ECLI:CZ:NS:2000:28.CDO.1139.99.1
sp. zn. 28 Cdo 1139/99
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Milana Pokorného, CSc., a soudců JUDr. Julie Muránské a JUDr. Josefa Rakovského o dovolání Č. p., s.p., odštěpný závod P., proti rozsudku Městského soudu v Praze z 19.11.1998, sp.zn. 14 Co 237/98, vydanému v právní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp.zn. 7 C 120/92 (žalobce J. N., zastoupeného advokátem, proti žalované Č. p., s.p., odštěpnému závodu, o uzavření dohody k vydání věcí), takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání.
Odůvodnění:
Žalobce se domáhal žalobou, podanou u soudu 30.3.1996, aby žalovanému státnímu podniku bylo uloženo uzavřít se žalobcem dohodu o vydání domu čp. 33 v K. s pozemky parc. č. 529 a parc. č. 530, zaspanými na listu vlastnictví č. 954 pro katastrální území K. V žalobě bylo uvedeno, že tyto nemovitosti přešly na stát na základě směnné smlouvy z 1.12.1950 (kterou uzavřeli s tehdejší Č. s. p. prarodiče žalobce E. Š. a A. Š.), a to za dům čp. 236 v K. s pozemkem parc. č. 276, jež byly zapsány ve vložce č. 820 pozemkové knihy pro katastrální území K.; v této smlouvě se pošta zavázala zaplatit částku 106.790,80 Kč jako rozdíl v ceně mezi vyměňovanými nemovitostmi. Žalobce uváděl, že směnná smlouva z 1.12.1950 byla uzavřena v tísni a za nápadně nevýhodných podmínek a smluvený rozdíl v cenách směňovaných nemovitostí nebyl zaplacen. Žalovaná Č. p. byla vyzvána k vydání domu čp. 33 v K. s pozemky parc. č. 529 a parc. č. 530, ale bezvýsledně.
Žalovaný státní podnik navrhl zamítnutí žaloby s tím, že u domu čp. 33 v K. došlo provedenými stavebními úpravami ke ztrátě původního stavebního charakteru stavby, takže tento dům nelze vydat ve smyslu ustanovení §8 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb. Žalovaný měl také za to, že nabytí nemovitostí na základě směny není způsobem přechodu věcí na stát, jak je má na zřeteli ustanovení §6 zákona č. 87/1991 Sb., ani ustanovení §2 odst. 1 písm. c/ téhož zákona; byl i toho názoru, že směnná smlouva z 1.1.1950 nebyla uzavřena v tísni a za nápadně nevýhodných podmínek.
Soud prvního stupně vyslechl v řízení žalobce jako účastníka řízení, provedl důkaz posudkem znalce z oboru stavebnictví, vyslechl svědky R. N. a J. N. a konstatoval obsah listinných dokladů, předložených účastníky řízení. Rozsudkem z 9.9.l993, čj. 7 C 120/92-52, byla žalované Č. p., s.p., odštěpnému závodu se sídlem v P., uloženo uzavřít se žalobcem dohodu o vydání domu čp. 33 v P.-K. s pozemky parc. č. 529 a parc. č. 530. Žalované poště bylo uloženo zaplatit žalobci na náhradu nákladů řízení 600,- Kč do l5 dnů od právní moci rozsudku. Rozsudek soudu prvního stupně obsahoval i výroky o povinnosti žalované pošty „předat žalobci projektovou dokumentaci k nemovitosti, kolaudační rozhodnutí a pasporty uvádějící stav místností, zařízení a staveb\", dále „zabezpečit odpočet elektroměru, plynoměru a vodoměru a přehlášení těchto přístrojů na žalobce\", také „předat žalobci podklady o pojištění nemovitosti\" a „předložit dohodu o vydání nemovitostí Katastrálnímu úřadu P. se žádostí o vklad práva vlastnického pro žalobce do katastru nemovitostí\".
