ECLI:CZ:NS:2000:28.CDO.1670.99.1
sp. zn. 28 Cdo 1670/99
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.Julie Muránské a soudců JUDr.Josefa Rakovského a JUDr.Milana Pokorného, CSc., o dovolání M. G., zastoupeného advokátem, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě z 26.3.1999, sp.zn. 9 Co 35/99, vydanému v právní věci vedené u Okresního soudu ve Frýdku - Místku pod sp.zn. 9 C 34/92 ( žalobce M. G. proti žalovanému V. L., o vydání věci), takto:
I. Dovolání se z a m í t á.
II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání.
Odůvodnění:
Žalobce se žalobou, podanou u soudu 10.2.1992, domáhal na žalovaném vydání nemovitosti ( v navrženém znění ). Uvedl, že je jediným zákonným dědicem svého otce F. G., (zemřelého 1.9.1967), jemuž byl rozsudkem bývalého Státního soudu v Praze, oddělení Brno, dne 18.9.1952, sp.zn. 1 Ts II 141/52 zrušeného potom usnesením Krajského soudu v Ostravě z 4.10.1990, podle zákona č.119/1990 Sb. o soudní rehabilitaci,uložen i trest propadnutí majetku. Stát na základě tohoto rozsudku převzal kromě jiného obytnou budovu (nyní chatu), s pozemky parc.č. 332 (stavební plocha o výměře 50 m2) a parc.č. 1395/18 (ostatní plocha o výměře 2105 m2), zapsané v pozemkové knize v knihovní vložce č.273 pro katastrální území G. a obec T. Příslušenstvím chaty je nyní kůlna a studna. Kupní smlouvou z 28.5.1969 (registrovanou bývalým státním notářstvím) byla chata převedena na M. K. za kupní cenu 16.307,05 Kč. Následně pak byly nemovitosti darovány žalovanému, darovací smlouvou z 5.12.1983 registrovanou rovněž bývalým státním notářstvím. Tehdejší majitel nemovitosti jímž byl závodní výbor odborové organizace při Ok s. p. ve F.-M., ačkoliv o nemovitosti neměl zájem, žádosti matky žalobce A. H. o převod nemovitosti nevyhověl. Žalobce tvrdil, že M.K. byla zvýhodněna při nabytí nemovitosti do svého vlastnictví( hodnota nemovitosti byla podhodnocena. Žalovaný jako bratr M.K. byl vyzván výzvou ze dne 3.9.1991 k vydání nemovitosti, avšak bezvýsledně.
Žalovaný uvedl, že je nesporné, že majitelem pozemků byl v roce 1969 ZV ROH při OSP ve F. M. a nemovitosti nabyl na základě darovací smlouvy z 5.prosince 1983. Nemá však význam pro posouzení otázky, zda sestra nabyla nemovitosti v rozporu s tehdy platnými předpisy nebo na základě protiprávního zvýhodnění nemovitostí, když žalobce tvrdil, že kupní cenu nezaplatila, protože kupní cena 16.307,05 Kč byla zaplacená poštovní poukázkou dne 14.července 1969. Také uvedl, že nebylo jemu ani manželu jeho zemřelé sestry známo, že by byla členkou závodního výboru bývalého Revolučního odborového hnutí. Žalovaný měl proto za to, že není povinnou osobou, a navrhl žalobu zamítnout.
Okresní soud ve Frýdku-Místku rozsudkem ze dne 23.11.1998, č.j. 9 C 34/92-261, zamítl žalobu, o uložení povinnosti žalovaného vydat žalobci nemovitosti zapsané na listu vlastnictví č.82 pro obec T., katastrální území G., a to chatu evidenční číslo 005 s pozemky parc.č.332 (stavební plocha) a parc.č.1395/18 (ostatní plocha), včetně studny, venkovních úprav a trvalých porostů. Soud také uložil povinnost žalobci zaplatit žalovanému na nákladech řízení částku 2.275,60 Kč.
