ECLI:CZ:NS:2000:28.CDO.1029.99.1
sp. zn. 28 Cdo 1029/99
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Milana Pokorného, CSc., a soudců JUDr. Julie Muránské a JUDr. Josefa Rakovského o dovolání 1. M. J., a 2. J. T., zastoupených advokátkou, proti rozsudku Městského soudu v Praze z 27.8.1998, sp.zn. 14 Co 244/98, vydanému v právní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp.zn. 7 C 68/96 (žalobců M. J. a J. T. proti žalovaným: A. S. p. z. t., v likvidaci, a B. V. M., o 155.470,- Kč s příslušenstvím), takto:
I. Zrušují se rozsudek Městského soudu v Praze z 27.8.1998, sp.zn. 14 Co 244/98, i rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 9 z 26.9.1997, čj. 7 C 68/96-53.
II. Věc se vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 9 k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Žalobci se domáhali žalobou, podanou u soudu 25.3.1996, aby žalovaným bylo uloženo zaplatit jim finanční náhradu 155.470,- Kč za mrtvý zemědělský inventář, specifikovaný v dohodě o uznání a výši nároku, uzavřené mezi žalobci a žalovaným podnikem zemědělské techniky dne 1.4.1994, a to do 15 dnů od právní moci rozsudku. V žalobě bylo uvedeno, že žalobci jsou oprávněnými osobami podle zákona č. 229/1991 Sb. Dne 1.4.1994 se žalovaný S. p. z. t. ve V. dohodl se žalobci o uznání jejich nároku za stroje, které jim byly odebrány v roce 1950 a uznaná výše nároku byla dohodnuta částkou 155.470,- Kč; dohoda byla uzavřena podle ustanovení §20 zákona č. 229/1991 Sb. Na doporučení žalovaného podniku zemědělské techniky uzavřeli pak žalobci dne 7.4.1994 smlouvu o postoupení uvedené pohledávky s V. M. (majitelem firmy M. I.G.R.). Dne 1.9.1994 bylo žalobcům sděleno, že nový ředitel firmy M. nemá zájem o nabízený majetek (tj. o restituční majetek žalobců). Dne 21.10.1994 žalobci sdělili řediteli firmy M., že od smlouvy o postoupení pohledávky odstupují. Žalovaný podnik zemědělské techniky sdělil, že se povinnou osobou vůči žalobcům stala firma M. a odmítl plnit žalobcům podle dohody uzavřené z 1.4.1994.
Žalovaný podnik zemědělské techniky navrhl zamítnutí žaloby s tím, že postoupení pohledávky je zcela věcí věřitele, který si musí být vědom právních důsledků svého jednání, že tento podnik sám nebyl účastníkem nového právního vztahu mezi žalobci a firmou M. a že tedy žalovaný p. z. t. nemohl ovlivnit to, zda firma M. nakládala s pohledávkou ji postoupenou. Podle názoru žalovaného podniku zemědělské techniky zanikl postoupením pohledávky podle smlouvy ze 7.4.1994 právní vztah mezi tímto podnikem a mezi žalobci a dlužníkem vůči žalobcům je nyní tedy firma M. I.G.R.
Soud prvního stupně vyslechl žalobce jako účastníky řízení a konstatoval obsah listinných dokladů předložených účastníky řízení. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 9 z 26.9.1997, čj. 7 C 68/96-63, bylo žalovanému Státnímu podniku zemědělské techniky uloženo zaplatit žalobcům 154.479,- Kč se 16 % úrokem od 1.9.1994 do zaplacení. Byla zamítnuta žaloba, pokud směřovala proti žalovanému V. M. Žalovanému S. p. z. t. ve V. bylo uloženo zaplatit žalobcům na náhradu nákladů řízení 2.644,- Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku. Bylo rozhodnuto, že ve vztahu mezi žalobci a žalovaným V. M. nemá žádný právo na náhradu nákladů řízení. Žalovanému S. p. z. t. bylo dále uloženo zaplatit na účet Obvodního soudu pro Prahu 9 soudní poplatek částkou 6.220,- Kč do 3 dnů od právní moci rozhodnutí.
