ECLI:CZ:NS:2000:28.CDO.1334.99.1
sp. zn. 28 Cdo 1334/99
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Julie Muránské a soudců JUDr. Josefa Rakovského a JUDr. Milana Pokorného, CSc., o dovolání A/ V. H., B/ J. H., C/ T. M. a D/ D. H., všichni zastoupení advokátem, proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze 19. ledna 1999, sp.zn. 28 Co 750/98, vydanému v právní věci vedené u Okresního soudu v Nymburce pod sp.zn. 7 C 937/91 ( žalobců A/ V. H., B/ J. H., C/ T. M., a D/ D. H. proti žalovaným 1/ J. K., a 2/ J. K., 3/ R. K., a 4/ nezletilému M. K., všichni zastoupeni advokátem, o vydání nemovitosti), takto:
I. Zrušuje se rozsudek Krajského soudu v Praze z 19.1.1999, sp.zn. 28 Co 750/98, i rozsudek Okresního soudu v Nymburce z 31.8.1998, č.j. 7C 937/91-127.
II. Věc se vrací Okresnímu soudu v Nymburce k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Žalobci se domáhali (jako právní nástupci po původním vlastníku) jako oprávněné osoby žalobou podanou u soudu 5.11.1991, aby bylo soudem určeno, že žalovaní jsou povinní jím vydat dům čp.398/II v P. s pozemky parc.č.802 ( o výměře 326 m2 ) a parc. č. 803 ( o výměře 354 m2), zapsané v katastru nemovitosti u Katastrálního úřadu v N. na listu vlastnictví č.619 pro obec a katastrální území P. ( do jejich podílového spoluvlastnictví v navržených podílech). Uvedli, že původní vlastník (otec prvního žalobce) byl na základě rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28.1.1955, sp.zn.1 T 1/55, odsouzen mimo jiné i k trestu propadnutí majetku. Rozhodnutím Krajského soudu v Praze ze dne 26.9.1990, č.j. Rt 674/90 ( které nabylo právní moci 26.9.1990), byl tento rozsudek zrušen na základě zákona č.119/1990 Sb. o soudní rehabilitaci a trestní stíhání proti němu bylo zastaveno.Zemřel 21.5. 1960. Dům čp.398/II prodala Domovní správa v P. kupní smlouvou dne 27.12.1967 za kupní cenu 74.721.20 Kč manželům J. a M K. Současně se smlouvou byla uzavřena dohoda o zřízení práva osobního užívání ohledně nemovitosti za 4.080,-Kč. Žalobci svůj nárok opírali o ustanovení §4 odst.2 zákona č.87/1991 Sb., neboť povinné osoby nabyly nemovitosti v rozporu s tehdy platnými předpisy a na základě protiprávního zvýhodnění. Svůj nárok dovozovali z ustanovení §19 a §20 zákona č.87/1991 Sb. Porušení předpisů spatřovali v porušení směrnic Ministerstva financí ze dne 16.3.1966, č.j. 341/9000/66, neboť podle §24 těchto směrnic byly vyloučení z nabývání věci z propadlého majetku poslanci národních výborů; žalovaný J. K., byl však v době, kdy se svou manželkou kupoval nemovitosti, předsedou bývalého MNV v P. Dále převedli manželé K. po dvou pětinách nemovitosti na své syny a jejich manželky, takže jim zůstala pouze jedna pětina nemovitosti.
Žalovaní navrhovali zamítnutí žaloby, neboť tvrdili, že manželé J. a M. K., když nemovitosti kupovali, dané směrnice neporušili a v čase koupi v roce 1968 se uvádené směrnice na nemovitosti nevztahovaly.
Okresní soud v Nymburce rozsudkem ze dne 31. srpna 1998, č.j. 7C 937/91-127, rozhodl tak, že žalovaní J. K. a R. K. jsou povinní vydat žalobcům 1/5 domu čp.398 v P. se stavební parcelou č.802 ( o výměře 326 m2) a zahradou parc.č.803 ( o výměře 354 m2), dále že žalovaní J. K. a žalovaná J. K. jsou povinni vydat žalobcům 2/5 uvedených nemovitosti, že žalovaní R. K., R. K. a nezletilý M. K. jsou povinni vydat každý 2/5 s tím, že nemovitosti jsou zapsané na Listu vlastnictví č. 619 v katastru nemovitosti u Katastrálního úřadu v N. pro obec a katastrální území P. a tyto nemovitosti vydat do 15 dnů od právní moci rozsudku žalobcům do podílového spoluvlastnictví, a to 1. žalobci polovinu, 2 .3. a 4 žalobcům každému po 1/6 a zaplatit žalobcům náklady řízení 8.375,-Kč.