V důvodech svého rozhodnutí ( pro provedeném dokazování výslechem účastníků, znaleckým posudkem, listinnými důkazy a spisy bývalého Státního notářství ve Frýdku Místku sp.zn. D 1492/67, R I 1337/69, R I 28/84, jakož i výpisy z pozemkové knihy a z evidence nemovitosti ) uvedl, že žalobce je jediným synem F. G. ( který zemřel v r.1967),jenž byl odsouzen v roce 1952 a byl mu uložen trest v délce 25 let( zároveň s tímto trestem byl uložen i trest propadnutí jmění. Žalobce v tom čase byl dítětem ve věku 2 let, a nevěděl jak bylo s tímto majetkem nakládáno. Pokud se zmiňuje o nemovitostech, které přešly na stát, údaje získal od své matky( nemovitosti nikdy neviděl. Následně od své matky nebo nevlastního otce se dozvěděl, že nemovitosti byly prodány v roce 1969 O. s. p. Právní zástupce mu zjistil skutečnosti týkající se prodeje nemovitosti M.K. Žalobce zdůrazňoval, že je jediným zákonným dědicem svého zemřelého otce a je proto aktivně legitimován v této právní věci( trval na vrácení chaty. Žalovaný v řízení uváděl, že jeho pasivní legitimace ve věci vyplývá zřejmě z toho, že na základě darovací smlouvy z 5.12.1983 se stal vlastníkem nemovitostí.Touto smlouvou mu sestra M. K. a její manžel E. K. darovali nemovitosti zapsané na listě vlastnictví č. 82, pro katastrální území G. a to parcelu č.322 stavební plocha s rekreační chatou č.005, dřevené kůlny, studny a parcela č.1395/18. Žalovaný má jen kusé informace o tom, jakým způsobem nabyla jeho sestra se švagrem do vlastnictví tyto nemovitosti. M. K. před lety zahynula při autonehodě( pravděpodobně nemovitosti získala se svým manželem poté, co se dozvěděla, že ZV ROH při OSP ve F.-M. bude prodávat chatu získanou od bývalého Okresního národního výboru ve F. - M. když hodnota darovaných nemovitostí podle darovací smlouvy (podle znaleckého posudku) činila 13.644,-Kč. Podle výpisu z evidence nemovitostí, smlouvou ze dne 7.5.1954 přešly nemovitosti na O. s. p. ve F.-M. V roce 1969 pak následoval prodej od ZV ROH OSP sestře žalovaného, který se uskutečnil jen ve vztahu k ní za trvání jejího manželství se švagrem( takže nemovitosti byly v bezpodílovém spoluvlastnictví manželů). Žalovaný uvedl, že převod nemovitosti na jeho osobu uskutečnili manželé K. jako bezpodíloví spoluvlastníci nemovitostí. Dále pak uvedl, že pouze z doslechu ví, že do roku 1969, byly provedeny na chatě nějaké úpravy, konkrétně byla přistavěna jedna zděná místnost o rozměru asi 20 m2, podsklepená( chata byla původně vystavěna ze dřeva. Ve věci byl vypracován na pokyn soudu znalecký posudek z oboru ekonomiky, ceny a odhady nemovitostí, kde znalkyně na otázku soudu, jaká byla hodnota nemovitosti ke dni 28.5.1969 dospěla k závěru, že činila v té době podle tehdy platné vyhlášky 18.738,40 Kč. Uvedla také, že nebyly oceněny lesní porosty jak v roce 1969, tak v současné době, ačkoliv se na pozemcích vyskytují. K námitce žalobce, který zjišťuje rozpor ve výši objektivní životnosti staré části stavby z r.1951, kde je za opotřebení považováno 1,75 % přičemž v nové části stavby z r.1961 je za opotřebení považováno 2,13%, uvedla že, původní procento opotřebení je dáno vyhláškou podle třídy nemovitostí. Druhá část objektu byla přistavěna a není podle jejího názoru logické, že by přístavba byla schopná existovat déle než původní objekt. Pokud se týká hloubky studny a jejího následného ocenění k námitce žalobce uvedla, že studnu měřila za přítomnosti všech, zjistila hloubku, jak je uvedená v posudku, a není schopná říci, jak byla studna hluboká v roce 1969. Ze spisu Státního notářství ve Frýdku Místku, sp.zn. RI 1337/69, soud prvního stupně zjistil, že byla registrována kupní smlouva mezi M. K. a Československým státem, zastoupeným ZV ROH OSP ve F.-M., týkající se nemovitostí a to parcely č.322 a č.135/18, v katastrálním území G. s chatou č.4 ZV ROH OSP ve F.-M., jež byly prodaný M. K. za částku 16.307,05 Kč. Dále zjistil, že kupní smlouva ze dne 7.12.1954 byla registrována dne 30.5.1969. Ze spisu Státního notářství ve Frýdku Místku, že byla pod sp.zn. R I28/84 registrována darovací smlouva ze dne 5.12.1983, kterou uzavřeli E. a M. K. s V. L., kteří jsou na základě kupní smlouvy z 28.5.1969 bezpodílovými spoluvlastníky nemovitosti zapsaných na LV č.82 k.