ECLI:CZ:NS:2000:28.CDO.1022.99.1
sp. zn. 28 Cdo 1022/99
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Milana Pokorného, CSc., a soudců JUDr. Julie Muránské a JUDr. Josefa Rakovského o dovolání A. Š., zastoupené advokátem, proti rozsudku Městského soudu v Praze z 19.2.1999, sp.zn. 55 Co 98/99, vydanému v právní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp.zn. 22 C 91/95 / žalobkyně A. Š., zastoupené M. Š., proti České republice - Ministerstvo financí ČR, 118 10 Praha 1, Letenská 15, o finanční náhradu /, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání.
Odůvodnění:
Žalobkyně se domáhala žalobou, podanou u soudu 15.8.1994, aby žalovanému bylo uloženo zaplatit jí 497.932,30 Kč s příslušenstvím, a to do 15 dnů od právní moci rozsudku. V žalobě se uvádělo, že se žalobkyně domáhala finanční náhrady za dům čp. 1663 v O. s pozemky parc. č. 2890/12 a parc.. č. 2890/45. Tyto nemovitosti byly předány původní majitelkou M. G. / která zemřela 20.6.1962 / darovací smlouvou z 19.12.1958 státu - bývalému Městskému národnímu výboru v O.; tato smlouva byla uzavřena v tísni a za nápadně nevýhodných podmínek. Nemovitosti byly pak v roce 1969 prodány manželů Č. a jejich synovi, kteří pak je prodali dále jiným osobám. Žalobkyně vyzvala Ministerstvo financí ČR o poskytnutí finanční náhrady za nemovitosti, které nelze vydat, ale bezvýsledně.
Ministerstvo financí ČR k obsahu žaloby uvedlo, že ji nepokládá za opodstatněnou co do základu, ani co do výše uplatněného nároku. K darování nemovitosti tu došlo nikoli z důvodu objektivního státu tísně, nýbrž z důvodu čistě subjektivního, protože tu šlo o nemovitosti vážně poškozené válečnými událostmi a zatížené finančními závazky, na jejichž úhradu neměla původní majitelka finanční prostředky.
Soud prvního stupně vyslechl v řízení žalobkyni jako účastnici řízení, konstatoval obsah spisu Okresního soudu v Opavě sp.zn. 8 C 100/91 a konstatoval také obsah listinných dokladů, předložených účastníky řízení. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 z 11.9.1997, čj. 22 C 91/95-43, bylo rozhodnuto, že žalobní návrh žalobkyně je co do základu důvodný.
V odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně bylo uvedeno, že bylo rozhodnuto mezitímním rozsudkem podle ustanovení §152 odst. 2 občanského soudního řádu, neboť žalobkyně je oprávněnou osobou podle ustanovení zákona č. 87/1991 Sb. jako dědička po své matce M. G., která byla původní majitelkou v žalobě uvedených nemovitostí. Tyto nemovitosti nelze vydat, a proto žalobkyni vznikl nárok na finanční náhradu podle ustanovení §13 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb. Původní majitelka nemovitostí nabídla státu jejich darování za předpokladu, že stát převezme pohledávky váznoucí na nemovitostech. Soud prvního stupně dovozoval, že ve smlouvě z 19.12.1958 nešlo tedy o bezúplatný převod, takže státu učiněná nabídka, přijatá státem, musela být posouzena jako kupní smlouva. V době nabídky byla původní majitelka M. G. a její rodina v tíživé hospodářské a sociální situaci ; M. G. a její manžel nebyli výdělečně činní, nepobírali důchod a nájem z pronajatého obchodu v domě čp. 1663 v O. představoval jen nízký příjem. Smlouva byla také, podle názoru soudu prvního stupně, uzavřena za nápadně nevýhodných podmínek ; tehdejším odborem výstavby bývalého Okresního národního výboru v O. byla nemovitost oceňována částkou 186.000 Kč, přičemž pohledávky váznoucí na nemovitosti činily 70.000 Kč. Z uvedených důvodů bylo o žalobě kladně rozhodnuto mezitímním rozsudkem s tím, že o výši nároku žalobkyně a o nákladech řízení bude rozhodnuto konečným rozsudkem.
V dalším průběhu řízení žalobkyně uplatňovala již jen žalobní návrh na zaplacení 12% úroků z prodlení z prodlení z částky 497.932,30 Kč od 14.5.1991 do 11.2.1998.
Obvodní soud pro Prahu 1 vynesl 29.10. 1998 rozsudek čj. 22 C 91/95 -68, jímž uložil žalované České republice - Ministerstvu financí ČR zaplatit žalobkyni úroky z prodlení ve výši 12 % z částky 497.932,30 Kč od 27.10.1994 od 11.2.1998. Byl zamítnut žalobní návrh, jímž žalobkyně žádala o zaplacení úroků z prodlení ve výši 12% z částky 497.932,30 Kč od 14.5.1991. Bylo rozhodnuto, že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení.