V odůvodnění svého rozsudku soud prvního stupně uváděl, že shledal žalobu žalobců proti žalovanému S. p. z. t. důvodnou. V daném případě došlo smlouvou ze 7.4.1994, uzavřenou mezi žalobci a žalovaným V. M., k postoupení pohledávky. V této smlouvě však byla vyslovena podmínka úhrady postoupené pohledávky nejpozději do 31.8.1994. Podle názoru soudu prvního stupně „obsah závazku se tímto nijak neměnil, stejně jako rozsah a obsah povinností dlužníka zůstal stejný. Jestliže dlužník dluh nesplnil ani v dodatečné přiměřené lhůtě, poskytnuté věřitelem, má věřitel právo odstoupit od smlouvy a má právo také na úhradu úroků z prodlení\". Žalobci dopisem ze 16.9.1994 dali žalovanému V. M. dodatečnou lhůtu ke splnění dluhu do 30.10.1994. Vzhledem k tomu, že ke splnění závazku z jeho strany nedošlo, odstoupili žalobci od této smlouvy; podle názoru soudu prvního stupně se tím nezměnilo nic na obsahu povinnosti žalovaného podniku zemědělské techniky, pro nějž nastala pouze ta situace, že není již povinen plnit žalovanému V. M., nýbrž oběma žalobcům. V řízení nebylo, podle názoru soudu prvního stupně, přesvědčivě prokázáno, že by žalovaný V. M. uzavřel platnou smlouvu o dalším postoupení pohledávky, jež mu byla postoupena žalobci; odstoupením žalobců od smlouvy o postoupení pohledávky, s ním uzavřené, tento žalovaný pozbyl povinnosti plnit žalovanému V. M. z tohoto důvodu. Proto soud prvního stupně vyhověl žalobě žalobců proti žalovanému státnímu p. z. t. O povinnosti k placení úroků z prodlení rozhodl soud prvního stupně s poukazem na ustanovení §5l17 odst. 2 občanského zákoníku a na ustanovení nařízení vlády č. 142/1994 Sb., a to za žalobci důvodně požadovanou dobu od 1.9.1994 do zaplacení. Výrok o nákladech řízení byl soudem prvního stupně učiněn podle ustanovení §142 odst. 1 občanského soudního řádu.
O odvolání žalobců a žalovaného S. p. z. t. (v likvidaci) proti uvedenému rozsudku soudu prvního stupně rozhodl Městský soud v Praze rozsudkem z 27.8.1998, sp.zn. 14 Co 244/98. Odvolání žalovaného p. z. t. proti zamítavému výroku rozsudku soudu prvního stupně bylo odmítnuto. Rozsudek soudu prvního stupně v odvoláním napadeném vyhovujícím výroku o věci samé byl změněn tak, že se zamítá žaloba, aby žalovaný p. z. t. zaplatil žalobcům 155.470,- Kč se 16 % úrokem od 1.9.1994 do zaplacení. Ve výroku o nákladech řízení mezi žalobci a žalovaným p. z. t. byl rozsudek soudu prvního stupně změněn tak, že tomuto žalovanému nebylo přiznáno právo na náhradu těchto nákladů. Ve výroku o soudním poplatku byl rozsudek soudu prvního stupně změněn tak, že žalovanému p. z. t. nebyla uložena povinnost zaplatit soudní poplatek ze žaloby. O nákladech odvolacího řízení bylo rozhodnuto, že žádný z účastníků řízení nemá právo na jejich náhradu.
V odůvodnění rozsudku odvolacího soudu bylo především uvedeno, že v daném případě, v němž žalovaný p. z. t. podal odvolání i proti zamítavému výroku o věci samé (tedy proti výroku rozsudku, jímž bylo zamítavě rozhodnuto o žalobě vedené proti žalovanému V. M.), nešlo u těchto dvou žalovaných o nerozlučné společenství účastníků řízení (§91 odst. 1 a 2 občanského soudního řádu); odvolací soud proto v této části odvolacího návrhu odmítl odvolání žalovaného p. z. t.
Ve věci samé se odvolací soud zabýval odvoláním žalovaného p. z. t., který namítal, že na postoupenou pohledávku žalobců plnil subjektu, jemuž byla pohledávka postoupena, a měl za to, že tím jeho závazek vůči žalobcům zanikl. Odvolací soud vycházel ze zjištění, že tu došlo 18.41994 k dohodě o vydání věcí podle zákona č. 229/1991 Sb., uzavřené mezi žalovaným V. M. a S. t. s., který byl organizační složkou žalovaného S. p. z. t., a to až do své likvidace dne l7.1.1995, kdy tento subjekt byl vymazán z obchodního rejstříku. Podle uvedené dohody z 18.4.1994 byly žalovanému V. M. vydány (na základě žalobci /i jinými osobami/ postoupených pohledávek) nemovitosti, což se uskutečnilo vkladem do katastru nemovitostí dne 28.4.1994. Teprve dne 29.10.1994 odstoupili žalobci od smlouvy o postoupení pohledávky, tedy již v době, kdy pohledávka vůči žalovanému p. z. t. zanikla splněním ve smyslu ustanovení §559 odst. 1 občanského zákoníku.
