ECLI:CZ:NS:2000:26.CDO.2410.99.1
sp. zn. 26 Cdo 2410/99
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudců JUDr. Michala Mikláše a JUDr. Hany Müllerové ve věci žalobce M. M. proti žalovaným 1) A. D., 2) R. D., 3) A. D., 4) M. D., 5) Š. D. a 6) J. Z., o určení, že povinnost k vyklizení bytů není vázána na zajištění náhradních bytů, vedené u Okresního soudu v Jihlavě pod sp. zn. 10 C 947/93, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 3. listopadu 1998, č. j. 16 Co 506/95-117, takto:
I. Dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 3. listopadu 1998, č. j. 16 Co 506/95-117, pokud jím byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v Jihlavě ze dne 11. července 1995, č. j. 10 C 947/93-60, v napadených částech výroků I. a XIV. o zamítnutí žaloby na určení, že povinnost žalovaných A. a R. D. a J. Z. vyklidit byty v domě čp. 5 v H. není vázána na přidělení náhradních bytů, a na uložení povinnosti těmto žalovaným byty vyklidit do 15 dnů od právní moci rozsudku, se odmítá.
II. Ve vztahu mezi žalobcem a žalovanými A. a R. D. a J. Z. nemá žádný z těchto účastníků právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
III. Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 3. listopadu 1998, č. j. 16 Co 506/95-117, pokud jím byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v Jihlavě ze dne 11. července 1995, č. j. 10 C 947/93-60, ve výrocích V., IX. a XIII., jimiž byla žalovaným A. D., M. D. a Š. D. uložena povinnost vyklidit byty v domě čp. 5 v H. do 15 dnů, a to A. D. po zajištění přístřeší a M. a Š. D. po zajištění náhradního ubytování, a ve výroku označeném jako III. o nákladech řízení žalobce a těchto žalovaných a o soudních poplatcích, se zrušuje a v tomto rozsahu se věc vrací Krajskému soudu v Brně k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Jihlavě (soud prvního stupně) v pořadí druhým rozsudkem ze dne 11. července 1995, č. j. 10 C 947/93-60, výroky označenými I. a XIV. mimo jiné zamítl žalobu na určení, že povinnost žalovaných A. a R. D. a J. Z. vyklidit byty v domě čp. 5 v H. (dále také jen „sporná nemovitost\", resp. „nemovitost\") není vázána na přidělení náhradních bytů, a že uvedení žalovaní jsou povinni byty vyklidit do 15 dnů od právní moci rozsudku, výroky označenými IV., VIII. a XII. určil, že povinnost žalovaných A. D., M. D. a Š. D. vyklidit byty v domě čp. 5 v H., stanovená rozsudkem Okresního soudu v Jihlavě ze dne 3. dubna 1992, č. j. 4 C 996/91-28, není vázána na zajištění náhradních bytů, a výroky označenými V., IX. a XIII. rozhodl, že uvedení žalovaní jsou povinni předmětné byty vyklidit do 15 dnů, a to A. D. po zajištění přístřeší a M. a Š. D. po zajištění náhradního ubytování. Citovaným rozsudkem soudu prvního stupně bylo rovněž rozhodnuto o nárocích žalobce na zaplacení dlužného nájemného ze strany žalovaných. V návaznosti na rozhodnutí ve věci samé soud prvního stupně rozhodl o nákladech řízení účastníků a o soudním poplatku. V pořadí první, tehdy v celém rozsahu zamítavý rozsudek soudu prvního stupně ze dne 4. listopadu 1993, č. j. 10 C 947/93-28, Krajský soud v Brně jako soud odvolací k odvolání žalobce usnesením ze dne 14. listopadu 1994, č. j. 16 Co 314/94-42, zrušil a věc se závazným právním názorem vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
K odvolání žalobce Krajský soud v Brně jako soud odvolací rozsudkem ze dne 3. listopadu 1998, č. j. 16 Co 506/95-117, citovaný rozsudek soudu prvního stupně mimo jiné potvrdil v napadených výrocích V., IX. a XIII. a v napadených částech výroků I. a XIV., pokud jimi byla zamítnuta žaloba na určení, že povinnost žalovaných A. a R. D. a J. Z. vyklidit byty v domě čp. 5 v H. není vázána na přidělení náhradních bytů, a že uvedení žalovaní jsou povinni byty vyklidit do 15 dnů od právní moci rozsudku.
