ECLI:CZ:NS:2000:28.CDO.1619.99.1
sp. zn. 28 Cdo 1619/99
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Julie Muránské a soudců JUDr. Josefa Rakovského a JUDr. Milana Pokorného, CSc., o dovolání A/ B. Z., B/ M. S., zastoupených advokátkou, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 30.3.1999, sp.zn. 20 Co 267/98, vydanému v právní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp.zn. 37 C 96/95 (žalobců A/ B. Z. a B/ M. S. proti žalovaným 1/ O. B., 2/ B. M., zastoupeným advokátem, a 3/ Správě nemovitostí města B., o vydání věci), takto:
I. Zrušují se rozsudek Krajského soudu v Brně z 30.3.1999, sp.zn. 20 Co 267/98, i rozsudek Městského soudu v Brně z 19.11.1997, č.j. 37 C 96/95-61.
II. Věc se vrací Městskému soudu v Brně k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Žalobci se jako právní nástupci po V. Z., rozené G., která byla spoluvlastnici ideální 1/4 dále uvedených nemovitosti a zemřela 29.6.1974, domáhali žalobou, podanou u soudu 30.dubna 1995, aby bylo uloženo žalovaným vydat jím podíl (4/24 ) na nemovitostech zapsaných na listu vlastnictví 307 pro B. u Katastrálního úřadu B., t.j. domu čp.286 se stavební parcelou č.379 ( o výměře 514 m2). Uvedli, že nemovitosti byly v letech 1963-64 převedený bezúplatně na stát, protože žádná ze spoluvlastnic nebyla schopna nemovitosti udržovat, neboť nemohla volně disponovat s finančními prostředky na účtě oprav, ani na účtě nájemného. Když byl v březnu 1991 uveřejněn zákon č.87/1991 Sb., z něhož spoluvlastnice M. B. zjistila, že nárok na restituci nemají státní občané bydlící mimo území ČR, své příbuzné v zahraničí neinformovala a dne 30.91991 uzavřela s Podnikem bytového hospodářství B. dohodu o vydání ideální 1/4 nemovitosti, kterou pak 3. prosince 1993 darovala svým dvěma dcerám O. B. a B. M.. V srpnu 1994 byl uveřejněn nález Ústavního soudu č.164/1994 Sb., který zrušil podmínku trvalého bydliště na území ČR a proto obě žalobkyně podaly žalobu o vydání dílu uvedených nemovitosti.
Žalované navrhly zamítnutí žaloby. Uvedly, že dohoda o vydání podílu na uvedených nemovitostech byla uzavřena mezi Podnikem bytového hospodářství B. a M. B. a žalované nebyly účastnicemi této dohody. Podle dohody získaný podíl byl na ně převeden na základě platně darovací smlouvy. Nejsou proto v této právní věci pasívně legitimovány. Poukázaly na ustanovení §5 odst.5 zákona č.87/1991 Sb. (ve znění nálezu ústavního soudu ze dne 12.7.1994) a uváděly, že žalobci jím žádnou výzvu o vydání věci nedoručili. Žalovaná, Správa nemovitostí města B., navrhovala rovněž zamítnutí návrhu, neboť v žalobě uvedená nemovitost již byla oprávněné osobě vydána a není v jejím držení.
Městský soud v Brně rozsudkem ze dne 19.listopadu 1999, č.j. 37 C 96/95-61, zamítl žalobní návrh, aby žalovaná O. B. byla povinna vydat ideální 1/24 B. Z. a ideální 1/24 M. S., a aby žalovaná B. M. byla povinna vydat B. Z. ideální 1/24 a M. S. ideální 1/24 nemovitostí zapsaných na listě vlastnictví č. 307 pro katastrální území B. u Katastrálního úřadu B., t.j. domu čp. 286 se stavební parcelou č. 379 (o výměře 514 m2), do tří dnů od právní moci rozsudku. Byl zamítnut i alternativní žalobní návrh, aby Správa nemovitostí města B. s.p., byla povinna vydat ideální 2/24 B. Z. a ideální 2/24 M. S. domu čp. 286 se stavební parcelou č. 379 (o výměře 514 m2). Žalobcům bylo uloženo nahradit náklady řízení žalované O. B. a B. M. každé po 1.125,-Kč; náhrada nákladů řízení nebyla přiznána žalované Správě nemovitostí města B.