V odůvodnění svého rozhodnutí soud prvního stupně uváděl, že žalobci jsou oprávněnými osobami ve smyslu zákona č.87/1991 Sb., jako dědice po zemřelém J. H., kterému byly zkonfiskovány nemovitosti - dům čp.398/II. a pozemky parc.č..802 a parc. č.803 v P. Jednoznačně bylo z provedených důkazů prokázáno, že byl z trestné činnosti, za kterou byl odsouzen ( i za trest propadnutí majetku) zcela rehabilitován. Žalovaní jsou dědici původních spoluvlastníku těchto nemovitosti; jsou tedy osobami blízkými původních nabyvatelů uvedených nemovitosti. Měl za jednoznačně zjištěné, že původně 1.žalovaný J. K. byl v době, kdy se stal spoluvlastníkem uvedených nemovitosti (na základě kupní smlouvy uzavřené dne 25.1.1968 mezi státem - Domovní správou P., a J. K. a M. K.), poslancem Městského národního výboru v P. a žil se svou manželkou ve společné domácnosti. Kupní smlouva a dohoda o zřízení práva osobního užívání pozemku byla uzavřena dne 27.12.1967, tedy za platnosti směrnice Ministerstva financí číslo 4 ze dne 5.5.1966 (s účinnosti dnem 1.6.1966), která v §24 směrnic vylučovala při zabezpečování prozatímní správy a realizaci majetku všechny poslance národního výborů, členy komisí národních výborů, národní bezpečnosti, pracovníků soudu a prokuratur z užívání a nabývání věci z tohoto majetku. Soud prvního stupně měl za to, že realizací majetku je třeba rozumět i realizaci provedenou kupní smlouvou a dohodou o zřízení práva osobního užívání pozemků ze dne 27.12.1967, protože kupní smlouvou, uzavřenou mezi státem - Domovní správou P. a J. K. a M. K., došlo k jinému konečnému naložení s majetkem, a to k jeho převodu z vlastnictví státu do vlastnictví manželů K. Neshledal za důvodné proto argumenty žalovaných, kteří poukazovali na to, že realizací majetku se rozumí pouze převod majetku státu z prozatímní správy, pokud však dochází k dalšímu převodu, tak již nejde o realizaci majetku a v této fázi nejsou pro další nakládání s majetkem stanovena žádná omezení. Tvrdil totiž, že v případě když stát realizoval vklad vlastnického práva (dne 25.1.1968 jak to vyplývá z výpisu z pozemkové knihy na čl.129) nebyl již tento majetek v prozatímní správě, ale jen v operativní správě Domovní správy P.
Soud prvního stupně poukazoval na ustanovení §5 odst.1 zákona č.87/1991 Sb., podle něhož prokáže-li oprávněná osoba výzvou svůj nárok na vydání věci a uvede způsob jejího převzetí státem, uplatní ve lhůtě stanovené v odst.2 citovaného zákona, vydá se ji věc celá. Dovozoval, že zcela jednoznačně je v daném případě prokázána skutečnost, že stát původně získal oprávnění s předmětnými nemovitostmi nakládat na základě soudního rozhodnutí, což byl rozsudek Nejvyššího soudu sp.zn. 1 T 1/55 ze dne 28.1.1955, který nabyl právní moci dne 29.1.1955, a který u odsouzeného J. H. vyslovil mimo jiné trest propadnutí celého jmění. Soud prvního stupně poukazoval dále na to, že povinné osoby byly k vydání řádně vyzvány. V daném případě v průběhu řízení došlo k úmrtí původních nabyvatelů, a to J. K. a M. K. a také manželky R. K. - L. K.; soud proto postupoval v řízení dále s dědici původně žalovaných, kteří dědici dědictví neodmítli, a podíly určil při rozhodování tak, jak je mají žalobci nabýt, podle pořadí oprávněných osob po původním vlastníků nemovitosti Ing. J. H.; žalobce V. H. je jeho synem, a další žalobce jsou jeho vnuky. S ohledem na všechny uvedené skutečnosti pak soud prvního stupně dospěl k názoru, že žaloba byla podaná právem a proto jí vyhověl.
