ECLI:CZ:NS:2000:26.CDO.2369.98.1
sp. zn. 26 Cdo 2369/98
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Hany Müllerové a soudců JUDr. Miroslava Feráka a Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc. v právní věci žalobkyně L. P., zastoupené advokátkou, proti žalovanému V. P., zastoupenému advokátkou, o zrušení práva společného nájmu družstevního bytu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 15 C 95/95, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. května 1998, č.j. 51 Co 453/97-79, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 22. května 1998, č.j. 51 Co 453/97-79, se zrušuje a věc se vrací odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 4 rozsudkem ze dne 13. 6. 1997, č.j. 15 C 95/95-59 (poté, co byl jeho obsahově shodný rozsudek ze dne 27. 3. 1996, č.j. 15 C 95/95-17, zrušen usnesením Městského soudu v Praze ze dne 10. 10. 1996, č.j. 21 Co 315/96-35), zrušil právo společného nájmu účastníků k družstevnímu bytu č. 101, sestávajícímu ze tří pokojů a kuchyně I.. kategorie, ve 4. podlaží domu čp. 3164 v P., katastrální území M. (dále též jen „předmětný byt\" nebo „byt\"), určil, že výlučnou nájemkyní předmětného bytu se stává žalobkyně jako členka družstva, zavázal žalovaného byt vyklidit a vyklizený odevzdat do 15 dnů ode dne, ke kterému mu bude zajištěn náhradní byt, a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Soud prvního stupně vzal za prokázáno, že účastníci uzavřeli manželství v roce 1981, že dne 7. 6. 1983 schválilo představenstvo SBD P. (dále jen „družstvo\") dohodu o výměně bytů, podle níž se účastníci „nastěhovali\" do předmětného bytu, že podle dohody o užívání družstevního bytu ze dne 5. 7. 1983 družstvo účastníkům byt téhož dne odevzdalo, že členský podíl splatili ze společných prostředků, že manželství účastníků bylo pravomocně rozvedeno rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4, sp. zn. 15 C 117/94, jímž byla pro dobu po rozvodu schválena dohoda rodičů o svěření nezletilé L. P. do výchovy matky (žalobkyně), a že po zániku manželství nedošlo mezi účastníky k dohodě o zrušení práva společného nájmu předmětného bytu. Učinil závěr, že účastníkům vzniklo právo společného užívání bytu, které se posléze přeměnilo v právo společného nájmu, a že jsou splněny zákonné předpoklady pro rozhodnutí soudu o zrušení tohoto práva podle §705 odst. 2 obč. zák. Při rozhodování o tom, kdo z dosavadních společných nájemců bude nadále jako člen družstva a výlučný nájemce v předmětném bytě bydlet, se obvodní soud opřel o zákonná hlediska obsažená v §705 odst. 3 obč. zák., jimiž jsou zájem nezletilého dítěte a stanovisko pronajímatele. Vzhledem k tomu, že stanovisko pronajímatele „vyznělo neutrálně\" (neupřednostňuje ani jednoho z účastníků), přihlédl soud především ke skutečnosti, že nezletilá dcera účastníků byla svěřena do výchovy žalobkyně, a dovodil, že je v jejím zájmu, aby bytová potřeba rodiče, jemuž je svěřena, byla uspokojena, a aby nezletilá měla v bytě „svůj samostatný prostor\". Soud dále konstatoval, že rozvodový soud při hodnocení příčin rozvratu manželství neshledal „vinu jednoznačně pouze na straně jednoho z účastníků\". Při hodnocení zásluh na získání bytu (jako dalšího kriteria pro rozhodnutí) dovodil obvodní soud, že „žalovaný získal původní byt na Č. m. jako stabilizační prostřednictvím svého zaměstnavatele, tento byt účastníci vyměnili za stávající družstevní byt\", a že členský podíl splatili ze společných prostředků, když půjčka od manželů P. byla poskytnuta žalovanému za trvání manželství účastníků a byla částečně splacena z výlučných prostředků žalovaného. Co do jiných možností bydlení konstatoval soud prvního stupně, že je nemá nejen žalobce, ale ani žalobkyně, která je sice spoluvlastnicí rodinného domku, svou bytovou potřebu však bydlením v tomto domě uspokojit nemůže, neboť dům sestává pouze ze dvou bytových jednotek, z nichž jednu obývá její sestra, druhou pak (o velikosti 1+1) matka žalobkyně.
K odvolání žalovaného Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 22. 5. 1998, č.j. 51 Co 453/97-79, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že zrušil právo společného nájmu účastníků k předmětnému bytu, výlučným nájemcem určil žalovaného jako člena družstva, žalobkyni uložil povinnost byt vyklidit a vyklizený odevzdat do 15 dnů po zajištění náhradního bytu, a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů.
