ECLI:CZ:NS:2000:28.CDO.1280.2000.1
sp. zn. 28 Cdo 1280/2000
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v právní věci žalobce J. D., zastoupeného advokátkou, proti žalovaným 1) B. p. v P., s.p. "v likvidaci, a 2) Městské části P., obou zastoupených advokátkou, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 16 C 232/95, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 17. 11. 1999, č.j. 54 Co 471, 472/99-712, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobou podanou dne 27. 10. 1995 u Obvodního soudu pro Prahu 5 domáhal se žalobce původně proti prvnímu žalovanému uložení povinnosti uzavřít s ním dohodu o vydání věci, a to ideální poloviny domu čp. 186 spolu s ideální polovinou pozemku st. p. 1250 o výměře 254 m2, kat. území K. Tvrdil, že je státním občanem ČR, v době nabytí účinnosti zákona č. 87/1991 Sb. neměl na území ČR trvalý pobyt. Je synem původního vlastníka uvedeného spoluvlastnického podílu. Tento majetek přešel na stát v roce 1964 na základě dražebního řízení na úhradu pohledávky státu, tedy za podmínek §6 odst. 1 písm. e) zákona č. 87/1991 Sb. První žalovaný navrhl zamítnutí žaloby s tím, že předmětná nemovitost přešla z vlastnictví státu do majetku obce.
Obvodní soud pro Prahu 5 rozsudkem ze dne 17. ledna 1997, č.j. 16 C 232/95-11 žalobu zamítl v plném rozsahu. Své rozhodnutí založil na zjištění, že vzdor včasnosti výzvy doručené žalobcem žalovanému dne 25.4. 1995 nemůže být žalobě vyhověno, ježto označený žalovaný věc nedrží, ani k ní nevykonává právo hospodaření. K odvolání žalobce Městský soud v Praze jako soud odvolací usnesením ze dne 14. 1. 1998, č.j. 12 Co 533/97-30, rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Učinil tak dílem pro částečnou nepřezkoumatelnost rozsudku soudu prvního stupně, dílem pro nedostatečně zjištěný skutkový stav. Vyslovil přitom právní názor, podle něhož z hlediska pasivní legitimace je v dané věci rozhodující důsledek vyplývající ze zákona č. 172/1991 Sb. upravující přechod vlastnictví věcí z majetku ČR na obce. S přihlédnutím k výzvě žalobce učiněné po 24.5.1991 dospěl k závěru, že blokace přechodu majetku trvala nejpozději do 1. 10. 1991, přičemž po uvedeném datu majetek obec nabyla. Uložil soudu prvního stupně došetření ohledně rozporu mezi stavem vyplývajícím z tohoto zákonného důsledku a stavem skutečným, zejména okolností, proč Městská část P. neučinila zadost povinnost vyplývající z ustanovení §8 citovaného zákona. Pokud jinak došlo k přechodu věci do vlastnictví městské části, přešla na ně i povinnost věc vydat. Tato povinnost nemůže stíhat subjekty původně věc držící, když tyto v mezidobí všechna práva k předmětným věcem pozbyly.
Usnesením soudu prvního stupně ze dne 26. 3. 1998, č.j. 16 C 232/95-33 byl připuštěn přístup Městské části P., jako druhého žalovaného do tohoto řízení. Stalo se tak na základě procesního úkonu, jimž bylo rozšíření žaloby proti uvedenému subjektu v průběhu odvolacího řízení, jmenovitě dne 14. 1. 1998 před Městským soudem v Praze (č.l.23 p.v. spisu). Následně soud prvního stupně připustil změnu žalobního petitu znějícího na uložení povinnosti k uzavření dohody o vydání věci oběma žalovaným společně a nerozdílně, a to usnesením ze dne 3. 6. 1998, č.j. 16 C 232/95-37.