Žalovaní v odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně (kteří namítali, že zaujal nesprávný právní názor, když opřel své rozhodnutí o to, že byla porušena směrnice Ministerstva financí č. 9 ze dne 16.3.1966, protože přehledl, že k realizaci majetku došlo již 7.2.1959, kdy už byl převeden do správy příslušného národního výboru a poté do správy Domovní správy P., takže nepřipadalo v úvahu použití směrnice o prozatímní správě majetku), o odvolání rozhodl Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 19.ledna 1999, sp.zn. 28 Co 750/98 tak, že rozsudek vyhovující žalobě změnil a žalobu zamítl. Dále uložil povinnost žalobcům zaplatit žalovaným náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně v částce 15.685,- Kč a na náhradu nákladů odvolacího řízení 5.150,-Kč.
Odvolací soud dospěl k závěru, že odvolání je důvodné. Doplnil dokazování dalšími důkazy a zjistil (z výpisu pozemkové knihy, knihovní vložky č. 2201 pro katastrální území P.), že dům čp. 398/II a pozemky č.1072/34 a a 1107 přešly vlastnicky na stát - MNV v P. na základě již citovaného rozsudku Nejvyššího soudu a rozhodnutí finančního odboru bývalého ONV v P. ze dne 7.2.1959; operativní správa na Domovní správu P. přešla dne 3.2.1960. Ze směrnice Ministerstva financí, č.j. 341/72.000/54-1b/Ca ze dne 9.6.1954, že podle jejího článku 1 se vztahovala tato směrnice i na majetek, který nabyl stát na základě výroku soudu o propadnutí jmění. Podle článku 29 směrnice nabytý majetek realizoval finanční odbor podle druhů, a to za a) převedl nemovitý majetek do správy příslušného národního výboru, nebo do správy jiné organizace. Rodinný domek nebo podobnou stavbu, mohl prodat po slyšení rady MNV pracujícím. Podle článku 30, byli vyloučeni z nákupu takového majetku členové a zaměstnanci národních výborů a osoby, které s nimi žijí ve společné domácnosti. Ze spisu bývalého Bytového podniku P. bylo zjištěno, že podle rozhodnutí finančního odboru bývalého Okresního národního výboru v P. ze dne 7.2.1959, č.j. Fin 778/59, stát nabyl podle pravomocného rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29.1.1955, č.j. 1 T 1/55, do svého vlastnictví dům čp.398/II a pozemkové parcely č.1072/34 a 1107 v katastrálním území P.Tyto nemovitosti převáděl finanční odbor ONV do správy bývalého MNV v P. podle článku 29 oddílu A odst.1 směrnic ministerstva financí pod pořadovým číslem 161/1954-instr. (ve znění poř.č.106/1955) a správa národního majetku byla převedena ke dni 1.1.1959. Ze spisu bývalého Bytového podniku P. pak bylo dále odvolacím soudem zjištěno, že dům čp.398/II. byl nabídnut k prodeji uživatelům domu, a to J. K. a F. S. Ve Věstníku ministerstva financí č. 5 ze dne 14.4.1964 byla uveřejněná směrnice č.10 pro prodej rodinných domků z národního majetku občanům; podle těchto směrnic státní organizace, spravující rodinný domek, měla povinnost jej nabídnout ke koupi dosavadním uživatelům, neprojevil-li o koupi zájem, pak měla organizace vhodným způsobem upozornit veřejnost na možnost odkoupení; pak mohla prodat občanovi za cenu stanovenou podle článku 3 směrnice. Z prodeje byly vyloučeny objekty, které přešly na stát podle vládního nařízení č. 15/1959 Sb. a vyhlášky č.88/1959 Sb. a další objekty uvedené v článku 1 odst.2 žádné další omezení směrnice neobsahovala. Podle vyhlášky odboru místního hospodářství rady bývalého Městského národního výboru v P. ze dne 14.6.1966, rada vyhlásila prodej rodinných domků, a to domů čp.398/II., 580/II a 1009/III. Ze spisu o zasedání rady Městského národního výboru v P. ze dne 21.11.1967 vyplývalo, že rada schválila prodej rodinného domu čp.398/II. J. a M. K. za cenu 79.306,-Kč a že tohoto zasedání se zúčastnil i J. K.Ze zápisu ze zasedání rady Městského národního výboru v P. dále odvolací soud zjistil, že rada vzala se souhlasem na vědomí, že nová cena rodinného domu