K odvolání žalovaného státního podniku byl rozsudek soudu prvního stupně zrušen usnesením Městského soudu v Praze z 1.2.1994, sp.zn. 16 Co 957/93, a věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Odvolací soud vytýkal soudu prvního stupně, že nebylo v řízení doloženo, zda je žalobce po smrti svých prarodičů oprávněnou osobou podle ustanovení §3 odst. 2 písm. c/ zákona č. 87/1991 Sb. a dále, že nebyla objasněna otázka držby pozemku parc. č. 530 v K., který není v evidenci nemovitostí veden jako vlastnictví státu; odvolací soud měl dále za to, že soud prvního stupně měl vzhledem k ustanovení §6 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb. „zkoumat právní podstatu a zabývat se obsahem\" směnné smlouvy z 1.12.1950, a to s přihlédnutím k ustanovením tehdy platného obecného zákoníku občanského z roku 1811 (jmenovitě pokud šlo o §1053, §1054 a 1055). Odvolací soud vytýkal také soudu prvního stupně, že se nezabýval odpovídajícím způsobem otázkou splnění zákonné podmínky tísně a nápadně nevýhodných podmínek podle ustanovení §6 odst. 1 písm. g/ zákona č. 87/1991 Sb., ani otázkou zásadní přestavby domu čp. 33 v K., zejména z hlediska technologického vybavení této nemovitosti, která od roku 1950 sloužila poště.
V dalším průběhu řízení se soud prvního stupně seznámil s obsahem úmrtního listu původního vlastníka domu čp. 33 v K. E. Š., který zemřel 3.5.1951, dále s obsahem spisu o dědictví po původní spolumajitelce domu čp. 33 v K. A. Š. (sp.zn. D 1753/69 bývalého Státního notářství Praha-východ) a s obsahem spisu o dědictví po M. N. (sp.zn. D 1201/73 bývalého Státního notářství Praha-východ), jakož i s obsahem spisu bývalého Státního notářství pro Prahu 6, sp.zn. 6 D 1257/87 (o dědictví po R. N.), vyslechl svědkyni F. S., provedl důkaz doplněním posudku znalce z oboru stavebnictví, konstatoval obsah spisu Obvodního soudu pro Prahu 9, sp.zn. 7 C 120/92 (o žalobě žalobce N. proti Č. p.) a konstatoval obsah dalších listinných dokladů, předložených účastníky řízení. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 9 ze 6.2.1998, čj. 7 C 120/92-l45, bylo pak rozhodnuto, že žalovaná Č. p., s.p. - odštěpný závod P., je povinna uzavřít se žalobcem dohodu o vydání domu čp. 33 v K. s pozemkem parc. č. 529 (o výměře 681 m2), zapsanými na listě vlastnictví 954 pro katastrální území K. Žalobce bylo uloženo zaplatit státu - Ministerstvu financí ČR 30.000,- Kč na náhradu za směněnou nemovitost - dům čp. 236 se stavební parcelou parc. č. 275 a parc. č. 276, zapsané ve vložce č. 820 pozemkové knihy pro katastrální území K., a to do 30 dnů „ode dne vkladu vlastnického práva žalobce do katastru nemovitostí\". Žalované Č. p. bylo uloženo zaplatit žalobci na náhradu nákladů řízení 5.635,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku, dále jí bylo uloženo zaplatit na náhradu státem zálohovaných nákladů řízení 1.796,- Kč do 30 dnů od právní moci rozsudku a také zaplatit soudní poplatek 500,- Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku. Rozsudek soudu prvního stupně obsahoval také další výroky, že „žalovaný je povinen předat žalobci veškerou přístupnou dokumentaci k nemovitosti\", že „žalovaný je povinen zabezpečit ke dni předání nemovitosti odpočet elektroměru, plynoměru a vodoměru a přehlášení těchto přístrojů na žalobce\", že „žalovaný je povinen předat žalobci podklady o pojištění nemovitosti do 3 dnů od právní moci rozsudku\" a že „žalovaný je povinen předložit do 1 týdne od uzavření dohody o vydání věcí Katastrálnímu úřadu P. tuto dohodu se žádostí o vklad práva vlastnického pro žalobce do katastru nemovitostí\".
V odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně bylo především uvedeno, že pokud šlo o pozemek parc. č. 530 v K., ohledně něhož se žalobce ve své žalobě domáhal uzavření dohody o jeho vydání, vzal žalobce dne 8.10.1996 svůj žalobní návrh zpět a proto řízení i v tomto rozsahu bylo zastaveno.
