ECLI:CZ:NS:2000:26.CDO.904.99.1
sp. zn. 26 Cdo 904/99
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Hany Müllerové a soudců JUDr. Miroslava Feráka a Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc. v právní věci žalobce Ministerstva vnitra se sídlem v Praze 7, Nad Štolou 3, proti žalované Ing. A. Š., zastoupené advokátem, o vyklizení ubytovací jednotky, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 5 C 171/96, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 16. září 1998, č.j. 11 Co 57/98 - 49, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 6 poté co byl jeho první (zamítavý) rozsudek ze dne 12. 2. 1997, č.j. 5 C 171/96-15, zrušen usnesením Městského soudu v Praze ze dne 29. 5. 1997, č.j. 11 Co 196/97 - 29, a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení se závazným právním názorem, že "ministerstva jsou právnickými osobami a mohou být tedy účastníky občanského soudního řízení", opětovně rozsudkem ze dne 1. 10. 1997, č.j. 5 C 171/96 - 34, zamítl žalobu s návrhem, aby byla žalované uložena povinnost vyklidit "ubytovací jednotku č. 305 v domě hotelového bydlení čp. 392 v ulici N. v P." (dále jen "předmětná ubytovací jednotka" nebo "ubytovací jednotka"), a předat ji žalobci do 15 dnů od právní moci rozsudku. Žádnému z účastníků přitom nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení. Obvodní soud dospěl k závěru, že žalobce (Ministerstvo vnitra ČR) má k hotelovému domu, v němž se nachází předmětná ubytovací jednotka, právo hospodaření, kterého nabyl na základě smlouvy z 29. 12. 1995, uzavřené mezi Českou republikou, zastoupenou Bytovým podnikem v P., s. p., a Českou republikou - Ministerstvem vnitra (dále jen "smlouva z 29. 12. 1995"). Za "kardinální problém" sporu považoval obvodní soud "klasifikaci domu hotelového bydlení" (domu č.p. 392) - dále též jen "předmětný dům", tj. zda jde o hotel či o "ubytovací jednotku, byty či jiné obytné místnosti". Poté, kdy se soud zabýval pochybnostmi o "kategorizaci objektu" a úvahami o tzv. novém "typu bydlení", jehož měl být předmětný dům - podle odůvodnění rozsudku - "první a poslední vlaštovkou", dospěl k závěru, že v daném případě lze aplikovat na ubytovací jednotky domu hotelového bydlení ustanovení §871 odst. 1 "Občanského zákoníku účinného od 1. 1. 1992", že se tedy právo užívání ubytovací jednotky, kterou žalovaná užívala "ke dni účinnosti novely Občanského zákoníku v roce 1992", změnilo na právo chráněného nájmu, "jak má na mysli §685 odst. 1 Občanského zákoníku", a uzavřel, že žalobě na vyklizení proto není možno vyhovět.