Soud prvního stupně vycházel ze zjištění, že žalované O. B. a B. M. jsou spoluvlastnicemi pozemku parc. č. 379 (o výměře 514 m2) a domu čp. 286 co do 3/24, a to na základě darovací smlouvy z 3.12.1993 vložené do katastru nemovitosti k 22.12.1993. Touto smlouvou totiž darující M. B. uzavřela se žalovanými O. B. a B. M. dne 3.12.1993 darovací smlouvu, kterou tyto obdarované nabyly každá ideální 3/24 uvedených nemovitostí. Tyto nemovitosti získala M. B. dohodou uzavřenou s Podnikem bytového hospodářství B. jako povinnou osobou podle zákona č.87/1991 Sb. Šlo o vydání ideálních 6/24 nemovitosti; smlouva nabyla účinnosti dne 30.9.1991 po registraci bývalým státním notářstvím.
Soud prvního stupně s poukazem na ustanovení §1 odst.1, §4, §5 odst.1, odst.2 a 4 zákona č. 87/l99l Sb. ve spojení s nálezem Ústavního soudu ČR č.164/1994 Sb. a také §5 odst, 5 zákona č.87/1991 Sb. ve spojení s nálezem ÚS ČR ze dne 4.12.1996, uveřejněným ve Sbírce zákonů ČR pod č. 2/1997, měl za prokázáno, že ke dni účinnosti zákona č.87/1991 Sb. držel uvedené nemovitosti PHB B., st.p., jeho nástupcem je žalovaná Správa nemovitostí města B., která přestala být držitelem nemovitosti až s účinností od 30.9.1991. Proto soud prvního stupně zamítl žalobu proti této Správě. Zamítl také žalobu žalobců, proti žalovaným O.B. a B.M., protože měl za to, že nejsou osobami uvedenými v ustanovení §5 odst.5, zákona č.87/1991 Sb., tedy osobami, kterým byla věc vydána. Věc byla totiž vydána M. B., která následně nemovitosti převedla na obě žalované s účinností od 22.12.1993. Pokud žalobci namítali, že tento převod se uskutečnil v rozporu s dobrými mravy, protože bylo známo, že i žalobci jsou oprávněnými osobami po zemřelé V. Z., poukázal soud na to, že v době, kdy došlo k darovací smlouvě ohledně nemovitosti platil pro oprávněné osoby požadavek trvalého pobytu na území ČR, takže žalobci nebyli ve smyslu ustanovení zákona č.87/1991 Sb. oprávněnými osobami. Soud prvního stupně uváděl, že z uvedených důvodů již neprováděl dokazování směřující k prokázání, toho zda žalobci splňují v současné době zákonné předpoklady pro oprávněné osoby
V odvolání žalobci namítali to, že byla-li nemovitost poté, co byla vydána, převedena na osoby blízké osobě, jíž byla nemovitost vydána, lze analogicky vycházet z §4 odst.2 zákona č.87/1991 Sb., kdy takový převod byl účelový s cílem zmařit uspokojení dalších nároků oprávněných osob. Krajský soud v Brně rozsudkem z 30.3.1999, sp.zn. 20 Co 267/98 rozhodl o odvolání tak, že rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé a ve výroku o nákladech řízení mezi žalobci a žalovanou Správou nemovitostí města B. potvrdil, výrok o nákladech řízení mezi žalobci a žalovanou O. B. a B. M. změnil, a rozhodl, že náhrada nákladů řízení se nepřiznává; nepřiznal také náhradu nákladů odvolacího řízení žalovaným. Připustil proti svému rozhodnutí dovolání, a to k otázce, zda přichází do úvahy extenzívní výklad ustanovení §5 odst.5 zákona č.87/1991 Sb. ve znění pozdějších novel v tom směru, že se lze domáhat vydání věci i po osobě blízké té, jíž byla věc vydána podle zákona č. 87/1991 Sb.