Odvolací soud učinil zjištění, že „žalovanému byl v roce 1983 přidělen družstevně stabilizační byt v P. - Č. m., který poté účastníci vyměnili za byt předmětný\". Za správný považoval závěr soudu prvního stupně o vzniku společného užívacího práva k předmětnému bytu podle §155 odst. 1 obč. zák. (ve znění účinném do 31.12.1991) i závěr o pozdější přeměně tohoto práva na právo společného nájmu manželů, jakož i zjištění, že po rozvodu nedošlo k dohodě účastníků a daný spor je nutno posuzovat podle §705 odst. 2 obč. zák. Odvolací soud však zaujal odlišný názor na to, kdo z účastníků má být nadále jako člen družstva nájemcem bytu; k tomu uvedl, že zákonné hledisko zájmu nezletilého dítěte, o které své rozhodnutí opřel obvodní soud, je „jistě hledisko zákonem preferované, nikoli však jediné za situace, kdy pronajímatel se ve věci vyjádřil neutrálně\". Přisvědčil žalovanému v jeho názoru, že se soud prvního stupně dostatečně nevyrovnal s tím, že „to byl žalovaný, kdo zajistil pro rodinu předmětný byt jako byt družstevně stabilizační\", a že „za tím účelem odevzdal družstevní byt o velikosti 3 + 1 v S. čp. 696, když členem Stavebního bytového družstva S. byl od 30. 7. 1974 a ke zrušení jeho členství došlo dne 28. 3. 1983 na jeho vlastní žádost\". Za „nepochybné\" označil odvolací soud, že se žalovaný bytu v S. vzdal a zajistil předmětný byt v P. proto, aby vyhověl přání žalobkyně, která se do S. nechtěla odstěhovat. Za významnou považoval také skutečnost, že žalobkyně opustila společnou domácnost, poté se v předmětném bytě nezdržovala, nedomáhala se vstupu do něho a nepodílela se již na platbách spojených s jeho užíváním, přičemž sice došlo k fyzickému napadení žalobkyně ze strany žalovaného (které bylo předmětem policejního vyšetřování), ovšem „až v souvislosti s tím, že se žalobkyně bez předchozí dohody se žalovaným stěhovala s dcerou ze společného bytu a to včetně bytového zařízení\". Z těchto důvodů považoval městský soud za „spravedlivější uspořádání poměrů k bytu\" takové rozhodnutí, při němž se nájemcem bytu stane žalovaný, „jemuž se tak ostatně dostává stejného právního postavení, jaké měl před uzavřením manželství se žalobkyní, kdy měl vlastní družstevní byt\". Vzhledem k tomu, že bydlení v domě, jehož je žalobkyně spoluvlastnicí, neumožňuje jí odpovídajícím způsobem realizovat bytové potřeby, nevyhověl odvolací soud žalovanému v jeho požadavku, aby bylo žalobkyni uloženo vystěhovat se z předmětného bytu bez nároku na bytovou náhradu, ale přiznal žalobkyni - jak již bylo uvedeno - právo na zajištění náhradního bytu.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jímž původně napadla rozsudek městského soudu v celém rozsahu; v doplňujícím podání omezila rozsah dovolání na ty výroky odvolacího rozsudku, kterými byl nájemcem předmětného bytu určen žalovaný jako člen družstva, a dovolatelce byla uložena povinnost byt vyklidit a vyklizený odevzdat žalovanému do 15 dnů po zajištění náhradního bytu. Přípustnost dovolání dovolatelka opřela o ustanovení §238 odst. 1 písm. a/ o. s. ř., uplatněné dovolací důvody přitom formálně podřadila ustanovení §241 odst. 3 písm. d/ o. s. ř., když podle jejího názoru spočívá rozhodnutí odvolacího soudu na nesprávném právním posouzení. Namítala, že městský soud nesprávně posoudil zjištěné okolnosti údajných zásluh žalovaného o získání předmětného bytu, a že tyto skutečnosti nejen „odchylně hodnotil, nýbrž i skutkově přizpůsobil tak, aby našel oporu pro odůvodnění svého výroku\". Podle dovolatelky nebylo zkoumáno, ani prokázáno, že se nechtěla přestěhovat do bytu žalovaného v S.; podle ní to byl především žalovaný, který využil známosti s dovolatelkou a přestěhoval se do Prahy, což zdůvodňoval lepšími pracovními příležitostmi v P. Důvodem pro vrácení bytu v S. pak byla pouze ta skutečnost, že žalovaný jej již nepotřeboval, protože s dovolatelkou získali byt jiný. Dovolatelka zpochybňovala také pravdivost výpovědí svědků manželů P., jimiž mělo být prokázáno poskytnutí půjčky na předmětný byt, když poukazovala na rozpory mezi těmito výpověďmi, tvrdila také, že peníze, vyplacené žalovanému S. b. d. S., nebyly použity na úhradu členského podílu, ale na „nákladnou dovolenou, nákup osobních věcí a části zařízení bytu\". Odvolacímu soudu též vytýkala, že fyzické napadání žalobkyně ze strany žalovaného hodnotil jednostranně, jestliže dovodil, že toto napadání nebylo bezprostředním důvodem jejího odchodu ze společného bytu, a že vůbec nerespektoval zákonné hledisko zájmu nezletilého dítěte, ani okolnost, že jí žalovaný znemožnil přístup do předmětného bytu. Vycházejíc z této argumentace navrhla, aby Nejvyšší soud České republiky napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil.
