ECLI:CZ:NS:2000:26.CDO.42.99.1
sp. zn. 26 Cdo 42/99
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc. a soudců JUDr. Michala Mikláše a JUDr. Hany Müllerové v právní věci žalobce J. T., zastoupeného advokátem, proti žalovaným 1) H. K., 2) M. K., 3) Z. K., a 4) M. K., o vyklizení bytu, vedené u Okresního soudu v Kutné Hoře pod sp.zn. 4 C 36/97, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 14. srpna 1998, č.j. 21 Co 85/98-82, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 14. srpna 1998, č.j. 21 Co 85/98-82, se zrušuje a věc se vrací krajskému soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:.
Okresní soud v Kutné Hoře rozsudkem ze dne 27.10.1997, č.j. 4 C 36/97-55 (poté, co jeho rozsudek ze dne 7.5.1997, č.j. 4 C 36/97-25, byl k odvolání žalobce zrušen usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 29.8.1997, č.j. 21 Co 288/97-47), uložil žalovaným P. K., H. K., M. K., Z. K. a M. K. povinnost vyklidit a vyklizený žalobci odevzdat byt sestávající z kuchyně, tří pokojů a příslušenství v domě č.p. 37 v B. (dále \"předmětný byt\"), a to do třiceti dnů po zajištění přiměřeného náhradního bytu. Dále rozhodl o nákladech řízení. Vycházel ze zjištění, že žalobce je vlastníkem domu, v němž se předmětný byt nachází, že v roce 1982 Státní statek U. J. (tehdejší vlastník, resp. správce domu) tuto nemovitost (jako celek) přenechal do užívání žalovaným manželům P. a H. K., kteří byli u něho v pracovním poměru, že se tito spolu se svými dětmi (zbývajícími žalovanými) do domu nastěhovali, užívali jej a provedli v něm stavební úpravy (zřízení další bytové jednotky o velikosti 2+1); jejich zaměstnavatel v domě zřídil ústřední topení a provedl zateplení podkroví. Úhrada za užívání domu byla manželům K. srážena ze mzdy, po skončení pracovního poměru ji platili složenkami. Žalovaní původně užívali celou nemovitost včetně dřevníku a garáže, později - v době, kdy již vlastnické právo k nemovitosti nabyl žalobce - začali užívat pouze předmětný byt. Žalobce s nimi smlouvu o nájmu předmětného bytu neuzavřel, ani jim nesdělil výši nájemného. Soud prvního stupně shledal žalobu na vyklizení důvodnou, když dovodil, že v řízení \"nebyla prokázána existence právní skutečnosti, která by zakládala právo na uzavření dohody o užívání bytu podle dřívějších předpisů, případně nyní nájemní smlouvy\"; nevzniklo-li tedy právo osobního užívání, nemohlo v dané věci dojít k transformaci na právo nájmu bytu podle §871 obč.zák. Povinnost žalovaných k vyklizení vázal s poukazem na ustanovení §3 obč.zák. na zajištění přiměřeného náhradního bytu. Přihlédl přitom zejména k tomu, že žalovaní \"žili po dlouhá léta v domku v dojmu, že jde o řádný právní poměr užívání bytu, neboť jako k takovému institutu se chovali oni sami a stejným způsobem se vůči nim choval i bývalý vlastník domku..., a že jim nelze přičítat k tíži jednání právního předchůdce žalobce, který nevystavil \"řádný listinný doklad\" o užívání bytu.
