ECLI:CZ:NS:2000:28.CDO.1254.2000.1
sp. zn. 28 Cdo 1254/2000
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Oldřicha Jehličky, CSc., a soudců JUDr. Josefa Rakovského a JUDr. Milana Pokorného, CSc., o dovolání navrhovatelů A) M. Š., B) A. Š., C) L. M., D) A. M., E) G. M., F) L. H., G) S. N., H) Z. N., CH) B. N., I) S. K., J) R. N., K) M. P., L) M. H., M) M. Z., N) M. P., O) S. H., P) Q. H., R) V. Č., S) V. K., podaném proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočka v Táboře z 12. 3. 2000, sp.zn. 15 Co 704/98 a 15 Co 705/98 (v právní věci navrhovatelů A) M. Š., B) A. Š., C) L. M., D) A. M., E) G. M., F) L. H., G) S. N., H) Z. N., CH) B. N., I) S. K., J) R. N., K) M. P., L) M. H., M) M. Z., N) M. P., O) S. H., P) Q. H., R) V. Č., S) V. K., T) A. Č., U) M. Č., všichni zastoupeni advokátem proti odpůrcům 1) Obci Ch., zast. obecným zmocněncem, 2) Obci S., 3) Městu T., 4) České republice - Okresnímu bytovému podniku, s.p. v likvidaci, T., 5) Středisku praktického vyučování T., zast. advokátem, 6) České republice - Středisku praktického vyučování T., 7) České republice - Ministerstvu vnitra ČR, Praha 7, 8) České republice - Ministerstvu hospodářství ČR, 9) Městu B., 10) Z. P., 11) Obci J., zast. obecným zmocněncem, 12) Obci B., 13) Obci R., 14) České republice - vojenské správě, zast. vojenským úřadem pro právní zastupování, Praha 6, nám. Svobody 471 o uložení povinnosti uzavřít dohody o vydání věci podle zákona č. 87/1991 Sb.vedené u Okresního soudu v Táboře pod sp.zn. 5 C 405 až 414/92, 5 C 419/92 a 3 C 327/92), takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Táboře zamítl rozsudky ze dne 18. prosince l997 pod č. j. 5 C 405 až 414/92, 5 C 419/92-64 a 3 C 327/92-31 v řízení spojené návrhy na uzavření dohod o vydání věci, které jsou předmětem dovolacího řízení. Náhrada nákladů řízení odpůrcům přiznána nebyla.
Toto rozhodnutí Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 12. března l999 pod č. j. 15 Co 704/98-93 a 15 Co 705/98-93 na odvolání účastníků řízení potvrdil, a dále napadený rozsudek č.j. 3 C 327/92-31 v odstavci druhém ve výroku o zamítnutí návrhu proti odpůrci České republice - vojenské správě zrušil a řízení ohledně tohoto nároku zastavil. Zároveň bylo rozhodnuto o nákladech řízení.
Odvolací soud se stejně jako soud prvého stupně zabýval pouze otázkou aktivní legitimace navrhovatelů, tedy zkoumal charakter subjektu, který byl zbaven vlastnických práv k předmětným nemovitostem. Navrhovatelé, popřípadě jejich právní předchůdci totiž byli jakožto členové Právovarečného měšťanstva v T. spoluvlastníky nemovitostí, jejichž vydání se domáhají. Pokud by tedy bylo zjištěno, že ke dni znárodnění nemovitostí bylo Právovarečné měšťanstvo v T. podle tehdy platného práva považováno za právnickou osobu, není třeba zkoumat další podmínky pro vydání věci, neboť návrhu už z tohoto důvodu nemůže být vyhověno vzhledem k dikci §3 odst. 1) zákona č. 87/1991 Sb., který za osobu oprávněnou uznává pouze fyzickou osobu, jejíž věc přešla do vlastnictví státu.
