ECLI:CZ:NS:2000:28.CDO.1146.99.1
sp. zn. 28 Cdo 1146/99
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.Julie Muránské a soudců JUDr.Josefa Rakovského a JUDr.Milana Pokorného, CSc., o dovolání Ing. J. B., zastoupené advokátem, proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem z 9. září 1997, sp. zn. 9 Co 673/96, vydanému v právní věci vedené u Okresního soudu v Děčíně pod sp.zn. 16 C 567/94 (žalobkyně Ing. J. B. proti žalovaným 1/ A. S., zastoupené advokátem, 2/ Městu V., zastoupeného JUDr. B. M., o určení, že dohoda o vydání nemovitosti, uzavřená mezi žalovanými, je neplatná ), takto:
I. Zrušují se rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem z 9.9.1997, sp.zn. 9 Co 673/96, i rozsudek Okresního soudu v Děčíně ze 14.3.1996, č.j. 16 C 567/94-23.
II. Věc se vrací Okresnímu soudu v Děčíně k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Žalobkyně se domáhala žalobou podanou u soudu 10.3.1994, určení, že je neplatná dohoda o vydání věci uzavřená 5.12.1991 Městem V. a žalovanou A. S. ohledně domu čp.1866 spolu se stavební parcelou původního parc.č.1898, nyní parc.č. 127 (o výměře 214 m2) a další pozemkem parc.č.128 ( o výměře 217 m2)- loukou, ve V., ulici L. ev.č. 14, zapsaným v katastrálním území V. na listu vlastnictví 3013. Důvody absolutní neplatnosti této dohody žalobkyně spatřovala v tom, že žalovaná A.S. není oprávněnou osobou ve smyslu ustanovení zákona č.87/1991 Sb.( je pouze velmi vzdálenou příbuznou původních majitelů nemovitostí, které byly předmětem dohody o vydání ( je dcerou bratra druhé manželky dědečka žalobkyně). Žalobkyně je přímým potomkem bývalých majitelů( je jejich vnučkou. Dohoda z 5.12.1991 byla uzavřena mezi Městským úřadem V. a A.S., přičemž městský úřad neměl z hlediska zákona o obcí k tomu hmotně-právních oprávnění, protože vlastníkem tu byla obec. Žalovaná A. S. má snahu nemovitosti prodat, má proto žalobkyně naléhavý právní zájem na vyslovení neplatnosti uzavřené dohody.
Žalovaná A.S. navrhla zamítnutí žaloby. Namítala nedostatek naléhavého právního zájmu žalobkyně na podání žaloby o určení neplatnosti dohody, protože k tomu nestačí jen posouzení, zda jsou osobami oprávněnými k podání žaloby žalobkyně nebo žalovaná, ale je třeba se zabývat i tím, zda žalobkyně uplatnila svůj nárok včas. Poukázala na spor vedený u Okresního soudu v Děčíně pod sp.zn. 17 C 715/92, z něhož je patrno, že žalobkyně uplatnila u žalovaného nárok na vydání domu čp.1271 ve V. dne 24.4.1991( tato výzva se však netýkala vydání nemovitosti, jejíž vydání se nyní domáhá žalobkyně touto žalobou. Žalobkyně měla vyzvat žalované Město V. k vydání nemovitosti ve lhůtě do 6 měsíců, tedy do 1.října 1991( vyzvala ho však až dne 24.4.1991 k vydání domu čp.1272, tedy její výzva se netýkala domu čp.1866( proto na její výzvu město nereagovalo. Nesprávnost výzvy odstranila až 1.4.1992, tedy po uplynutí zákonné lhůty, takže jí zaniklo právo na vydání nemovitosti.
Žalované Město V. se odvolávalo na kopii dohody o vydání nemovitosti uzavřené mezi ni a žalovanou A. S. dne 5.12.1991 a na písemnosti předložené ve spise Okresního soudu v Děčíně pod sp.zn. 17 C 715/93, z nichž vyplynulo, že byla jedinou oprávněnou osobou k vydání nemovitosti.