K odvolání žalobce Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 16. 9. 1998, č.j. 11 Co 57/98 - 49, rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 6 změnil tak, že žalované uložil povinnost vyklidit předmětnou ubytovací jednotku a vyklizenou ji předat žalobci do patnácti dnů od právní moci rozsudku, zavázal žalovanou k zaplacení soudního poplatku, a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů. Odvolací soud provedl (opakoval) listinné důkazy (zejména smlouvou ze dne 1. 11. 1990 o užívání předmětné jednotky, výpovědí ze dne 15. 9. 1995, sdělením odboru výstavby Obvodního úřadu v P. ze dne 4. 9. 1996, rozhodnutím odboru pro vnitřní věci bývalého Národního výboru města P. ze dne 6. 5. 1971, a výpisem z katastru nemovitostí ze dne 9. 9. 1996), a vzal za prokázáno, že stavba (předmětného domu) byla povolena a realizována podle schválené projektové dokumentace, byla kolaudována rozhodnutím z 22. 11. 1968 s tím, že jí bylo rozhodnutím odboru vnitřních věcí bývalého Národního výboru P. ze dne 6. 5. 1971 přiděleno číslo popisné 392 a určeno číslo orientační 72, že předmětný dům je určen k ubytování a nikoli k bydlení ve smyslu ČSN 734301, byl projektován jako hotel a dává svým vybavením předpoklad možného hotelového ubytování. Jako vlastník je na LV č. 505 pro katastrální území V. uvedena Česká republika - Ministerstvo vnitra. Na tomto skutkovém základě odvolací soud dovodil, že mezi účastníky nemohl vzniknout právní vztah osobního užívání ve smyslu §190 obč. zák. před novelou, který by se transformoval k 1. 1. 1992 v nájemní vztah (podle §871 odst. 1 obč. zák.). Právní důvod k užívání předmětné ubytovací jednotky - pokračoval odvolací soud - byl pro žalovanou založen písemnou smlouvou ze dne 1. 11. 1990, uzavřenou mezi žalovanou a "právním předchůdcem" žalobce Bytovým podnikem v P., s. p., na základě které byla ubytovací jednotka č. 305 (dříve č. 5) přenechána žalované na dobu neurčitou s tím, že obě strany mohly smlouvu kdykoli písemně vypovědět nejméně jeden měsíc předem. Podle odvolacího soudu šlo o nepojmenovanou smlouvu, jejímž prostřednictvím mělo být žalované zajištěno ubytování v tomto hotelovém zařízení na základě podmínek stanovených touto smlouvou (§51 obč. zák. před novelou). Odvolací soud uzavřel, že žalované zanikl právní důvod užívání předmětné ubytovací jednotky dnem, kdy uplynula výpovědní lhůta, tj. 31. 10. 1995, od té doby ji užívá bez právního důvodu a žaloba na vyklizení je tedy důvodná (§126 obč. zák.).
Proti tomuto rozsudku podala žalovaná dovolání, jehož přípustnost opřela o "ustanovení §238 odst. 1 o. s. ř.", a v němž uvedla, že dovolací důvody spatřuje v naplnění podmínek §241 odst. 3 písm. c/ a d/ o. s. ř. Nesouhlasila s právním názorem odvolacího soudu, že žalobce je vlastníkem předmětného domu a setrvávala na tvrzení, že žalobce není osobou aktivně legitimovanou k podání žaloby. Podle dovolatelky dispoziční právo k předmětnému domu měla buď městská část P. (pokud by šlo o dům obytný), nebo město P., pokud by šlo o dům neobytný (hotel, ubytovna atd.). Namítala, že Bytový podnik v P., s. p. měl oprávnění pouze ke správě majetku, ale nikoli k dispozici s ním, takže nemohl správu věci převést na jiný subjekt, ani jej správou nemovitosti pověřit. V dovolání také žalovaná vytkla odvolacímu soudu, že "se spokojil pouze s dopisem odboru výstavby Obvodního úřadu městské části, aniž by obsah tohoto dopisu sám zhodnotil", přičemž zdůraznila, že v dopise je uvedeno, kdy byla stavba povolena a kolaudována, nevyplývá ale z něho, "o jakou stavbu se jedná." Zdůraznila, že šlo o "typ bydlení na základě práva osobního užívání jiných místností určených k trvalému bydlení", že tento institut byl "zaveden do našeho právního řádu občanským zákoníkem ke dni 1. 4. 1964", a že "měl sloužit k zajištění bydlení určitých skupin obyvatelstva, které se chtěly věnovat vědě, umění a z tohoto důvodu jim byly vzdáleny tak prozaické věci, jako je péče o byt". Tvrdila, že pokud takto bydlící lidé poté žádali o byt, byla žádost odmítnuta s odůvodněním, že jejich bytová situace je vyřešena. Vycházejíc z těchto argumentů žalovaná navrhla, aby dovolací soud zrušil rozhodnutí odvolacího soudu a vrátil mu věc k dalšímu řízení.