Soud druhého stupně vycházel ze stanov Právovarečného měšťanstva (dále jen PM) v T. platných v rozhodné době. Tento dokument mimo jiné upravuje oprávnění předsedy PM v T. jednat jménem tohoto subjektu, z čehož je zřejmé, že tato společnost vystupovala v právních vztazích jako samostatný subjekt práva, svým jménem a na svůj účet. Tento závěr podporuje i znění §7 stanov, který umožňoval menšinové části členů měšťanstva rozhodnout na valné hromadě i o zásadních záležitostech společnosti (např. nabývání nemovitostí uvedené v §16 písm. b). Pokud tedy byla valná hromada oprávněna s majetkem takto disponovat, nesvědčí to pro spoluvlastnictví měšťanů k věcem společnosti. Ze stanov naopak vyplývá, že měšťanstvo nabývalo majetek do svého vlastnictví odděleného od majetku jednotlivých právovarečníků. Ti potom nebyli spoluvlastníky, mohli pouze z titulu svého várečného podílu majetkem ve vlastnictví měšťanstva disponovat prostřednictvím orgánů PM.
Krajský soud připomíná právní teorií vymezené pojetí právnické osoby. Mezi znaky tohoto druhu subjektu patří určitý účel existence, jednotná a výslovně projevená vůle, vlastní jmění tomuto účelu sloužící a aby zároveň byl nositelem práv a závazků vůči třetím osobám. Zároveň se předpokládá oddělení majetku či jmění této společnosti od majetku osob, které se na její činnosti podílejí. To znamená, že tyto osoby neručí svým majetkem za závazky, které vzniknou z činnosti provozované jménem právnické osoby. Soud druhého stupně dále uvádí, že PM v T. nebylo společenstvím dobrovolným a volně přístupným, nýbrž odvozeným od dávných privilegií a zvyklostí vázaných na držbu práva várečného spojeného zpravidla ještě s vlastnictvím várečného domu. Právní forma PM se blížila veřejné obchodní společnosti, která ovšem, na rozdíl od PM, vznikala na základě společenské smlouvy stejně jako členství v ní. Je pravdou, že ručení společníků veřejných obchodních společností bylo ustanoveno jako ručení plné, to však bylo dáno spoluvlastnickým charakterem v.o.s.
Krajský soud k návrhu navrhovatelů připustil podle §239 odst. 1 o.s.ř. dovolání, kdy vyslovil, že ačkoliv otázka právní povahy Právovarečného měšťanstva již v soudní praxi v obecné rovině řešena byla, závisí její posouzení také na úpravě vnitřních poměrů toho kterého PM. V době vydání rozsudku navíc již bylo připuštěno dovolání v další věci vedené u téhož soudu, kde měla rovněž být projednána právní povaha PM v T. Možnost dovolání proto byla zachována i v tomto sporu.
Rozsudek odvolacího soudu napadli žalobci dovoláním, jímž se domáhali jeho zrušení a vrácení věci odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Přestože citují i dovolací důvod podle
§241 odst. 3 písm. c) o.s.ř., jejich výhrady lze podřadit výhradně dovolacímu důvodu podle
§241 odst. 3 písm. d) o.s.ř., neboť zpochybňují závěr, podle něhož bylo PM v T. v rozhodné době právnickou osobou. Dovolatelé uvádějí, že pokud předmětný subjekt objektivně existoval před účinností obecného zákoníku občanského, je nutno jej posuzovat analogicky podle zákonem upravené právní formy jemu obsahem a účelem nejbližší. Touto formou je podle přesvědčení dovolatelů společenství statku ve smyslu 27. hlavy o.z.o. Pokud je argumentováno, že PM v T. takovýmto sdružením být nemůže, protože nevzniklo na základě nějaké konkrétní smlouvy, kterou by dobrovolně uzavřelo více osob, je k tomu třeba uvést, že takováto nepsaná smlouva historicky vznikla, když se jednotliví nositelé práva várečného sdružili ke společnému výdělku. Podle dovolatelů je rovněž významné, že PM v T. bylo zapsáno v obchodním rejstříku v oddílu pro kupce jednotlivce a veřejné a komanditní společnosti. Podle rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 3. 3. 1928, R. I. 795/27 č. 7845 Sb. by mělo být podřazeno spíše režimu v.o.s., ale v každém případě je zřejmé, že PM v T. nebylo právnickou osobou.