ú. Guty - parc.č.322 stavební plocha s rekreační chatou č.005, dřevené kůlny, studny, parcela č.1395/18, a že dárci nemovitosti darovali do výhradního vlastnictví V. L.. Hodnota darovaných nemovitostí činila 13.644,- Kč. Z výpisu pozemkové knihy, z vložky 273 pro katastrální území G., bylo zjištěno, že vlastníkem pozemku parc.č.1395/18-pastva, byl podle kupní smlouvy z 24.2.1949 F.G.( rozsudkem Státního soudu v Brně ze dne 24.2.1953, sp. z[N1]n. 1 Tx II 141/52, vlastnictví přešlo na Československý stát - Okresní národní výbor Č. T. a následně pak kupní smlouvou ze dne 7.12.1954, přešlo na Závodní radu skupiny ROH Okresního stavebního podniku v Č. T. Podle ústřižku složenky ze dne 14.7.1969 E. K. a M.K. poukázali na účet SBČS ve F.-M. částku 16.307,-Kč. Po takto provedeném dokazování žalobu žalobce o vydání nemovitosti zamítl z toho důvodu, když dospěl k závěru, že nárok v žalobě v tomto řízení uplatněný na vydání věci, je v rozporu s ustanovením §5 odst.3 a 4 zákona č.87/1991 Sb., protože restituční nárok může představovat povinnost žalovaného uzavřít se žalobcem dohodu o vydání nemovitosti, což je nárok zcela odlišný. Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 10.3.1994 rozsudek soudu prvního stupně zrušil, protože žalobce změnil žalobu o vydání na dohodu o vydání věci, což odvolací soud připustil. Soud prvního stupně pak ve svém rozsudku ze dne 30.11.1994 za situace, že žaloba obsahovala přípustnou formulaci žalobního návrhu podaného až v červenci 1993, tedy že nelze návrhu vyhovět s ohledem na ustanovení §5 odst.4 zákona č.87/1991 Sb., jako i z jiných důvodů, když nebyl v řízení prokázán faktický osobní vztah mezi žalovaným a E.K. a že nebylo prokázáno, že by sestra žalovaného M.K. při nabývání nemovitosti byla protiprávně zvýhodněna, nebo, že by nabyla nemovitosti v rozporu s tehdy platnými předpisy( žaloba byla proto opět zamítnuta.
O odvolání žalobce proti uvedenému rozsudku soudu prvního stupně rozhodl Krajský soud v Ostravě rozsudkem z 30.1.1996, sp.zn. 9 Co 53/95( rozsudek soudu prvního stupně byl změněn a žalobě bylo vyhověno. Odvolací soud dospěl k závěru, že jsou v daném případě splněny všechny podmínky pro vydání věcí, protože právní předchůdkyně žalovaného nabyla věc od státu v rozporu s tehdy platnými předpisy.
O dovolání žalovaného proti rozsudku odvolacího soudu rozhodl Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 2.července 1997, 2 Cdon 651/96 tak, že rozsudek odvolacího soudu sp.zn. 9 Co 53/95, zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Dovolací soud v odůvodnění uvedl, že ústřední otázkou k posouzení žalovaného jako povinné osoby podle §20 odst.1 ve spojení ustanovením §4 odst.2 zákona č.87/1991 Sb. bude (s přihlédnutím k odůvodnění napadeného rozsudku a důvodům uplatněným v dovolání) otázka, zda právní předchůdkyně žalovaného kupní smlouvou ze dne 28.května 1969 nabyla nemovitosti od státu či od subjektu, který je od státu rozdílný. Pro vyřešení této otázky pak bude rozhodující závěr, zda na základě kupní smlouvy ze dne 8.září 1954 přešlo vlastnické právo k nemovitostem ze státu na subjekt od státu rozdílný, popřípadě zda byly i přes existenci této smlouvy nadále ve vlastnictví státu. Proto se měl odvolací soud zabývat otázkou, zda závodní rady ( srov.dekret prezidenta republiky č.104/1945 Sb.o závodních a podnikových radách) mohly být subjektem vlastnického práva, zda závodní výbory základních organizací dřívějšího Revolučního odborového hnutí byly jako právnické osoby právními nástupci zaniklých závodních rad a zda mohly být subjekty vlastnického práva. Po vyřešení těchto otázek pak lze posoudit, zda právní předchůdkyně žalovaného nabyla vlastnické právo ke sporným věcem od státu či subjektu odlišného od státu rozdílného a zda tak může být žalovaný povinnou osobou podle §20 odst.1 ve spojení s ustanovením §4 odst.2 zákona.