V odůvodnění tohoto rozsudku bylo uvedeno, že v řízení bylo doloženo, že žalobkyni byla dne 14.2.1998 poskytnuta finanční náhrada ve výši jejího dědického podílu z dědictví po M. G. částkou 248.966,15 Kč v cenných papírech. Původní majitelka domu čp. 1663 v O. s pozemky parc. č. 2890/12 a parc.č. 2890/45, která zemřela 20.6.1962, zanechala totiž dva dědice - žalobkyni A. Š. a M. G., který zemřel v roce 1986 ; nebylo doloženo, že by dědici po M. G. uplatnili nárok na finanční náhradu. Soud prvního stupně poukazoval na to, že již v jeho mezitímním rozsudku z 11.9.1997, čj. 22 C 91/95-43, uvedl, že smlouvu uzavřenou podle nabídky M. G. z 19.12.1958 je třeba posuzovat jako kupní smlouvu, uzavřenou v tísni a za nápadně nevýhodných podmínek, takže bylo nutno mít také na zřeteli potřebu odečíst částku 70.467 Kč, představující pohledávky váznoucí na nemovitostech, které přešly na stát. Dále pak bylo v řízení zjištěno, že žalobkyni byla vyplacena další částka 248.966,15 Kč, představující i podíl připadající na M. G., bratra žalobkyně, takže ze strany žalovaného státu byla uhrazena celkem částka 497.932, 30 Kč.
Pokud šlo o žalobkyní požadované úroky, soud prvního stupně dovozoval, že ze strany žalovaného státu nebyla splněna povinnost poskytnutí finanční náhrady do 6 měsíců od doručení žádosti o finanční náhradu / což se v daném případě stalo 22.4.1994/, jak to ukládalo ustanovení §13 odst. 4 zákona č. 87/1991 Sb. / v původním znění před novelou provedenou článkem III zákona č. 115/1994 Sb./. Z uvedených důvodů soud prvního stupně přiznal žalobkyni úroky z prodlení od 27.10.1994 do zaplacení, a to ve výši 12 % požadovaných žalobkyní ; žalobní návrh na přiznání úroků z prodlení v uvedené výši již od 14.5.1991 byl zamítnut s poukazem na to, že nárok na poskytnutí finanční náhrady byl uplatněn až 26.4.1994. O nákladech řízení bylo rozhodnuto s přihlédnutím k tomu, že žalobkyně náhradu nákladů řízení nepožadovala.
O odvolání žalovaného státu - Ministerstva financí ČR proti uvedenému rozsudku soudu prvního stupně bylo rozhodnuto rozsudkem Městského soudu v Praze z 19.2.1991, sp.zn. 55 Co 98/99. Rozsudek soudu prvního stupně byl změněn jen tak, že žaloba s požadavkem na zaplacení 12% úroků z prodlení z částky 497.932, 30 Kč od 27.10.1994 do 8.6.1997 byla zamítnuta, zatím co do uložené povinnosti zaplatit 12% úrok z prodlení z částky 497.932,30 Kč od 9.6.1997 do 11.2.1998 a ve výroku o nákladech řízení byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen s tím, že tato povinnost je uložena do 3 dnů od právní moci rozsudku. Ve výroku žalobu zamítajícím zůstal rozsudek soudu prvního stupně nedotčen. Bylo také rozhodnuto, že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.