Odvolací soud předně dovodil, že aplikace ustanovení §26 odst. 2 zákona č. 229/1991 Sb. nepřipadá v úvahu za situace, kdy již bylo přivoleno k výpovědi z nájmu bytů rozsudkem soudu prvního stupně ze dne 3. dubna 1992, č. j. 4 C 996/91-28, „byť z jiného právního důvodu\". Poté uzavřel, že byl - li žalovaným nájem bytů vypovězen a v návaznosti na to jim byla stanovena povinnost k jejich vyklizení po zajištění náhradních bytů, pak určení, že vyklizovací povinnost není vázána na zajištění náhradních bytů, připadá v úvahu pouze při změně poměrů, v jejímž důsledku není namístě zajišťování náhradních bytů (např. žalovaným by vzniklo právo nájmu k jinému bytu či stali by se vlastníky jiné obyvatelné nemovitosti). Za takovou změnu poměrů však nelze pokládat neplacení nájemného, popřípadě devastování nemovitosti žalovanými. Jelikož však žalovaní A. D., M. D. a Š. D. výroky označené v rozhodnutí soudu prvního stupně jako IV., VIII. a XII., jež z tohoto pohledu nelze pokládat za správné, nenapadli odvoláním, nabyly podle přesvědčení odvolacího soudu citované výroky právní moci, v důsledku čehož nemohly být podrobeny odvolacímu přezkumu. Za této situace byl zamítavý rozsudek soudu prvního stupně ve vztahu k žalovaným A. a R. D. a J. Z. potvrzen; ohledně dalších žalovaných byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen „alespoň ve výrocích o přiznání náhradního bytu (správně ubytování) a přístřeší\".
Proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, v němž uplatnil dovolací důvod podle §241 odst. 3 písm. d/ zákona číslo 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o.s.ř.\"). I v dovolání zastává názor, že již ve věci sp. zn. 4 C 996/91 „měl soud rozhodovat ve smyslu ust. §26 odst. 2 zák. č. 229/1991 Sb., v platném znění, protože tento zákon je zákonem speciálním řešícím právě mimo jiné provozování zemědělské výroby, a nikoliv dle ust. §711 odst. 1 písm. f OZ (zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, v tehdy platném znění - dále jen „obč. zák.\")\". Podle žalobcova názoru umožňuje totiž ustanovení §26 odst. 2 zákona č. 229/1991 Sb. „byty vyklidit bez přidělení náhradního bytu, čímž by odpůrci byli přinuceni se sami o sebe postarat\". Současně v dovolání zdůraznil, že odvolací soud se nezabýval jeho námitkou týkající se rozporu výroku o zajištění náhradních bytů s dobrými mravy. V této souvislosti podotkl, že na zemědělské usedlosti vrácené v restitučním řízení podle zákona č. 229/1991 Sb. provozuje od roku 1991 zemědělskou výrobu (pouze rostlinnou výrobu). V nemovitosti, která není činžovním domem, nýbrž má sloužit k provozování zemědělské výroby, hodlá bydlet a provozovat v ní rovněž živočišnou výrobu. To doposud - v důsledku bydlení žalovaných v nemovitosti - možné není, přičemž stát, resp. obec, náhradní byty žalovaným nezajistí a je samotné nikdo nedonutí, aby si zajišťovali bytovou náhradu. Z obsahu dovolání vyplývá dovolací návrh, aby dovolací soud - v napadeném rozsahu - zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc mu v tomto rozsahu vrátil k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud se nejdříve zabýval otázkou přípustnosti podaného dovolání, neboť toliko z podnětu dovolání, které je přípustné, lze přezkoumat správnost napadeného rozhodnutí z pohledu uplatněných dovolacích důvodů a jejich obsahové konkretizace.
