ECLI:CZ:NS:2000:28.CDO.1055.99.1
sp. zn. 28 Cdo 1055/99
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.Julie Muránské a soudců JUDr.Josefa Rakovského a JUDr.Milana Pokorného, CSc. o dovolání A. K., zastoupené advokátkou, proti rozsudku Krajského soudu v Brně z 24.11.1998, sp.zn. 20 Co 584/97, vydanému v právní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp.zn. 32 C 21/94 (žalobkyně A. K. proti žalovaným 1/ České republice - Magistrátu města Brna, zastoupené advokátkou, 2/ M. P., zastoupenému advokátkou, 3/ S. O., 4/ L. H., o vydání nemovitosti), takto:
I. Zrušují se rozsudek Krajského soudu v Brně z 24.11.1998, sp.zn.20 Co 584/97, i rozsudek Městského soudu v Brně z 3.6.1997, č.j. 32 C 21/94-62.
II. Věc se vrací Městskému soudu v Brně k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Žalobkyně žalobou ze dne 26.3.1992, doplněnou do protokolu Městského soudu v Brně dne 2.2.1993 ( s dalším doplněním ze dne 5.11.1996, kde uvedla, že je podílovou spoluvlastnicí k ideální jedné polovině v žalobě uvedených nemovitostí), se domáhala vydání rozhodnutí proti žalovaným Čs.státu-Magistrátu města Brna a H. P., aby jim byla uložena povinnost vydat jí ideální polovinu nemovitosti označených v žalobě. Uvedla, že v roce 1971 zůstala s matkou v zahraničí. V roce 1972 Městský soud v Brně rozhodl o zrušení podílového spoluvlastnictví mezi státem a žalobkyní a vlastníkem celé nemovitosti se stal stát. Právo na vydání nemovitosti zdůvodňovala žalobkyně ustanovením §6 odst.1 písm.c/ a §6 odst.2 zákona č.87/1991 Sb. Druhou ideální polovinu nemovitosti získala její matka M. M. na základě usnesení bývalého Státního notářství v Brně ze dne 12.5.1961 sp.zn. 4D 3945/59. Její matka byla odsouzena podle ustanovení §109 odst.2 trestního zákona a její ideální jedna polovina propadla ve prospěch státu. K odsouzení žalobkyně a k propadnutí jejího majetku v trestním řízení nedošlo. Finanční odbor bývalého Národního výboru města B. podal za stát žalobu o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví. Rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 20.11.1972 sp.zn. 32 C 249/72 bylo spoluvlastnictví k nemovitostem zrušeno a celá věc byla přikázána státu. Rozsudek je opatřen i doložkou právní moci 8.1.1973, kterou žalobkyně neuznává, neboť jí rozsudek nebyl řádně doručen. Žalovaní jsou povinnými osobami podle ustanovení §4 odst.2 zákona č.87/1991 Sb.; vyzvala je k vydání věci, avšak bezúspěšně.
Městský soud v Brně rozsudkem ze dne 3.6.1997, č.j. 32 C 21/94-62, zamítl návrh, aby žalovaní byly povinni vydat ideální jednu polovinu nemovitostí zapsaných u Katastrálního úřadu B. na listě vlastnictví č.209 pro katastrální území S., par.č. 1088 zast.plocha ( o výměře 135 m2 ) s domem parc.č. 297 a parc.č. 1089 - zahrada ( o výměře 153 m2 ) do l5 dní. Dále uložil povinnost žalobkyni nahradit České republice-Magistrátu města Brna náklady řízení ve výši 1.380,-Kč, žalovanému M. P. náklady řízení ve výši 1.725,-Kč a ve vztahu mezi žalobkyní a žalovanými S. O. a L. H. nepřiznal náhradu nákladů řízení.
V odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že na základě provedeného dokazování ( po slyšení účastníků řízení, po konstatování obsahu spisu Městského soudu v Brně sp.zn. 32 C 249/72, spisů téhož soudu sp. zn. Rt 110/90 a 7 T 191/70 i spisu sp.zn.58 D 283/94, po konstatování obsahu potvrzení, vydaného Ministerstvem vnitra ČR dne 2.9.1991, jakož i notářského zápisu NZ 359/60 ze dne 14.10.1960, výpisu z pozemkové knihy, knihovní vložky 1352, výpisu z katastru nemovitosti obec B., katastrální území S., LV č.-2069, výzev k vydání nemovitosti aniž by považoval za potřebné a účelné provádět další důkazy, vzal za prokázané, že žalobkyně byla vlastnicí ideální 1/2 domu č.p. 297 s pozemkem parc.č.1088 a pozemkem parc.č.1089, nyní zapsaných u Katastrálního úřadu B. pro katastrální území S. na listě vlastnictví č. 209. Spoluvlastnicí druhé ideální poloviny byla matka žalobkyně M. M., která byla rozsudkem Městského soudu v Brně dne 2.8.1970 sp..zn. 7 T 191/70, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 15.10.1970, sp.zn. 2 To 410/70, uznána vinnou trestným činem opuštění republiky a odsouzena k trestu odnětí svobody a k trestu propadnutí majetku. Tato ideální polovina nemovitosti propadla ve prospěch státu. K odsouzení žalobkyně a propadnutí majetku v trestním řízení nedošlo. Finanční odbor bývalého Národního výboru města B. podal za stát - ONV v B. žalobu o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví. Rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 20.11.1972, sp.zn. 32 C 249/72, bylo spoluvlastnictví k nemovitosti zrušeno a nemovitosti byly přikázány státu. Rozsudek nabyl právní moci 8.1.1973. Nemovitosti jako celek převedl stát na základě kupní smlouvy ze dne 27.6.1973 na F. a J. B. Následně H. P. ideální 1/2 nemovitosti zdědila po svém otci F. B., zemřelém dne 27.6.1974, a druhou ideální polovinu získala darem od své matky J. B. na základě darovací smlouvy ze dne 13.10.1978. H. P. zemřela 19.1.1994 a nemovitost zdědili žalovaní M. P., S. O. a L. H., každý z ideální 1/3. Žalobkyně, která je státní občankou ČR žijící ve Švýcarsku, vyzvala výzvou ze dne 23.9.1991 k vydání nemovitosti ČR-Magistrát města Brna, výzvou ze dne 19.3.1992 H. P. a výzvami ze dne 14.12. a 22.12.1994 (k vydání nemovitosti podle zákona č.87/1991 Sb. a nálezu Ústavního soudu ČR č. 164/1994 Sb.) rodinu P. K vydání nemovitosti však nedošlo. Žalobkyně je osobou oprávněnou podle ustanovení §3 odst.1 citovaného zákona a s ohledem na nález Ústavního soudu ČR č.164/1994 Sb. podle ustanovení §4 odst.2 zákona č.87/1991 Sb. povinnost fyzické osoby vydat věc se týká jednak osoby, která získala věc od státu, jednak těch osob blízkých, na které tato věc byla původním nabyvatelem převedena. Nástupnictví v povinnosti věc vydat se však netýká těch osob, které věc po původním nabyvateli zdědily. Od státu nabyli nemovitosti manžele F. a J. B., ideální 1/2 nemovitosti pak zdědila H. P., druhá ideální polovina na ní byla převedena jedním z původních nabyvatelů J. B. H. P. zemřela 19.1.1994 a nemovitosti zdědili žalovaní každá z ideální 1/3. Žalobkyně se stala oprávněnou až nálezem Ústavního soudu č.164/1994 Sb. dne 12.7.1994, když od 1.11.1994 byla zrušena podmínka trvalého pobytu na území ČR. V době, kdy žalobkyně zaslala výzvu Magistrátu města Brna (23.9.1991) a výzvu H. P. (19.3.1992) nebyla osobou oprávněnou; stala se jí až dnem 1.11.1994. Poté pak dvěma výzvami v prosinci 1994 vyzvala dědice po H. P., zemřelé 19.1.1994, k vydání nemovitosti. Žalovaní však nejsou povinnými osobami. Povinnou osobou není ani žalovaný Magistrát města Brna, který nemovitosti v roce 1973 převedl na F. a J. B. Z tohoto důvodu soud prvního stupně žalobu o vydání ideální poloviny nemovitosti žalobkyně v celém rozsahu zamítl.