Žalobce se ve svém vyjádření ztotožnil s právním názorem odvolacího soudu a navrhl, aby dovolání bylo zamítnuto.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) shledal, že dovolání bylo podáno včas osobou k tomu oprávněnou (§240 odst. 1 o. s. ř.) za splnění zákonné podmínky řízení - advokátního zastoupení dovolatelky (§241 odst. 1 a 2 o.s.ř), má formální i obsahové znaky uvedené v §241 odst. 2 o. s. ř. a označuje také způsobilé dovolací důvody uvedené v §241 odst. 3 písm. c/ a d/ o. s. ř. Přípustnost dovolání vyplývá z §238 odst. 1 písm. a/ o. s. ř., neboť dovolání směřuje proti rozsudku, kterým byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé. Vady řízení uvedené v §237 odst. 1 o. s. ř., které působí zmatečnost, a k nimž přihlíží soud z úřední povinnosti (§242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.), stejně jako jiné vady řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§241 odst. 3 písm. b/ o. s. ř.), nebyly v dovolání namítány a jejich existence se ze spisu nepodává.
Prostřednictvím dovolacího důvodu podle §241 odst. 3 písm. c/ o. s. ř., který dovolatelka označila, lze namítat, že skutková zjištění odvolacího soudu nemají v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Uvedený důvod je naplněn zejména tehdy, vzal-li soud v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nevyplynuly, ani jinak nevyšly v řízení najevo, anebo naopak pominul-li rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány. Skutkové zjištění nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování tehdy, týká-li se skutečností, které byly významné pro posouzení věci z hlediska hmotného práva.
O nesprávné právní posouzení ve smyslu §241 odst. 3 písm. d/ o. s. ř. jde tehdy, posoudil-li odvolací soud věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Ve smyslu ustanovení §242 odst. 1, odst. 3 věty první o. s. ř. je dovolací soud vázán uplatněným dovolacím důvodem včetně toho, jak je v dovolání obsahově vymezen.
Dovolatelka sice podrobněji nezdůvodňuje, v čem spatřuje naplnění dovolacího důvodu podle §241 odst. 1 písm. c/ o. s. ř., z obsahu podání (§41 odst. 2 o. s. ř.) lze však dovodit, že její výtka se vztahuje k dokazování "dopisem odboru výstavby Obvodního úřadu městské části", který obsahoval údaje o povolení a kolaudaci stavby. Ve vztahu k důkazu touto listinou ale nelze odvolacímu soudu důvodně vytknout, že by vzal za prokázáno nějakou skutečnost, která z obsahu listiny nevyplývá, nebo že by naopak pominul něco, co z listiny zjištěno býti mělo. Jiné námitky odpovídající dovolacímu důvodu podle §241 odst. 3 písm. c/ o. s. ř. dovolání neobsahuje, takže je nutno uzavřít, že uvedený dovolací důvod (tvrzení, že skutková zjištění odvolacího soudu nemají v podstatné části oporu v provedeném dokazování), nebyl dovolatelkou uplatněn opodstatněně.
Pokud jde o druhý z dovolacích důvod (§241 odst. 3 písm. d/ o. s. ř.), stalo se vzhledem k jeho obsahovému vymezení předmětem dovolacího přezkumu především právní posouzení aktivní legitimace žalobce a s tím související otázky, zda smlouva z 29. 12. 1995 byla smlouvou platnou, jak dovodil odvolací soud, či zda je neplatná, jak prostřednictvím uplatněných dovolacích argumentů (zejména pro tvrzený nedostatek práva Bytového podniku v P., s. p., převést správu předmětného domu na jiný subjekt) tvrdí žalovaná.