V odůvodnění svého rozsudku odvolací soud dospěl k závěru, že odvolání bylo zčásti důvodné. Podle názoru odvolacího soudu soud prvního stupně nesprávně aplikoval na daný případ článek III.a IV. odst. 1 zákona č. 115/1994 Sb., jímž byla změněna některá ustanovení zákona č. 87/1991 Sb. ; žalobkyně totiž v daném případě uplatnila svůj nárok na finanční náhradu ještě před dnem účinnosti zákona č. 115/1994 Sb., tedy před 8.6.1994, když její písemná žádost o finanční náhradu podle ustanovení §13 odst. 3 zákona č. 87/1991 Sb. byla doručena Ministerstvu financí ČR dne 26.4.1994 ; její nárok nebyl do šesti měsíců ode dne doručení žádosti uspokojen. Odvolací soud poukazoval na článek IV. odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb., podle něhož nárok uplatněný do dne účinnosti zákona č.115/1994 Sb. ve lhůtě podle ustanovení §13 odst. 3 zákona č. 87/1991 Sb. a neuspokojený do šesti měsíců ode dne doručení žádosti, je splatný do tří let ode dne účinnosti tohoto zákona. Nárok žalobkyně na finanční náhradu byl tedy splatný do tří let ode dne 8.6.1994, tj. do 8.6.1997. Pokud nebyl v uvedené lhůtě nárok žalobkyně uspokojen, potom se žalovaná strana ocitla následujícího dne po dni splatnosti / 9. 6. 1997/ v prodlení . Ve smyslu ustanovení §517 odst. 2 občanského zákoníku ji pak stíhala povinnost uhradit žalobkyni kromě již mimosoudně vyplaceného peněžního plnění také úroky z prodlení, jejichž výše činí podle §1 vládního nařízení č. 142/1994 Sb. ročně dvojnásobek diskontní sazby, stanovené Č. n. b., platné k prvnímu dni prodlení s plněním peněžitého dluhu. Odvolací soud byl ovšem toho názoru, že nebylo možné překročit žalobní návrh žalobkyně, která žádala jen úroky z prodlení ve výši 12 % ; proto jen v této výši byly žalobkyni přiznány úroky jí požadované. Odvolací soud nepokládal ovšem za správný názor, uplatněný v řízení za stát Ministerstvem financí ČR, že tu nelze ve smyslu ustanovení §517 odst. 2 občanského zákoníku přiznat úroky z prodlení, když zákon č. 87/1991 Sb. nepočítá s tím, že by takové finanční nároky na náhradu měla povinná osoba poskytovat úročně. Odvolací soud byl naopak toho názoru, že tu uplatnění ustanovení §517 odst. 2 občanského zákoníku není vyloučeno, když zákon č. 87/1991 Sb. uplatnění takové sankce nevylučuje. Okolnost, že plnění v daném případě spočívá ve vydání cenných papírů, které nemají povahu státních dluhopisů, na tom nic nemění ; jde totiž jen o způsobu úhrady finančního nároku / pohledávky / oprávněné osoby, který je stanoven peněžní částkou / výší pohledávky/. Z uvedených důvodů odvolací soud podle ustanovení §220 odst. 1 občanského soudního řádu změnil v odvoláním napadeném žalobě vyhovujícím výroku rozsudku soudu prvního stupně a ve zbývající části, jakož i ve výroku o nákladech řízení jej potvrdil podle ustanovení §219 občanského soudního řádu. Výrok o nákladech řízení byl odvolacím soudem odůvodněn ustanoveními §224 odst. 1 a §142 odst. 2 občanského soudního řádu.
Rozsudek odvolacího soudu byl doručen žalobkyni k rukám jejího zástupce, který ji na základě plné moci v řízení zastupoval, dne 28.3.1999, a dovolání ze strany žalobkyně, zastoupené advokátem, bylo podáno u Obvodního soudu pro Prahu 1 dne 9.4.1999, tedy ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 občanského soudního řádu.
Dovolatelka navrhovala, aby rozsudek odvolacího soudu byl zrušen a aby věc byla vrácena k dalšímu řízení.
Dovolatelka vytýkala, odvolacímu soudu, že o odvolání žalovaného státu rozhodl, aniž nařídil jednání k projednání odvolání, čímž odňal žalobkyni /jejímu zástupci / jednat před odvolacím soudem.
Dovolatelka dále vytýkala rozsudku odvolacího soudu, že tu byl zaujat nesprávný jazykový a logický výklad zákona č. 115/1994 Sb. Podle názoru dovolatelky nebyl v daném případě použitelný článek IV/1 zákona č. 115/1994 Sb. Dovolatelka měla za to, že v citovaném ustanovením spojka \" a\" zde stanoví pro podmínku použitelnosti i nárok \" neuspokojený do 6 měsíců ode dne doručení žádosti\". Těchto 6 měsíců do doby účinnosti této novely zákona č. 87/1991 Sb. v případě nároku žalobkyně ještě neuplynulo, takže mělo být použito původní ustanovení §13 odst. 4 zákona č. 87/1991 Sb., jak to učinil soud prvního stupně. Odvolací soud tu také nepřihlédl k opětovné žádosti žalobkyně, podané 26.6.1994, na kterou by se případně vztahovalo ustanovení článku IV. odst. 2 zákona č. 115/1994 Sb. Dovolatelka vyslovovala názor, že smysl novelizovaných ustanovení \" nemohl spočívat jen v neoprávněných překážkách k oddálení nároků oprávněných osob, jak si to zřejmě vyložila žalovaná, nýbrž zejména v mimosoudních projednání nároků\", jak to měl na zřeteli již samotný název zákona .