O odvolání žalobkyně proti rozsudku soudu prvního stupně rozhodl Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 24.11.1998 sp.zn. 20 Co 584/97. Potvrdil rozsudek soudu prvního stupně. Uložil povinnost žalobkyni zaplatit žalovanému Magistrátu města Brna náklady odvolacího řízení ve výši 575,-Kč, žalovanému M. P. náklady odvolacího řízení 575,-Kč, a žalovaným S. O. a L. H. náhradu nákladů odvolacího řízení nepřiznal.
Odvolací soud přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně, doplnil dokazování aktuálním výpisem z katastru nemovitosti a dospěl k závěru, že odvolání žalobkyně není důvodné. Z provedeného dokazování shodně se soudem prvního stupně také zjistil, že žalobkyně byla vlastnicí jedné ideální poloviny nemovitosti; druhá polovina patřila její matce M. M., která byla rozsudkem Městského soudu v Brně dne 20.8.1970 ve spojení s usnesením Krajského soudu v Brně dne 15.10.1970, sp.zn. 2 To 410/70, uznána vinnou trestným činem opuštění republiky a odsouzena i k trestu propadnutí majetku. K odsouzení žalobkyně nedošlo. Finanční odbor bývalého Národního výboru města B. podal za československý stát žalobu o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví, které bylo zrušeno rozsudkem Městského soudu v Brně dne 20.11.1972, sp.zn. 32 C 249/72, a nemovitosti byly přikázány československému státu. Rozsudek byl opatřen doložkou právní moci 8.1.1973 a uvedená nemovitost byla jako celek převedena českým státem na základě kupní smlouvy z 27.7.1973 na F. a J. B. Manželka žalovaného M. P. a matka žalované S. O. a L. H. - H. P. ideální jednu polovinu nemovitosti zdědily po svém otci F. B. (zemřelém 27.6.1974). Druhou polovinu získaly darem od své matky J. B. na základě darovací smlouvy dne 13.10.1978. Po smrti matky, (která zemřela 19.1.1994) nemovitosti zdědili všichni žalovaní, každý z jedné ideální třetiny. Odvolací soud s poukazem na ustanovení §1 odst.1 zákona č.87/1991 Sb. uvedl, že zákon se vztahuje na zmírnění následků některých majetkových křivd vzniklých v období od 25.2.1948 do 1.1.1990 v rozporu se zásadami demokratické společnosti, respektující Všeobecnou deklaraci lidských práv a navazující na mezinárodní pakty. Z premisy vyplývá, že si zákon klade za cíl pouhé zmírnění následků a částečnou nápravu, případně zmírnění pouze některých křivd učiněných v tomto období. Pokud hmotněprávní posouzení věci podléhá zákonu č.87/1991 Sb., což je mezi účastníky nesporné, je nutno vycházet z něho, zejména z ustanovení týkajících se osob oprávněných a povinných. Protože bylo prokázáno, že žalobkyně splňuje podmínky osoby oprávněné, když vycestovala do ciziny za účelem studia, stala se osobou oprávněnou až dnem účinnosti nálezu Ústavního soudu č.164/1994 Sb.(12.7.1994). Povinnými osobami podle ustanovení §4 odst.1,2 citovaného zákona jsou stát nebo právnické osoby, které ke dni účinnosti zákona věc drží, fyzické osoby, jež nabyly věc od státu, který získal oprávnění s ní nakládat za okolnosti uvedených v §6, a to když nabyly věc buď v rozporu s tehdy platnými předpisy, nebo na základě protiprávního zvýhodnění osoby nabyvatele; dále i osoby blízké těchto osob, pokud na ně byla věc těmito osobami převedena. Stát pozbyl vlastnické právo k nemovitosti dne 27.6.1973 a ke dni účinnosti zákona věc nedržel ani nedrží. Proto soud prvního stupně správně dovodil, že stát není osobou povinnou podle ustanovení §4 odst.1 zákona č.87/1991 