Soud prvního stupně nato rozsudkem ze dne 23. 11. 1998, č.j. 16 C 232/95-49, ve znění opravného usnesení ze dne 1. 7. 1999, č.j. 16 C 232/95-76, rozhodl tak, že v odstavci I. výroku svého rozsudku zamítl žalobu znějící na uložení povinnosti obou žalovaných uzavřít se žalobcem dohodu o vydání ideální poloviny nemovitostí blíže popsaných v enunciátu, v odstavci II. rozhodl o povinnosti žalobce k náhradě nákladů řízení prvnímu žalovanému, v odstavci III. rozhodl o téže povinnosti ve vztahu k druhému žalovanému a v odstavci IV. rozhodl o důsledcích vyplývajících z přenosu poplatkové povinnosti.
K odvolání žalobce Městský soud v Praze jako soud odvolací shora uvedeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. o věci samé, stejně jako ve výrocích o nákladech řízení a soudním poplatku uvedených v odstavci II., III. a IV. Změnil výrok o nákladech řízení uvedený v odstavci II. rozsudku soudu prvního stupně.
Odvolací soud převzal skutková zjištění soudu prvního stupně v plném rozsahu. Ztotožnil se rovněž s argumentací soudu prvního stupně pokud jde o nedostatku pasívní legitimace na straně prvního žalovaného, který předmětné nemovitostí nedrží, ani k nim nevykonává žádná práva. Ve vztahu k druhému žalovanému vyslovil právní závěr, podle něhož žalobce sice oba žalované původně vyzval písemnou výzvou doručenou jim ve lhůtě stanovené v §5 odst. 1 a 2 zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, ve znění nálezu Ústavního soudu České republiky publikovaného pod č. 164/1994 Sb., účinného od 1. 11. 1994, avšak neuplatnil svůj nárok u soudu ve lhůtě šesti měsíců pro podání písemné výzvy určené v §5 odst. 2 uvedeného zákona, která končila dnem 30. 4. 1996. Marné uplynutí této lhůty neslo s sebou vzápětí důsledky prekluze nároků žalobce, k nimž musel odvolací soud přihlédnout z úřední povinnosti. Vzhledem k tomu, že nárok vůči druhému žalovanému byl uplatněn teprve při jednání odvolacího soudu dne 14. 1. 1998, stalo se tak po uplynutí lhůty uvedené v §5 odst. 4 tohoto zákona.
Proti uvedenému rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost dovozoval z ustanovení §237 odst. 1 písm. f) o.s.ř. Tvrdil v tomto směru, že soud prvního stupně při jednání dne 7. 9. 1998 uzavřel dokazování a poté strany přednesly závěrečné návrhy. Nato vyhlásil usnesení o odročení jednání za účelem vyhlášení rozsudku na den 16. 9. 1998 v 8.50 hod. Tohoto jednání se žalobce ani jeho právní zástupce nezúčastnili. Dne 12. 10. 1998 obdržel právní zástupce žalobce předvolání na týž den v 9 hod. Předvolání však převzal až kolem desáté hodiny dopoledne, tedy po nařízeném jednání. Ve skutečnosti soud prvního stupně uvedeného dne nevyhlásil rozsudek ve věci samé, nýbrž podle obsahu protokolu o jednání seznámil strany s tím, že byl dohledán spis Obvodního soudu pro Prahu 1, sp. zn. 17 E 155/63. Obsah spisu nabízel skutečnosti, které podstatně změnily postavení žalobce, neboť z něj vyplývalo, že vlastnické právo k ideální polovině předmětných nemovitostí přešlo na stát v dražebním řízení na úhradu pohledávky státu provedené nikoliv zkrácenou formou, jak má na mysli §6 odst. 1 písm. e) zákona č. 87/1991 Sb. Odůvodnění žalobního nároku tímto ustanovením přitom do té doby nebylo zpochybňováno. Právní zástupce žalobce poté obdržel předvolání na den 30. 10. 1998, při tomto jednání se teprve o existenci exekučního spisu dozvěděl, načež soud prvního stupně vyhlásil zamítavý rozsudek. Žalobce tak neměl možnost si prostudovat obsah dodatečně objeveného spisu, zaujmout k němu stanovisko a případně navrhnout nové důkazy, které by svědčily o skutečnostech, že k přechodu věci na stát došlo podle §2 odst. 1 písm. c) zák. č. 87/1991 Sb. V návaznosti na tato tvrzení o přípustnosti dovolání uplatnil žalobce dovolací důvod podle §241 odst. 3 písm. d) o.s.ř. spočívající v nesprávném právním posouzení věci odvolacím soudem. V tomto směru nesouhlasil s právními závěry odvolacího soudu s odvoláním na důsledky vyplývající z nálezu Ústavního soudu České republiky č. 164/1994 Sb. Navrhl zrušení rozsudku odvolacího soudu, jakož i rozsudku soudu prvního stupně a vrácení věci soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Vyjádření k dovolání nebylo podáno.
