ECLI:CZ:NS:2000:26.CDO.2572.99.1
sp. zn. 26 CDO 2572/99
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudců JUDr. Michala Mikláše a JUDr. Hany Müllerové ve věci žalobce m. N. R., zastoupeného advokátkou, proti žalovanému J. P., zastoupenému advokátem, o přivolení k výpovědi z nájmu bytu, vedené u Okresního soudu v Karlových Varech pod sp. zn. 12 C 319/98, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 30. srpna 1999, č. j. 10 Co 676/99-49, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 30. srpna 1999, č. j. 10 Co 676/99-49, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Karlových Varech (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 11. května 1999, č. j. 12 C 319/98-35, vyhověl žalobě a přivolil k výpovědi z nájmu „bytu o velikosti 1+2, I. kategorie, č. bytu 33, ve 3. patře domu čp. 199, orient. č. 8, v N. R.\" (dále jen „sporný byt\", resp. „byt\"), kterou dal žalobce žalovanému dne 28. září 1998, určil, že nájemní poměr žalovaného k bytu zanikne uplynutím tříměsíční výpovědní lhůty, která počne běžet prvním dnem měsíce následujícího po právní moci rozsudku, žalovanému uložil byt vyklidit a vyklizený předat žalobci do 15 dnů od zajištění přístřeší a rozhodl o nákladech řízení účastníků a státu.
K odvolání žalovaného Krajský soud v Plzni jako soud odvolací rozsudkem ze dne 30. srpna 1999, č. j. 10 Co 676/99-49, citovaný rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu zamítl a rozhodl o nákladech řízení účastníků před soudy obou stupňů.
Zatímco soud prvního stupně pokládal výpověď z nájmu bytu, která byla součástí žaloby, za platnou a zabýval se naplněností v ní uplatněných výpovědních důvodů podle §711 odst. 1 písm. d/ a h/ zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, v tehdy platném znění (dále jen „obč. zák.\"), odvolací soud se otázkou uplatněných výpovědních důvodů vůbec nezabýval, neboť dovodil, že výpověď z nájmu bytu jako jednostranný hmotněprávní úkon je v daném případě neplatná ve smyslu §37 odst. 1 obč. zák. pro neurčitost; odkaz na důvody uvedené v žalobě - pokračoval odvolací soud - nelze považovat za řádně uplatněnou výpověď z nájmu bytu.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, v němž uplatnil dovolací důvod podle §241 odst. 3 písm. d/ zákona číslo 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o.s.ř.\"). Prostřednictvím uplatněného dovolacího důvodu brojí proti právnímu závěru, že výpověď z nájmu bytu je neplatná pro neurčitost. Na podporu tohoto názoru uvedl, že v daném případě byly ve výpovědi z nájmu bytu zcela jasným a nezaměnitelným způsobem (včetně odkazu na příslušná zákonná ustanovení) vymezeny uplatněné výpovědní důvody, součástí výpovědi byla délka výpovědní lhůty a určení počátku jejího běhu; čl. II. žaloby obsahoval vylíčení rozhodujících skutečností a její čl. III. byl výpovědí z nájmu bytu (byt byl určen odkazem na specifikaci uvedenou v čl. I. žaloby). V této souvislosti žalobce poukázal na vykládací pravidla právních úkonů obsažená v §35 obč. zák. Navrhl, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud - po zjištění, že dovolání bylo podáno včas a k tomu oprávněným subjektem (žalobcem), řádně zastoupeným advokátkou (§240 odst. 1, §241 odst. 1 a 2 o.s.ř.) a že jde o rozsudek, proti němuž je dovolání podle §238 odst. 1 písm. a/ o.s.ř. přípustné - přezkoumal bez jednání (§243a odst. 1 o.s.ř.) napadený rozsudek ve smyslu ustanovení §242 odst. 1 a 3 o.s.ř. a dospěl k závěru, že dovolání je opodstatněné.
Žalobce nenamítá, že v řízení došlo k vadám uvedeným v ustanovení §237 odst. 1 o.s.ř. nebo že řízení bylo postiženo jinou vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§241 odst. 3 písm. a/, b/ o.s.ř.), a ani z obsahu spisu nevyplývá, že by k některé z uvedených vad došlo.
S přihlédnutím k uplatněnému dovolacímu důvodu podle §241 odst. 3 písm. d/ o.s.ř. a jeho obsahové konkretizaci půjde v dovolacím řízení o odpověď na otázku, zda v daném případě lze pokládat výpověď z nájmu bytu, obsaženou v žalobě, za právní úkon, který je ve smyslu §37 odst. 1 obč. zák. neplatný pro neurčitost.
Podle §710 odst. 1 obč. zák. nájem bytu zanikne písemnou dohodou mezi pronajímatelem a nájemcem nebo písemnou výpovědí. Pronajímatel přitom může vypovědět nájem bytu jen s přivolením soudu a z důvodů taxativně zákonem stanovených (§711 odst. 1 obč. zák. ). Podle ustálené judikatury musí výpověď pronajímatele z nájmu bytu splňovat jednak náležitosti stanovené v §710 odst. 1 a 3 obč. zák., jednak obecné náležitosti právního úkonu (§34 a násl. obč. zák.).