Žalovaný se k dovolání žalobkyně nevyjádřil.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) shledal, že dovolání bylo podáno včas osobou k tomu oprávněnou (§240 odst. 1 o. s. ř.) za splnění zákonné podmínky řízení (advokátního zastoupení dovolatelky podle §241 odst. 1 a 2 o.s.ř), a má formální i obsahové znaky uvedené v §241 odst. 2 o. s. ř. Přípustnost dovolání vyplývá z ustanovení §238 odst. 1 písm. a/ o. s. ř., pokud směřuje proti výrokům, jimiž odvolací soud změnil rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé. Dovolání označuje způsobilý dovolací důvod podle §241 odst. 3 písm. d/ o. s. ř., vytýká-li soudu, že jeho rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci, podle obsahu však zahrnuje i argumenty podřaditelné ustanovení §241 odst. 3 písm. c/ o. s. ř. (jehož prostřednictvím lze namítat, že skutková zjištění odvolacího soudu nemají v podstatné části oporu v provedeném dokazování). Napadené rozhodnutí bylo přezkoumáno ve výše uvedeném rozsahu, přičemž dovolací soud byl sice vázán uplatněnými dovolacími důvody i tím, jak byly dovolatelkou obsahově vymezeny, z ustanovení §242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. však přitom vyplynula jeho povinnost přihlédnout k vadám řízení uvedeným §237 o. s. ř. (takové vady nebyly namítány a jejich existence se z obsahu spisu nepodává), popř. k jiným vadám, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§241 odst. 3 písm. b/ o. s. ř.).
Podle §213 odst. 2 o. s. ř. odvolací soud není vázán skutkovým stavem, jak jej zjistil soud prvního stupně, a může opakovat dokazování nebo je i doplnit, nejde-li o rozsáhlejší doplnění a lze-li je provést bez průtahů. Pro řízení před odvolacím soudem platí přiměřeně ustanovení o řízení před soudem prvního stupně, pokud není stanoveno něco jiného (§211 o. s. ř.). Z toho plyne, že dokazování před odvolacím soudem má být provedeno při jednání (§122 odst. 1 o. s. ř.) a účastníci mají právo vyjádřit se ke všem důkazům, které byly provedeny. Zásada, že odvolací soud není vázán skutkovým stavem zjištěným soudem prvního stupně, tedy neznamená, že by se odvolací soud mohl bez dalšího odchýlit od skutkového zjištění soudu prvního stupně. Může tak učinit za předpokladu, že opakuje dokazování, popřípadě dokazování doplní, tedy postupuje-li v souladu s §122 odst. 1 a §123 o. s. ř., a dokazování provede způsobem, který pro jednotlivé důkazní prostředky stanoví §125 a násl. o. s. ř. Jestliže odvolací soud uvedeným způsobem nepostupuje, trpí odvolací řízení vadou, která měla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci a je dán dovolací důvod podle ustanovení §241 odst. 3 písm. b/ o. s. ř.
O skutková zjištění, která nemají v podstatné části oporu v provedeném dokazování (ve smyslu §241 odst. 3 písm. c/ o. s. ř.) jde - mimo jiné - v případě, kdy soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nevyplynuly, ani jinak nevyšly v řízení najevo, anebo naopak pominul rozhodné skutečnosti, které provedenými důkazy byly prokázány. Skutkové zjištění nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování tehdy, týká-li se skutečností, které byly významné pro posouzení věci z hlediska hmotného práva.
O případ nesprávného právního posouzení věci ve smyslu §241 odst. 3 písm. d/ o. s. ř. jde - mimo jiné - tehdy, jestliže soud, který podřazuje skutková zjištění (souhrn všech poznatků o skutečnostech podstatných pro rozhodování) pod určitou právní normu, nesprávně vyloží podmínky obecně vyjádřené v hypotéze právní normy, a v důsledku toho nesprávně aplikuje vlastní pravidlo, stanovené dispozicí právní normy.
