ECLI:CZ:NS:2000:28.CDO.1173.99.1
sp. zn. 28 Cdo 1173/99
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Milana Pokorného, CSc., a soudců JUDr. Julie Muránské a JUDr. Josefa Rakovského o dovolání M. B., zastoupené advokátem, proti rozsudku Městského soudu v Praze z 10. 9. 1998, sp. zn. 15 Co 220/98, vydanému v právní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 18 C 151/92 /žalobkyně M. B. proti žalovaným: 1. S. T., 2. V. T., a 3. V. R., zastoupeným advokátkou, o vydání věcí/, takto:
I. Zrušují se rozsudek Městského soudu v Praze z 10. 9. 1998, sp. zn. 15 Co 220/98, i rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 z 24. 10. 1997, čj. 18 C 151/92-85.
II. Věc se vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 4 k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Žalobkyně se domáhala žalobou, podanou u soudu 31. 3. 1992 /v průběhu řízení upravovanou/, aby žalovaným bylo uloženo uzavřít s ní dohodu o vydání domu čp. 753 v P. s pozemky parc. č. 727 a 728. Žalobkyně uváděla, že je jedinou dědičkou po původní majitelce M. S., která dne 27. 2. 1961 v tísni darovala tyto nemovitosti státu. O. p. b. h. v P. byly pak tyto nemovitosti převedeny z 23. 1. 1969 /registrovanou bývalým Státním notářstvím pro Prahu 4 pod sp. zn. R I 27/69/ na žalované S. T. a V. T., kteří pak v roce 1970 převedli spoluvlastnický díl (jednu čtvrtinu) na těchto nemovitostech na svou dceru V. R. Podle názoru žalobkyně došlo k převodu smlouvou z 23. 1. 1969 na základě protiprávního zvýhodnění žalovaných S. T. a V. T. a také v rozporu s ustanoveními vyhlášky č. 104/1966 Sb., o správě národního majetku. Žalovaní byli žalobkyní vyzváni k vydání nemovitostí, ale bezvýsledně.
Žalovaní navrhli zamítnutí žaloby s tím, že podle jejich názoru není žalobkyně oprávněnou osobou ve smyslu ustanovení §3 zákona č. 87/1991 Sb. a žalovaní nenabyli nemovitosti ani v rozporu s tehdy platnými předpisy, ani na základě protiprávního zvýhodnění.
Soud prvního stupně vyslechl v řízení žalobkyni a žalované jako účastníky řízení, vyslechl svědka B. B. a konstatoval obsah listinných dokladů, předložených účastníky řízení. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 z 24. 10. 1997, čj. 18 C 151/92-85, byla žaloba žalobkyně zamítnuta. Žalobkyni bylo uloženo zaplatit žalovaným na náhradu nákladů řízení 10.925,- Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku.
V odůvodnění svého rozsudku soud prvního stupně uvedl, že neshledal žalobu žalobkyně důvodnou. Žalobkyně je oprávněnou osobou ve smyslu ustanovení §3 odst. 4 zákona č. 87/1991 Sb., protože je závětní dědičkou předchozí původní vlastnice nemovitostí M. S.; podle názoru soudu prvního stupně žalobkyně také řádně a včas podala výzvu o vydání nemovitostí, a to vůči žalovaným S. T. a V. T.; po zjištění, že spoluvlastnictví domu čp. 753 v P. je i žalovaná V. R. byla k vydání nemovitostí vyzvána i ona. Nebylo však možné, podle názoru soudu prvního stupně, dospět k závěru, že žalovaní jsou povinnými osobami ve smyslu ustanovení §4 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb. Ve svém závěru vycházel soud prvního stupně z ustanovení dříve platné vyhlášky č. 104/1966 Sb., o správě národního majetku, a z obsahu směrnic Ministerstva financí z 2. 4. 1964, uveřejněných ve Věstníku Ministerstva financí 5/1964, o prodeji rodinných domků z národního majetku občanům. Podle těchto předpisů bylo možné, aby byly na občany převedeny i jiné obytné domy než rodinné domky, které mohou plnit účel rodinných domků a nepodstatně převyšovaly znaky určující tehdy charakter rodinných domků. Tak tomu bylo i v daném případě. Soud prvního stupně neshledal také v daném případě žádné protiprávní zvýhodnění, když žalovaní S. T. a V. T. byli jedinými zájemci o koupi domu čp. 753 v P. Soud prvního stupně byl dále toho názoru, že v tomto případě nebylo nijakým způsobem doloženo, že by k darování nemovitostí státu dárkyní M. S. dne 27. 2. 1961 došlo ve stavu tísně. Z uvedených důvodů soud prvního stupně žalobu žalobkyně zamítl a o nákladech řízení rozhodl podle ustanovení §142 odst. 1, věta první, občanského soudního řádu, jakož i podle ustanovení vyhlášek č. 270/1990 a č. 177/1966 Sb.