Ve smyslu §37 odst. 1 obč. zák. musí být projev vůle učiněn mimo jiné určitě; jinak je neplatný. Závěr o neurčitosti právního úkonu předpokládá, že ani jeho výkladem nelze dospět k nepochybnému poznání, co chtěl účastník projevit. Podle §35 odst. 2 obč. zák. je třeba právní úkony vyjádřené slovy vykládat nejen podle jejich jazykového vyjádření, ale zejména též podle vůle toho, kdo právní úkon učinil, není - li tato vůle v rozporu s jazykovým projevem. Projev vůle pronajímatele, vtělený do výpovědi z nájmu bytu, je tedy určitý, jestliže je výkladem objektivně pochopitelný; jinak řečeno, může - li typický účastník v postavení adresáta výpovědi z nájmu tuto vůli bez rozumných pochybností o jejím obsahu odpovídajícím způsobem vnímat. Ke stejným závěrům dospěl Nejvyšší soud v rozsudcích ze dne 17. srpna 1999, sp. zn. 26 Cdo 1663/99, a ze dne 17. února 2000, sp. zn. 26 Cdo 2535/98.
Vzhledem k obsahové konkretizaci uplatněného dovolacího důvodu nelze pominout ani následující závěry přijaté již ustálenou judikaturou. Tak návrh na vydání rozsudku, aby soud přivolil k výpovědi z nájmu bytu, a jeho odůvodnění, obsažené v návrhu na zahájení řízení v této právní věci, je procesním úkonem, který v sobě nezahrnuje bez dalšího zároveň výpověď z nájmu bytu jako hmotněprávní úkon. Výpověď z nájmu bytu může být obsažena v návrhu na zahájení soudního řízení o přivolení k výpovědi z nájmu; doručením tohoto návrhu nájemci je výpověď z nájmu účinná (srov. R 26/1996). Jestliže pronajímatel nedal nájemci písemnou výpověď z nájmu bytu dříve, může ji pojmout do žaloby; tím výpověď neztrácí povahu jednostranného hmotněprávního úkonu, jehož adresátem je nájemce, a nelze ji proto zaměňovat s vylíčením rozhodujících skutečností v žalobě nebo se zjištěními učiněnými až v průběhu dokazování z výpovědi účastníků řízení (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. června 1997, sp. zn. 2 Cdon 37/97, uveřejněný pod č. 55 v sešitě č. 7 z roku 1997 časopisu Soudní judikatura). Je - li výpověď z nájmu bytu součástí žaloby, není neplatná jen proto, že byt, jehož se výpověď týká, byl označen v jiné části žaloby (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. ledna 1999, sp. zn. 30 Cdo 868/98, uveřejněný pod č. 33 v sešitě č. 4 z roku 1999 časopisu Soudní judikatura).
Z obsahu spisu vyplývá, že v dané věci se stala výpověď z nájmu bytu součástí žaloby uplatněné u soudu prvního stupně dne 2. října 1998 (nebyla žalovanému dána před zahájením řízení); žaloba byla žalovanému doručena do vlastních rukou dne 16. října 1998. V bodě I. žaloby byl specifikován sporný byt, jehož nájemcem je žalovaný. Skutečnosti významné pro posouzení věci podle §711 odst. 1 písm. d/ a h/ obč. zák. byly uvedeny v bodě II. žaloby. V bodě IV. (správně III.) žaloby bylo uvedeno, že žalovaný přenechal sporný byt do podnájmu manželům K. bez souhlasu žalobce a za této situace jej (bez vážných důvodů) neužíval. Z těchto důvodů, a to s výslovným odkazem na ustanovení §711 odst. 1 písm. d/ a h/ obč. zák., dal žalobce výslovně žalovanému výpověď z nájmu bytu (současně požádal, aby žaloba byla považována za výpověď z nájmu bytu) a uvedl, že výpovědní lhůta činí 3 měsíce a počíná běžet od prvního dne měsíce následujícího po právní moci rozsudku, kterým soud k výpovědi z nájmu bytu přivolí. Z uvedeného vyplývá, že žaloba v dané věci obsahovala výpověď z nájmu bytu jako jednostranný hmotněprávní úkon žalobce. Uvedená výpověď pak obsahovala všechny zákonem požadované náležitosti, včetně stanovení výpovědní lhůty a počátku jejího běhu, a uplatněné výpovědní důvody byly rovněž konkretizovány vylíčením příslušných skutkových okolností. Přitom požadavek určitosti výpovědi lze pokládat za splněný, je - li v ní daný výpovědní důvod vymezen, tak jako v daném případě, uvedením skutkových okolností, které jej zakládají. Za této situace byl pro žalovaného seznatelný obsah projevu vůle žalobce; mezi účastníky ostatně ani nebylo ohledně otázky určitosti výpovědi z nájmu bytu žádného sporu.
Odvolacímu soudu nelze proto přisvědčit, pokud dovodil, že uvedená výpověď je ve smyslu §37 odst. 1 obč. zák. neplatná pro neurčitost. Dovolací důvod podle §241 odst. 3 písm. d/ o.s.ř. tak byl uplatněn důvodně.
Nejvyšší soud proto podle §243b odst. 1 věty za středníkem o.s.ř. napadený rozsudek zrušil a podle §243b odst. 2 věty první o.s.ř. věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud závazný. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§243d odst. 1 věta druhá a třetí o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 15. listopadu 2000
JUDr. Miroslav F e r á k, v.r.
předseda senátu
Za správnost vyhotovení: Ivana Svobodová