Žalobce pokládal soud prvního stupně za oprávněnou osobu podle ustanovení §3 odst. 4 zákona č. 87/1991 Sb., když původní oprávněné osoby - manželé Š. (prarodiče žalobce) zemřeli, stejně tak jako jejich dcera M. N. (matka žalobce) a žalobce „jako jediný uplatnil nárok na vydání věcí ve smyslu ustanovení §5 odst. 3 zákona č. 87/1991 Sb.\".
Na základě výsledků provedeného dokazování měl soud prvního stupně doloženo, že smlouva z 1.12.1950 byla ze strany původních vlastníků manželů Š. uzavřené v tísni a za nápadně nevýhodných podmínek, když vycházel zejména z výpovědi žalobce a svědkyně F. S., kteří uvedli, jak bylo vůči původním vlastníkům postupováno před uzavřením smlouvy z 1.12.1950 i potom, a když bylo v řízení doloženo, že hodnota domu, který byl směňován činila 415.000,- Kč a hodnota domu, který byl směnou získán, činila jen 180.000,- Kč a uhrazení rozdílu nebylo v řízení prokázáno.
Na základě údajů z posudku znalce z oboru stavebnictví dospěl soud prvního stupně rovněž k závěru, že dům čp. 33 v K. neztratil provedenými úpravami svůj stavebně technický charakter, stavba je konstrukčně v původním stavu, prvky dlouhodobé životnosti se nezměnily (stejně jako zastavěná plocha) a odstraněny byly některé prvky krátkodobé životnosti; také obměna nebo výměna technologického zařízení pošty nezměnily stavebně technický charakter objektu; nebyla provedena rekolaudace a objekt lze v krátké době s minimálními náklady uvést do původního stavu; drobná přístavba k uvedenému domu nedosahuje 1/3 zastavěné plochy objektu. Dům čp. 33 v K. sloužil dříve pro poskytování služeb jako restaurace a hotel; nyní slouží „pro účely poštovní a bytové\".
Soud prvního stupně posléze s poukazem na ustanovení §10 odst. 4 zákona č. 87/1991 Sb. uložil žalobci, aby zaplatil státu částku, představující hodnotu domu čp. 236 s pozemky parc. č. 275 a parc. č. 276 v K., která činila tehdy před peněžní reformou z roku 1953 180.000,- Kč, takže nyní soud prvního stupně uložil žalobci k zaplacení 30.000,- Kč.
O odvolání žalované pošty rozhodl Městský soud v Praze rozsudkem z 19.11.1998, sp.zn. 14 Co 237/98. Rozsudek soudu prvního stupně byl potvrzen ve znění: „1. Žalovaný je povinen uzavřít se žalobcem dohodu o vydání věcí tohoto znění: Žalovaný, povinná osoba, vydává žalobci - oprávněné osobě dům čp. 33 v P. - K. se stavební parcelou č. kat. 529, zapsané na listu vlastnictví č. 954 v katastrálním území K., obec P., o výměře 1.496 m2. 2. Žalobce předmětné nemovitosti přijímá. 3. Žalovaný prohlašuje, že vydává žalobci uvedené nemovitosti ve stavu, ve kterém se nalézaly ke dni výzvy žalobce k vydání nemovitostí. 4. Nemovitost je žalovaný povinen předat žalobci bez břemen a zástavních práv do 7 dnů po zápisu vkladu práva vlastnického do katastru nemovitostí\". Byl zamítnut žalobní návrh, pokud se žalobce domáhal uzavření dohody se žalovaným s tím, že žalobce je povinen zaplatit státu 30.000,- Kč na úhradu za směňovanou nemovitost; v tomto výroku byl tedy rozsudek soudu prvního stupně změněn. Ve výroku o nákladech řízení mezi účastníky byl rozsudek soudu prvního stupně změněn tak, že žalobci nebyla přiznána náhrada těchto nákladů. Ve výroku o náhradě nákladů řízení vůči státu byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen. Žalobci nebylo přiznáno právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Výrokem rozsudku odvolacího soudu bylo vysloveno, že se proti tomuto rozsudku připouští dovolání pro otázky: 1. možnost aplikace zákona č. 87/1991 Sb. na směnnou smlouvu; 2. výkladu pojmu „nápadně nevýhodné podmínky, je-li způsob náhrady kupní ceny dán právním předpisem; odvolací soud zároveň svým výrokem rozhodl, že se zamítá „návrh na připuštění dovolání v otázce výkladu zásadní přestavby věci\".