O dovolání žalobkyně /proti rozhodnutí ve věci samé/ i žalovaných /proti rozhodnutí o nákladech řízení/ rozhodl Městský soud v Praze rozsudkem z 10. 9. 1998, sp. zn. 15 Co 220/98. Rozsudek soudu prvního stupně byl ve výroku o zamítnutí žaloby potvrzen a ve výroku o nákladech řízení byl změněn tak, že žalovaným nebylo přiznáno právo na náhradu nákladů řízení. Bylo také rozhodnuto, že se žalovaným nepřiznává právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Výrokem svého rozsudku odvolací soud rozhodl, že zamítá návrh žalobkyně na připuštění dovolání proti tomuto rozsudku.
V odůvodnění svého rozsudku odvolací soud uváděl, že rozsudek soudu prvního stupně byl vydán na podkladě všech dostupných zjištění, takže odvolací soud neshledal důvody pro vyhovění návrhu odvolávající se žalobkyně na doplnění dokazování ohledně nabídkového řízení, týkajícího se prodeje domu čp. 753 v P., když už v průběhu řízení byla vyžádána písemná dokumentace od O. ú. v P. a O. b. p. v P., týkající se uvedené otázky. Podle názoru odvolacího soudu byl dům čp. 753 v P. domem rodinným.
Odvolací soud byl shodně se soudem prvního stupně toho názoru, že žalobkyně je oprávněnou osobou podle zákona č. 87/1991 Sb. a že řádně a včas uplatnila výzvu k vydání v žalobě uvedených nemovitostí. Na rozdíl od soudu prvního stupně byl odvolací soud toho názoru, že k darování nemovitostí uvedených v žalobě žalobkyně došlo ze strany M. S. 27. 2. 1961 ve stavu tísně, když byla zbavena všeho majetku, byla odkázána pouze na měsíční minimální částky z úhrady za vyvlastnění svých nemovitostí a neměla finanční prostředky na údržbu domu.
Zamítnutí návrhu žalobkyně na vyslovení přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu odůvodnil odvolací soud tím, že žalobkyně vůbec neformulovala, v čem spatřovala po právní stránce zásadní význam rozhodnutí v této právní věci a poukazovala jen obecně na skutkovou stránku a právní posouzení v této právní věci.
Rozsudek odvolacího soudu byl doručen advokátce, která žalobkyni v řízení zastupovala, dne 8. 10. 1998 a dovolání ze strany žalobkyně bylo podáno na poště k doručení Obvodnímu soudu pro Prahu 4 v pondělí dne 9. 11. 1998, tedy ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 občanského soudního řádu /s přihlédnutím k ustanovení §57 odst. 2 téhož právního předpisu /.
Dovolatelka navrhovala, aby rozsudek odvolacího soudu byl zrušen a aby věc byla vrácena k dalšímu řízení. Co do přípustnosti dovolání poukazovala na ustanovení §239 odst. 2 občanského soudního řádu, protože pokládala rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce za rozhodnutí zásadního významu pro aplikaci a výklad dříve platné vyhlášky č. 104/1966 Sb., o správě národního majetku. Co do dovolacího důvodu poukazovala dovolatelka na to, že po právní stránce byla projednávána právní věc chybně a nedostatečně posouzena.