V odůvodnění svého rozsudku odvolací soud dospěl k závěru, že nelze shledat odvolání žalobců opodstatněným, protože z obsahu spisu soudu prvního stupně vyplývá ( aniž by bylo třeba doplňovat dokazování), že předmětem řízení je tvrzený nárok žalobců na vydání ideálních 4/24 domu čp. 286 s pozemkem parc.č. 379 v katastrálním území B. Původní vlastnicí ideální 1/4 domu byla V. Z., rozená G., která dům vlastnila se svými sestrami. Svůj spoluvlastnický podíl v roce 1963 bezúplatně převedla na stát a v roce 1974 zemřela. Jejími právními nástupci byla M. B. (s trvalým pobytem na území ČR), B. Z. (s trvalým pobytem v cizině) a O. K. (s trvalým pobytem v cizině). Právními nástupci již zesnulé O. K. byli M. S., O. K. a B. K. (všichni s trvalým pobytem v cizině). Dne 30.9.1991 došlo mezi Podnikem bytového hospodářství B. a M. B. k uzavření dohody o vydání ideální 1/4 nemovitosti. M. B. pak darovací smlouvou převedla tuto ideální část nemovitosti dne 3.12.1993 na své dvě dcery žalované O. B. a B. M., protože O. K. a B. K. se vzdali svých nároků na vydání věci. Žalobci se nyní domáhali vydání ideální části nemovitostí tak, aby každému z právních nástupců po V. Z., rozené G., svědčil spoluvlastnický podíl ve výši 2/24, (M. B. bez ohledu na skutečnost, jak s nimi dále disponovala, 2/24 B. Z., a 2/24 M. S.). Odvolací soud se ztotožnil se závěry soudu prvního stupně, který věc správně posoudil podle ustanovení §5 odst.5 zákona č.87/1991 Sb. ve spojení s nálezem Ústavního soudu ČR č.2/1997 ze dne 4.12.1996. V řízení bylo prokázáno, že ke dni účinnosti zákona č.87/1991 Sb.držel nemovitosti Podnik bytového hospodářství B., jehož nástupcem je žalovaná Správa nemovitosti města B. a žalovaná Správa přestala být držitelem nemovitostí již na podzim roku 1991. Vzhledem k této skutečnosti soud prvního stupně správně zamítl žalobu proti této žalované. Protože žalobci uplatnili nárok na vydání příslušných podílů i vůči žalované O. B. a B. M., odvolací soud, stejně jako soud prvního stupně, se zabýval otázkou, zda žalované jsou osobami uvedenými v ustanovení §5 odst. 5 zákona č. 87/1991 Sb., tedy osobami, kterým byla věc vydána. V řízení však bylo jednoznačně prokázáno, že věc byla vydána M. B., která následně nemovitosti převedla na žalované O.B. a B. M. s účinnosti od 22.12.1993. Vzhledem k této skutečnosti pak dospěl odvolací soud k závěru, že uvedené dvě žalované nejsou osobami, kterým byla věc vydána ( §5 odst. 5 zákona č.87/1991 Sb.), a žalobcům tedy ani vůči nim hmotněprávní nárok nesvědčí. Jde tedy o zcela jiné subjekty než ty, které jsou jako „povinné osoby \" charakterizovány v ustanovení §4 odst.2 citovaného zákona. Z obsahu §5 a celého zákona č.87/1991 Sb. nevyplývá, že by se původní oprávněné osoby, charakterizované v §3 zákona č. 87/1991 Sb., staly za situace předpokládané v §5 odst.5 zákona č.87/1991 Sb. osobami povinnými podle ustanovení §4 odst.2 tohoto zákona. Shodně se soudem prvního stupně pak odvolací soud vyslovil, že nelze shledat v převodu nemovitostí M. B. na žalované O. B. a B. M., rozpor s dobrými mravy. Na podzim roku 1993 totiž nebylo a ani nemohlo být M. B. známo, zda a kdy budou žalobci oprávněnými osobami po V. Z., rozené G. V době, kdy byl akt darování uskutečněn platil pro oprávněné osoby požadavek trvalého pobytu na území České republiky a žalobci tedy oprávněnými osobami ve smyslu zákona č.87/1991 Sb. nebyli. Odvolací soud připustil dovolání proti svému rozsudku, protože za otázku zásadního právního významu pokládal, „zda přichází do úvahy extenzivní výklad ustanovení §5 odst. 5 zákona č. 87/1991 Sb., ve znění pozdějších novel, v tom směru, zda je možné s úspěchem se domáhat vydání věci i věci osobě blízké té osobě, jíž byla věc vydána podle zákona č.87/1991 Sb.( §5 odst. 5, §4 odst,2, věta za středníkem, per analogiam).