V projednávané věci bylo rozhodnuto o úpravě práv a povinností společných nájemců družstevního bytu po rozvodu jejich manželství. Z ustanovení §705 odst. 1, odst. 2 věty druhé obč. zák. vyplývá, že v těch případech, kdy právo společného nájmu družstevního bytu nezaniklo rozvodem, rozhodne soud, nedohodnou-li se rozvedení manželé, na návrh jednoho z nich o zrušení tohoto práva, jakož i o tom, kdo z nich bude jako člen družstva dále nájemcem bytu; tím zanikne i společné členství rozvedených manželů v družstvu. Podle §705 odst. 3 obč. zák. při rozhodování o dalším nájmu bytu vezme soud zřetel zejména na zájmy nezletilých dětí a stanovisko pronajímatele. Vedle těchto hledisek, v §705 odst. 3 obč. zák. výslovně uvedených, k nimž je soud povinen přihlédnout a vypořádat se s nimi vždy, přihlédne soud - ve shodě s ustáleným výkladem, podávaným soudní praxí - podle okolností konkrétního případu i k hlediskům dalším, zejména k příčinám rozvratu manželství účastníků, k sociálním a majetkovým poměrům bývalých manželů (k možnosti nového uspořádání bytových poměrů), k tomu, jak se který z manželů zasloužil o získání bytu, k účelnému využití bytu, apod.
Ustanovení §705 odst. 3 obč. zák., jehož výklad je pro výsledek sporu určující, patří k právním normám s relativně neurčitou (abstraktní) hypotézou, to jest k právním normám, jejichž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem, a které tak ponechávají na soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Jestliže soud při rozhodování o dalším nájmu bytu z tohoto předem neomezeného okruhu okolností vymezí v konkrétní věci ta hlediska, jež považuje za podstatná, vyloží kterým hlediskům dal přednost a proč, pak kritika tohoto jeho postupu, založená na výtce, že soud do svých úvah některé z hledisek pro věc významných nezahrnul, případně, že nesprávně zhodnotil význam hledisek ve věci zkoumaných, je kritikou nesprávného právního posouzení věci.
Dovolací soud nesdílí názor dovolatelky, že nesprávnost právního posouzení věci spočívá v tom, že odvolací soud pominul zájem nezletilého dítěte jako zákonné kriterium pro určení, kdo z dosavadních společných nájemce se má stát výlučným nájemcem bytu; jak je z odůvodnění napadeného rozsudku patrno, odvolací soud toto kriterium v úvahu vzal, větší váhu ale přiznal kriteriím dalším, totiž zásluhám žalovaného na získání bytu a okolnostem (důvodům) opuštění bytu žalovanou a jeho pozdějšího užívání. Nelze ovšem přehlédnout, že odvolací soud - jak je patrno z protokolu o odvolacím jednání ze dne 22. 5. 1998, u něhož věc projednal - neprovedl kromě listinných důkazů, vztahujících se k jiným možnostem bydlení žalobkyně, žádné další dokazování, zejména pak nevyslechl znovu účastníky řízení (§131, §211 o. s. ř.). Jeho zjištění, že žalovaný se vzdal družstevního bytu v S. a zajistil předmětný byt v P. proto, aby vyhověl přání žalobkyně, která se do S. nechtěla odstěhovat (toto zjištění označuje odvolací soud za „nepochybné\"), tak nemá oporu v provedeném dokazování (takové zjištění neučinil ani soud prvního stupně) a dovolací důvod podle §241 odst. 3 písm. c/ o. s. ř. byl v tomto ohledu uplatněn opodstatněně. Pokud jde o příčiny (důvody, okolnosti) odchodu žalobkyně ze společného bytu, odchýlil se zde odvolací soud od skutkových zjištění obvodního soudu, aniž by provedl (opakoval či doplnil) důkazy, z nichž by tato zjištění bylo možno v postupu podle §132, §211, §213 odst. 2 o. s. ř. učinit. Řízení tak bylo stiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§241 odst. 3 písm. b/ o. s. ř.), neboť právě i o toto zjištění opřel odvolací soud své právní posouzení otázky určení výlučného nájemce družstevního bytu po zrušení práva společného nájmu. Z těchto důvodů nezbylo dovolacímu soudu, než napadený rozsudek podle §243b odst. 1 věty za středníkem o. s. ř. v celém rozsahu (vzhledem k vzájemné provázanosti jeho výroků) zrušit, a věc podle §243b odst. 2 věty prvé o. s. ř. vrátit odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§243d odst. 1 věta druhá a třetí o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 29. listopadu 2000
JUDr. Hana M ü l l e r o v á , v.r.
předsedkyně senátu
Za správnost vyhotovení: Marcela Jelínková