Okresní soud v Děčíně rozsudkem ze dne 14.3.1996, č.j. 16 C 567/94-23, žalobu zamítl, uložil žalobkyni povinnost zaplatit žalované A. S. náklady řízení ve výši 690,-Kč a žalovanému městu náklady řízení nepřiznal.
V odůvodnění svého rozsudku soud prvního stupně uvedl, že nebylo možné žalobě žalobkyně vyhovět. Neprokázala, že svůj nárok uplatnila vůči odpovědnému orgánu ve lhůtě zákonem stanovené. U soudu podala žalobu o určení neplatnosti dohody o vydání věci dne 10.3.1994, a to proti žalovaným A. S. a Městu V., ačkoliv kupní smlouvou žalovaná A. S. převedla nemovitosti na svého syna P. S. ( 28.12.1993), takže již nebyla vlastnicí nemovitosti. Žalobkyně neuplatnila výzvu k vydání nemovitosti včas, tedy do 1.10.1991, a žaloba žalobkyně obsahovala také nesprávnost v číslech popisných domů, na něž si činila nárok žalobkyně (žádala o vydání domu č.p.1272 a nikoliv domu č.1866). Nebylo také prokázáno, že by měla žalobkyně naléhavý právní zájem na určení zda tu právní vztah či právo je či není.
K odvolání žalobkyně Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 9.září 1997, sp.zn. 9 Co 673/96, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Uložil povinnost žalobkyni zaplatit žalované A. S. náhradu nákladů odvolacího řízení v částce 2.150,- Kč( nepřiznal právo na náhradu nákladů odvolacího řízení mezi žalobkyní a Městem V. a připustil dovolání proti svému rozsudku.
Odvolací soud neshledal odvolání důvodným. Zjistil, že žalobkyně je vnučkou bývalých vlastníků domu čp.1866 a pozemků parc.č. 1898 a 12/10 v katastrálním území V. Z kopie dopisu ze dne 24.4.1991 zaslaného Obecnímu úřadu ve V., Bytovému podniku města V. a dalším orgánům žalovaného Města V. ( tento je založen ve spise sp.zn. 17 C 715/94 Okresního soudu v Děčíně). Odvolací soud pokládá za zjištěno, že žalobkyně prostřednictvím svého tehdejšího zástupce JUDr. Ing. J. M. vyzvala mimo jiné i Obecní úřad V. k vydání domu čp.1272 ve V. Když její výzvě nebylo vyhověno, podala 27.3.1992 u Okresního soudu v Děčíně žalobu ohledně domu čp.1272 s přiléhajícími pozemky a příslušenstvím v katastrálním území V. Svým dalším podáním, které došlo soudu 16.7.1992 změnila žalobu tak, že předmětem vydání má být dům čp.1866 a další nemovitosti zapsané ve vložce č. 2600 pozemkové knihy pro katastrální území V. Rozsudkem Okresního soudu v Děčíně z 14.12.1993, č.j. 17 C 715/92-39, který nabyl právní moci 5.8.1994, byla její žaloba zamítnuta s poukazem na to, že její výzva ze dne 24.4.1991 se týkala jiného nemovitého majetku než domu čp.1866 a pozemků parc.č. 127 a 128. Jiného majetku se týkala i původní žaloba podaná ve lhůtě stanovené v §5 odst.4, zákona 87/1991 Sb.( ke změně žaloby, došlo teprve po uplynutí zákonné lhůty. V tomto řízení žalobkyně tvrdila, že zaslala žalovanému Městu V. a Bytovému podniku města V. ještě další výzvu, sama bez zástupce. Předložila kopii dopisu datovaného dnem 24.4.1991,označeného jako "žádost o vydání domu čp.1866 ve V.", v němž sděluje, že z opatrnosti "doplňuje výzvu dr.M. a že žádá o vydání také této nemovitosti". Odeslání tohoto dopisu však nijak neprokázala, a žalované Město V. popřelo, že by mu zmíněný dopis byl doručen a předložil fotokopii příslušného listu knihy došlé pošty, z níž bylo zjištěno, že ve dnech 25.4.1991 až 29.4.1991, mu žádná zásilka odeslaná žalobkyni nedošla. Dále odvolací soud posuzoval, zda žalobkyni nevznikl nárok na vydání domu čp.1866 a pozemků v katastrálním území V. podle novelizovaného ustanovení §3 odst.2 zákona č. 87/1991 Sb.