Při posuzování tohoto dovolání vycházel dovolací soud z ustanovení článku II. odst. 1 zákona č. 238/1995 Sb., podle něhož ustanovení tohoto zákona, jímž byl změněn a doplněn občanský soudní řád / zákon č. 99/1963 Sb./. platí i na řízení, která byla zahájena před účinností zákona č. 238/1995 Sb. / tj. před 1.1.1996 ; srov. článek V. zákona č. 238/1995 Sb./.
Dovolání tu bylo přípustné podle ustanovení §238 odst. 1 písm. a/ občanského soudního řádu, protože směřovalo proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé.
Z obsahu dovolání dovolatelky vyplývalo, že důvody svého dovolání spatřuje v tom, že jí v řízení před odvolacím soudem byla nesprávným postupem soudu odňata možnost jednat před soudem a že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Dovolání podle ustanovení 241 odst. 3 písm. a/ občanského soudního řádu je důvodné, došlo-li v řízení k vadám uvedeným v §237 občanského soudního řádu .
Odnětím možnosti jednat před soudem / §237 odst. 1 písm. f) občanského soudního řádu / se rozumí takový postup soudu, jímž znemožnil účastníkům řízení realizaci těch procesních práv, která občanský soudní řád dává / viz rozhodnutí uveřejněné pod č. 25/1993 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem /.
O odnětí možnosti jednat před soudem ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. f) občanského soudního řádu jde od účinnosti zákona č. 238/1995 Sb. jen tehdy, jestliže se postup soudu projevil v průběhu řízení / a nikoli při rozhodování / a byli-li tento postup nesprávný / viz rozhodnutí uveřejněné pod č. 49/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek/.
Podle ustanovení §214 odst. 2 písm f) občanského soudního řádu k projednání odvolání není třeba nařizovat jednání, jestliže se odvolání týká toliko příslušenství pohledávky nebo její splatnosti.
Vycházeje z citovaného ustanovení §214 odst. 2 písm. f/ občanského soudního řádu i z citovaných právních závěrů k výkladu ustanovení §237 odst. 1 písm. f/ občanského soudního řádu z rozhodnutí, uveřejněných ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, nemohl dovolací soud přisvědčit názoru dovolatelky, že ji v daném případě byla postupem odňata možnost jednat před soudem, když tu odvolací soud postupoval podle výslovného znění ustanovení občanského soudního řádu ; nešlo tu tedy k znemožnění realizace procesních práv které občanský soudní řádu dává.
Nesprávné právní posouzení věci může spočívat buď v tom, že soud použije na projednávanou právní věc nesprávný právní předpis anebo si použitý předpis nesprávně vyloží / viz k tomu z rozhodnutí uveřejněného pod č. 3/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek text na str. 13(45)/.
Podle ustanovení čl. IV. zákona č. 115/1994 Sb. nárok na finanční náhradu podle zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, uplatněný do dne účinnosti tohoto zákona ve lhůtě podle §13 odst. 3 a neuspokojený do šesti měsíců ode dne doručení žádosti, je splatný do tří let ode dne účinnosti tohoto zákona . To neplatí o nároku na finanční náhradu, o kterém bylo do účinnosti tohoto zákona zahájeno řízení před soudem. Na žádost o finanční náhradu podle §13 odst. 3 zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, podanou po účinnosti tohoto zákona, poskytne příslušný orgán státní správy finanční náhradu nejpozději do jednoho roku ode dne doručení žádosti.
Jestliže podle citovaného ustanovení zákona č. 115/1994 Sb. odvolací soud v daném případě postupoval, nešlo tu o použití nesprávného právního předpisu, když toto ustanovení se projednávané právní věci nepochybně týkalo a také účastníci na ně poukazovali. Dovolací soud neshledal, že by si tento použitý právní předpis odvolací soud nesprávně vyložil, když vycházel důsledně z jeho slovního znění a nepoužil takovou interpretaci článku IV. zákona č. 115/1994 Sb., která by byla nelogická ve srovnání a obsahem, slovním znění a systematikou tohoto přechodného ustanovení uvedeného zákona.
Dospěl proto dovolací soud k závěru, že v daném případě nebyly dány dovolací důvody podle ustanovení §241 odst. 3 písm. a/ a §241 odst. 3 písm. d/ občanského soudního řádu, které dovolatelka ve svém dovolání uplatňovala.
Přikročil proto dovolací soud k zamítnutí dovolání podle ustanovení §243b odst. 1 a 5 občanského soudního řádu.
Dovolatelka nebyla v řízení o dovolání úspěšná a žalované České republice - Ministerstvu financí ČR v řízení o dovolání náklady řízení nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 18. října 2000
JUDr. Milan P o k o r n ý, CSc., v.r.
předseda senátu
Za správnost vyhotovení: Ivana Svobodová