ECLI:CZ:NS:2000:28.CDO.1200.99.1
sp. zn. 28 Cdo 1200/99
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Milana Pokorného, CSc., a soudců JUDr. Julie Muránské a JUDr. Josefa Rakovského o dovolání B. Z., zastoupeného advokátem, proti rozsudku Městského soudu v Praze z 25.1.1999, sp.zn. 20 Co 481/98, vydanému v právní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp.zn. 22 C 75/96 / žalobce B. Z. proti žalované České republice - Ministerstvu financí, 118 10 Praha 1, Letenská 15, o 479.747 Kč /, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání.
Odůvodnění:
Žalobce se domáhal žalobou, podanou u soudu 4.4.1996, aby bylo žalovanému Ministerstvu financí ČR uloženo zaplatit mu 479.747 Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku a nahradit mu náklady řízení. Uvedenou částku požadoval jako finanční náhradu za zbořený dům čp. 498 v P. - V. / co do dvou ideálních třetin /, který byl zbourán a na jeho místě byl postaven nový dům. V žalobě bylo uvedeno, že dům čp. 498 byl vyvlastněn rozhodnutím odboru výstavby bývalého Obvodního národního výboru v P. z 3.3.1969, čj. Výst. 2331/69, za částku 17.511 Kč, která však nebyla vyplacena. Podle názoru žalobce nebyla nemovitost vyvlastněna po právu, když manželka žalobce H. B. / která zemřela 24.5.1991 /, jíž tehdy patřily 2/3 uvedené nemovitosti, se zdržovala v zahraničí legálně a její pobyt byl znám. Podle znaleckého odhadu z 20.1.1992 měla finanční náhrada za zbouraný dům čp. 498 v P. - V. činit 719.620 Kč. Žalobce uplatnil nárok na náhradu za demolovanou nemovitost u Ministerstva financí ČR, ale bezvýsledně.
Ministerstvo financí ČR navrhlo zamítnutí žaloby, protože tu nejde o vyvlastnění podle ustanovení §6 odst. 1 písm. j/ zákona č. 87/1991 Sb. Uvádělo, že z domu čp. 498 v P. - V. byly v roce 1969 vyvlastněny dvě ideální třetiny, patřící tehdy H. B. K vyvlastnění došlo podle rozhodnutí odboru výstavby bývalého Obvodního národního výboru v P., čj. Výst. 2331 /69 - dr. B. z 3.3.1969, k uskutečnění výstavby rozvodny 110/22 k V P. s. v P. v bloku č. r. Náhrada za vyvlastnění 17.511 Kč byla / vzhledem k tomu, že uvedenému správnímu orgánu nebyl znám pobyt H. B. / složena do notářské úschovy bývalého Státního notářství pro Prahu 2. Přestože na uvedené nemovitosti vázly hypotekární pohledávky byla uvedená náhrada za vyvlastnění poukázána, se souhlasem veřejné opatrovnice H. B., co do částky 16.961, 80 Kč na účet Správy pro věci majetkové a devizové / na úhradu pohledávky banky v P. / a co do částky 549,20 Kč Městskému soudu v Praze.
Soud prvního stupně se vyžádal od Obvodního úřadu městské části P. spisy o vyvlastnění domu čp. 498 v katastrálním území V., vyslechl žalobce jako účastníka řízení, konstatoval obsah spisu Obvodního soudu pro Prahu 2 sp.zn. 8 E 467/68 a konstatoval také obsah listinných dokladů, předložených účastníky řízení. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 z 24.10.1966, čj. 22 C 75/96-18, byla žaloba žalobce zamítnuta a bylo rozhodnuto, že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení.
K odvolání žalobce byl uvedený rozsudek soudu prvního stupně zrušen usnesením Městského soudu v Praze z 19.5.1997, sp.zn. 20 Co 50/97, a věc byla vrácena k dalšímu řízení. Odvolací soud vytýkal soudu prvního stupně, že si neobjasnil otázku správného označení žalovaného v tomto občanském soudním řízení, který byl označen jako \" Ministerstvo financí ČR\" a uložil soudu prvního stupně, aby v dalším řízení postupoval s již řádně označeným žalovaným a znovu se zabýval uplatněným nárokem z hlediska předpokladů jeho vzniku podle zákona č. 87/1991 Sb. se zřetelem i ke všem námitkám, které žalobce uplatnil ve svém odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně.