V rámci řešení otázky přípustnosti dovolání je nejdříve zapotřebí zmínit, že rozsudkem odvolacího soudu byl v napadených výrocích o věci samé potvrzen v pořadí druhý rozsudek soudu prvního stupně, jímž bylo rozhodnuto jinak než v prvním, odvolacím soudem zrušeném rozsudku, pouze ve vztahu k žalovaným A. D., M. D. a Š. D. (srov. odvolacím soudem zrušený zamítavý rozsudek soudu prvního stupně ze dne 4. listopadu 1993, č. j. 10 C 947/93-28, a v pořadí druhý, ve vztahu k těmto žalovaným vyhovující rozsudek soudu prvního stupně ze dne 11. července 1995, č. j. 10 C 947/93-60, potvrzený napadeným rozsudkem); ohledně žalovaných A. a R. D. a J. Z. šlo v obou případech o zamítavý rozsudek. Proto bude zapotřebí otázku přípustnosti dovolání řešit zvlášť ohledně části potvrzujícího výroku týkající se žalovaných A. a R. D. a J. Z. a zvlášť ve vztahu k části potvrzujícího výroku rozsudku odvolacího soudu týkající se žalovaných A. D., M. D. a Š. D.
Nejde - li o případ vad řízení taxativně uvedených v §237 odst. 1 o.s.ř. - a ty v daném případě nebyly žalobcem v dovolání namítány a ve vztahu k části potvrzujícího výroku týkající se žalovaných A. a R. D. a J. Z. z obsahu spisu nevyplývají - řídí se přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu, resp. v daném případě proti části jeho potvrzujícího výroku, ustanoveními §238 odst. 1 písm. b/ a §239 odst. 1 a 2 o.s.ř.
Ve vztahu ke zmíněné části potvrzujícího výroku rozsudku odvolacího soudu o žádný z těchto případů přípustnosti dovolání nejde. Ve smyslu ustanovení §238 odst. 1 písm. b/ o.s.ř. dovolání nemůže být přípustné, neboť v pořadí druhým, odvolacím soudem potvrzeným, rozsudkem soudu prvního stupně nebylo rozhodnuto jinak než v prvním, odvolacím soudem zrušeném rozsudku - v obou případech šlo ve vztahu k těmto žalovaným o zamítavý rozsudek soudu prvního stupně. Nenavrhl - li žalobce vyslovení přípustnosti dovolání, nelze - logicky vzato - uvažovat o nevyhovění návrhu na vyslovení přípustnosti dovolání a tím o přípustnosti dovolání podle §239 odst. 2 o.s.ř.; odvolací soud sám přípustnost dovolání proti svému potvrzujícímu výroku ve smyslu §239 odst. 1 o.s.ř. nevyslovil.
Vycházeje z uvedených závěrů, dovolací soud podle ustanovení §243b odst. 4 a §218 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. dovolání proti uvedené části potvrzujícího výroku rozsudku odvolacího soudu odmítl pro nepřípustnost, aniž se jím mohl zabývat z pohledu uplatněného dovolacího důvodu podle §241 odst. 3 písm. d/ o.s.ř.
Žalobce z procesního hlediska zavinil, že jeho dovolání bylo v této části odmítnuto, avšak žalovaným A. a R. D. a J. Z. v dovolacím řízení žádné náklady, na jejichž náhradu by měli vůči žalobci právo, nevznikly. Této procesní situaci odpovídá výrok, že ve vztahu mezi žalobcem a těmito žalovanými nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů dovolacího řízení (§243b odst. 4, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 2, věta první /per analogiam/ o.s.ř.).
