ECLI:CZ:NS:2000:26.CDO.361.2000.1
sp. zn. 26 Cdo 361/2000-96
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v právní věci žalobce ASTRANO, spol. s r. o. se sídlem v Praze 2, Sokolská 39, proti žalovaným 1) S. C., bytem XY, 2) G. C., bytem XY, a 3) D. K., bytem XY, o vyklizení bytu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 10 C 74/98, o dovolání žalovaných proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 17. června 1999, č.j. 22 Co 199/99 - 80, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 17. 6. 1999, č.j. 22 Co 199/99 - 80, byl potvrzen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 9. 3. 1999, č.j. 10 C 74/998 - 50, jímž byli všichni tři žalovaní zavázáni vyklidit a vyklizený předat žalobci byt č. 21 o dvou pokojích a kuchyni s příslušenstvím IV. kategorie, ve 3. podlaží domu čp. XY v XY, do 15 dnů od právní moci rozsudku, a v třídenní pariční lhůtě společně a nerozdílně nahradit žalobci náklady řízení. Městský soud také žalovaným uložil povinnost nahradit žalobci společně a nerozdílně náklady odvolacího řízení. Odvolací soud - shodně se soudem prvního stupně - dospěl k závěru, že žalovaní užívají sporný byt bez právního důvodu, když na první žalovanou nepřešlo právo osobního užívání bytu podle §179 obč. zák. (ve znění před 1. 1. 1992), nebylo na ni platně převedeno, ani jí nevzniklo na základě dohody o užívání bytu uzavřené dne 24. 10. 1990, protože této dohodě nepředcházelo rozhodnutí o přidělení bytu, vydané příslušným správním orgánem.
Proti tomuto rozsudku, který nabyl právní moci 11. 8. 1999, podali všichni žalovaní blanketní dovolání, které na výzvu soudu doplnili podáním došlým soudu dne 21. 12. 1999. V tomto dalším podání uvedli, že „přípustnost dovolání je dána ust. §237 b/ o.s.ř. a je podáno z důvodu §241 odst. 2 písm. d/ o.s.ř.“ a namítli, že soudy obou stupňů se dostatečně nezabývaly otázkou pasivní legitimace, když právo přechodu osobního užívání si osobuje pouze první žalovaná, která tvrdí, že na ni přešlo poté, kdy uživatel trvale opustil společnou domácnost; ostatní dva žalovaní se v bytě zdržují s jejím souhlasem. Namítali také, že oba soudy nevzaly v úvahu, že první žalovaná v předmětném bytě delší dobu bydlí v přesvědčení, že jí „svědčí titul bydlení“, a že se odvolací soud nezabýval tím, zda vyklizení bytu má být vázáno na bytovou náhradu. Navrhli proto, aby rozhodnutí Městského soudu v Praze bylo zrušeno.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) shledal, že dovolání je podáno včas: poslední den dovolací lhůty stanovené v §240 odst. 1 o.s.ř. připadl totiž na sobotu 11. 9. 1999, proto se za její poslední den považuje nejbližší příští pracovní den, jímž bylo pondělí 13. 9. 1999, kdy bylo blanketní dovolání předáno k poštovní přepravě na adresu soudu prvního stupně (§57 odst. 2 a 3 o.s.ř.). Toto dovolání podaly osoby k tomu oprávněné (§240 odst. 1 o.s.ř. ) za splnění podmínky povinného advokátního zastoupení dovolatelů (§241 odst. 1 a 2 o.s.ř.), a opírá se o možný dovolací důvod, který ovšem dovolatelé nepřesně označují (od 1. 1. 1996 jsou dovolací důvody upraveny v §241 odst. 3 písm. a/ až d/ o.s.ř., nikoliv tedy v §241 odst. 2 o.s.ř.) Jde však o dovolání nepřípustné.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o.s.ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Přípustnost dovolání proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, lze opřít o ustanovení §238 odst. 1 písm. b/ o.s.ř., byl-li takto potvrzen rozsudek, jímž soud prvního stupně rozhodl jinak než v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil, nebo o ustanovení §239 odst. 1 o.s.ř., jestliže odvolací soud ve výroku rozhodnutí vyslovil, že dovolání je přípustné, protože jde o rozhodnutí po právní stránce zásadního významu, popř. o ustanovení §239 odst. 2 o.s.ř. za předpokladu, že odvolací soud nevyhověl návrhu účastníka na vyslovení přípustnosti dovolání, který byl učiněn nejpozději před vyhlášením potvrzujícího rozsudku, a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam.