Dovolací soud zjistil, že dovolání bylo podáno včas a osobou k tomu oprávněnou, řádně zastoupenou advokátem (§240 odst. l o.s.ř., §24l odst. l o.s.ř.), je přípustné (§238 odst. l písm. a) o.s.ř.) a opírá se o zákonem stanovený dovolací důvod (§24l odst. 3, písm. d) o.s.ř.). Přezkoumal proto napadené rozhodnutí v rozsahu plynoucím z podaného dovolání (§242 odst. l, 3 o.s.ř.), když nezjistil žádné takové vady předchozího řízení, které by odůvodňovaly postup podle §237 odst. l o.s.ř.
Po projednání věci soud dospěl k přesvědčení, že dovolání není důvodné.
Z hlediska historie není útvaru, jehož postavení a právní poměry přinášely tolik nejasností, jako PM, která vznikala v dobách samostatného českého království. K úplnému zhodnocení právní povahy tohoto subjektu skutečně nelze - právě vzhledem k okolnostem vzniku a vývoje - vystačit pouze s úpravou obsaženou v obecním zákoníku občanském, popřípadě v obecním zákoníku obchodním. PM byla útvarem sui generis, který vykazoval odlišnosti od společností právním řádem výslovně upravených.
Otázka posouzení právní formy PM již byla v judikatuře vyšších soudů řešena, např. rozsudkem Nejvyššího soudu ČR, ze dne 16. srpna 1999 pod sp. zn. 23 Cdo 1639/99, který se zabýval hodnocením právě PM v T. V obsáhlém historickém exkurzu zmiňuje milníky evoluce PM, jako byla Svatováclavská smlouva z roku 1517, která vymezovala kompetence mezi šlechtou a městy v lukrativní oblasti práva vařit pivo. Právovárečný monopol si panstvo a měšťanstvo podrželo až do roku 1869, kdy došlo zákonem za náhradu ke zrušení tzv. „propinačního práva\", tj. výhradného práva „v určitém okršlku pivo vařiti a kařalku páliti i oboje prodávati\". PM se tak vyvinula od prastarých dob, v nichž se kolektivistické rodové vlastnictví k půdě přetvořilo ve vlastnictví individuální. PM se tak stala útvary jimž bylo imanentní jednak živnostenské právo vařit pivo a jednak společný pivovar s příslušenstvím. Specifičnost PM vyústila i v nejednotnost právně teoretické obce, která k jeho jednotlivým právním aspektům (povaha živnosti, vlastnictví jmění, ručení právovarečníků) zastávala rozlišné přístupy. Tato neujasněnost se zpočátku promítala i do soudní praxe, která však postupně ustálila na stanovisku potvrzujícímu právní subjektivitu Právovarečných měšťanstev. Na tuto konstantní judikaturu navázal i Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 28. května 1993, sp. zn. 3 Cdo 28/93. Rovněž pokračující judikatura vyšších soudů vychází z oddělenosti jmění PM od majetku společníků, kterým členové za závazky měšťanstva neručí. Již citovaný rozsudek Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 23 Cdo 1639/99, spatřuje naplnění právní subjektivity PM v T. ve třech skutečnostech typických pro všechny právnické osoby tehdy platného objektivního práva. Jsou to 1) zápis do pozemkové knihy jako subjektu práv, 2) kompetence orgánů a způsob vytváření autonomní vůle společnosti a 3) udržování a obnovování měšťanstva bez ohledu na vůli osob podílníků jako důsledek spojení podílů s městskými domy.
Vzhledem k výše uvedenému, lze uzavřít, že odvolací soud se nijak neodchýlil od konstantní judikatury a přiléhavě posoudil charakter Právovárečného měšťanstva v T. v době přechodu vlastnického práva na stát, včetně z něho plynoucí otázky aktivní legitimace navrhovatelů v řízení o vydání nemovitostí. Dovolací soud tedy shledal, že rozhodnutí odvolacího soudu je správné (§243b odst. l o.s.ř.); nezbylo proto, než podle citovaného ustanovení dovolání žalovaných zamítnout.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 4 o.s.ř. za použití §224 odst. l o.s.ř., §l5l odst. l o.s.ř. a §l42 odst. l o.s.ř. Navrhovatelé neměli v dovolacím řízení úspěch a odpůrcům v souvislosti s podaným dovoláním žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 27. září 2000
JUDr. Oldřich J e h l i č k a , CSc., v.r.
předseda senátu
Za správnost vyhotovení: Marcela Jelínková