ECLI:CZ:NS:2000:26.CDO.2087.2000.1
sp. zn. 26 Cdo 2087/2000
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v právní věci žalobce B., s. r. o., proti žalovaným 1) V. F. a 2) H. F., o přivolení k výpovědi z nájmu bytu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 31 C 63/98, o dovolání žalovaných proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 4. listopadu 1999, č. j. 20 Co 297/99-57, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 27. 1. 1999, č. j. 31 C 63/98-31, přivolil k výpovědi z nájmu bytu ev. č. 10 o velikosti 2 + 1, IV. kategorie, který se nachází ve 4. podlaží domu č.p. 2 ulice P., P., kterou udělil žalobce žalovaným. Stanovil tříměsíční výpovědní lhůtu, která začne běžet prvním dnem kalendářního měsíce, následujícího po právní moci rozsudku. Žalovaným uložil povinnost byt vyklidit a vyklizený předat žalobci nejpozději v den následující po skončení výpovědní lhůty a rozhodl, že „žalovaný nemá právo na poskytnutí náhradního bytu, ubytování ani přístřeší\". Současně bylo rozhodnuto o nákladech řízení. Soud I. stupně vycházel ze zjištění, že žalovaný je nájemcem bytu v P., P. č. 2 (dále jen předmětný byt), přičemž v souladu s „§175 odst. 1 obč. zák. v platném znění\", vzniklo právo společného užívání bytu manžely, protože užívací právo k bytu přešlo na žalovaného v době, kdy byl ženat. V roce 1982, kdy v domě došlo k přeměně napětí, začali žalovaní uvažovat o přestavbě a žalovaná se přestěhovala k rodičům. Ještě předtím, než na žalovaného přešlo užívací právo k předmětnému bytu, podala žalovaná dne 31. 10. 1979 na ONV v P. žádost o přidělení bytu a v prověrkovém dotazníku k žádosti o byt v lednu 1987 uvedla, že nemá vlastní byt a proto bydlí odděleně od manžela, který bydlí u matky. Rozhodnutím ONV v P. ze dne 19. 7. 1991 byl žalované přidělen byt v P. na nám. B. č. 11. Protože byla vdaná, vzniklo ve smyslu §175 odst. 1 obč. zák. k tomuto bytu oběma žalovaným společné právo užívání bytu. Žalovaní mají proto dva byty a výpovědní důvod podle §711 odst. 1 písm. g/ obč. zák. je dán, když soud I. stupně neuvěřil tvrzením žalovaných, že spolu trvale nežijí a nevedou společnou domácnost v bytě na P., nám. B. 11. Soud I. stupně shledal existenci také výpovědního důvodu podle §711 odst. 1 písm. h) obč. zák., tj. že nájemce byt neužívá bez vážných důvodů, nebo ho užívá jen občas. S poukazem na to, že předmětný byt je IV. kategorie, tedy se společným příslušenstvím a je uživatelný, nepřisvědčil námitce žalovaného, že byt nelze řádně užívat, neboť není dokončena rekonstrukce koupelny a WC, když navíc stavební povolení k rekonstrukci bylo vydáno již dne 6. 8. 1984 a dosud nedošlo ke kolaudaci. O povinnosti žalovaných předmětný byt vyklidit a předat žalobci bez náhrady, rozhodl soud I. stupně s ohledem na ustanovení §712 odst. 5 obč. zák.
Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 4. 11. 1999, č. j. 20 Co 297/99-57, rozsudek soudu I. stupně výrokem označeným „I.\" potvrdil ve výroku o přivolení k výpovědi z nájmu bytu a výroku o náhradě nákladů řízení. Výrokem „II.\" změnil rozsudek soudu I. stupně ve výroku o povinnosti byt vyklidit tak, že tuto povinnost stanovil do patnácti dnů po uplynutí výpovědní lhůty. Výrokem „III.\" vypustil výrok soudu I. stupně, že žalovaný nemá právo na poskytnutí náhradního bytu, ubytování ani přístřeší. Výrokem „IV.\" rozhodl, že žalovaní jsou povinni zaplatit žalobci náklady odvolacího řízení. Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými zjištěními i právními závěry soudu I. stupně. Vzal rovněž za prokázané, že po opuštění předmětného bytu matkou 1. žalovaného, vzniklo v souladu s §179 odst. 1 obč. zák. (ve znění platném do 31. 12. 1991) právo společného užívání tohoto bytu oběma žalovaným jako manželům. Tvrzení žalované, že v roce 1984 se z bytu odstěhovala s úmyslem trvale opustit společnou domácnost, rovněž odvolací soud považoval za účelové s tím, že nemá oporu v provedeném dokazování. V roce 1991 byl oběma žalovaným přidělen byt v P. a vzniklo jim tak právo společného užívání k dalšímu bytu, které bylo novelou občanského zákoníku transformováno na právo společného nájmu bytu manžely. Nic na tom nemění ani skutečnost, že nová nájemní smlouva po ustavení družstva, a prodeji domu v P. tomuto družstvu, byla uzavřena pouze s 2. žalovanou. Odvolací soud tak shledal správným závěr soudu I. stupně o existenci výpovědního důvodu podle §711 odst. 1 písm. g) obč. zák., když bylo zjištěno, že oběma žalovaným svědčí nájemní právo ke dvěma bytům a nebyly shledány důvody, pro které by nebylo možno spravedlivě požadovat, aby užívali jen jeden byt. Protože k přivolení soudu k výpovědi z nájmu bytu stačí prokázání existence jednoho důvodu, odvolací soud se již výpovědním důvodem podle §711 odst. 1 písm. h) obč. zák. nezabýval. Změnu souvisejícího výroku o lhůtě k vyklizení odvolací soud odůvodnil nutností uvedení tohoto výroku do souladu se zněním §711 odst. 2 obč. zák. K vypuštění výroku rozsudku soudu I. stupně, jímž nebyla žalovanému přiznána bytová náhrada, pak odvolací soud uvedl, že neodpovídá dikci §712 odst. 5 obč. zák. a byl nadbytečný.
Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalovaní dovolání s tím, že jej napadají v celém rozsahu. Jeho přípustnost dovozují z ustanovení §238 odst. 1 písm. a) o. s. ř., neboť odvolací soud změnil rozsudek soudu I. stupně „ve výroku druhém, v části o lhůtě k vyklizení předmětného bytu\". Uplatňují dovolací důvod podle §241 odst. 3 písm. c) o. s. ř., který spatřují v tom, že soud podstatným způsobem pominul rozhodné skutečnosti, jež byly prokázány provedenými důkazy a vycházel ze skutkového stavu, který nemá oporu v provedeném dokazování, když zejména pominul, že žalovaní spolu trvale nežijí a od roku 1984 nevedou společnou domácnost. Žalovaná se po zjištění manželovy nevěry (1. žalovaného) od něj odstěhovala a trvale opustila společnou domácnost, čímž k předmětnému bytu „zanikl společný nájem bytu manžely\". Soud I. stupně tak nevzal zřejmě v úvahu ustanovení §180 odst. 1 a §181 tehdy platného občanského zákoníku (dnes §707 odst. 1 a §708 obč. zák.), které jako jeden z důvodů zániku společného nájmu bytu manžely uvádí trvalé opuštění domácnosti, k čemuž také v roce 1984 došlo. Protože v důsledku trvalého opuštění domácnosti žalovaní již spolu nežili, nedošlo ani ke vzniku společného členství v bytovém družstvu a nevznikl společný nájem manželů k bytu č. 11 na adrese nám. B., P. Dovolatelé navrhli, aby dovolací soud zrušil rozhodnutí odvolacího soudu i soudu I. stupně, vrátil mu věc k dalšímu řízení a před rozhodnutím o dovolání odložil vykonatelnost napadeného rozhodnutí.
Žalobce se k dovolání nevyjádřil.
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání splňuje formální i obsahové náležitosti předepsané zákonem, bylo podáno včas, oprávněnými a řádně advokátkou zastoupenými osobami (§240 odst. 1, §241 odst. 1, 2 o. s. ř.), zabýval se otázkou, zda dovolání ve věci je přípustné.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle §237 odst. 1 o. s. ř. (s výjimkou rozsudků uvedených v odst. 2, o který se však v daném případě nejedná) je dovolání přípustné proti rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže trpí vadami uvedenými pod písm. a) až g) tohoto ustanovení. K těmto vadám dovolací soud přihlíží, i když nebyly v dovolání uplatněny (§242 odst. 3 o. s. ř.). Dovolatelé žádnou z těchto vad v dovolání netvrdí a protože jejich existence nebyla z obsahu spisu zjištěna ani dovolacím soudem, přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 o. s. ř. ve věci není dána.
Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, pokud jím byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl jinak než v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právní názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil. V daném případě nepředcházel rozsudku soudu prvního stupně jiný ( zrušený ) rozsudek, a tak přípustnost dovolání podle §238 odst. 1 písm. b/ o.s.ř. není dána.
Proti rozsudku odvolacího soudu je dovolání přípustné také v případě, pokud jím byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé [§238 odst. 1 písm. a/ o.s.ř. ].
Přípustnost dovolání dovolatele výslovně opřeli o ustanovení §238 odst. 1 písm. a/ o.s.ř. Pro úvahu, jde-li o rozsudek (byť i jen zčásti) měnící, je rozhodující nikoli to, zda odvolací soud formálně rozhodl podle §220 o. s. ř. nebo zda postupoval podle §2l9 o. s. ř. Podstatné je, zda odvolací soud posoudil práva a povinnosti v právních vztazích účastníků řízení po obsahové stránce jinak, než soud prvního stupně (shodně srovnej též důvody rozhodnutí uveřejněných pod čísly 47/1998 a 27/1999 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Napadený rozsudek se však podle svého obsahu liší od rozsudku soudu prvního stupně pouze potud, že žalovaným určuje jinou (delší) lhůtu k vyklizení bytu. Proto ustanovení §238 odst. l písm. a/ o. s. ř. v posuzovaném případě přípustnost dovolání nezakládá.
Podle §239 odst. 1 a 2 o.s.ř. není rovněž dovolání přípustné, protože návrh na přípustnost dovolání učiněn nebyl, a odvolací soud přípustnost dovolání nevyslovil.
Výrok, jímž odvolací soud změnil (prodloužil) žalovaným lhůtu k plnění (k vyklizení bytu) z jednoho dne po skončení výpovědní lhůty, jak stanovil soud prvního stupně, na patnáct dnů po uplynutí výpovědní lhůty, má (ve shodě s ustanovením §160 odst. 1 o. s. ř.), jakožto vedlejší (akcesorický) výrok sám o sobě povahu usnesení. Proto je přípustnost dovolání proti této části výroku napadeného rozsudku odvolacího soudu nutno posoudit podle §238a odst. 1 písm. a/ o. s. ř., podle kterého je (s výjimkami tam uvedenými) dovolání přípustné proti usnesení odvolacího soudu, jímž bylo změněno usnesení soudu prvního stupně. Dovolání podle tohoto ustanovení zákona ale přípustné není, neboť zde není splněna podmínka tzv. subjektivní přípustnosti dovolání. K podání dovolání je totiž (subjektivně) oprávněn pouze ten účastník řízení, v jehož poměrech rozhodnutím odvolacího soudu nastala újma, odstranitelná tím, že dovolací soud toto rozhodnutí zruší (shodně srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 30.10.1997, sp.zn. 2 Cdon l363/96, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 3, ročník 1998, pod číslem 28). Odstranění (zrušení) výroku rozhodnutí odvolacího soudu o pariční lhůtě (lhůtě k vyklizení), by ovšem nevedlo ke stavu pro žalované příznivějšímu (v porovnání s tím, jak byla otázka lhůty k vyklizení řešena před jeho vydáním), takže odvolacím rozhodnutím nemohla být žalovaným způsobena žádná újma, kterou by bylo možno zhojit v dovolacím řízení.
Protože přípustnost dovolání nelze opřít ani o ustanovení §239 o. s. ř., když odvolací soud ji ve výroku potvrzujícího rozsudku nevyslovil (§239 odst. 1 o. s. ř.) a žalovaní návrh na její vyslovení před vyhlášením potvrzujícího rozsudku neučinili (§239 odst. 2 o. s. ř.), Nejvyšší soud jejich dovolání jako nepřípustné odmítl (§243 odst. 4, §218 odst. 1 písm. c) o. s. ř.).
Výrok o nákladech dovolacího řízení se opírá o ustanovení §243b odst. 4, větu první, §224 odst. 1 a §l46 odst. 2, větu první (per analogiam) o. s. ř., a o skutečnost, že žalobci nevznikly v dovolacím řízení náklady, na jejichž náhradu by měl jinak vůči žalovaným právo.
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 21. listopadu 2000
JUDr. Michal M i k l á š, v.r.
předseda senátu
Za správnost vyhotovení: Ivana Svobodová