O žádný z výše uvedených případů však v souzené věci nejde: rozhodnutí obvodního soudu, které odvolací soud svým rozsudkem potvrdil, bylo prvním prvostupňovým rozsudkem v této věci, výrok o přípustnosti dovolání není v rozsudku odvolacího soudu obsažen a dovolatelé (žalovaní) návrh na vyslovení přípustnosti dovolání vůbec nepřednesli.
Za tohoto stavu bylo by možno přípustnost dovolání dovodit toliko z ustanovení §237 odst. 1 o.s.ř., v němž je obsažen taxativní výčet závažných procesních vad působících zmatečnost, pro které lze dovoláním napadnout jakékoli rozhodnutí odvolacího soudu (s výjimkami uvedenými v §237 odst. 2 o.s.ř.). K těmto vadám je dovolací soud povinen přihlédnout i v případě, nejsou-li namítány (§242 odst. 3, věta druhá, o.s.ř.). Dovolatelé skutečně na ustanovení §237 o.s.ř. poukazují (výslovně označují §237 písm. b/ o.s.ř. - opět nepřesně, totiž ve znění občanského soudního řádu před jeho novelizací účinnou od 1. 1. 1996). Skutková podstata uvedená v označeném procesním ustanovení (nyní §237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř.) měla být podle dovolatelů naplněna tím, že druhý a třetí žalovaný nebyli ve sporu o vyklizení bytu pasivně legitimováni. Protože jiné vady odpovídající §237 odst. 1 o.s.ř. nejsou namítány a ze spisu se jejich existence nepodává, zabýval se dovolací soud dále jen tím, zda řízení před obvodním a městským soudem tvrzenou vadou, podřaditelnou pod ustanovení §237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř., skutečně trpělo, dospěl ale k závěru, že tomu tak není.
Ustanovení §237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř. hovoří o případech, kdy ten, kdo v řízení vystupoval jako účastník, neměl způsobilost být účastníkem řízení. Podle ustanovení §19 o.s.ř. způsobilost být účastníkem řízení má ten, kdo má podle hmotného práva způsobilost mít práva a povinnosti; jinak jen ten, komu ji zákon přiznává. U fyzické osoby tato způsobilost vzniká narozením a zaniká smrtí (§7 obč. zák.). Právní subjektivitu druhého a třetího žalovaného jako žijících fyzických osob ve smyslu §7 obč. zák. ovšem dovolatelé nezpochybňují; z obsahu jejich dovolání je ale zřejmé, že mylně ztotožnili způsobilost být účastníkem řízení, tedy institut vymezený právem procesním, s tzv. pasivní věcnou legitimací těchto žalovaných v daném sporu, tj. s otázkou, zda účastníci řízení (v tomto případě druhý a třetí žalovaný) jsou podle hmotněprávního předpisu subjektem právní povinnosti, kterou žalobce učinil předmětem řízení. Nedostatek způsobilosti být účastníkem řízení (nedostatek právní subjektivity) je neodstranitelnou vadou, která brání soudu jednat ve věci a má mít za důsledek zastavení řízení (§103, §104 odst.1, věta první, o.s.ř.); naproti tomu nedostatek pasivní věcné legitimace žalovaného, který způsobilost být účastníkem řízení ve smyslu ustanovení §19 o.s.ř. (§7 obč. zák.) má, není vadou (zmatečností) ve smyslu §237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř., ale jen důvodem pro zamítnutí žaloby proti takovému žalovanému rozhodnutím soudu ve věci samé.
Z toho, co bylo uvedeno, vyplývá, že tvrzení dovolatelů, že zde jsou vady odpovídající ustanovení §237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř., se ukázalo být neopodstatněným a přípustnost dovolání nelze opřít o žádné další platné procesní ustanovení. Dovolací soud se proto nemohl zabývat důvodností dovolání z hlediska tvrzeného nesprávného právního posouzení věci a musel je podle ustanovení §243b odst. 4, §218 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. jako nepřípustné odmítnout.
Výrok o nákladech dovolacího řízení se opírá o ustanovení §243b odst. 4, §224 odst. 1, a §146 odst. 2, věty první, o.s.ř. (per analogiam) a o skutečnost, že žalobci v tomto stadiu řízení nevznikly výdaje, k jejichž úhradě by jinak byli dovolatelé povinni.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně 21. února 2000
JUDr. Hana M ü l l e r o v á
předsedkyně senátu