( ve znění zákona č.116/1994 Sb.), jímž byl okruh oprávněných rozšířen o osoby, které v den přechodu věci na stát podle §6 zákona měly na ni nárok podle dekretu prezidenta republiky č.5/1945 Sb., nebo podle zákona č.128/1946 Sb., pokud k převodu nebo přechodu vlastnického práva prohlášeným těmito předpisy za neplatné došlo z důvodu rasové perzekuce a tento nárok nebyl po 25.2.1948 uspokojen z důvodů uvedených v §2 odst.1 písm.c/ zákona č.87/1991 Sb., a to ve spojení s ustanovením §3 odst.4 písm.c/ zákona v novelizovaném znění. Žalobkyně prokázala, že dopisem ze dne 27.12.1994, došlým Městskému úřadu ve V. dne 29.12.1994, uplatnila nárok na vydání domu čp.1866 a pozemků parc.č.127 a č.128 s poukazem na skutečnosti zmiňované v citovaném novelizovaném ustanovení. Odvolací soud pokládal za věrohodné tvrzení žalobkyně, že kupní smlouvou ze dne 13.6.1940 byly tyto nemovitosti prodány H. K.( smlouvu uzavřeli její prarodiče J. a M. S. pod tlakem rasové perzekuce, a proto šlo o právní úkon neplatný podle dekretu prezidenta republiky č.5/1945 Sb. a §1 zákona č. 128/1946 Sb. Předpokladem vzniku nároku na vrácení takto převedeného majetku bylo však podle ustanovení §9 zákona č.128/1946 Sb. podání žádosti o vrácení majetku u příslušného správního orgánu( v případě nevyhovění žádosti nebo v případě rozhodnutí o ní do tří měsíců od uplatnění nároku u soudu. Toto uplatnění je předpokladem pro vznik nároku podle ustanovení §3 odst.2 zákona č.87/1991 Sb. fyzicky osoby, (v případě jejího úmrtí osob uvedených v ustanovení §3 odst.4 téhož zákona ) a dále také neuspokojení nároků uplatněných podle dekretu prezidenta republiky č.5/1945 a zákona č.128/1946 Sb. po 25.2.1948 z důvodů uvedených v §2 odst.1 písm.c/ zákona č. 87/1991 Sb. Žalobkyně však neprokázala uplatnění nároku na vrácení nemovitostí jejími prarodiči, ani to netvrdila. Jenom uvedla, že žádné doklady toho se týkající nenalezla. Dále odvolací soud poukázal na to, že v případě dřívějšího vydání věci jiné fyzické osobě, jež uplatnila nárok na její vydání ( §5 odst.1 zákona č.87/1991 Sb.), nebo jejího nabytí po 1.říjnu 1991 do vlastnictví jinou osobou než státem, se nelze úspěšně domáhat jejího vydání na osobě povinné. Ze spisu Okresního soudu v Děčíně, sp.zn. 16 C 1481/83 pak odvolací soud zjistil, že u nároku žalobkyně, aby žalované A.S. bylo uloženo vydat jí nemovitosti podle ustanovení §5 odst.5 zákona č.87/1991 Sb. není předpokladem úspěšnosti, nároku rozhodnutí soudu, že dohoda o vydání nemovitosti žalované A.S. je neplatná, a není to předpokladem případného uplatnění nároku na finanční náhradu podle ustanovení §13 odst.1 zákona č. 87/1991 Sb. Ze všech těchto důvodů dospěl odvolací soud pak k závěru, že není dán naléhavý právní zájem žalobkyni na požadovaném určení, a proto návrh na vyslovení neplatnosti dohody o vydání nemovitosti uzavřené mezi účastníky, není důvodný.
Existenci naléhavého právního zájmu žalobkyni na požadovaném určení považoval však odvolací soud za rozhodnutí po právní stránce zásadního významu, proto připustil dovolání proti svému rozhodnutí.