V odůvodnění rozsudku odvolacího soudu bylo uvedeno, že odvolání nebylo shledáno důvodným.
K otázce použití ustanovení §6 odst. 1 písm. g/ zákona č. 87/1991 Sb. na projednávaný případ smlouvy z 1.12.1950 měl odvolací soud za to, že je třeba vyjít z ustanovení §1055 obecného zákoníku občanského z roku 1811, který platil do 31.12.1950, a který stanovoval, že „zcizí-li se věc dílem za peníze, dílem za věc, jde o smlouvu trhovou nebo směnnou podle toho, činí-li cena v penězích více nebo méně než obecná hodnota dané věci, a je-li rovna hodnotě věci, jde o smlouvu trhovou\". V daném případě peněžní rozdíl mezi směňovanými nemovitostmi činil 235.000,- Kč, o které měly nemovitosti právních předchůdců žalobce vyšší hodnotu. Hodnota směnované věci ze strany uvedených směňujících vlastníků byla tedy vyšší, když cena nemovitostí, převáděných ze strany pošty, činila jen 180.000,- Kč. Šlo tedy v daném případě o smlouvu trhovou (tj. v dnešní právní terminologii o kupní smlouvu). „Proto podle názoru odvolacího soudu je možné použít na tuto smlouvu i ustanovení zákona č. 87/1991 Sb., pokud jsou splněny další zákonné předpoklady\".
Odvolací soud byl toho názoru, že smlouva z 1.12.1950 byla E. Š. a A. Š. uzavřena v tísni, když podle výsledků dokazování celá rodina uvedených osob, která vedla v uvedeném objektu restauraci a hotel, byla nucena k jeho prodeji v situaci, kdy rodina byla posléze bez finančních prostředků, takže se zbavovali své větší nemovitosti a směňovali ji za menší nemovitost, když ještě navíc s kupní cenou nemohli volně disponovat. Odvolací soud byl rovněž i toho názoru, že k uvedené smlouvě z 1.12.1950 došlo i za nápadně nevýhodných podmínek. Právní předchůdci žalobce měli obdržet 235.000,- Kč jako rozdíl mezi směňovanými nemovitostmi. Nebylo v řízení doloženo, že tato částka byla uhrazena. V daném případě odvolací soud spatřoval nevýhodu v tom, že už předem bylo určeno (směrnicí Ministerstva financí ČR), jakým způsobem bude uhrazena kupní cena, nezávisle na vůli stran, které smlouvu uzavíraly; další nevýhodu spatřoval odvolací soud v tom, že při tomto způsobu úhrady byly odečteny pohledávky státu, přičemž nebylo umožněno účastníkům smlouvy, aby vznesli případné námitky proti těmto pohledávkám, včetně námitky promlčení. Cena měla být hrazena po splátkách a nebylo přesně uvedeno, kdy a v jaké výši. Odvolací soud proto dospěl k závěru, že byl žalobcem prokázán jak stav tísně, tak i nápadně nevýhodné podmínky jeho právních předchůdců při uzavírání směnné smlouvy (§6 odst. l písm. g/ zákona č. 87/1991 Sb.).
Pokud šlo o otázku, zda vydání domu čp. 33 v K. nebrání ustanovení §8 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb., poukazoval odvolací soud na odborné poznatky, které vyplývaly ze znaleckého posudku, provedeného v tomto řízení, a zdůrazňoval, že tu ani u jednoho z prvků dlouhodobé životnosti stavby (tj. u svislých nosných zdí, stropů, střešní konstrukce, schodišť a základů) nedošlo ke změně, která by přesahovala 50 % těchto změn; došlo tu jen ke změnám v uspořádání vnitřních příček při umisťování telefonní ústředny, což nezměnilo nic na druhu stavby, která se ani svým rozsahem podstatným způsobem nezvětšila.