V ustanoveních §1 až §3 zákona č. 172/1991 Sb., o přechodu některých věcí z majetku České republiky do vlastnictví obcí, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 172/1991 Sb." nebo "zákon") jsou vymezeny věci, které dnem účinnosti zákona (dnem 24. 5. 1991) přešly z vlastnictví České republiky do vlastnictví obcí.
Z provedených důkazů vyplynulo, že k předmětnému domu (který byl vystavěn na základě rozhodnutí o přípustnosti stavby ze dne 17. 1. 1966), měl právo hospodaření a s ním hospodařil až do 31. prosince 1995 Obvodní podnik bytového hospodářství v P. a později Bytový podnik v P., s. p.. Jelikož předmětný dům s přihlédnutím k právě uvedené charakteristice nelze podřadit ustanovením §1 a §2 zákona č. 172/1991 Sb., mohl by přejít z vlastnictví státu do vlastnictví obce jedině podle §3 odst. 1 zákona, pokud by šlo o obytný dům ve smyslu §59 odst. 1 tehdy platného zákona č. 41/1964 Sb., o hospodaření s byty, na nějž ustanovení §3 odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb. odkazuje v poznámce pod čarou.
Dovoláním nebyla napadena správnost skutkového zjištění, že předmětný dům nebyl určen kolaudačním rozhodnutím k užívání jako dům s byty, nýbrž šlo o dům sloužící k ubytování. Za tohoto stavu věci nešlo o obytný dům ve smyslu §59 odst. 1 (ve spojení s §62) tehdy platného zákona č. 41/1964 Sb., o hospodaření s byty , a k přechodu této věci z vlastnictví České republiky do vlastnictví obce nedošlo ani podle §3 odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb.
Předmětem smlouvy z 29. 12. 1995 byl převod práva hospodaření k tam uvedeným nemovitostem. Institut práva hospodaření byl původně upraven v §64 až §75 zákona č. 109/1964 Sb., hospodářský zákoník (dále též jen "hospodářský zákoník"). I když byl hospodářský zákoník dnem 1. 1. 1992 zrušen (srov. §772 bod 3 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník - dále jen "obchodní zákoník"), nadále platilo - podle §761 odst. 1 obchodního zákoníku - že až do vydání nové právní úpravy zákony Federálního shromáždění a národních rad se právo hospodaření státních organizací s majetkem státu řídí dosavadními předpisy, včetně ustanovení §64, §65 a §72 až 74b hospodářského zákoníku.. "Nová právní úprava", zmíněná v §761 odst. 1 obchodního zákoníku, je obsažena až v zákoně č. 219/2000 Sb., o majetku České republiky a o jejím vystupování v právních vztazích, který zatím nenabyl účinnosti (nabude jí dne 1. 1. 2001); proto v době uzavření smlouvy z 29. 12. 1995 se za "dosavadní předpis" ve smyslu §761 odst. 1 obchodního zákoníku, kterým se řídilo právo hospodaření státních organizací s majetkem státu, pokládala - vedle zákona č. 109/1964 Sb., ve znění pozdějších předpisů - rovněž vyhláška č. 119/1988 Sb., o hospodaření s národním majetkem, ve znění pozdějších předpisů, která byla vydána podle §391 odst. 1 písm. a/ hospodářského zákoníku a podle §75 téhož zákona, a která právo hospodaření upravila v ustanoveních §4 až §14 (citovaná vyhláška se ruší až ke dni 1. 1. 2001 - srov. §66 bod 2 zákona č. 219/2000 Sb.).
I když pojem "právo hospodaření" není ve zmíněných právních předpisech (a ani jiných právních normách) definován, lze - s přihlédnutím k jeho úpravě v citovaných předpisech - dovodit, že uvedené právo v sobě zahrnuje jak oprávnění věc držet, užívat ji, nakládat s ní, tak i řadu povinností směřujících k zachování, účelnému využívání a ochraně takové věci, včetně uplatňování a hájení tohoto práva (i primárního vlastnického práva státu) v řízení před soudy a jinými orgány.