Rozsudek odvolacího soudu byl doručen advokátu, který žalobkyni v řízení zastupoval, dne 9.2.1999 a dovolání ze strany žalobkyni došlo Okresnímu soudu v Děčíně 4.12.1998, tedy ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst.1 o.s.ř.
Dovolatelka ve svém dovolání navrhovala, aby rozsudek odvolacího soudu i rozsudek soudu prvního stupně byly zrušeny a aby věc byla vrácena k dalšímu řízení.
Dovolatelka poukázala na přípustnost dovolání, protože odvolací soud v rozsudku konstatoval, že jde po právní stránce o rozhodnutí zásadního významu, a to ve vztahu k posuzování naléhavého právního zájmu v tomto případě. Setrvala na svém tvrzení, že smlouva o vydání nemovitosti, která byla uzavřena v roce 1991 je neplatná, protože se na ni vztahuje ustanovení §39 občanského zákoníka o absolutní neplatnosti smlouvy. Za neplatný se považuje právní úkon, který svým obsahem, nebo účelem odporuje zákonu nebo jej obchází anebo se příčí dobrým mravům. Jestliže se na daný případ aplikuje zákon č. 87/1991 Sb., pak uzavřená smlouva účastníků je v rozporu s tímto zákonem a současně i s občanským zákoníkem. Žalovaná A. S. jednoznačně tvrdila, že je dcerou bratra druhé manželky jejího dědečka. Není proto oprávněná osoba, protože i přes příbuzenský vztah, který zákonem vůbec není zohledněn, nemohla být v rámci původního řízení pokládána za osobu oprávněnou, neboť u dědice ze závěti, je vyžadováno, že musí jít o osobu, který je dědicem po původní oprávněné osobě. Také ani právní předchůdce druhého žalovaného nevystupoval jako původní účastník, tím byl Čs. stát - Bytový podnik ve V., který měl právní subjektivitu( proto měl vystupovat jako povinná osoba ze smlouvy( dovolatelka byla toho názoru, že smlouva z 5.12.1991 nebyla uzavřena v souladu se zákonem a také ani nebyla státním notářstvím registrována. Byla proto toho názoru, že náprava těchto pochybení je v současné době jedině možná cestou soudního řízení na základě určovacího výroku soudu. Dále poukázala na to, že otázkou neplatnosti právních úkonů tohoto druhu se zabývá i Ústavní soud ČR v nálezu ze dne 22.2.1995, sp.zn.II. ÚS 24/94, kde vyslovil, že existuje možnost napadnout smlouvy, týkající se převodu nemovitosti, které byly uzavřeny a to i před dnem účinnosti zákona č.87/1991 Sb., jestliže se ukáže, že šlo o obcházení zákona. Dále poukázala i na nález Ústavního soudu ČR, sp.zn. II. ÚS 43/94, v němž bylo uvedeno, že je třeba dosáhnout ochrany dalších oprávněných osob, když pouze se dvěma z pěti byla uzavřena příslušná smlouva( také nic nebráni tomu, aby zbývající oprávněné osoby se domáhaly soudní ochrany podle obecné úpravy obsažené v občanském zákoníku s tím důsledkem, že dohoda o vydání nemovitosti má být shledána podle §39 o.z. za absolutně neplatnou. Namítala, že v daném případě do dnešního dne nebylo vůbec zjištěno a prokázáno, jak nemovitost přešla do majetku města, protože chybí o tom příslušný doklad.
Vyjádření k dovolání nebylo podáno.
Při posuzování tohoto dovolání vycházel dovolací soud z ustanovení článku II. odst.1 zákona č. 238/1995 Sb., podle něhož ustanovení tohoto zákona, jímž byl změněn a doplněn občanský soudní řád ( zákon č.99/1963 Sb.), platí i na řízení, která byla zahájena před účinností zákona č. 238/1995 Sb. (tj. před 1.1.1996( srov. článek V.zákona č. 238/1995 Sb.).
Dovolání tu bylo přípustné podle ustanovení §239 odst.1 o.s.ř., protože odvolací soud ve výroku svého rozsudku vyslovil, že dovolání je přípustné, protože jde o rozhodnutí po právní stránce zásadního významu.