čp.398/II. byla stanovená na 78.617,20 Kč. Odvolací soud dospěl za tohoto stavu ke shodnému závěru jako soud prvního stupně, že totiž žalobci prokázali, že jsou oprávněnými osobami podle ustanovení §19 odst.1 a §3 odst. 2 písm. c) zákona č. 87/1991 Sb. a to žalobce V. H. jako dítě původního vlastníka, a ostatní žalobci jako vnuci původního vlastníka, neboť bylo v řízení prokázáno, že původní vlastník J. H. byl rehabilitován podle zákona č.119/1990 Sb. a před nabytím účinnosti zákona č. 87/1991 Sb. zemřel. Dále se odvolací soud zabýval otázkou, zda žalobci prokázali, že žalovaní nabyli věc od státu v rozporu s tehdy platnými právními předpisy nebo na základě protiprávního zvýhodnění ve smyslu ustanovení §20 odst. 1 a §4 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb. Měl za prokázáno, že nemovitosti přešly na stát právní mocí rozsudku Nejvyššího soudu sp.zn. 1 T 1/55 dnem 30.1.1955; tímto dnem přešel majetek do prozatímní správy, finančního odboru bývalého ONV v P., který jej realizoval podle článku 29 oddílu A odst.1 směrnice č.j.314/72.000/54-1b/Ca tak, že jej převedl do správy bývalého Místního národního výboru v P., který byl orgánem určeným k trvalé správě majetku bytového hospodářství. Vzhledem k tomu, že nemovitý majetek byl realizován v roce 1959 rozhodnutím finančního odboru bývalého ONV a přešel do trvalé správy bývalého Měst.NV v P., nemohla se na tento majetek vztahovat směrnice o prozatímní správě a realizaci majetku nabytého státem, uveřejněná pod č. 4 ve Věstníku Ministerstva financí ze dne 5.5.1966, neboť tato směrnice nabyla účinnosti dne 1.6.1966, tedy v době, kdy již nebyl majetek v prozatímní správě. Z kupní smlouvy uzavřené mezi státem - Domovní správou P. a právními předchůdci žalovaných vyplývá, že rodinný domek byl právním předchůdcem prodán dne 27.12.1967 a smlouva byla registrována dne 25.1.1968. Odvolací soud proto dospěl jinému k závěru, než soud prvního stupně, protože měl za to, že se prodej rodinného domku právním předchůdcům žalovaných řídil ustanovením §69 odst. 3 dříve platného hospodářského zákoníku , §15 odst. 8 dříve platné vyhlášky MF č.104/1966 Sb. a směrnicí pro prodej rodinných domků ze dne 14.4.1964,uveřejněnou ve Věstníku Ministerstva financí č. 5/1964 pod č.10 s tím, že kupní smlouva musela obsahovat náležitosti předepsané občanským zákoníkem. Odvolací soud měl za to, že bylo prokázáno, že rodinný domek byl nejprve nabídnut uživatelům domu F. S. a J. K.; kupní cena byla stanovena úředním oceněním ze dne 1.11.1967, byla schválená radou Měst.NV částkou 79.306,-Kč, a později byla schválená nižší částkou 78.617,20 Kč včetně pozemků. Rozdíl mezi původně stanovenou cenou ( 74.721,20 Kč a za užívání pozemku 4.080,-Kč) je 505,-Kč, co je nepatrný rozdíl a nemohl způsobit rozpor s právními předpisy nebo protiprávní zvýhodnění právních předchůdců žalovaných. Odvolací soud při zabývání otázkou, zda byli právní předchůdci vyloučení z prodeje nemovitosti zjistil, že J. K. se stal poslancem národního výboru až v roce 1960. Žalobci nenavrhli žádný důkaz, který by prokazoval, že se právní předchůdci žalovaných podíleli na zabezpečení prozatímní správě a realizaci propadlého majetku podle citované vyhlášky z 9.6.1964 (uveřejněné pod pořadovým číslem 161 ve Sbírce instrukcí), pro národní výbory tedy, že by do 7.2.1959, kdy byl majetek zrealizován, byly osobami, které měl na zřeteli čl. 30 citované směrnice. Odvolací soud uváděl, že poté, kdy byl majetek zrealizován a přešel do trvalé správy Měst.NV v P., jíž žádné omezení týkající se poslanců, popřípadě zaměstnanců a členů národních výborů, neplatilo. Proto J. K., jako poslanec tehdejšího národního výboru a jeho předseda, mohl podle tehdy platných předpisů nabývat majetek ze státního vlastnictví jako každý jiný občan, pokud se do 7.2.1959 nepodílel na jeho realizaci a prozatímní správě.