Byl-li tedy ke dni uzavření smlouvy ze dne 29. 12. 1995 předmětný dům ve vlastnictví státu (neboť na obec nepřešel), a měl-li k němu právo hospodaření, tj. právo definované v předchozím odstavci, tehdejší Bytový podnik v P., s. p., lze - s odkazem na důvody uvedené v napadeném rozsudku - souhlasit se závěrem, že smlouvou ze dne 29. 12. 1995 bylo platně převedeno právo hospodaření k předmětnému domu na žalobce, který je za tohoto stavu aktivně věcně legitimován k podání žaloby na vyklizení.
Podle §871 odst. 1 obč. zák. právo osobního užívání bytu a právo užívání jiných obytných místností a místností nesloužících k bydlení vzniklé podle dosavadních předpisů, které trvá ke dni účinnosti tohoto zákona (zákona č. 509/1991 Sb.), se mění dnem účinnosti tohoto zákona na nájem.
Z citovaného ustanovení především vyplývá, že zákonná transformace na právo nájmu se týkala pouze zde výslovně uvedených právních vztahů; šlo o taxativní výčet, který nelze rozšiřovat na právní vztahy, jež zde výslovně vyjmenovány nejsou. Citované ustanovení je totiž ustanovením speciálním ve vztahu k obecnému přechodnému ustanovení (§868 obč. zák.).
Předpokladem zákonné transformace práva užívání obytných místností na právo nájmu ve smyslu ustanovení §871 odst. 1 obč. zák. je, že takové právo ke dni účinnosti zákona č. 509/1991 Sb. trvalo - existovalo (stejný závěr, byť ve vztahu k transformaci práva osobního užívání bytu na právo nájmu ve smyslu §871 odst. 1 obč. zák., byl vysloven v rozsudcích Vrchního soudu v Praze z 25. 8. 1995, sp. zn. 2 Cdo 162/94, a Nejvyššího soudu České republiky z 27. 3. 1997, sp. zn. 2 Cdon 335/97, uveřejněných pod č. 25 a 26 v příloze časopisu Soudní judikatura, sešit č. 10, ročník 1998, a v rozsudku Nejvyššího soudu České republiky z 15. 12. 1998, sp. zn. 2 Cdon 1330/97, uveřejněném ve stejném časopise pod pořadovým číslem 111, sešit č. 11, ročník 1999). Uvedený závěr, byť rovněž ve vztahu k transformaci práva osobního užívání bytu na právo nájmu, plyne i z rozsudku bývalého Nejvyššího soudu České republiky ze dne 17. 8. 1992, sp. zn. 2 Cdo 8/92, uveřejněného pod č. 27 v sešitě č. 3 - 4 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, jakož i z nálezu pléna Ústavního soudu České republiky ze dne 22. 3. 1994, sp. zn. Pl. ÚS 37/93, uveřejněného ve svazku č. 1 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu České republiky pod poř. č. 9. Vznik tohoto práva je nutno posoudit podle dosavadních předpisů (§868 obč. zák.), tj. podle občanského zákoníku ve znění před novelou provedenou zákonem č. 509/1991 Sb. (dále též jen "o. z."). Jak vyplývalo z §190 odst. 1 a 2 o. z., nezbytným předpokladem uzavření dohody o odevzdání a převzetí místnosti do užívání, na jejímž základě vznikalo ve smyslu §190 odst. 2 o. z. právo užívat obytnou místnost, bylo rozhodnutí o přidělení obytné místnosti, vydané místním národním výborem nebo jiným orgánem podle předpisů o hospodaření s byty. Právní skutečností, která působila vznik práva užívat obytnou místnost, sice byla dohoda o odevzdání a převzetí místnosti do užívání, avšak ta mohla být platně uzavřena pouze tehdy, jestliže jí výše zmíněné rozhodnutí příslušného orgánu o přidělení obytné místnosti předcházelo.