Jestliže odvolací soud připustil dovolání jen v souvislosti s právním posouzením (výkladem) určitého pojmu, vymezil tím zásadně dovolací důvod a dovolacímu soudu nepřísluší přezkoumávat rozsudek odvolacího soudu např. z hlediska závěrů odvolacího soudu o skutkových zjištěních ( viz rozhodnutí uveřejněná pod č.34/1994 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.).
V daném případě odvolací soud vyslovil výrokem svého rozsudku, že připouští dovolání k otázce posouzení existence naléhavého právního zájmu žalobkyně na požadovaném určení, že dohoda o vydání nemovitosti uzavřená mezi účastníky je neplatná. Otázku naléhavého právního zájmu spatřoval ve vztahu k určení, zda dohoda o vydání nemovitosti, uzavřená mezi účastníky, je neplatná.
Ve smyslu ustanovení §242 odst.1 a §239 odst.1 občanského soudního řádu přezkoumával dovolací soud rozsudek odvolacího soudu v rozsahu vymezeném výrokem rozsudku odvolacího soudu o přípustnosti dovolání.
Dovolatelka ve svém dovolání, připuštěném odvolacím soudem podle ustanovení §239 odst. 1 o.s.ř., uplatňovala ( podle obsahu svého dovolání), že rozsudek odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Nesprávné právní posouzení věci ve smyslu ustanovení §241 odst. 3 písm.d) o.s.ř., může spočívat buď v tom, že soud použije na projednávanou právní věc nesprávný právní předpis anebo že si použitý právní předpis nesprávně vyloží ( srov. k tomu z rozhodnutí uveřejněného pod č.3/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek text na str.13 /45/).
V daném případě posuzoval odvolací soud projednávanou právní věci podle ustanovení §80 písm.c) o.s.ř. a podle ustanovení §39 občanského zákoníku i podle ustanovení §3 odst.2 zákona č.87/1991 Sb. Tato ustanovení se projednávané právní věci týkala. V řízení o dovolání bylo ještě třeba se zabývat tím, zda si odvolací soud tato ustanovení také správně vyložil.
V rozhodnutí uveřejněném pod č.17/1972 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem, bylo vyloženo, že naléhavý právní zájem na určení je dán zejména tomu, kdyby bez tohoto určení bylo ohroženo právo žalobce, anebo kde by bez tohoto určení se jeho právní postavení stalo nejistým.
Odvolací soud ve svém rozsudku z 9.9.1997, sp.zn. 9 Co 673/96, správně poukazoval (na str. 3 tohoto rozsudku v odstavci třetím), že situace nejistého právního postavení by tu u žalobkyně byla tehdy, kdyby žalobkyni svědčilo právo na vydání nemovitosti podle zákona č. 87/1991 Sb., a kdyby bez předchozího určení, že je dohoda o vydání nemovitosti uzavřena dne 5.12.1991 mezi oběma žalovanými neplatná, nebylo možné její restituční nárok uplatnit. Odvolací soud však měl za to, že taková situace na straně žalobkyně není dána, protože může postupovat případně podle ustanovení §5 odst.5 zákona č.87/1991 Sb. a svůj nárok podle citovaného zákona uplatnit vůči osobě, jíž byla věc vydána. Při této úvaze však nebral odvolací soud dostatečně v úvahu, že v takovém sporu by bylo nutno řešit závažnou otázku platnosti dohody z 5.12.1991 jako otázku předběžnou a bez účasti žalovaného města v tomto řízení( při tom ohledně nároku žalobkyně podle zákona č.87/1991 Sb. nešlo jen o opomenutí nepochybného nároku jedné z oprávněných osob, ale šlo o závažnou otázku doložení tohoto nároku podle ustanovení §3 odst. 2 zákona č.87/1991 Sb. ( ve znění zákona č.116/1994 Sb.).
Dovolací soud proto vzhledem k těmto uvedeným okolnostem dospěl v otázce "posouzení existence naléhavého právního zájmu žalobkyně na požadovaném určení" ( pro kterou odvolací soud připustil proti svému rozsudku dovolání) k odlišnému názoru než odvolací soud a má za to, že tu na straně žalobkyně byl dán naléhavý právní zájem na tom, aby bylo určeno, zda dohoda uzavřená mezi žalovanými dne 5.12.1991 byla uzavřena svým obsahem a účelem v souladu či v rozporu se zákonem.