K odvolání žalobce Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 14.8.1998, č.j. 21 Co 85/98-82, výrokem \"I.\" rozhodl, že se rozsudek okresního soudu ve vztahu k P. K. (v záhlaví rozsudku odvolacího soudu označenému jako žalovaný 1/), zemřelému dne 11.1.1998 (tj. po vyhlášení rozsudku soudu prvního stupně) zrušuje a řízení se zastavuje. Výrokem \"II.\" odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že ve vztahu k ostatním žalovaným (v záhlaví rozsudku odvolacího soudu označeným jako žalovaní 2/, 3/, 4/ a 5/) žalobu na vyklizení předmětného bytu zamítl. Dále rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů. Odvolací soud, vycházeje ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, poté, co doplnil dokazování výslechem svědků J. N. a V. H., dospěl na rozdíl od okresního soudu k závěru, že žaloba není důvodná. Z doplněného dokazování učinil zjištění, že Státní statek U. J. (právní předchůdce žalobce, dále \"státní statek\") měl k nemovitosti, v níž se nachází předmětný byt, právo hospodaření do roku 1995, že ředitel tohoto statku J. N. souhlasil s tím, aby žalovanému P. K. (manželu 1. žalované) a jeho rodině byla přenechána (celá) tato nemovitost (v níž byl zpočátku pouze jeden - předmětný byt, a později úpravou podkroví zřízen manžely K. druhý byt) do užívání na dobu neurčitou, že státní statek jednal ohledně bytu vždy s P. K., jemuž byl vystaven výměr nájemného, které mu bylo sráženo z platu, a že manželé K. užívali spolu s dětmi předmětný byt, přičemž nově zřízený byt užíval jejich zletilý syn s rodinou, a že souhlas státního statku s bydlením žalovaných (v nezměném rozsahu a době užívání) byl dán i po 1.1.1992. Na základě toho dovodil, že \"po r. 1992 vznikl nájem k předmětnému bytu, když byly splněny náležitosti smlouvy ve smyslu ust. §686 odst. 1 zák. č. 509/1991 Sb. konkludentně mezi státním statkem a P. K.\". S poukazem na ustanovení §680 odst. 2 a 3 obč.zák. a na ustanovení §707 odst. 1 obč.zák. odvolací soud dále uvedl, že změna v osobě pronajímatele (míněno nabytí vlastnického práva žalobce k nemovitosti, v níž se předmětný byt nachází) nemá na trvání \"právního vztahu z nájmu\" vliv, a že zemře-li jeden z manželů, kteří byli společnými nájemci bytu, stane se nájemcem pozůstalý manžel, \"v dané věci H. K.\". Zamítnutí žaloby vůči žalovaným 2), 3), a 4) odvolací soud neodůvodnil.
Rozsudek odvolacího soudu - ve výroku, kterým byl změněn rozsudek soudu prvního stupně - napadl žalobce dovoláním, v němž uplatněné dovolací důvody podřadil ustanovení §241 odst. 3 písm. c/ a d/ o.s.ř. Namítá, že závěr odvolacího soudu o konkludentně uzavřené nájemní smlouvě k předmětnému bytu \"neodpovídá dokazování\", že z výpovědí svědků učiněných před soudem II. stupně je možno dovodit pouze to, že \"statek umožnil bydlení p. P. K. v předmětném domku s ohledem na jeho zaměstnání u statku, a to po dobu jeho působení u statku...\", a že statek jednal pouze se jmenovaným. Dovolatel má za to, že z uvedeného nelze učinit závěr, že se \"jedná o nájem klasického nájemního bytu, ve svém důsledku tedy o společný nájem bytu manžely\". Poukazuje na to, že v průběhu řízení nebyl předložen důkaz o tom, že by žalovaným bylo vyměřeno nájemné a že pracovní poměr P. K. u statku trval i po 1.1.1992. Namítá, že odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí \"nerozvádí\" jak byl po roce 1992 mezi statkem a P. K. vymezen předmět užívání, jeho rozsah, výše nájemného a úhrady za plnění spojená s užíváním bytu. Postupem, který zvolil krajský soud (uvádí se dále v dovolání) nelze dodatečně zhojit neplatnost ujednání o osobním užívání bytu, které mělo vzniknout před 1.1.1992. Protože v řízení nebyla prokázána existence rozhodnutí o přidělení bytu, nemohl žalovaným vzniknout nájem bytu podle §871 odst. 1 obč.zák., a žalovaní užívají předmětný byt bez právního důvodu. Pokud žalovaní nevyužili svého práva a nedomáhali se vůči statku \"vydání dokumentů nutných k řádnému vzniku práva osobního užívání bytu\", nelze tuto skutečnost přičíst k tíži žalobce, stejně tak jako jednání jeho právního předchůdce, který se žalovanými \"řádně nesjednal právo osobního užívání bytu\". Dovolatel současně zpochybňuje právo žalovaných na bytovou náhradu, která jim byla přiznána rozsudkem soudu prvního stupně a v této souvislosti namítá, že tím došlo k nepřiměřenému zkrácení vlastnického práva žalobce, ačkoliv žalovaní užívají předmětný byt bez právního důvodu a neplatí řádně úhradu za jeho užívání. Navrhl, aby rozsudek odvolacího soudu byl v napadeném výroku zrušen a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení.