Z uvedených důvodů (s přihlédnutím i k částečnému zpětvzetí žaloby) odvolací soud proto potvrdil jako věcně správný výrok rozsudku soudu prvního stupně ve věci samé podle ustanovení §219 občanského soudního řádu a změnil jej pouze ohledně povinnosti žalobce zaplatit státu 30.000,-Kč. K odůvodnění tohoto svého měnícího výroku argumentoval odvolací soud tím, že podle ustanovení §10 odst. 4 zákona č. 87/1991 Sb. nastává povinnost vrátit státu případné plnění ze smlouvy, kterou věc přešla na stát, až tehdy, když je věc povinnou osobou vydána oprávněné osobě. Proto byl odvolacím soudem změněn (§220 odst. 1 občanského soudního řádu) rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobní návrh na zaplacení 30.000,- Kč byl zamítnut. Výroky o nákladech řízení bylo odvolacím soudem odůvodněny ustanoveními §220, §150 a §224 odst. 1 občanského soudního řádu.
Výrok o přípustnosti dovolání proti svému rozsudku učinil odvolací soud ohledně otázek, jež pokládal za otázky neřešené dosud judikaturou soudů (použití ustanovení 87/1991 Sb. i na směnnou smlouvu, uzavřenou před 1.1.1951, a ohledně případů, kdy byl předpisem regulován i způsob úhrady kupní ceny), nikoli však již ohledně výkladu týkajícího se ztráty stavebně technického charakteru nemovitosti, jak se toho domáhala žalovaná pošta.
Rozsudek odvolacího soudu byl doručen žalované Č. p., s.p., a dovolání ze strany této žalované bylo podáno na poště k doručení Obvodnímu soudu pro Prahu 9 ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 občanského soudního řádu.
Dovolatelka (Č. p.) ve svém dovolání navrhovala, aby rozsudek odvolacího soudu byl zrušen a aby věc byla vrácena k dalšímu řízení.
Zákon č. 87/1991Sab., o mimosoudních rehabilitacích, sleduje zmírnění křivd, které byly v rozhodném období (25.2.1948 až 1.1.1990) spáchány, ale nelze jej (podle názoru dovolatelky) chápat tak, že se „ruší\" generálně právní stav, v němž bylo možné se domáhat např. neplnění závazků ze smluv soudní cestou. Dovolatelka zdůrazňovala, že zákon č. 87/1991 Sb. záměrně v ustanovení §6 neuvádí směnnou smlouvu jako způsob přechodu věci na stát; nejeví se tu proto jako přijatelný výklad podaný odvolacím soudem, že totiž tu nešlo o směnnou smlouvu, ale o smlouvu kupní (trhovou). Nesprávně také odvolací soud, podle názoru dovolatelky, posoudil žalobcem uváděné nápadně nevýhodné podmínky při uzavírání smlouvy z 1.12.1950, když zaplacení rozdílu v hodnotě směnovaných nemovitostí podléhalo směrnici Ministerstva financí, která podle názoru odvolacího soudu znevýhodňovala vlastníky nemovitostí, dále když směnná smlouva neobsahovala žádné bližší ujednání o době, do níž bude rozdíl v hodnotě směňovaných nemovitostí manželům Š. zaplacen, a když od rozdílu v hodnotě směňovaných nemovitostí (235.000,- Kč) byla bývalým národním podnikem Č. s. p. odečtena částka 106.790,80 Kč, přestože, pokud by manželům Š. byla částka 235.000,- Kč vyplacena přímo, mohli své pohledávky splatit přímo. Podle názoru dovolatelky nelze považovat za znevýhodňující, že při směně větší nemovitosti za menší byly určitým způsobem stanoveny podmínky zaplacení rozdílu cen nemovitostí; nelze také považovat za neobvyklé, že ze zmíněné úpravy způsobu placení rozdílu v cenách vyplynulo i určení doby zaplacení a také odečtení pohledávek státu od vypláceného rozdílu cen nemovitostí nelze považovat nevýhodnou podmínku, neboť šlo rovněž o pohledávky státu, spjaté se směňovanou nemovitostí; nebylo také nic neobvyklého v tom, že nemovitost byla prodávána „na úvěr\", jak to vykládá žalobce.
Při posuzování tohoto dovolání vycházel dovolací soud z toho, že tu dovolání směřovalo proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl ve věci samé potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, že proti měnícímu zamítavému výroku rozsudku odvolacího soudu nebylo podáno dovolání a že odvolací soud vyslovil přípustnost dovolání proti svému rozsudku k řešení otázek, které ve výroku svého rozsudku vymezil, a to nikoli zcela shodně s tím vymezením, které navrhovala žalovaná Č. p., s.p.