Dovolatelka poukazovala především na to, že v daném případě došlo při uzavření kupní smlouvy mezi Obvodním podnikem bytového hospodářství v Praze 4 a kupujícími S. T. a V. T. z 23. 1. 1969 k rozporu s ustanoveními §6, §7, §8 a §15 odst. 6 tehdy platné vyhlášky č. 104/1966 Sb., o správě národního majetku. Nešlo tu o přebytečný a neupotřebitelný národní majetek a nešlo také o převod rodinného domku. Nesprávně bylo použito v daném případě směrnic Ministerstva financí, uveřejněných ve Věstníku Ministerstva financí č. 5/1964, která nemohla být vydána na základě zmocnění obsaženého ve vyhlášce č. 104/1966 Sb., vydané o dva roky později. Nebyly objasněny důsledky rozhodnutí odboru výstavby bývalého Obvodního národního výboru v P. z 31. 1. 1969 o souhlasu k převodu nemovitostí, uvedených v žalobě žalobkyně, které bylo v tomto občanském řízení předloženo soudu ve dvou odlišných zněních /jednak s opravami a jednak bez oprav/; stejně tak nebyly posouzeny důsledky rekolaudace domu čp. 753 v P., k níž došlo teprve po uzavření kupní smlouvy se žalovanými z 23. 1. 1969.
Při posuzování tohoto dovolání vycházel dovolací soud z ustanovení článku II. odst. 1 zákona č. 238/1995 Sb., podle něhož ustanovení tohoto zákona, jímž byl změněn a doplněn občanský soudní řád /zákon č. 99/1963 Sb./, platí i na řízení, která byla zahájena před účinností zákona č. 238/1995 Sb. /tj. před 1. 1. 1996; srov. článek V. zákona č. 238/1995 Sb./.
V daném případě odvolací soud nevyhověl výrokem svého rozsudku návrhu žalobkyně M. B. na vyslovení přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu, který byl učiněn nejpozději před vyhlášením potvrzujícího rozsudku odvolacího soudu; v takovém případě je dovolání přípustné podle ustanovení §239 odst. 2 občanského soudního řádu, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam.
Ústavní soud ČR uvedl ve svém usnesení z 23. 9. 1995, III. ÚS 181/95, uveřejněném pod č. 19 /usnesení/ ve svazku č. 4 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, že za rozhodnutí po právní stránce zásadního významu je nutno považovat zejména ta rozhodnutí, která se odchylují od ustálené judikatury nebo přinášejí judikaturu novou, a to s možným dopadem na rozhodování soudů v obdobných případech.
Podle ustanovení §135 odst. 2 občanského soudního řádu si může soud posoudit sám otázky, které nejsou uvedeny v ustanovení §135 odst. 1 občanského soudního řádu /tj. rozhodnutí o tom, že byl spáchán trestný čin, přestupek nebo jiný správní delikt podle zvláštních předpisů, jakož i rozhodnutí o osobním stavu/; bylo-li však o takové otázce vydáno příslušné rozhodnutí stavebního úřadu o rekolaudaci.
Ve Sborníku IV. Nejvyššího soudu /SEVT, Praha 1986, str. 427/ bylo připomenuto, že nejen rozhodnutí, ale i stanovisko stavebního úřadu hodnotí soud při hodnocení výsledků dokazování.
V rozhodnutí uveřejněném pod č. 64/1966 Sbírky rozhodnutí a sdělení soudu, vydávaném dříve Nejvyšším soudem, bylo uvedeno, že chce-li se odvolací soud odchýlit od skutkového zjištění, které učinil soud prvního stupně na základě bezprostředně před ním provedeného dokazování, je nutno, aby svědecké důkazy sám zopakoval a zjednal si tak rovnocenný podklad pro jejich případné odlišné hodnocení.
V daném případě soud prvního stupně uvedl ve svém rozsudku z 24. 10. 1997, čj. 18 C 151/92-85/ a to na str. 6 rozsudku v odstavci druhém/, že v tomto případě šlo o obytný dům /čp. 753 v P./, u něhož „nebylo množné uzavřít, že jde o podstatné překročení znaků určujících charakter rodinných domků\". Soud prvního stupně tedy nebyl jednoznačného názoru, že by tu šlo o rodinný domek, ale měl za to, že šlo o obytný dům, u něhož bylo možné výjimečně uvážit jeho prodej z národního majetku občanům za stanovených podmínek umožňujících takovou výjimku.