Rozsudek odvolacího soudu nabyl právní moci dne 16.4.1999 a dovolání podali žalobci u Městského soudu v Brně 6.5.1999 ( došlo soudu 12.5.1999), tedy ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst.1 o. s. ř.
Ve svém dovolání dovolatelé navrhli, aby rozsudky soudu obou stupňů byly zrušeny a aby věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení, protože se domnívali, že oba soudy rozhodly v rozporu s nálezem Ústavního soudu ČR č.2/1997 Sb. a v rozporu s ustanovením §5 odst. 5 zákona č. 87/1991 Sb. Přípustnost svého dovolání opírali o ustanovení §239 odst. 1 o.s.ř., neboť odvolací soud ve výroku napadeného rozsudku připustil dovolání k otázce zásadního právního významu, kterou uvedl ve výroku svého rozsudku. Důvodem dovolání bylo nesprávné právní posouzení věci ve smyslu ustanovení §241 odst.3 písm.d/ o. s. ř. Dovolatelé nesouhlasili s tím, že by nemohli ( ve smyslu ustanovení §5 odst.5 zákona č. 87/1991 Sb.) považovat žalované O. B. a B. M. za osoby na něž dopadá citované zákonné ustanovení. Podle jejich názoru, je třeba na osoby, kterým byla nemovitost vydána pohlížet ve vztahu k ostatním oprávněným osobám, jejichž nárok nebyl uspokojen, jako na fyzické osoby povinné a z toho důvodu by potom byla namístě analogická aplikace ustanovení §4 odst.2 in fine. V opačném případě, by byly důsledky nálezu ÚS ČR č.2/1997 Sb. úplně zmařeny. Ten měl totiž odstranit praktické zdvojnásobení nápravy křivd, ke kterým došlo, když nemovitost byla fyzicky vydána jedné oprávněné osobě a druhé oprávněné osobě, jejíž nárok by již nemohl být uplatněn, by vzniklo právo na finanční náhradu.
Ve vyjádření k dovolání žalované navrhly dovolání žalobců zamítnout. Měly za to, že soudy správně posoudily, že nejsou osobami, kterým byla věc vydána, a pokud žalobci poukazují na analogii §4 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb., pak jde o vytržení tohoto ustanovení z celého kontextu právní úpravy a nelze tohoto ustanovení použit ani analogicky. Dále poukazovaly na svá vyjádření, zejména z 11.7.1994, 22.10.1997 a 9.2.1998; protože byly soudem vyzvány k vyjádření, žádaly, aby bylo rozhodnuto i o nákladech řízení, které jim vzniklo s těmito vyjádřeními.
Při posuzování dovolání dovolatelů vycházel dovolací soud z ustanovení článku II. odst. 1 zákona č. 238/1995 Sb., podle něhož ustanovení tohoto zákona, jímž byl změněn a doplněn občanský soudní řád ( zákon č. 99/1963 Sb.), platí i na řízení, která byla zahájená před účinnosti zákona č. 238/1995 Sb. (tj. před 1.1.1996; srov. článek V. zákona č. 238/1995 Sb.).
Dovolání tu bylo přípustné podle ustanovení §239 odst.1 o.s. ř., protože odvolací soud vyslovil ve výroku svého rozsudku přípustnost dovolání, protože měl za to, že jde o rozhodnutí po právní stránce zásadního významu.
V rozhodnutí uveřejněném pod č. 34/1994 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem, bylo vysvětleno, že připustil-li odvolací soud dovolání jen v souvislosti s právním posouzením (výkladem) určitého pojmu, vymezil tím zásadně dovolací důvod a dovolacímu soudu nepřísluší přezkoumávat rozsudek odvolacího soudu např. z hlediska závěrů odvolacího soudu o skutkových zjištěních.