Odvolací soud pak postupoval tak, že svým usnesením ze dne 18.2.1998, sp.zn.9 Co 445/97, zrušil rozsudek soudu prvního stupně ze dne 30.11.1994, č.j. 9 34/92-125, a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Soud prvního stupně poté doplnil dokazování kupními smlouvami. Z provedených důkazů měl za prokázané, že M. K. nabyla nemovitosti v roce 1969 kupní smlouvou od Závodního výboru ROH Okresního stavebního podniku ve F.-M., tedy od subjektu odlišného od státu. Důsledkem toho je, že žalovaný není povinen nemovitosti vydat, neboť nebyl splněn základní předpoklad vydání, že předchozí vlastník získal věc od státu. Žalovaný tedy není v žádném případě osobou povinnou a za této situace žalobu žalobce zamítl jako neodůvodněnou. Zjišťoval také co se stalo s majetkem závodních rad v součinnosti s nově přijatým zákonem č.37/1959 Sb. a dovodil, že závodní rady nemaje právní základ v žádném právním předpise, poté co byly zrušeny. ZV ROH, měl právní subjektivitu a po právu vystupoval jako prodávající v kupní smlouvě ze dne 28.5.1969. V době uvedené nemovitosti přešly tedy v průběhu let 1952 až 1969 z vlastnictví státu do vlastnictví subjektu od státu rozdílného( rozsudkem ze dne 23.11.1998, č.j.9 C 34/92-261, byla žaloba zamítnuta.
V odvolání žalobce vytkl soudu prvního stupně nesprávné hodnocení provedených důkazů a vadné právní posouzení věci( opětovně dovozoval, že písemnost s datem 8.9.1954 nemohla mít za následek změnu vlastnických vztahů k nemovitostem, zejména z toho důvodů, že smlouva nevnikla v důsledku opožděného přijetí návrhu kupní smlouvy druhým účastníkem). Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 26.3.1999, sp.zn. 9 Co 35/99 rozhodl tak, že napadený rozsudek potvrdil. Nepřiznal účastníkům právo na náhradu nákladů odvolacího řízení a připustil dovolání proti svému rozsudku.
V odůvodnění svého rozsudku odvolací soud po přezkoumání odvoláním napadeného rozsudku dospěl k závěru, že odvolání žalobce není důvodné. Přejímal správná skutková zjištění soudu prvního stupně učiněná z výpovědi účastníků, svědků, znaleckého posudku a z listinných důkazů, obsažených v jeho rozhodnutí, a na ně odkázal. Po zhodnocení provedeného dokazování pak dospěl k závěru, že nelze vyhovět žalobě, aby byl žalovaný zavázán k povinnosti vydat žalobci nemovitosti zapsané na LV č.82 pro obec T. a katastrální území G., žalovaný totiž není pasivně legitimován v této právní věci. Jádrem sporu je tedy zodpovězení otázky, zda žalovaný nabyl uvedené nemovitosti od státu.
Nabytím věci od státu v rozporu s tehdy platnými předpisy, ve smyslu ustanovení §4 odst.2 zákona č.87/1991 Sb., lze rozumět i nabytí do držby. Pro posouzení nároku uplatněného v tomto řízení pak není podstatná problematika vlastnického práva a není tedy podstatné ani to, zda tehdejší závodní rada Okresního stavebního podniku v Č. T. se skutečně na základě smlouvy ze dne 8.9.1954 stala vlastníkem sporných nemovitostí. Není ani podstatné, zda smlouvou datovanou dnem 28.5.1969 a registrovanou bývalým státním notářstvím dnem 30.5.1969 nabyla právní předchůdkyně žalovaného i vlastnická práva k těmto nemovitostem. Nezpochybnitelnou skutečnosti zde zůstává to, že od této smlouvy odvozovala své právo držby k těmto nemovitostem, takže nenabyla právo od státu ( ale od subjektu odlišného od státu, tj. od odborové organizace). Protože M. K. (právní předchůdkyně žalovaného) věc ( právo držby k ní) nenabyla od státu, nemůže být žalovaný povinnou osobou ve smyslu ustanovení §4 odst.2 zákona č.87/1991 Sb.( není tedy v tomto sporu pasivně legitimován. Soud prvního stupně rozhodl tedy věcně správně, pokud žalobě na vydání nevyhověl( proto odvolací soud jeho rozsudek potvrdil.