Jestliže odvolací soud připustil dovolání jen v souvislosti s výkladem (právním posouzením) určitého pojmu, vymezil tím zásadně dovolací důvod a dovolacímu soudu nepřísluší přezkoumávat rozsudek odvolacího soudu např. z hlediska závěrů odvolacího soudu o skutkových zjištěních (viz rozhodnutí uveřejněné pod č. 34/1993 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem).
Z vymezení dovolacího důvodu v rozsudku odvolacího soudu i z obsahu dovolání dovolávající se Č. p. vyplývala nutnost posoudit, zda v daném případě rozsudek odvolacího soudu spočívá nebo nespočívá na správném právním posouzení věci (§241 odst. 3 písm. d/ občanského soudního řádu), tedy zda odvolací soud posoudil projednávaný právní případ podle správného předpisu, případně zda si použitý právní předpis správně vyložil (srov. k tomu z rozhodnutí uveřejněného pod č. 3/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek text na str. 3 /45/).
Odvolací soud posoudil projednávanou právní věc podle ustanovení §6 odst. l písm. g/ zákona č. 87/1991 Sb. (v souvislosti s ustanovením §1055 obecného zákoníku občanského z roku 1811, který platil do 31.12.1950). Na uvedené ustanovení zákona č. 87/1991 Sb. poukazovali v tomto občanském soudním řízení žalobce i žalovaná Č. p., s.p. V dovolacím řízení bylo třeba se dále zabývat tím, zda si odvolací soud toto ustanovení (i ustanovení obecného zákoníku občanského z roku 1811) při aplikaci v daném případě správně vyložil.
Podle ustanovení §6 odst. 1 písm. g/ zákona č. 87/1991 Sb. povinnost vydat věc podle tohoto zákona se vztahuje také na případy, kdy v rozhodném období (25.21948 až 1.1.1990) věc přešla na stát na základě kupní smlouvy uzavřené v tísni a za nápadně nevýhodných podmínek.
Kupní smlouva je nyní upravena v ustanovení §588 a násl. občanského zákoníku (zákona č. 40/1964 Sb., platného od 1.4.1964); před tím byla kupní smlouva upravena v ustanovení §266 a násl. zákona č. 141/1950 (dříve platného občanského zákoníku). V obecném zákoníku občanském z roku 1811, platném do 31.12.1950, byla koupě upravena jako smlouva trhová v ustanovení §1053 a násl. Podle ustanovení §854 nyní platného občanského zákoníku se vznik právních vztahů, vzniklých před 1. dubnem 1964, jakož i nároky z nich vzniklé posuzují podle dosavadních předpisů. Podle ustanovení §562 zákona č. 141/1950 Sb. (dříve platného občanského zákoníku) se právní poměry vzniklé před l. lednem 1951 do tohoto dne řídily právem dřívějším.
Ustanovení §6 zákona č. 87/1991 Sb. se vztahuje (viz odstavec první tohoto ustanovení a §1 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb.) na období od25.2.1948 do 1.1.1990, tedy i na období od 25.2.1948 do 31.12.1950, v němž platila ustanovení obecného zákoníku občanského z roku 1811. I v tomto období mohlo dojít k tomu, že věc přešla na stát způsobem uvedeným v ustanovení §6 zákona č. 87/1991 Sb. Koupě byla v období do 31.12.1950 v právní úpravě označena jako smlouva trhová, takže došlo-li v tomto období k uzavření trhové smlouvy, pak jestliže touto smlouvou přešla věc na stát, vztahuje se i na takový případ ustanovení §6 odst. 1 písm. g/ zákona č. 87/1991 Sb., i když toto ustanovení používá pojmu „kupní smlouva\". Právní povahu a důsledky vzniku takové smlouvy musí být (ve smyslu ustanovení §854 občanského zákoníku zákona č. 40/1964 Sb. a ustanovení §562 zákona č. 141/1950 Sb.) posuzovány podle ustanovení obecného zákoníku občanského z roku 1811, za jehož platnosti byla v daném případě smlouva z 1.12.1950 uzavřena. Použil-li potom odvolací soud na posouzení otázky vzniku této smlouvy ustanovení §1055 obecného zákoníku občanského z roku 1811 a dospěl-li v jeho smyslu k závěru, že přes její označení jako smlouva směnná, šlo o smlouvu trhovou (tedy o smlouvu o převedení věci jinému dílem za jinou věc, ale dílem za peníze, čili o koupi, srov. k tomu §1053 a §12055 obecného zákoníku občanského z roku 1811), pak nelze přisvědčit názoru dovolávající se Č. p., s.p., že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci, když odvolací soud na tuto smlouvu, na niž bylo v době jejího vzniku třeba podle tehdy platné právní úpravy hledět jako na smlouvu o koupi, použil ustanovení §6 odst. 1 písm. g/ zákona č. 87/1991 Sb.