Za tohoto stavu odvolací soud uzavřel, že žalobci neprokázali, že by právní předchůdci nabyli nemovitosti porušením platných předpisů tím, že by byl J. K. vyloučen z nabývání věci propadlých státu. Pokud žalobci namítali, že došlo ke zvýhodnění právních předchůdců tím, že nemovitosti získali za nižší než schválenou cenu, pak bylo prokázáno, že k přechodu vlastnického práva na právní předchůdce registraci smlouvy došlo až poté, kdy již byla schválená nová cena; i kdyby tomu tak nebylo, rozdíl 505,-Kč od celkové ceny 78.801,-Kč je nepatrný a nebylo jej možné posoudit jako protiprávní zvýhodnění. Pozemky parc.č.802 a parc.č. 803 v P. právní předchůdci žalovaných nevlastnili, bylo k ním zřízeno právo osobního užívání rozhodnutím o přidělení pozemku do osobního užívání finančním odborem bývalého ONV v N. dne 14.12.1967 a dohodou ze dne 27.12.1967, registrovanou bývalým Státním notářstvím v Nymburce dne 25.1.1968 pod sp.zn. R II 2/68. Vzhledem k tomu, že k pozemkům bylo zřízeno právo osobního užívání nelze je podle ustanovení §8 odst. 4 zákona č. 87/1991 Sb. vydat. Ze všech těch důvodů, změnil rozsudek soudu prvního stupně a návrh žalobců zcela zamítl.
Úspěšným žalovaným pak přiznal náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně podle §224 odst.1 a §142 odst.1 o.s.ř.v částce 15.658,- Kč za právní zastoupení, i náhradu nákladů odvolacího řízení v částce 5.150,- Kč a nerozhodl o uložení povinnosti zaplatit soudní poplatek, protože žalovaní byli v řízení úspěšní a nevznikla jim poplatková povinnost za řízení před soudem prvního stupně a žalobci jsou ze zákona od placení soudních poplatků osvobození.
Rozsudek odvolacího soudu nabyl právní moci 24.2.1999. Dovolání žalobci podali u Okresního soudu v Nymburce dne 4.3.1999, tedy ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst.1 o.s. ř.
Ve svém dovolání dovolatele navrhli, aby byl rozsudek odvolacího soudu zrušen a aby mu byla věc vrácená k dalšímu řízení. Přípustnost svého dovolání opírali o ustanovení §238 odst. l písm. a) o. s. ř. a jako dovolací důvod uplatňovali, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci.Tvrdili, že nemůže obstát takový právní názor, že J. K., který v době koupě nemovitosti zastával funkci předsedy bývalého Měst.NV v P. a o koupi přímo rozhodoval a tuto schvaloval, mohl nemovitost nabývat. Nesprávnost tohoto právního názoru spočívá v tom, že pojímá platnost směrnic tak, že končí tím, když finanční odbor příslušného ONV převede propadlý majetek z prozatímní správy MNV nebo jiné organizace, čímž je realizace ukončena. Poukazovali na ustanovení §21 odst.1 citovaných směrnic platných v době sporného převodu nemovitosti,podle nichž se realizaci majetku rozumí převod majetku státu z prozatímní správy nebo vlastnictví příslušné organizace nebo do vlastnictví občanů nebo jiné konečné naložení s ním. Dále poukazovali také na ustanovení §23 odst.2 směrnic, který upravoval způsob realizace a na §13 vyhlášky č. 94/85 Sb. a proto v žádném případě nepřicházelo v úvahu, aby finanční odbor ONV tyto nemovitosti prodal přímo občanovi. Uvedli, že pokud by měl obstát výklad odvolacího soudu, pak by postrádalo jakýkoliv smysl ustanovení §24 citovaných směrnic, jehož porušení se dovolávají. Podle tohoto §24 totiž se vztahovala platnost směrnic i na nákupy prováděné funkcionáři organizací, jimž byly tyto věci realizovány; platnost směrnic nekončila tím, že propadlé věci byly převedeny z prozatímní správy Finančního odboru ONV do správy jiného subjektu. Namítali dále, že odvolací soud se nesprávně vypořádal i s otázkou kupní ceny, za niž původní vlastnici nemovitosti odkoupili. Přehledl, že původní cena byla stanovená v částce 79.306,-Kč za samotný dům a druhá cena 78.617,20 Kč za dům včetně náhrady za právo osobního užívání pozemku.