Podle §236 odst. 1 lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Přípustnost dovolání je předně založena ustanovením §237 odst. 1 o.s.ř. , tedy v případech, kdy řízení je postiženo některou z vad zde uvedených (důvody zmatečnosti). V případě prokázání existence takové vady je dán současně dovolací důvod podle §241 odst. 3 písm. a) o.s.ř. Přípustnost dovolání podle uvedeného ustanovení není ovšem založena už pouhým tvrzením, že v řízení mělo dojít k některé z vad v tomto ustanovením uvedených, nýbrž je zapotřebí prokázat, že řízení je takovou vadou skutečně zatíženo. V této věci žalobce tvrdil přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. f) o.s.ř. Ta je dána v případě, že účastníku řízení byla v průběhu řízení nesprávným postupem soudu odňata možnost jednat před soudem.O takový případ se jedná tehdy, jestliže v důsledku nesprávného postupu soudu v průběhu řízení došlo k situaci, kdy účastník nemohl objektivně před soudem jednat, tedy realizovat svá práva, která mu občanský soudní řád v jednotlivých v úvahu přicházejících ustanoveních jinak přiznává. Shora uvedená tvrzení dovolatele však závěr o existenci takové vady v této věci neumožňují.
Z obsahu spisu předně vyplývá, že dne 7. 9. 1998 vyhlásil soud prvního stupně skutečně usnesení o odročení jednání na den 16. 9. 1998 v 8.50 hod. do příslušné jednací síně. Termín odročeného jednání vzala právní zástupkyně žalobce na vědomí, o čemž svědčí obsah protokolu o jednání dostatečně jasně. Podle obsahu úředního záznamu ze dne 14. 9. 1999 však samosoudkyně převzala zprávu od Obvodního soudu pro Prahu 1, podle něhož byl spis 17 E 155/63 sice určen ke skartaci, k té však nedošlo, takže bude učiněn pokus o jeho dohledání. Z toho důvodu při jednání soudu prvního stupně dne 16. 9. 1998 bylo jednání odročeno nejdříve na 12. 10. 1998 v 9.00 hod. Podle pokynu soudkyně byli právní zástupci účastníků k tomuto jednání obesláni předvoláním odeslaným dne 7. 10. 1998, ze spisu však nelze zjistit, zda a kdy bylo jim toto předvolání doručeno. Z obsahu úředního záznamu ze dne 2. 10. 1998 je pouze patrno, že uvedeného dne do spisu nahlédla právní zástupkyně obou žalovaných. Bez účasti účastníků i právních zástupců tak bylo jednání uvedeného dne odročeno na den 18. 11. 1998 v 10.10 hod. Předvolání k tomuto jednání převzala právní zástupkyně žalobce dne 30. 10. 1998. Jednání dne 18. 11. 1998 se pak rovněž zúčastnila. Z obsahu protokolu o jednání z tohoto dne je patrno, že při něm byl probrán i obsah spisu Obvodního soudu pro Prahu 1 sp. zn. E 155/63. Stejně tak je z tohoto protokolu vyplývá, že k provedeným důkazům nebyly připomínky, ani nebyly učiněny další návrhy na doplnění dokazování. Právní zástupkyně žalobce při tomto jednání poukázala na svůj závěrečný návrh ze dne 7. 9. 1998 s tím, že "nárok žalobce je odůvodněn a rozhodnutí ve výběru povinné osoby ponechává na soudu". Poté vzala na vědomí termín odročeného jednání na den 23. 11. 1998, jehož se žádný z účastníků a právních zástupců nezúčastnil. Dne 26. 1. 1999 podala odvolání proti zamítavému rozsudku soudu prvního stupně, které doplnila po výzvě soudu prvního stupně ze dne 27. ledna 1999 podáním došlým tomuto soudu dne 16. 2. 1999. Odvolací soud pak dne 13. 5. 1999 nařídil odvolací jednání na den 23. 6. 1999, k tomuto jednání právní zástupce účastníků řádně předvolal, právní zástupkyně žalobce se omluvila pro kolizi nařízeného jednání s projednáním jiné věci. Uvedeného dne odvolací soud bez projednání věci vrátil spis soudu prvního stupně k vydání opravného usnesení, po vrácení spisu pak dne 8. 8. 1999 nařídil odvolací jednání na den 17. 11. 1999, při němž byli přítomny zástupkyně všech účastníků a byl vynesen rozsudek.