Vyjádření k dovolání nebylo podáno.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) konstatuje, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou - účastníkem řízení (§240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění zákonné podmínky advokátního zastoupení dovolatele, a že je podle §238 odst. 1 písm. a/ o.s.ř. přípustné.
Dovolací soud přezkoumal napadené rozhodnutí ve smyslu §242 o.s.ř., jsa přitom vázán nejen rozsahem dovolání, ale i uplatněnými dovolacími důvody včetně toho, jak je dovolatel obsahově vymezil (§242 odst. 1 a odst. 3 věta prvá o.s.ř.), když vady obligatorně posuzované ve smyslu ustanovení §242 odst. 3 věta druhá o.s.ř. nebyly v dovolání tvrzeny a jejich existence se z obsahu spisu nepodává.
Důvody podaného dovolání se opírají o ustanovení §241 odst. 3 písm. c/ a d/ o.s.ř.
Skutkové zjištění nemá oporu v provedeném dokazování (§241 odst. 3 písm. c/ o.s.ř.) tehdy, jestliže soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nevyplynuly ani jinak nevyšly v řízení najevo, pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly v řízení najevo, nebo jestliže v hodnocení důkazů z hlediska jejich závažnosti, zákonnosti, pravdivosti, eventuelně věrohodnosti je logický rozpor. Skutkové zjištění nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování tehdy, týká-li se skutečností, které byly významné pro posouzení věci z hlediska hmotného práva.
Právní posouzení je nesprávné (§241 odst. 3 písm. d/ o.s.ř.), jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Podle §685 odst. 1 věty prvé obč. zák. (ve znění účinném do 31.12.1994, tj. v období, rozhodném pro právní posouzení dané věci, dále \"obč.zák.\") nájem bytu vzniká nájemní smlouvou, kterou pronajímatel přenechává nájemci za nájemné byt do užívání, a to buď na dobu určitou, nebo bez určení doby užívání; nájemní smlouva zpravidla obsahuje i popis příslušenství a popis stavu bytu.
Nájemní smlouva musí podle ustanovení §686 odst. 1 obč.zák. obsahovat označení předmětu a rozsahu užívání, výši nájemného a výši úhrady za plnění spojená s užíváním bytu nebo způsob jejich výpočtu. Měla by též obsahovat i popis příslušenství a popis stavu bytu. Nebyla-li nájemní smlouva uzavřena písemně, vyhotoví se o jejím obsahu zápis.
Smlouva o nájmu bytu je právním úkonem, jehož účastníky jsou pronajímatel a nájemce. Musí - vedle náležitostí stanovených citovaným ustanovením §686 odst. 1 obč.zák. - splňovat i obecné náležitosti právních úkonů, stanovené v ustanoveních §§34 a násl. obč. zák. Ve smyslu §34 obč.zák. je právní úkon projev vůle směřující zejména ke vzniku, změně nebo zániku těch práv a povinností, které právní předpisy s takovým projevem spojují. Protože pro nájemní smlouvu nebyla - v době, rozhodné pro právní posouzení dané věci - stanovena písemná forma, mohla být uzavřena i ústně, příp. konkludentně (§35 odst. 1 obč.zák.).