V této souvislosti musel se dovolací soud zabývat posouzením a výkladem ustanovení §3 odst.2 zákona č.87/1991 Sb. ( ve znění zákona č.116/1994 Sb.), jak jsou obsaženy v rozsudku odvolacího soudu v daném případě. Ve svém rozsudku z 9.9.1997, sp.zn. 9 Co 673/96, odvolací soud uvedl ( na str.7 v odstavci prvním), že předpokladem vzniku nároku podle ustanovení §3 odst.2 zákona č.87/1991 Sb. ( ve znění zákona č.116/1994 Sb.) uplatnění nároku podle dekretu č.5/1945 Sb. a č.128/1946 Sb.) u příslušného orgánu podle těchto poválečných předpisů. Odvolací soud tu uváděl jmenovitě, že žalobkyně v projednávané věci neprokázala, zda její rodiče nárok na vrácení majetku dekretem č.5/1945 Sb. nebo zákonem č.128/1946 Sb. předpokládaným způsobem uplatnila. Názor odvolacího soudu o právním významu a právních důsledcích uplatnění nároků podle dekretu č.5/1945 Sb. nebo zákona č.128/1946 Sb. dovolací soud nesdílí a poukazuje na to, že v ustanovení §3 odst.2 zákona č.87/1991 Sb. ( ve znění zákona č.116/1994 Sb.) není uvedena okolnost, zda nárok byl nebo nebyl uplatněn podle dekretu č. 5/1945 Sb. nebo podle zákona č.128/1946 Sb.( toto ustanovení výslovně uvádí jako zákonný předpoklad, že oprávněná osoba "měla na věc nárok podle dekretu prezidenta republiky č.5/1945 Sb. nebo podle zákona č.128/1946 Sb.".
Protože tedy dovolací soud dospěl k odlišnému závěru než odvolací soud jak v otázce naléhavého právního zájmu na straně žalobkyně na jí požadovaném určení ( §80 písm.c) občanského soudního řádu), tak i v otázce výkladu ustanovení §3 odst.2 zákona č.87/1991 Sb. ( ve znění zákona č.116/1994 Sb.), nemohl přisvědčit tomu, že je rozhodnutí odvolacího soudu správné, jak to má na zřeteli ustanovení §243b odst.1 o.s.ř. Za těchto okolností shledal tedy dovolací soud, že je tu dán dovolací důvod podle ustanovení §241 odst.3 písm.d) o.s.ř.
Nezbylo tedy dovolacímu soudu než zrušit rozsudek odvolacího soudu podle ustanovení §243b odst.1 a 5 o.s.ř.
Protože důvody, pro které byl zrušen rozsudek odvolacího soudu platí i na rozsudek soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud podle ustanovení §243b odst.2 o.s.ř. i tento rozsudek a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. V tomto dalším řízení, v němž je soud prvního stupně vázán právním názorem dovolacího soudu ( §243d odst.1, věta druhá o.s.ř.), bude nutno v součinnosti s účastníky řízení zabývat se určovacím žalobním návrhem žalobkyně z hlediska jeho důvodnosti a zabývat se také objasněním a doložením toho, zda žalobkyni svědčí nárok podle ustanovení §3 odst.2 a §3 odst.4 zákona č.87/1991 Sb. ( ve znění zákona č.116/1994 Sb.), zda její rodiče měli nárok na nemovitosti podle dekretu č.5/1945 Sb. nebo zákona č. 128/1946 Sb., a zda tato okolnost má právní důsledky na platnost dohody o vydání věci, jež byla mezi žalovanými uzavřena dne 5.12.1991.
V dalším řízení rozhodne soud prvního stupně i o dosavadních nákladech řízení včetně řízení odvolacího a dovolacího ( §243d odst.1, věta třetí, o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 19. prosince 2000
JUDr. Júlia M u r á n s k á , v.r.
předsedkyně senátu
Za správnost vyhotovení: Marcela Jelínková