Z uvedeného je zřejmé, že v postupu soudu prvního stupně nelze shledat nesprávnost, která by byla na újmu právům žalobce jako účastníka účastnit se jednání soudu (§115 o.s.ř.), nahlížení do spisu (§44 o.s.ř.), činit odpovídající procesní úkony (§41 o.s.ř.), označit důkazy k prokázáních svých tvrzení (§120 o.s.ř.), účastnit se dokazování při jednání a vyjádřit se k nim (§122 o.s.ř., §123 o.s.ř.). Jde o práva, nikoliv povinnosti účastníka, takže je na něm, zda a v jakém rozsahu je skutečně realizuje. V této věci soudu prvního stupně nelze vytýkat porušení těchto práv účastníka za situace, kdy tento soud naopak důsledně reagoval na nově vzniklou procesní situaci nesoucí se k možnosti provedení důkazu, který byl žalobcem samotným v řízení nabízen. Je třeba připomenout, že občanské soudní řízení není řízením formálním v tom smyslu, že by soud byl vázán svým usnesením o odročení věci za účelem vyhlášení rozsudku do té míry, aby tak bylo vyloučeno pokračovat v důkazním řízení za situace, kdy možnost provedení důkazu vyjde, byť i dodatečně, najevo. Uvedený závěr dílem vyplývá z výslovného ustanovení §172 odst. 2 o.s.ř., dílem jej lze dovodit ze znění a smyslu ustanovení §120 odst. 1, věty druhé o.s.ř., jakož i z odstavce 3 téhož ustanovení. Pro úplnost se poukazuje na podrobný přehled úkonů soudu a účastníků, zejména pak na straně žalobce, jak shora uvedeno, z něhož je patrno, že pouhé odročení jednání soudem prvního stupně ze dne 7. 9. 1998 na den 16. 9. 1998 za účelem vyhlášení rozsudku ve věci samé, k němuž uvedeného dne nedošlo proto, že vyšla najevo možnost provedení důkazu rozhodného pro posouzení věci, nemůže být hodnoceno jako odnětí možnosti žalobce jednat před soudem.
Z obsahu spisu se nenabízí závěr, že by řízení bylo postiženo jinou vadou, uvedenou v §237 odst. 1 písm. a) až e) a g) o.s.ř. a ostatně to dovolatel ani netvrdí. Přípustnost dovolání proti shora uvedenému rozsudku odvolacího soudu nevyplývá ani z ustanovení §238 odst. 1 písm. a) nebo b) o.s.ř. , jak je patrno z porovnání obsahu předchozích rozhodnutí soudu prvního stupně a rozhodnutí odvolacího soudu. Dovolání žalobce tak směřuje proti rozsudku odvolacího soudu, proti němuž nelze přípustnost dovolání dovodit z žádného ustanovení platného procesního práva. Dovolací soud proto podle §243b odst. 4 o.s.ř. za použití §218 odst. 1 písm. c) o.s.ř. podané dovolání odmítl, aniž mohl přistoupit k meritornímu zkoumání dovolacích námitek v něm uplatněných.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 4 o.s.ř. za použití §224 odst. 1 o.s.ř., §151 odst. 1 o.s.ř. a §142 odst. 1 o.s.ř. Žalobce nebyl v dovolacím řízení úspěšný, žalovaným pak v souvislosti s podaným dovoláním žádné náklady řízení zřejmě nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 19. prosince 2000
JUDr. Josef R a k o v s k ý, v.r.
předseda senátu
Za správnost vyhotovení: Ivana Svobodová