V projednávané věci odvolací soud učinil po doplnění dokazování výslechem svědka J. N. z jeho výpovědi zjištění, že svědek pracoval do 31.1.1993 jako ředitel státního statku, že do souboru majetku, ke kterému měl státní statek právo hospodaření patřil i dům č.p. 37 v B., že státní statek souhlasil s tím, aby manželům K. byl dán do užívání celý tento rodinný domek, že ohledně užívání bylo vždy jednáno s P. K., že po dobu působení svědka u státního statku \"nebyly žádné námitky\" proti bydlení rodiny K., že \"se souhlasilo\" s tím, že s manžely K. budou bydlet i jejich děti, že manželům K. bylo vyměřeno nájemné, které platili pravidelně formou srážky ze mzdy, že v roce 1992 byli stále zaměstnáni u státního statku, nájemné se jim nezměnilo, a že státní statek vycházel vždy z toho, že byt užívají na dobu neurčitou.
Na základě toho dospěl odvolací soud k závěru, že mezi státním statkem a P. K. (manželem 1. žalované) byla konkludentně uzavřena \"po roce 1992\" smlouva o nájmu předmětného bytu, a poté dovodil, že smrtí P. K. (11.1.1998) se podle §707 odst. 1 obč.zák. stala nájemkyní předmětného bytu jeho pozůstalá manželka H. K. (1. žalovaná).
Uvedený závěr odvolacího soudu o uzavření nájemní smlouvy nutně předpokládá, že zde byl dán konkludentní projev vůle směřující k uzavření (nové) nájemní smlouvy ohledně předmětného bytu, a to jak na straně pronajímatele, tak i nájemce. Takovýto závěr lze však ztěží dovozovat ze skutkových zjištění, učiněných odvolacím soudem z výpovědi svědka J. N. - z okolnosti, že \"ze strany statku nebyly námitky\" proti bydlení rodiny K. po dobu působení svědka u státního statku (tj. i po 1.1.1992), a že se manželům K. po roce 1992 nezměnilo nájemné. Takovýto závěr neplyne ani ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, z nichž odvolací soud po doplnění dokazování vycházel, a jejichž součástí bylo též zjištění, že manželům K. byl v roce 1982 přenechán do užívání \"celý rodinný domek\" (což ostatně uvedl ve své výpovědi před odvolacím soudem i svědek J. N.), že manželé K. užívali od roku 1982 celou nemovitost včetně dřevníku a garáže, a že v domě prováděli stavební úpravy. Uvedenými okolnostmi se však odvolací soud po právní stránce nezabýval, ačkoliv byly rozhodné pro posouzení otázky, zda byl dán ze strany právního předchůdce žalobce a P. K. konkludentní projev vůle směřující k uzavření smlouvy o nájmu předmětného bytu, a co bylo obsahem tohoto projevu vůle (např. zda touto dohodou mělo dojít ke změně stávajícího způsobu užívání nemovitosti, přenechané státním statkem manželům K. v roce 1982 nebo k založení nového právního vztahu nájmu jmenovaných k předmětnému bytu), a zda obsah tohoto právního úkonu splňoval zákonem stanovené náležitosti.
Z uvedeného je zřejmé, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na neúplném a proto i nesprávném právním posouzení věci (§241 odst. 3 písm. d/ o.s.ř.). Nejvyšší soud proto podle §243b odst. 1 a 2 o.s.ř. napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud závazný (§243d odst. 1 věta druhá o.s.ř.).
Vzhledem k důvodům zrušení rozsudku odvolacího soudu bylo předčasné zabývat se dalšími dovolacími námitkami směřujícími proti skutkovým zjištěním a právnímu posouzení věci odvolacím soudem. V dalším řízení by se však odvolací soud měl - v závislosti na výsledku posouzení otázky vzniku práva nájmu P. K. k předmětnému bytu - zabývat i otázkou, zda k předmětnému bytu vzniklo manželům K. právo společného nájmu bytu manžely, jehož existence je předpokladem právního důvodu užívání předmětného bytu 1. žalovanou ve smyslu §707 odst. 1 obč.zák., jakož i otázkou právního důvodu užívání bytu žalovanými 2), 3) a 4), vůči nimž též žaloba na vyklizení směřuje.
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího bude rozhodnuto v novém rozhodnutí o věci (§243d odst. 1 věta třetí o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 9. listopadu 2000
Doc. JUDr. Věra K o r e c k á, CSc., v.r.
předsedkyně senátu
Za správnost vyhotovení: Ivana Svobodová