Jiná je však situace ve vztahu k části potvrzujícího výroku rozsudku odvolacího soudu týkající se žalovaných A. D., M. D. a Š. D. Po zjištění, že dovolání bylo podáno včas a k tomu oprávněným subjektem (žalobcem) za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatele (advokátkou) v době podání řádného dovolání - (§240 odst. 1, §241 odst. 1 a 2 o.s.ř.), a že je - směřuje - li proti části potvrzujícího výroku týkající se zmíněných žalovaných - podle §238 odst. 1 písm. b/ o.s.ř. přípustné, přezkoumal Nejvyšší soud bez jednání (§243a odst. 1 o.s.ř.) v této části napadený rozsudek ve smyslu ustanovení §242 odst. 3 o.s.ř. Dospěl k závěru, že v této části je řízení postiženo vadou uvedenou v §237 odst. 1 písm. f/ o.s.ř. (tzv. zmatečností), neboť žalobci byla v tomto ohledu v průběhu řízení nesprávným postupem odvolacího soudu odňata možnost před tímto soudem jednat. Je tak dán dovolací důvod podle §241 odst. 3 písm. a/ o.s.ř., k němuž dovolací soud přihlíží z úřední povinnosti, i když - jako v daném případě - nebyl v dovolání uplatněn.
Odnětím možnosti jednat před soudem (§237 odst. 1 písm. f/ o.s.ř.) se rozumí postup soudu, jímž znemožnil účastníku řízení realizaci procesních práv, která mu občanský soudní řád přiznává, přičemž není rozhodné, zda byla účastníku řízení odňata možnost jednat před soudem prvního stupně nebo před soudem odvolacím. O vadu ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. f/ o.s.ř. jde přitom jen tehdy, šlo - li o postup nesprávný (uvažováno z hlediska zachování postupu soudu určeného zákonem nebo dalšími obecně závaznými právními předpisy) a jestliže se postup soudu projevil v průběhu řízení a nikoliv při rozhodování. Naproti tomu nelze považovat za odnětí možnosti jednat před soudem takový postup soudu, který odpovídá občanskému soudnímu řádu.
V rozsudku ze dne 29. května 1997, sp. zn. 2 Cdon 473/96, uveřejněném pod č. 16 v sešitě č. 3 z roku 1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, přijal Nejvyšší soud právní závěr, podle něhož jestliže soud uloží povinnost byt vyklidit po zajištění bytové náhrady, nemůže výrok o povinnosti byt vyklidit nabýt samostatně právní moci. Je - li tedy nesprávný závěr týkající se bytové náhrady, neobstojí (protože nemůže samostatně nabýt právní moci) rozhodnutí ani v části týkající se samotné povinnosti byt vyklidit a musí být zrušeno jako celek. Je tomu tak proto, že odvolací soud - stejně jako soud dovolací - není vázán mezemi, ve kterých se odvolatel (dovolatel) domáhá přezkoumání rozhodnutí soudu prvního stupně (odvolacího soudu) mimo jiné také tehdy, jestliže z právního předpisu vyplývá určitý způsob vypořádání vztahu mezi účastníky (srov. §212 odst. 1 písm. d/ a §242 odst. 2 písm. d/ o.s.ř.). Dovolací soud je přesvědčen, že stejně jako ve věci uveřejněné pod č. 16/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek ani v tomto případě, avšak zde z důvodu propojenosti výroků (srov. §212 odst. 1 písm. b/ o.s.ř.), nemůže výrok týkající se určení, že dříve uložená povinnost k vyklizení bytu není vázána na zajištění náhradního bytu, nabýt samostatně právní moci, jak ve skutečnosti dovodil odvolací soud. I když tedy odvolací námitky žalobce z pochopitelných důvodů nesměřovaly proti výroku týkajícímu se požadovaného určení (zde bylo totiž jeho žalobě vyhověno), nebyl tím odvolací soud zbaven povinnosti věc i v tomto rozsahu projednat a o dotčeném výroku meritorně rozhodnout (např. tím, že by rozsudek soudu prvního stupně v této části potvrdil či změnil), byly - li jeho odvoláním napadeny výroky V., IX. a XIII., jimiž soud prvního stupně žalovaným A. D., M. D. a Š. D. uložil povinnost byty vyklidit do 15 dnů, a to A. D. od zajištění přístřeší a M. a Š. D. od zajištění náhradních bytů.