V dalším průběhu řízení o žalobě žalobce proti České republice - Ministerstvu financí ČR vynesl Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudek ze 4.6.1998, čj. 22 C 75/96-34, jímž byla žaloba žalobce zamítnuta ; bylo rozhodnuto, že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení.
V odůvodnění tohoto svého rozsudku soud prvního stupně uváděl, že dvě ideální třetiny domu čp. 498 v P. - V. přešly na stát vyvlastněním za náhradu. Náhrada za vyvlastnění byla složena do notářské úschovy a byla rozdělena \" podle schválené dohody o rozvrhu uloženého depozita\". Bývalý Obvodní národní výbor v P., jemuž nebyl pobyt původní majitelky H. B. v roce 1969 znám, ustanovil jí opatrovnici M. M., veřejnou opatrovnici ONV v P.; rozhodnutí o vyvlastnění nabylo právní moci 21.3.1969. Podle názoru soudu prvního stupně nešlo tu tedy o případ vyvlastnění bez vyplacení náhrady ve smyslu ustanovení §6 odst. 1 písm. j/ zákona č. 87/1991 Sb. Měl proto soud prvního stupně za to, že nárok na finanční náhradu podle ustanovení §13 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb.tu není dán a žalobu žalobce zamítl.Výrok o nákladech řízení odpovídal tomu, že žalovanému v tomto řízení náklady nevznikly.
O odvolání žalobce proti tomuto rozsudku soudu prvního stupně rozhodl Městský soud v Praze rozsudkem z 25.1.1999, sp.zn. 20 Co 481/98. Rozsudek, soudu prvního stupně byl potvrzen a bylo rozhodnuto, že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení. Návrh žalobce na vyslovení přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu byl zamítnut.
V odůvodnění tohoto rozsudku odvolací soud uvedl, že nepokládal odvolání žalobce za důvodné. Odvolací soud se ztotožnil s názorem soudu prvního stupně, že za naplnění důvodu uvedeného v ustanovení §6 odst. 1 písm. j/ zákona č. 87/1991 Sb. nelze považovat skutečnost, že manželka žalobce H. B. náhradu za vyvlastnění, složenou do notářské úschovy, nikdy nepřevzala. Námitku žalobce, že tu nesprávně došlo k uzavření dohody o rozvrhu částky náhrady za vyvlastnění, složené do notářské úschovy, neshledal odvolací soud pro rozhodnutí v této první věci významnou. Náhrada za vyvlastnění byla složena do notářské úschovy, tedy došlo ke splnění dluhu ve smyslu ustanovení §83 občanského zákoníku / zákona č. 40/1964. ve znění platném v době, kdy došlo k notářské úschově /. Dospěl proto odvolací soud k závěru, že tu není dán důvod vyvlastnění bez vyplacení náhrady / §6 odst. 1 písm. j) zákona č. 87/1991 Sb/. Rozsudek soudu prvního stupně byl proto potvrzen podle ustanovení §219 občanského soudního řádu a výrok o nákladech odvolacího řízení byl učiněn vzhledem k tomu, že žalovanému v tomto řízení náklady nevznikly. Odvolací soud nevyhověl návrhu žalobce na připuštění dovolání, když ve smyslu ustanovení §239 odst. 2 občanského soudního řádu nepovažoval otázku vymezenou v návrhu žalobce za věc zásadního významu po právní stránce.
Rozsudek odvolacího soudu byl doručen advokátu, který žalobce v řízení zastupoval, dne 11.3.1999 a dovolání ze strany žalobce bylo podáno 1.4.1999 u Obvodního soudu pro Prahu 1, tedy ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 občanského soudního řádu.
Ve svém dovolání dovolatel navrhoval, aby rozsudek odvolacího soudu byl zrušen a aby věc byla vrácena k dalšímu řízení. Dovolatel vytýkal, že odvolací soud ve svém rozhodnutí \" vyslovil nesprávný právní názor na základě nesprávného zhodnocení skutkového stavu\".