Odvolací soud naproti tomu se od uvedeného závěru soudu prvního stupně odchýlil a dospěl k právnímu závěru, že „v daném případě dům spadal do kategorie domů rodinných\". Odvolací soud se ve svém rozhodnutí výslovně nevyjádřil k námitce žalobkyně formované tak, že „v době převodu /23. 1. 1969/ dům nebyl rodinným domem ... a teprve rozhodnutím odboru výstavby bývalého Obvodního národního výboru v P. ze dne 17. 9. 1969 o rekolaudaci byl objektu přiznán charakter rodinného domu\". Odvolací soud k tomu neuvedl, zda a proč z tohoto rozhodnutí nevychází ve smyslu ustanovení §135 odst. 2 občanského soudního řádu.
V daném případě byla otázka, zda tu v době převodu nemovitostí /23. 1. 1969/ na žalované šlo nebo nešlo o rodinný domek /ve smyslu dříve platného ustanovení §127 občanského zákoníku/, významnou vzhledem k ustanovením dříve platné vyhlášky č. 104/1966 Sb., o správě národního majetku, týkajících se možného prodeje nemovitostí z národního majetku občanům. Jestliže tedy odvolací soud se chtěl v této otázce, nikoli nevýznamné pro rozhodnutí ve věci samé, odchýlit od závěru soudu prvního stupně, že tu šlo o obytný dům\", u něhož nebylo možné uzavřít, že jde u něho o podstatné překročení znaků určujících charakter rodinných domků\" s tím závěrem odvolacího soudu, že jde o „dům spadající do kategorie domů rodinných\", bylo nutné buď provedené důkazy k této otázce opakovat nebo provést doplnění dokazování. Pokud nebylo možné provedení jiných přesvědčivých důkazů, bylo na místě uvážit provedení důkazu posudkem znalce z oboru stavebnictví, k čemuž bylo zřejmě vhodnější zrušit rozhodnutí soudu prvního stupně a věc mu vrátit k dalšímu řízení /srov. §221 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu /.
Podle názoru dovolacího soudu se tedy odvolací soud svým rozhodnutím, jemuž předcházel jiný postup v řízení, než na který poukazovalo svými závěry již citované rozhodnutí uveřejněné pod č. 64/1966 Sbírky rozhodnutí a sdělení soudů, které pokládá dovolací soud /na rozdíl od odvolacího soudu/ za použitelné i v daném případě, odchýlil od ustálené judikatury /viz totéž rozhodnutí ze Sbírky rozhodnutí a sdělení soudů/. Proto dovolací soud dospěl k závěru, že tu bylo vydáno rozhodnutí, jež lze považovat za rozhodnutí po právní stránce zásadního významu /§239 odst. 2 občanského soudního řádu / a shledal proto dovolání dovolatelky přípustným.
Při posuzování rozhodnutí odvolacího soudu ve smyslu ustanovení §242 odst. 3 občanského soudního řádu shledal dovolací soud, že v důsledku uváděného postupu odvolacího soudu, s nímž se dovolací soud neztotožňuje, byl tu dán dovolací důvod podle ustanovení §241 odst. 3 písm. b) občanského soudního řádu.
Přikročil proto dovolací soud ke zrušení rozsudku odvolacího soudu podle ustanovení §243b odst. 1 a 5 občanského soudního řádu. Vzhledem ke shledaným nedostatkům i v řízení před soudem prvního stupně a vzhledem k možné potřebě provést ve věci i znalecké dokazování, což by bylo obtížnější k provedení v odvolacím řízení něž v řízení před soudem prvního stupně, zrušil odvolací soud /ve smyslu ustanovení §243b odst. 2 občanského soudního řádu/ i rozsudek soudu prvního stupně a věc mu vrátil k dalšímu řízení, v němž bude dále objasněna otázka charakteru převáděného domu, ale znovu zevrubněji i otázka, zda byla smlouva z 23. 1. 1969 uzavřena v plném souladu s ustanoveními vyhlášky č. 104/1966 Sb., která tehdy upravovala otázky správy národního majetku.
V tomto dalším řízení bude soud prvního stupně vázán právním názorem dovolacího soudu /§243d odst. 1, věta druhá, občanského soudního řádu/.
V dalším řízení rozhodne soud prvního stupně také o dosavadních nákladech řízení včetně řízení odvolacího a dovolacího §243d odst. 1, věta třetí, občanského soudního řádu.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 22. listopadu 2000
JUDr. Milan P o k o r n ý, CSc., v.r.
předseda senátu
Za správnost vyhotovení: Ivana Svobodová