Odvolací soud byl dále toho názoru, že v důsledku odstoupení žalobců od smlouvy o postoupení pohledávky a v důsledku jejího zrušení stíhala každého z účastníků smlouvy povinnost ve smyslu ustanovení §457 občanského zákoníku vrátit druhému vše, co podle smlouvy dostal. Jelikož však postoupená pohledávka splněním zanikla, nemůže již žalovaný V. M. (jako postupník) vrátit žalobcům (jako postupitelům) nějaké plnění; sám neplnil, tedy ani jiní nemohou vracet nepřijatých 155.470,- Kč. Podle názoru odvolacího soudu ve vztahu k žalobcům získal žalovaný V. M. bezdůvodné obohacení plněním bez právního důvodu (plněno bylo z důvodu, který později odstoupením žalobců od smlouvy odpadl), a to právě ve výši žalobci žalované finanční částky, neboť za postoupenou pohledávku přijal plnění. Odvolací soud však dovozoval, že je vázán odvolacími mezemi a nemohl ve vztahu k tomuto žalovanému V. M. rozsudek soudu prvního stupně přezkoumávat; v závislosti na tom naopak musel rozsudek soudu prvního stupně ve vztahu k žalovanému p. z. t. změnit, protože tu není pasívně legitimován po splnění své povinnosti vůči žalovanému V. M. k témuž plnění ve prospěch žalobců. Na základě výsledků provedeného dokazování dospěl proto odvolací soud ještě k závěru, že tu už dále nedošlo k převzetí dluhu žalovaným p. z. t. za žalovaného V. M., takže žalovaný státní podnik (v likvidaci) není ani z tohoto důvodu legitimován ve sporu o zaplacení částky 155.470,- Kč s příslušenstvím žalobcům.
Pokud žalobci namítali, že je od samého počátku neplatná dohoda o vydání nemovitostí žalovanému V. M., a to pro obcházení zákona (§39 občanského zákoníku), byl odvolací soud toho názoru, že „není oprávněn přezkoumávat právní úkon, který není předmětem sporu (tj. uvedené dohody o vydání nemovitých věcí\").
Z uvedených důvodů proto odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně podle ustanovení §220 odst. 2 občanského soudního řádu a v závislosti na tom změnil i výroky o příslušenství zažalované pohledávky, o nákladech řízení a o soudním poplatku. Výroky o nákladech řízení byly odvolacím soudem odůvodněny ustanoveními §224 odst. 1, §142 odst. 2 a §150 občanského soudního řádu.
Rozsudek odvolacího soudu byl doručen účastníkům řízení ve dnech 12.10.1998 až 215.10.1999 a dovolání proti tomuto rozsudku bylo podáno u Obvodního soudu pro Prahu 9 v pondělí dne 16.11.1999, tedy ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 občanského soudního řádu (s přihlédnutím k ustanovení §57 odst. 2 téhož právního předpisu).
Dovolatelé navrhovali, aby rozsudek odvolacího soudu byl zrušen. Jako dovolací důvody dovolatelé uplatňovali, že rozsudek odvolacího soudu vychází ze skutkových zjištění, která nemají v podstatné části oporu v provedeném dokazování (§241odst. 3 písm. c/ občanského soudního řádu), a dále, že rozsudek odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241 odst. 3 písm. d/ občanského soudního řádu).