Sb. Pokud jde o žalované M. P., S. O. a L. H., nejsou také osobami povinnými podle ustanovení §4 odst. 2 citovaného zákona, neboť nabyli nemovitost na základě dědictví po zesnulé H. P., která svojí ideální druhou polovinu nemovitosti rovněž zdědila po svém otci a druhou ideální jednu polovinu získala darem od svém matky J. B., která tuto polovinu nabyla dne 27.6.1973 od státu. H. P. zemřela dne 19.1.1994 a žalobkyně se stala osobou oprávněnou dnem 1.11.1994, tedy dnem účinnosti nálezu Ústavního soudu ČR č.164/1994 Sb. Nesplňují proto předpoklad ve smyslu ustanovení §4 odst.2, věty za středníkem zákona č.87/1991 Sb., k vydání věci, protože nástupnictví k povinnosti věc vydat se nedotýká osob, které věc po původním nabyvateli zdědily. Žalobkyně má možnost podle ustanovení §13 odst.3 zákona č.87/1991 Sb. (ve znění zákona č.153/1998 Sb.), podat žádost u ústředního úřadu státní správy republiky o finanční náhradu. Odvolací soud poukázal na to, že po přijetí nálezu Ústavního soudu č.164/1994 Sb. došlo k rozšíření případů, v nichž není možné naturální restituci provést, a to zejména s ohledem na skutečnosti, že ústavní nález zásadním způsobem rozšiřuje okruh osob oprávněných za situace, kdy s přihlédnutím k poměrně striktní formulaci ustanovení §4 odst.2 zákona č.87/1991 Sb. po úmrtí fyzických osob, které mohou přicházet do úvahy jako osoby povinné, došlo od účinnosti zákona č.87/1991 Sb. k restrikci okruhu těchto osob. Dále uvedl, že v protokole o jednání ve spise sp.zn. 32 C 249/82 na čl.4 je uvedeno, že K. Š. je obecným zmocněncem žalované na základě plné moci udělené dne 20.1.1972, že se v průběhu řízení vyjadřoval k věci samé a převzal dne 15.12.1972 rozsudek. Protože protokol o jednání Městského soudu v Brně je veřejnou listinou ve smyslu ustanovení §134 o.s.ř. ani skutečnost, že písemná plná moc v současné době ve spise není, nemůže přivodit sama o sobě závěr, že žalobkyně nebyla v řízení řádně zastoupena. Dále odvolací soud poukázal na tehdejší zvyklost Městského soudu v Brně že plné moci byly zakládány do přílohových obálek, vracely se po skončení řízení, a nestávaly se součásti spisu. K písemnému průkazu plné moci pak ještě dodal, že je pouze formálním osvědčením hmotněprávního úkonu (který lze učinit i ústně ) dohody uzavřené mezi žalobkyni a občanem K. Š., jejímž předmětem je zastupování žalobkyně a pokud by měla žalobkyně i nadále pochybnosti o správnosti postupu Městského soud v Brně v řízení vedeném pod sp.zn. 32 C 249/72, bylo by nutno eventuelní nároky uplatnit podle ustanovení zákona č.58/1969 Sb. o odpovědnosti za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem orgánu státu. Na závěr odvolací soud dodal, že i kdyby došlo ke zpochybnění nabývacího titulu právních předchůdců žalovaných k nemovitostem, bylo by možné bezesporu uvažovat o vydržení nemovitosti H. P., zemřelou 19.1.1994, tedy za účinnosti občanského zákona (ve znění provedené zákonem č.509/1991 Sb.). H. P. nabyla ideální jednu polovinu nemovitosti dne 27.6.1974, druhou polovinu dne 13.10.1978 a podmínka nepřetržité desetileté držby, počítaná v rozmezí let 1982-1994, byla tedy splněna.
Rozsudek odvolacího soudu byl doručen advokátce, která žalobkyni v řízení zastupovala dne 12.1.1998, rozsudek nabyl právní moci dne 11.2.1999 a dovolání žalobkyně došlo Městskému soudu v Brně dne 3.3.199, tedy ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst.1 o.s.ř.