Rozhodnutí místního národního výboru o přidělení bytu bylo rozhodnutím vydaným ve správním řízení (zákon č. 71/1967 Sb.), stejnou povahu mělo i rozhodnutí ostatních orgánů příslušných k přidělení bytu podle předpisů o hospodaření s byty (§1 odst. 2 a §58 odst. 4 zákona č. 71/1967 Sb.) - srov. též Občanský zákoník, Komentář, Díl I., vydaný nakladatelstvím Panorama v roce 1987, strana 549. Jelikož podle zákona č. 41/1964 Sb., o hospodaření s byty, podléhaly obytné místnosti (v zařízeních určených k trvalému bydlení) stejnému (tedy přidělovacímu) právnímu režimu, jako tomu bylo u bytů, vydávaly rozhodnutí o přidělení obytné místnosti - stejně jako rozhodnutí o přidělení bytů - místní národní výbory nebo jiné orgány příslušné podle předpisů o hospodaření s byty (§190 odst. 1 o. z.); i zde šlo tedy o rozhodnutí vydávaná ve správním řízení.
Z provedených důkazů nevyplynulo, že by bylo ve vztahu k předmětné ubytovací jednotce vydáno ve správním řízení rozhodnutí o přidělení obytné místnosti žalované (§190 odst. 1 o. z.). Přitom v tzv. řízení sporném (jímž je i řízení v dané věci) tíží procesní povinnost tvrzení a povinnost důkazní toho z účastníků, který tvrdí skutečnosti, z nichž pro sebe vyvozuje příznivé právní následky. Tvrdila-li tedy dovolatelka, že se její právo užívat obytnou místnost opírá o ustanovení §190 odst. 2 o. z., bylo na ní, aby nabídla důkazy, z nichž by vyplynula existence rozhodnutí ve smyslu tohoto zákonného ustanovení o přidělení obytné místnosti, jako předpokladu pro uzavření dohody o odevzdání a převzetí obytné místnosti do užívání, na jejímž základě takové právo vznikalo. Žalovaná však žádné důkazy týkající se zmíněného rozhodnutí nenabídla.
Při nedostatku rozhodnutí o přidělení obytné místnosti lze pokládat za správný závěr, že žalované nevzniklo podle právních předpisů platných do 31. 12. 1991 ve vztahu k předmětné ubytovací jednotce právo užívat obytnou místnost, nemohlo proto existovat ke dni 1. 1. 1992, a nemohlo se podle §871 odst. 1 věty první obč. zák. přeměnit na právo nájmu. Sporný právní vztah mezi účastníky se tedy řídí smlouvou ze dne 1. 11. 1990 o užívání předmětné ubytovací jednotky, a ani dovolací důvod podle §241 odst. 3 písm. d/ o. s. ř. tak nebyl dovolatelkou uplatněn opodstatněně.
Protože správnost rozhodnutí odvolacího soudu se dovolatelce prostřednictvím uplatněných dovolacích důvodů (§241 odst. 3 písm. c/ a d/ o. s. ř.) zpochybnit nepodařilo, a protože zároveň - jak již bylo uvedeno - zde nejsou vady řízení, k nimž dovolací soud přihlíží z úřední povinnosti (§242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.), Nejvyšší soud - aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 o. s. ř.) - dovolání podle §243b odst. 1 věta před středníkem o. s. ř. zamítl.
Výrok o nákladech řízení se opírá o ustanovení §243b odst. 4 věty první, §224 odst. 1, §142 odst. 1 o. s. ř. a o skutečnost, že žalobci v tomto stadiu řízení nevznikly prokazatelné výlohy spojené s uplatňováním či bráněním práva, na jejichž náhradu by jinak proti žalované, která v dovolacím řízení nebyla úspěšná, měl právo.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 19. prosince 2000
JUDr. Hana M ü l l e r o v á , v.r.
předsedkyně senátu
Za správnost vyhotovení: Marcela Jelínková