Dovolatelé ve svém dovolání zdůrazňovali, že považují za neplatnou dohodu z 18.4.1994 o vydání objektu H., okres O., kterou uzavřela S. a t. s., odštěpný závod O., jako vydávající, a V. M., s tím, že nabyvatel V. M. je ve vztahu k vydávajícímu závodu oprávněnou osobou podle ustanovení §33a zákona č. 229/l991 Sb., a to na základě dohod o postoupení pohledávek na náhradu mrtvého inventáře od několika postupujících oprávněných osob, mezi nimiž i od M. J. ve výši pohledávky 77.735,- Kč a od J. T. ve výši pohledávky 77.735,- Kč. Stejně tak považují dovolatelé za neplatnou kupní smlouvu, uzavřenou dne 21.8.1994 mezi prodávajícím V. M. a společností s ručením omezeným S., zastoupenou S. P., jednatelem společnosti, o prodeji budov čp. 28 a čp. 29 v H. (s pozemky parc.č. 44, 49/1, 86/2, 87, 88/5 a 88/7). Námitku neplatnosti této dohody a této kupní smlouvy žalobci v řízení uplatnili s tím, že jde o právní úkony, jimiž byl obcházen zákon (§39 občanského zákoníku); odvolací soud však byl toho názoru, že v tomto řízení se nemůže zabývat neplatností těchto právních úkonů. Dovolatelé měli za to, že tu nedošlo platně k žádnému vydání nemovitostí k uspokojení pohledávky žalobců z důvodu náhrady za odňatý mrtvý inventář.
Dovolatelé dále zdůrazňovali, že z dopisů, který jim žalovaný p. z. t. zaslal v období od l.9.1994 do 31.10.1994 vyplývá jednoznačně, že pohledávku žalobců uznal a že „zůstává vůči nim povinnou osobou\". Teprve v pozdějších přípisech vyslovoval žalovaný p. z. t. názor, že se žalobci mají obrátit na firmu S., s níž však žalobci žádnou dohodu nebo smlouvu neuzavřeli.
Při posuzování tohoto dovolání vycházel dovolací soud z toho, že tu dovolání dovolatelů bylo přípustné podle ustanovení §238 odst. 1 písm. a/ občanského soudního řádu, protože směřovalo proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn výrok rozsudku soudu prvního stupně ve věci samé.
Dovolatelé uplatňovali proti rozsudku odvolacího soudu dovolací důvody, které mají na zřeteli ustanovení §241 odst. 3 písm. c/ a písm. d/ občanského soudního řádu.
K výkladu ustanovení §24l odst. 3 písm. c/ občanského soudního řádu bylo v rozhodnutí uveřejněném pod č. 8/1994 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem, uvedeno: Vadná nebo nesprávná skutková zjištění v občanském soudním řízení nejsou sama o sobě dovolacím důvodem ve smyslu ustanovení §24l odst .2 (nyní 3) občanského soudního řádu, nýbrž jen tehdy, jestliže zakládají některý z důvodů uvedených v ustanovení §24l odst. 2 (nyní 3) písm. a/ až c/ občanského soudního řádu. Dovolacím důvodem uvedeným v ustanovení §241 odst. 3 písm. b/ občanského soudního řádu nemohou být vady nebo omyly při hodnocení důkazů (§132 občanského soudního řádu). Rozhodnutí soudu vychází ze skutkového zjištění, jež nemá v podstatné části oporu v dokazování, jestliže soud vzal za zjištěno něco, co ve spise vůbec není, ale také jestliže soud nepokládá za zjištěnou podstatnou skutečnost, která bez dalšího z obsahu spisu naopak vyplývá; musí jít o zjištění právně významné.
K dovolateli uplatněnému dovolacímu důvodu podle ustanovení §241 odst. 3 písm. c/ občanského soudního řádu neshledal dovolací soud, že by odvolací soud vzal za zjištěno něco, co ve spise vůbec není, nebo že by naopak nepokládal za zjištěnou podstatnou skutečnost, která bez dalšího z obsahu spisu naopak vyplývá. Výtky dovolatelů směřují proti hodnocení provedených důkazů odvolacím soudem; v tom však nelze spatřovat dovolací důvod, jak shora již vyloženo na závěrech z rozhodnutí uveřejněného pod č. 8/1994 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.
Nesprávné právní posouzení věci ve smyslu ustanovení §241 odst. 3 písm. d/ občanského soudního řádu může spočívat buď v tom, že soud použije na projednávanou právní věc nesprávný právní předpis, nebo že si použitý právní předpis nesprávně vyloží (viz k tomu z rozhodnutí uveřejněného pod č. 3/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek text na str. l3 /45/).