Žalovaní ve vyjádření, k dovolání žádali, aby dovolání bylo zamítnuto a aby jím byla přiznána náhrada nákladů dovolacího řízení. Neuznávali námitky žalobců s tím, že si neobjasnili význam směrnic pro zabezpečení, správu zajištěného majetku, prozatímní správu a realizaci majetku nabytého státem. Měli za to, že správné vysvětlení pojmu realizace majetku podle směrnic ze dne 9.6.1954, i podle směrnic ze dne 5.5.1966, podal odvolací soud. Tvrdili, že směrnice nevylučovaly žádné osoby z prodeje rodinných domků státem. Ke kupní ceně provedené odhadem pak uvedli, že je pravdou, že tento rozdíl je 4.584,80 Kč; tento rozdíl však vznikl s ohledem na snížení kupní ceny podle Věstníku Ministerstva financí č.5/1964 a směrnic pro prodej rodinných domků z národního majetku občanů, a to k žádosti J. K. o slevu, kterou podal Okresnímu národnímu výboru N. - odboru pro výstavbu, jenž také ve smyslu směrnic ze dne 2.4.1964 tuto slevu s ohledem na náklady na opravu rodinného domku, povolil.
Při posuzování tohoto dovolání vycházel dovolací soud z ustanovení článku II. odst. l zákona č.238/1995, podle něhož ustanovení tohoto zákona, jímž byl změněn a doplněn občanský soudní řád ( zákon č.99/1963 Sb.) platí i na řízení, která byla zahájena před účinnosti zákona č.238/1995 Sb./tj. před 1.1.1996; srov.článek V.zákona č. 238/1995 Sb./.
Dovolání tu bylo přípustné, protože odvolacím soudem byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé (§238 odst.1 písm.a/ o.s.ř.)
Dovolatelé uplatňovali jako dovolací důvod to, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci ( §241 odst. 3 písm. d/ o. s. ř.).
Nesprávné právní posouzení věci ve smyslu ustanovení §241 odst. 3 písm. d/ o. s. ř. může spočívat buď v tom, že soud použije na projednávanou věc nesprávný právní předpis anebo že si použitý právní předpis nesprávně vyloží (viz k tomu z rozhodnutí uveřejněného pod č. 3/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek text na str.13/45/).
Podle ustanovení §4 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb. jsou povinnými osobami podle tohoto zákona též fyzické osoby, již nabyly věc od státu, který získal oprávnění s ní nakládat za okolností uvedených v §6 zákona č. 87/1991 Sb., a to v případech, kdy tyto osoby nabyly věc buď v rozpore s tehdy platnými předpisy, nebo na základě protiprávního zvýhodnění osoby nabyvatele, dále osoby blízké těchto osob, pokud na ně věc byla těmito osobami předána.
V daném případě soud prvního stupně nabyl přesvědčení, že z funkčního působení J. K. na Městském národním výboru v P., kde vykonával funkci předsedy rady městského národního výboru, jednoznačně vyplývá, že byl poslancem národního výboru, což ho zcela vylučovalo z nabývání a užívání věci při realizaci majetku, a to právě s ohledem na ustanovení §24 odst. 1 směrnice vydané Ministerstvem financí podle §391 odst. 2 hospodářského zákoníku zákona č.109/1964 Sb. pro státní organizace. Z ustanovení §1 odst. l směrnic dovozoval, že směrnice se vztahují vždy na majetek, kterého nabývá stát výrokem soudu o propadnutí majetku a o propadnutí nebo zabrání věci podle ustanovení trestního zákona.
Odvolací soud však naopak měl za to, že se prodej rodinného domku právních předchůdců žalovaných řídil ustanovením §69 odst. 3 hospodářského zákoníku, ustanovením §15 odst. 8 vyhlášky č.104/1966 Sb. a směrnicí pro prodej rodinných domků z národního majetku občanům ze dne 14.4.1964, uveřejněnou ve Věstníku Ministerstva financí č. 5 pod č.10.