K ustanovení §6 odst. 1 písm. g/ zákona č. 87/1991 Sb. pak bylo v rozhodnutí uveřejněném pod č. 36/1993 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek vyloženo: Tísní se rozumí objektivní hospodářský nebo sociální stav, někdy i psychický stav např. rozrušení, strach o blízkou osobu apod.), jenž takovým způsobem a s takovou závažností doléhá na osobu uzavírající smlouvu, že ji omezuje na svobodě rozhodování natolik, že učiní právní úkon, jenž by jinak neučinila. Zda jde o nápadně nevýhodné podmínky, je nutno posoudit vždy konkrétně podle okolností jednotlivého konkrétního případu; u úplatných smluv půjde především o posouzení toho, zde nebyla porušena ekvivalentnost smluvených vzájemných plnění. Jinou v tomto smyslu relevantní skutečností by mohly být pro kupní smlouvou dotčenou osobu nápadně nevýhodné smluvní podmínky či vedlejší ujednání, souvisící s předmětem plnění, které by ji ve svých důsledcích významně a zjevně znevýhodňovaly v porovnání s předsmluvním stavem.
Tyto výkladové závěry, z nichž vychází i dovolací soud v daném případě, měl na zřeteli rovněž odvolací soud, který se zabýval nejen ekvivalentností vzájemných plnění ze smlouvy z 1.12.1950, ale zevrubně vyložil, v čem spatřoval značně nevýhodné smluvní podmínky a vedlejší ujednání, souvisící s předmětem plnění, znevýhodňující převodce v porovnání s předsmluvním stavem. Výtky dovolatelky proti těmto závěrům odvolacího soudu nemají povahu výtek poukazujících na nesprávný výklad a nesprávnou aplikaci ustanovení §6 odst. 1 písm. g/ zákona č. 876/1991 Sb. na projednávanou právní věc koupě kupř. ve srovnání s uveřejněnou judikaturou soudů, ale ve své podstatě tyto výtky směřují proti hodnocení provedeného dokazování odvolacím soudem, pokládané ze strany dovolatelky za nesprávné. V rozhodnutí uveřejněném pod č. 8/1994 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek bylo již k výkladu ustanovení §241 odst. 3 písm. b/ občanského soudního řádu vyloženo, že dovolacím důvodem nemohou být ani vady a omyly při hodnocení důkazů provedeném soudem podle ustanovení §132 občanského soudního řádu. Na posuzování a hodnocení smluvních podmínek a vedlejších ujednání odvolacím soudem v souladu se závěry již citovaného rozhodnutí uveřejněného pod č. 36/1993 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nemohla mít zásadní vliv okolnost, že při smlouvě z 1.12.1950 volil orgán, jednající za stát, tehdy obvyklý postup co do způsobu výplaty peněz podle smlouvy, jak byl tehdy usměrňován interními směrnicemi pro tyto orgány a organizace jednající při koupi a směně majetku za stát.
Nemohl tedy dovolací soud dospět přesvědčivě k závěru, že je rozhodnutí odvolacího soudu nesprávné, jak se toho dovolávající se Č. p. domáhala. Přikročil proto dovolací soud k zamítnutí jejího dovolání podle ustanovení §243b odst. 1 a 5 občanského soudního řádu.
Dovolatelka nebyla v řízení o dovolání úspěšná a žalobci v dovolacím řízení náklady nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 14. listopadu 2000
JUDr. Milan P o k o r n ý , CSc., v.r.
předseda senátu
Za správnost vyhotovení: Marcela Jelínková