Jestliže odvolací soud naznačeným způsobem nepostupoval, uplatní se i v této věci závěr přijatý v rozsudku Nejvyššího soudu České republiky ze dne 27. ledna 1999, sp. zn. 26 Cdo 60/99, uveřejněný pod č. 40 v sešitě č. 4 z roku 1999 časopisu Soudní judikatura (citovaný rozsudek byl na jednání občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu dne 26. dubna 2000 přijat pod č. 7 k uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek), totiž závěr, že pokud odvolací soud - vycházeje z nesprávného právního názoru, že výrok rozsudku soudu prvního stupně o vyklizení obytné části zemědělské usedlosti přezkoumat nelze, protože nebyl napaden odvoláním a nabyl právní moci - podrobil odvolacímu přezkumu jen výrok o bytové náhradě a pouze o něm rozhodl, pak tímto postupem zatížil řízení vadou ve smyslu §237 odst. 1 písm. f/ o.s.ř. Stejný závěr přijal Nejvyšší soud rovněž v rozsudku ze dne 29. dubna 1999, sp. zn. 2 Cdon 1747/97.
Skutečnost, že řízení je v tomto ohledu postiženo vadou podle §237 odst. 1 písm. f/ o.s.ř., současně způsobuje, že dovolání je i důvodné (§241 odst. 3 písm. a/ o.s.ř.). Nejvyšší soud proto, aniž ve věci nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.), potvrzující výrok rozsudku odvolacího soudu v této části a související výrok označený jako III. o nákladech řízení žalobce a těchto žalovaných a o soudních poplatcích podle §243b odst. 1 části věty za středníkem o.s.ř. zrušil a věc v tomto rozsahu vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení (§243b odst. 2 věta první o.s.ř.); přitom se nezabýval dovolacími námitkami podřazenými dovolacímu důvodu podle §241 odst. 3 písm. d/ o.s.ř. V dalším řízení však odvolací soud nepřehlédne závěry přijaté Nejvyšším soudem v rozsudku ze dne 27. října 1999, sp. zn. 20 Cdo 1827/99, uveřejněném pod č. 45 v sešitě č. 7 z roku 2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. V citovaném rozhodnutí Nejvyšší soud dovodil, že za splnění předpokladu změny poměrů může soud - podle §80 písm. c/ o.s.ř. - určit, že dříve uložená povinnost k vyklizení bytu není vázána na zajištění bytové náhrady (pro úvahu o změně poměrů je rozhodující porovnání stavu v době rozhodování soudu se stavem v době, kdy bylo rozhodnuto o vyklizení bytu s vázaností na zajištění náhradního bytu). V takovém řízení nejde o znovuprojednání věci (čemuž brání ustanovení §159 odst. 3 o.s.ř.); jeho podstatou je určení, zda výkon práv a povinností, tak, jak byly založeny předchozím rozhodnutím, není v důsledku později změněných poměrů na straně vyklizované osoby v rozporu s dobrými mravy (§3 odst. 1 obč. zák.). Pro danou věc jsou rovněž použitelné závěry přijaté Nejvyšším soudem v rozsudku ze dne 27. října 1999, sp. zn. 2 Cdon 1401/97, uveřejněném pod č. 68 v sešitě č. 6 z roku 2000 časopisu Soudní judikatura, a dále v rozsudku ze dne 26. června 1997, sp. zn. 3 Cdon 69/96, uveřejněném pod č. 62 v sešitě č. 8 z roku 1997 téhož časopisu.
V novém rozhodnutí o věci rozhodne soud o náhradě nákladů řízení, včetně řízení dovolacího (§243d odst. 1 věta třetí o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 16. listopadu 2000
JUDr. Miroslav F e r á k , v.r.
předseda senátu
Za správnost vyhotovení: Ivana Svobodová