Z uvedeného vyplývalo, že soud prvního stupně měl za to, že tu při uzavírání kupní smlouvy z 27.12.1967 nabyvatelé J. a M. K. nabyli nemovitosti uváděné v žalobě žalobců v rozporu s tehdy platnými předpisy, zatím co odvolací soud uvedený rozpor s tehdy platnými předpisy neshlédal. Ani soud prvního stupně, ani soud odvolací se nezabývaly objasněním a posouzením toho, zda tu nedošlo při uzavírání kupní smlouvy z 27.12.1967 k protiprávnímu zvýhodnění osoby nabývatele. Objasnění a posouzení této otázky však bylo v daném případě nutné jednak k samotnému výkladu ustanovení §4 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb., ale také k tomu, aby bylo jednoznačně doloženo, zda tu je či není dána povinnost ve smyslu ustanovení §20 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb.vydat věci nabyté od státu, který k ním získal oprávnění soudním rozhodnutím když oprávněnými osobami jsou tu ( podle shodných závěrů soudů obou stupňů další oprávněné osoby podle ustanovení §19 odst. 1 a §3 odst. 4 zákona č.87/1991 Sb.), když došlo k úmrtí osoby rehabilitované podle zákona č.119/1990 Sb.
Bylo třeba mít na zřeteli výklad obsažený v nálezu Ústavního soudu ČR z 2.2.1995, I. ÚS 113/93 uveřejněný pod č.7 ve svazku 3 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, podle něhož zákon č.87/1991 Sb. nezměnil nic na tom, že v důsledku zrušení trestního rozsudku podle ustanovení zákona č.119/1990 Sb., a jeho výroku o propadnutí majetku ex tunc se obnovilo původní vlastnictví majetku osoby rehabilitované podle zákona č.119/1990 Sb.; zákon č.87/1991 Sb. stanoví postup, jakým způsobem se má oprávněná osoba (původní vlastník či další oprávněná osoba) domáhat do určité doby vydání svého majetku.
Tato situace v občanském soudním řízení o vydání nemovitostí podle ustanovení §20 a §5, §7 - §12 zákona č. 87/1991 Sb. vyvolávala nezbytnost zabývat se všemi hledisky, které má na zřeteli ustanovení §20 a §4 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb., i ustanovení §19 odst.1 zákona č. 87/1991 Sb. Bylo tomu tak zejména i proto, že tu šlo o nabytí věci nabyvateli za okolnosti, které i v rozhodné době pro zmírnění křivd ( od 25.2.1948 do 1.1.1990) byly ve směrnicích pro státní orgány uváděny, jako okolnosti, které určitý okruh osob do jisté míry a v určitém stadiu vylučovaly z nabývání věci, které stát nabyl soudním rozhodnutím včetně rozhodnutí o propadnutí majetku v trestním řízení soudním.
Proto i v tomto občanském soudním řízení bylo nezbytně nutné, aby s uvážením všech okolností případu posoudil výslovně a jednoznačně, zda tu nedošlo k protiprávnímu zvýhodnění nabyvateli ze smlouvy z 27.12.1967.
Protože odvolací soud vycházel z aplikaci a výkladu ustanovení §20 odst.1 a §4 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb. z jiného právního názoru, shledal dovolací soud rozhodnutí odvolacího soudu rozhodnutím spočívajícím na nesprávném právním posouzení věci ( §241 odst. 3 písm. d/ občanského soudního řádu).
Přikročil proto dovolací soud ke zrušení rozsudku odvolacího soudu podle zákona č.243b odst.1 a 5 občanského soudního řádu.
Protože důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí i na rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud i rozsudek soudu prvního stupně a věc mu vrátil k dalšímu řízení ( §243b odst. 2, věta druhá, občanského soudního řádu), v němž bude soud prvního stupně ( stejně jako případně i odvolací soud) vázán právním názorem dovolacího soudu ( §243d odst.1, věta druhá, občanského soudního řádu).
V dalším řízení rozhodne soud prvního stupně o dosavadních nákladech řízení včetně řízení odvolacího a dovolacího ( §243d odst.1, věta třetí, občanského soudního řádu).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 18. října 2000
JUDr. Júlia M u r á n s k á
předsedkyně senátu