V daném případě odvolací soud posuzoval po stránce hmotněprávní projednávanou právní věc podle ustanovení §48 odst. 2, §524 a §531 odst. 1 a 2 občanského zákoníku, která se na projednávanou právní věc vztahovala a účastníci řízení na ně také v průběhu řízení poukazovali. V tomto smyslu nešlo tu tedy o použití nesprávného právního předpisu a tato uváděná ustanovení nebyla odvolacím soudem také vyložena nesprávně, a to např. v rozporu s právními závěry, jež byly k těmto ustanovením občanského zákoníku kupř. uveřejněny ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek.
Nedospěl tedy dovolací soud k závěru, že by v daném případě byly dány dovolateli uplatňované dovolací důvody podle ustanovení §24l odst. 3 písm. c/ a d/ občanského soudního řádu.
Ve smyslu ustanovení §242 odst. 3 občanského soudního řádu musel se však dovolací soud zabývat i tím, zda v řízení před odvolacím soudem nedošlo k vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
Odvolací soud ve svém rozsudku uváděl (na str. 7 v odstavci čtvrtém tohoto rozsudku), že „není oprávněn přezkoumávat pro uplatněnou námitku neplatnosti jakýkoli právní úkon, který není předmětem sporu\".
V rozhodnutí uveřejněném pod č. 61/1965 Sbírky rozhodnutí a sdělení soudů, vydávané dříve Nejvyšším soudem, bylo však k ustanovení §135 odst. 2 občanského soudního řádu vyloženo, že soud může posoudit otázku, o níž přísluší rozhodnout jinému orgánu (tedy i soudu) v jiném řízení. Tuto otázku posuzuje pouze pro účely řízení ve věci samé; její řešení má platnost jen pro toto řízení a posouzení předběžné otázky není vyjádřeno formou výroku, který by zakládal překážku věci rozsouzené; posouzení předběžné otázky se může projevit jen ve způsobu rozhodnutí o návrhu ve věci samé a může být uvedeno jen v důvodech rozhodnutí.
Z tohoto právního závěru ze Sbírky rozhodnutí a sdělení soudů dovolací soud vychází a nepokládal proto za správný postup odvolacího soudu, který vycházel z odlišného právního závěru, což se projevilo v posouzení námitky žalobců o neplatnosti dohody o vydání nemovitostí z l8.4.1994 (ohledně objektu H., okres O.) a kupní smlouvy z 21.9.1994 (ohledně prodeje budov čp. 28 a čp. 29 v H., okres O., spolu s pozemky parc. č. 44, 49/1, 86/2, 88/5 a 88/7).
Odvolací soud dále bez zabývání se předběžným posouzením namítané neplatnosti uvedené dohody z 184.1994 dospěl bez dalšího k právnímu závěru, že ani ohledně závazku z bezdůvodného obohacení vůči žalobcům není žalovaný V. M. pasívně legitimován „po splnění své povinnosti žalovaným V. M. k témuž plnění ve prospěch žalobců\".
V této souvislosti lze poukázat např. na právní závěr uvedený ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 1/1979 (na str. 2l, odst. 3), podle něhož při rozhodování o vydání předmětu bezdůvodného obohacení z neplatné smlouvy si musí soudy řešit jako předběžnou otázku, zda a v jakém rozsahu je uzavřená smlouva (dohoda) neplatná.
Protože tedy odvolací soud v daném případě vycházel z odlišných právních závěrů, než které vyplývají z citovaných právních závěrů ze Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, z nichž naopak dovolací soud vychází i v daném případě, nemohl dovolací soud dospět k závěru, že je rozhodnutí odvolacího soudu (proti němuž směřovalo dovolání dovolatelů) správné, jak to má na zřeteli ustanovení §243b odst. 1 občanského soudního řádu. V řízení u odvolacího soudu došlo tedy k vadě, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§241 odst .3 písm. b/ občanského soudního řádu).
Přikročil proto dovolací soud ke zrušení rozhodnutí odvolacího soudu podle ustanovení §243b odst. 1 a 5 občanského soudního řádu.
Protože důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí i na rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud podle ustanovení §243b odst. 2 občanského soudního řádu i toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
V tomto dalším řízení rozhodne soud prvního stupně i o dosavadních nákladech řízení včetně řízení odvolacího a dovolacího (§243d odst. 1, věta třetí, občanského soudního řádu).
Rozsudek dovolacího soudu je pro soud prvního stupně (a případně i pro odvolací soud) závazný (§243d odst. 1, věta druhá, občanského soudního řádu).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 9. listopadu 2000
JUDr. Milan P o k o r n ý , CSc., v.r.
předseda senátu
Za správnost vyhotovení: Marcela Jelínková