V daném případě odvolací soud připustil odvolání proti svému rozsudku k zodpovědění otázky „zda přichází do úvahy extenzívní výklad ustanovení §5 odst. 5 zákona č. 87/1991 Sb., ve znění pozdějších novel, v tom směru, že se lze domáhat vydání věci i po osobě blízké té, již byla věc vydána podle zákona č. 87/1991 Sb.\".
Dovolatelé uplatňovali jako dovolací důvod, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Nesprávné právní posouzení věci může spočívat buď v tom, že soud použije na projednávanou právní věc nesprávný právní předpis anebo že si použitý právní předpis nesprávně vyloží ( viz z rozhodnutí uveřejněného pod č. 3/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek text na str.13 /45/).
V daném případě odvolací soud posuzoval projednávanou právní věc podle ustanovení §5 odst. 5 zákona č. 87/1991 Sb. ve spojení s nálezem Ústavního soudu ČR č. 2/1997 Sb.ze dne 4.12.1996; uvedl, že byla-li věc vydána, mohou osoby, jejichž nároky uplatněné ve lhůtě uvedené v odst.2 nebyly uspokojeny, tyto nároky uplatnit u soudu vůči osobám, kterým věc byla vydána. Vzhledem k zjištění, že nemovitosti už byly vydány oprávněné osobě Podnikem bytového hospodářství B., jehož právním nástupce je Správa nemovitostí města B., na podzim roku 1991, zamítl žalobu vůči uvedené Správě. Dále se odvolací soud zabýval ustanovením §4 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb., a když bylo jednoznačně prokázáno, že věc byla vydána M. B., která následně předmětné nemovitosti převedla s účinnosti od 22.12.1993 na žalované O. B. a B. M., dospěl k závěru, že nejsou osobami povinnými, protože jsou zcela jinými subjekty, než ty, kterým byla věc vydána; proto je nelze považovat za osoby povinné.
Odvolacím soudem použitá ustanovení se nepochybně na projednávanou právní věc vztahovala a účastníci řízení na ně také v průběhu řízení poukazovali. V řízení o dovolání bylo tedy třeba se zabývat tím, zda si i odvolací soud tato ustanovení správně vyložil, a to v rozsahu vymezeného důvodu dovolání podle výroku rozsudku odvolacího soudu o přípustnosti dovolání.
Podle ustanovení §5 odst. 5 zákona č.87/1991 Sb. byla-li věc vydána, mohou osoby, jejichž nároky uplatněné ve lhůtě uvedené v odstavci 2 nebyly uspokojeny, tyto nároky uplatnit u soudu vůči osobám, kterým byla věc vydána.
V ustanovení §5 odst.5 zákona č.87/1991 Sb. je tedy uvedeno „ uplatnění nároků vůči osobám, kterým byla věc vydána\"; toto znění nevylučuje ani nárok na poskytnutí finanční náhrady za věc, kterou nelze vydat.
V rozhodnutí uveřejněném pod č. 45/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek bylo uvedeno, že nárok oprávněné osoby vůči osobám, kterým byla věc vydána ( §5 odst. 5 zákona č.87/1991 Sb.), je podmíněn tím, že osoba, jejíž nárok nebyl uspokojený, vyzvala ve lhůtě podle ustanovení §5 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb. k vydání věci povinnou osobu, která věc držela k 1.4.1991 ( ke dni účinnosti zákona č. 87/1991 Sb.).
V zákoně č. 87/1991 Sb. není zakotveno takové ustanovení, které by odpovídalo ustanovení §853 občanského zákoníka, tedy, že by právní vztahy, jichž se týká úprava obsažená v zákoně č. 87/1991 Sb., mohly být posuzovány podle ustanovení tohoto zákona, které upravují vztahy obsahem a účelem jim nejbližší.
I když nelze vyloučit přiměřené použití ustanovení občanského zákoníku na některé právní vztahy vyplývající z právní úpravy obsažené v ustanoveních zákona č. 87/1991 Sb. (např. ustanovení §34 a násl. občanského zákoníku o právních úkonech ), přesto vzhledem ke speciální právní úpravě v zákoně č. 87/1991 Sb. (jejím obsahu i účelu) nepřichází obecné ustanovení §3 odst.1 občanského zákoníku v úvahu na vztahy vyplývající z právní úpravy obsažené v ustanoveních zákona č. 87/1991 Sb.