Dovolatel zdůrazňoval, že v daném případě došlo k vyvlastnění bez vyplacení náhrady, jak to má na zřeteli ustanovení §6 odst. 1 písm. j/ zákona č. 87/1991 Sb. Z uvedeného ustanovení vyplývá, že náhrada za vyvlastnění měla být skutečně vyplacena k rukám vlastníka. To se v tomto případě nestalo ; s náhradou za vyvlastnění disponoval stát podle svých potřeb. Odvolací soud se stejně jako soud prvního stupně nezabýval průběhem řízení o vyvlastnění , které žalobce v tomto občanském soudním řízení zpochybňoval Protizákonně v řízení o vyvlastnění došlo k ustanovení opatrovnice původní majitelce nemovitosti z důvodu jejího údajného neznámého pobytu, třebaže její adresa byla známa a byla také zastupována advokátem. Převzetí věci státem tu mělo být posuzováno, podle názoru dovolatele, s použitím ustanovení §6 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb. Dovolatel také poukazoval na to, že náhrada za vyvlastnění byla stanovena v absurdně nízké výši, která nebyla soudy obou stupňů posuzována např. na základě znaleckého ohodnocení o ceně domu čp. 498 v P. - V.
Přípustnost svého dovolání dovozoval dovolatel z toho, že i když odvolací soud zamítl jeho návrh na vyslovení přípustnosti dovolání, měl by dovolací soud dospět k závěru, že dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam a dovolání posoudit jako přípustné ve smyslu ustanovení §239 odst. 2 občanského soudního řádu.
Žalobce při odvolacím jednání dne 25.1.1999 / tedy před vyhlášením potvrzujícího rozsudku odvolacího soudu / navrhl, aby odvolací soud připustil proti svému rozsudku dovolání, protože měl za to, že tu jde o řešení otázky, která má po právní stránce zásadní význam.
V usnesení Ústavního soudu z 23.8.1995, sp.zn. III ÚS 181/95, uveřejněném pod č. 19 ve svazku 4 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, bylo uvedeno, že za rozhodnutí po právní stránce zásadního významu je nutno považovat zejména ta rozhodnutí, která se odchylují od ustálené judikatury nebo přinášejí judikaturu novou, a to s možným dopadem na rozhodování soudů v obdobných případech.
Ve stanovisku uveřejněném pod č. 34/1993 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek / na str. 119 (253)/, vydávané Nejvyšším soudem, byl zaujat právní názor, že za vyvlastnění bez náhrady / §6 odst. 1 písm. j) zákona č. 87/1991 Sb./ nelze chápat případy, v nichž došlo ke složení náhrady za vyvlastnění do úschovy a k jejímu připadnutí státu např. po uplynutí kaduční lhůty / srov. nyní §185g odst. 3 občanského soudního řádu /.
V rozhodnutí uveřejněném pod č. 9/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek bylo vyloženo, že o převzetí věci státem bez právního důvodu / §6 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb/. jde jen tehdy, jestliže stát převzal věci, aniž k tomu existoval právní důvod ; citované ustanovení nedopadá na případy, kdy převzal věc např. na základě existujícího právního úkonu.
S přihlédnutím k citovaným závěrům z rozhodnutí uveřejněných ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek i z citovaného usnesení Ústavního soudu ČR bylo nutno přisvědčit správnosti závěrů odvolacího soudu, že tu nešlo o věc zásadního právního významu, která by dosud nebyla soudní judikaturou řešena. To lze ve smyslu shora citovaných právních závěrů doložit jak co do řešené otázky výkladu ustanovení §6 odst. 1 písm. j/ zákona č . 87/1991 Sb., tak i výkladu ustanovení §6 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb., na než dovolatel zejména ve svém dovolání poukazoval.
Nemohl tedy dovolací soud přesvědčivě dospět k závěru, že i přes nevyhovění odvolacím soudem návrhu žalobce na vyslovení přípustnosti dovolání tu lze považovat dovolání dovolatele za přípustné podle ustanovení §239 odst. 2 občanského soudního řádu.
Nezbylo tedy než dovolání dovolatele odmítnout podle ustanovení §243b odst. 1 a 4 a ustanovení §218 odst. 1 písm. c/ občanského soudního řádu.
Dovolatel nebyl v řízení o dovolání úspěšný a žalovanému státu v dovolacím řízení náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 10. října 2000
JUDr. Milan P o k o r n ý, CSc.,v.r.
předseda senátu
Za správnost vyhotovení: Ivana Svobodová