Ve svém dovolání dovolatelka navrhovala, rozsudky soudů obou stupňů zrušit a věc vrátit k dalšímu řízení soudu prvního stupně. Přípustnost tohoto dovolání se opírala o ustanovení §239 odst.2 o.s.ř., protože na jednání u odvolacího soudu dne 24.11.1998 do protokolu učinila návrh na připuštění dovolání.Důvodem jejího dovolání bylo ustanovení §240 odst.3 písm..d/ o.s.ř. Poukázala na rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 20.11.1972 sp.zn. 32 C 249/72, kterým bylo spoluvlastnictví k nemovitostem zrušeno a věci byly přikázané státu. Ačkoliv byla na rozsudku doložka právní moci, namítala, že je rozsudek nepravomocný a nevykonatelný. Namítala, že o tom, že se nějaké řízení vedlo, jí nikdo nevyrozuměl, ačkoliv její adresa v Rakousku byla známá. Vytýkala, že soud jednal s údajným jejím zmocněncem K. Š., bytem B., N. 12, jehož plná moc ve spise není. Ona s ním nejednala a žádnou plnou moc pro něho nevystavila. Setrvala proto na tom, že v roce 1972 došlo k porušení §47 o.s.ř., protože nebylo možno použit ustanovení §49 o.s.ř., neboť neměla zástupce s plnou moci pro celé řízení. Za tohoto stavu šlo o tzv.neúčinné doručení osobě bez poměru k věci. Trvala proto na tom, že rozsudek do dnešního dne jí nebyl doručen a nenabyl právní moci. Neztotožnila se proto se zdůvodněním o zvyklostech soudu o zakládaní a vrácení plné moci po skončení řízení a považovala za právně irelevantní i vyslovený názor odvolacího soudu o tom, že si má uplatnit svůj nárok podle zákona č.58/1969 Sb., i ohledně názoru o vydržení.
Odvolací soud o připuštění dovolání nerozhodl.
Žalovaní se k dovolání žalobkyně nevyjádřili.
Při posuzování tohoto dovolání vycházel dovolací soud z ustanovení článku II. odst.1 zákona č.238/1995 Sb., podle něhož ustanovení tohoto zákona, jímž byl změněn a doplněn občanský soudní řád ( zákon č.99/1963 Sb.), platí i na řízení, která byla zahájena před účinnosti zákona č. 238/1995 Sb., (tj. před 1.1.1996; srov. článek V.zákona č.238/1995 Sb.).
Podle ustanovení §239 odst.2 o.s.ř. nevyhoví-li odvolací soud návrhu na vyslovení přípustnosti dovolání, který byl učiněn nejpozději před vyhlášením potvrzujícího rozsudku, je dovolání podané tímto účastníkem přípustné, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam.
Za rozhodnutí „po právní stránce zásadního významu\" je nutno považovat ( jak to bylo vyloženo v usnesení Ústavního soudu ČR z 23.8.1995, III. ÚS č.181/95, uveřejněném pod č.19 ve svazku 4 ročník 1995, II-díl, Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR ) zejména ta rozhodnutí, která se odchylují od ustálené judikatury nebo přinášejí judikaturu novou, a to s možným dopadem na rozhodování soudů v obdobných případech.
Žalobkyně se stala oprávněnou osobou až dnem nálezu Ústavního soudu č.164/1994 Sb., tj. dne 12.7.1994. Domáhala se, aby žalovaní byli povinní vydat jí ideální jednu polovinu nemovitostí, a to domu čp. 297 na pozemku parc. č.1088 (zastavěnou plochu o výměře 155 m2 ) a pozemku parc.č.1089 (zahrady), jejíž vlastníci co do ideální jedné poloviny nemovitosti byla. Druhá ideální polovina náležela vlastnicky její matce M. M., která byla uznaná vinnou trestným činem opuštění republiky a odsouzena i k trestu propadnutí majetku. Rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 20.1972, č.j. 32 C 249/72, bylo spoluvlastnictví k nemovitosti zrušeno, na základě podané žaloby finančního odboru Národního výboru města B. a nemovitosti jí byly přikázány. Rozsudek byl opatřen doložkou právní moci ze dne 8.1.1973 ( což žalobkyně neuznává). Kupní smlouvou ze dne 27.7. 1973 pak byla státem převedena nemovitost na právní předchůdce žalované a k vydání nemovitosti nedošlo.
Dovolatelka navrhla v odvolacím řízení před vyhlášením potvrzujícího rozsudku, aby bylo připuštěno proti němu dovolání, a to konkrétně ohledně právní otázky, jak uplatnit restituční nárok v případech pojmově totožných s případem žalobkyně, kdy došlo k odnětí majetku na základě nesprávného postupu soudu. Neuznávala právní moc rozsudku, kterým bylo zrušeno podílové spoluvlastnictví ohledně nemovitosti a byly přikázání do vlastnictví státu. Namítala proto nesprávné právní posouzení dané věci.
Nesprávné právní posouzení věci může spočívat buď v tom, že soud použije na projednávanou právní věc nesprávný právní předpis nebo, že si použitý právní předpis nesprávné vyloží ( viz k tomu z rozhodnutí uveřejněného pod č.3/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek text na str.13/45/).