Právní vztah upravený v ustanovení §5 odst. 5 zákona č. 87/1991 Sb. je vztahem mezi oprávněnými osobami ve smyslu ustanovení §3 zákona č. 87/1991 Sb. Právní vztah upravený v ustanovení §4 odst.2 zákona č.87/1991 Sb. je právním vztahem mezi osobami oprávněnými (§3 zákona č.87/ 1991 Sb.) a osobami povinnými podle tohoto zákona.
Žalobci vycházeli v daném případě z toho, že jsou v právním vztahu se žalovanými jako osobami povinnými, neboť vycházely z právního názoru, že je lze považovat za povinné osoby s analogickým použitím ustanovení §4 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb.
Soudy obou stupňů měly naproti tomu za to, že žalované nelze považovat za povinné osoby v daném případě, a že tedy vůči ním nelze uplatňovat nárok na vydání věcí ve smyslu ustanovení §5 zákona č. 87/1991 Sb.
Soudy obou stupňů se v důsledku posouzení této právní otázky nezabývaly již tím, zda tu na straně žalobců je či není dán jiný nárok podle ustanovení §5 odst. 5 zákona č. 87/1991 Sb. vůči osobě, které byla povinnou osobou vydána, tedy např. nárok na finanční náhradu za věc, kterou nelze vydat.
V nálezu Ústavního soudu ČR z 26.6.1995 IV. ÚS 6/95 uveřejněném pod č. 37 ve svazku 3 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, bylo instruktivně upozorněno na to, že do restitučního procesu vstoupily tisíce občanů, kteří pro časovou omezenost k uplatnění nároků postupovaly mnohdy zcela laicky. Jejich neznalost či pochybení by nemělo být využíváno proti cílům restituce.
Bylo tedy třeba v daném případě s poskytnutím poučení podle ustanovení §5 občanského soudního řádu ujasnit v tomto řízení, zda žalobci svůj nárok, a jaký nárok podle ustanovení §5 odst. 5 zákona č. 87/1991 Sb. uplatňují výlučně proti uvedeným žalovaným, anebo zda jej uplatňují také vůči osobě, jíž byla vydána věc, kterou by již nebylo možné vydat.
Protože soudy obou stupňů se v řízení zabývaly jen výkladem vztahu právní úpravy obsažené v ustanovení §5 odst. 5 a v ustanovení §4 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb. a nikoli již podrobnějším výkladem ustanovení §5 odst. 5 zákona č. 87/1991 Sb. co do druhu uplatněných nároků, které nebyly uspokojeny vydáním věci ( §5 odst.2 zákona č.87/1991 Sb.) nebylo možné jednoznačně přisvědčit názoru, že si odvolací soud ( ale i soud prvního stupně) správně vyložil ustanovení §5 odst. 5 zákona č. 87/1991 Sb. A protože si odvolací soud (stejně jako soud prvního stupně) neujasnil ani jaký nárok podle zákona č.87/1991 Sb., a proti kterému žalovanému subjektu mínili žalobci uplatnit, bylo řízení v této právní věci postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
Shledal proto dovolací soud opodstatněnost dovolacích důvodů podle ustanovení §241 odst.3 písm.b) a d) občanského soudního řádu v daném případě a přikročil ke zrušení rozsudku odvolacího soudu podle ustanovení §243b odst.1 a 5 o. s. ř.
Protože důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí i na rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud i toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení, v němž bude soud prvního stupně vázán právním názorem dovolacího soudu ( §243d odst.1, věta druhá, o. s. ř.).
V dalším řízení rozhodne soud prvního stupně o dosavadních nákladech řízení včetně nákladů řízení odvolacího a dovolacího ( §243d odst.1, věta třetí, o. s. ř).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 25. října 2000
JUDr. Júlia M u r á n s k á , v.r.
předsedkyně senátu
Za správnost vyhotovení: Marcela Jelínková