolacího soudu, že napadené rozhodnutí, popř. některá z právních otázek v něm řešených, jež jsou zpochybněny dovoláním, má po právní stránce zásadní význam.
Je-li dovolání podáno z důvodu nesprávného posouzení jiné než zásadní právní otázky, nejsou předpoklady přípustnosti dovolání splněny a totéž platí i v případě, že dovolatel nebrojí proti řešení otázky právní, nýbrž skutkové. Dovolání, jehož přípustnost je dovozována z ust. §239 odst. 2 o.s.ř., nelze totiž podat z jiného důvodu, než je nesprávné právní posouzení (§241 odst. 3 písm. d/ o.s.ř.). O nesprávné právní posouzení se jedná, jestliže soud na zjištěný skutkový stav aplikoval nesprávný právní předpis nebo správně použitý právní předpis nesprávně vyložil.
V dané věci dovolatel nic takového odvolacímu soudu nevytýká; jeho námitky nesměřují proti právnímu posouzení skutkového stavu (proti aplikaci či výkladu ustanovení §706 odst. 1 obč.zák.), ale proti skutkovým zjištěním soudů obou stupňů, která jsou výsledkem hodnocení důkazů provedených v řízení. Žalobce sice uvádí, že dovolání podává i z důvodu podle §241 odst. 3 písm. d/ o.s.ř., a formuluje v něm právní otázku, kterou shledává zásadně právně významnou, avšak jeho dovolací námitka o nesprávném závěru odvolacího soudu o nenaplnění podmínek přechodu práva nájmu bytu podle §706 odst. 1 obč.zák. směřuje proti skutkovým zjištěním, které soud učinil z listinných důkazů (zpráv o spotřebě energie v předmětném bytě). Dovolatel tedy nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu nikoli z toho důvodu, že odvolací soud posoudil věc podle nesprávného právního předpisu, resp, že použitý právní předpis nesprávně vyložil, nýbrž proto, že svůj právní závěr učinil na základě nesprávných (neúplných) skutkových zjištění. Vzhledem k tomu nejsou podmínky přípustnosti dovolání z hlediska ust. §239 odst. 2 o.s.ř. splněny. Z uvedeného vyplývá, že přípustnost dovolání žalobce nelze opřít o žádné z procesních ustanovení, která v souzené věci přicházejí v úvahu a proto Nejvyšší soud podle §243b odst. 4 věty prvé a §218 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. dovolání odmítl.
Výrok o nákladech dovolacího řízení se opírá o ustanovení §243b odst. 4, §224 odst. 1 a §146 odst. 2 větu prvou (per analogiam) o.s.ř. a o skutečnost, že žalovanému v dovolacím řízení nevznikly prokazatelné náklady, na jejichž náhradu by jinak měl vůči dovolateli, který po procesní stránce zavinil, že jeho dovolání bylo odmítnuto, právo.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 28. listopadu 2000
Doc.JUDr. Věra K o r e c k á CSc., v.r.
předsedkyně senátu
Za správnost vyhotovení: Ivana Svobodová