Odvolací soud věc posoudil podle ustanovení §4 odst.1,2, zákona č.87/1991 Sb., jež se na danou právní věc vztahuje. Po zjištění, že žalovaný Magistrát města Brna není osobou povinnou, protože ke dni účinnosti zákona pozbyl vlastnické právo k nemovitosti dne 27.6.1973 a tedy věc nedržel ani nedrží. Proto shodně jako soud prvního stupně dovodil, že jak žalovaný -magistrát, tak ani žalovaní 2,3,4 nejsou osobami povinnými podle ustanovení §4 odst.2 citovaného zákona, protože nabyli nemovitost na základě dědictví po zesnulé H. P., která ideální jednu polovinu nemovitosti zdědila po svém otci a druhou ideální jednu polovinu získala darem od své matky J. B., která tuto jednu polovinu nabyla dne 27.6.1973 od státu. H. P. zemřela 19.1.1994 a žalobkyně se stala oprávněnou osobou dnem 1.11.1994. Nástupnictví v povinnosti vydat věc se netýká těch osob, které věc po původním nabyvateli zdědily. Proto žalobkyni odkázal na možnost podat žádost k ústřednímu úřadu podle ustanovení §13 odst.3 zákona č.87/1991 Sb. (ve znění zákona č.153/1998 Sb.) o finanční náhradu. Obvodní soud se s tímto názorem ztotožnil.
Ve stanovisku uveřejněném pod č. 34/1993 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek bylo vyloženo (na str.118/252/), že sice převodem ve smyslu ustanovení §4 odst.2 ( in fine) zákona č.87/1991 Sb. nejsou míněny případy nabytí věcí v souvislosti s vypořádáním bezpodílového spoluvlastnictví (nyní společného jmění manželů) nebo nabytí věci děděním. Avšak na tyto nabyvatele přechází povinnost zemřelé osoby ( týkající se nároku uplatněného oprávněnou osobou podle ustanovení §5 odst.1 téhož zákona), do výše nabytého dědictví, popřípadě do výše toho, co při vypořádání takto získali z tohoto majetku, který byl získán v rozporu s právním předpisem, ( platným v době získání věci od státu) nebo na základě protiprávního zvýhodnění.
Rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž směřovalo dovolání dovolatelky, se tedy odchylovalo od ustálené judikatury, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, takže ve smyslu již citovaného usnesení Ústavního soudu ČR z 23..8.1995, III. ÚS č.181/95, je třeba pokládat tato rozhodnutí odvolacího soudu za rozhodnutí zásadního významu po právní stránce. Proto dovolací soud shledal dovolání dovolatelky přípustným podle ustanovení §239 odst.2 o.s.ř.
Dovolatelka uplatňovala jako dovolací důvod, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávním právním posouzení věci ( §241 odst.3 písm.d/ o.s.ř.).
Protože soudy obou stupňů při svém rozhodnutí vycházely z jiného právního názoru, než který je vyjádřen v již citovaném právním závěru ze stanovisek uveřejněného pod č.34/1993 Sbírky soudního rozhodnutí a stanovisek z něhož naopak dovolací soud vychází a pokládá jej za použitelný i na tuto projednávanou právní věc, nemohl proto jednoznačně přisvědčit závěru, že je správný rozsudek odvolacího soudu, jak to má na zřeteli ustanovení §243b odst.1 o,.s.ř.
Přikročil proto dovolací soud ke zrušení rozsudku odvolacího soudu podle ustanovení §243b odst.1 a 5 o.s.ř.
Protože důvody pro které byl zrušen rozsudek odvolacího soudu platí i na rozsudek soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud i tento rozsudek podle ustanovení §243b odst.2 o.s.ř. a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Soud prvního stupně bude v dalším řízení vázán právním názorem dovolacího soudu ( §243d odst.1, věta druhá, o.s.ř.).
V dalším řízení rozhodne soud i o dosavadních nákladech řízení včetně nákladů řízení odvolacího a dovolacího řízení ( §243d odst.1, věta třetí, o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 22 .listopadu 2000
JUDr.Julie M u r á n s k á, v.r.
předsedkyně senátu
Za správnost vyhotovení: Ivana Svobodová