Dovolání proti rozsudku odvolacího soudu bylo připuštěno jako proti rozhodnutí po právně stránce zásadního významu, když v něm byla řešená právní otázka dosud judikaturou neřešená, související s právním postavením závodních rad podle dekretu č.104/1945 Sb.
Rozsudek odvolacího soudu byl doručen advokátu, který žalobce v řízení zastupoval dne 23.4.1999.Rozsudek nabyl právní moci 29.4.1999 a dovolání žalobce došlo soudu prvního stupně 21.5.1999, tedy ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst.1 o.s.ř.
Ve svém dovolání dovolatel navrhoval, aby rozsudek odvolacího soudu byl zrušen, a aby věc byla vrácena k dalšímu řízení. Jako dovolací důvod uplatňoval, že rozsudek odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věcí ( §241 odst.3 písm.d/ o.s.ř.). Přípustnost dovolání vyplývala z ustanovení §239 odst.1 o.s.ř. Dovolatel zdůvodňoval, že odvolacím soudem byla nesprávně řešená otázka, zda případy kdy věc je ve vlastnictví státu a v držbě subjektu od státu odlišného, lze právní úkon, na jehož základě nabývá věc fyzická osoba, označit za nabytí věci od státu ve smyslu ustanovení §4 odst.2 zákona č.87/1991 Sb. Poukazoval na to, že záporná odpověď na danou otázku by z dosahu ustanovení §4 odst.2 citovaného zákona vyřadila všechny případy, v nichž smlouvu s fyzickou osobou uzavírali národní či státní podniky, neboť i tyto podniky, i když spravovaly či obhospodařovaly majetek státu, byly vždy subjekty od státu odlišnými. Při správnosti názoru odvolacího soudu, podle něhož je rozhodující jen otázka držby, by také ztratily smysl pokyny obsažené ve zrušovacím rozsudku Nejvyššího soudu, z 2.7.1997, 2 Cdon 651/96, který uložil zabývat se otázkou, zda závodní rady mohly být subjektem vlastnického práva a zda závodní výbory základních organizací dřívějšího Revolučního odborového hnutí byly jako právnické osoby právními nástupci dřívějších závodních rad.
Při posuzování tohoto dovolání vycházel dovolací soud z ustanovení článku II.odst.l zákona č.238/1995 Sb., podle něhož ustanovení tohoto zákona, jímž byl změněn a doplněn občanský soudní řád (zákon č.99/1963 Sb.), platí i na řízení, která byla zahájena před účinnosti zákona č.238/1995 Sb. (tj. před 1.1.1996( srov článek V. zákona č.238/1995 Sb.).
Dovolání tu bylo přípustné, podle ustanovení §239 odst.1 o.s.ř., protože rozhodnutí soudu prvního stupně bylo sice odvolacím soudem potvrzeno, ale odvolací soud ve výroku svého rozsudku vyslovil, že dovolání je přípustné, protože jde o rozhodnutí po právní stránce zásadního významu.
Jestliže odvolací soud připustil dovolání jen v souvislosti s právním posouzením ( výkladem) určitého pojmu, vymezil tím zásadně dovolací důvod a dovolacímu soudu nepřísluší přezkoumávat rozsudek odvolacího soudu, např. z hlediska závěrů odvolacího soudu o skutkových zjištěních ( viz rozhodnutí uveřejněné pod č.34/1994 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Žalobce vytýkal rozsudku odvolacího soudu, že spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Vzhledem k ustanovením §239 odst.1 a §242 odst.1 o.s.ř., přezkoumával dovolací soud v daném případě rozhodnutí odvolacího soudu jen v rozsahu dovolání přípustného, podle ustanovení §239 odst.1 o.s.ř., tedy v rámci vymezení daného výrokem rozsudku odvolacího soudu o připuštění dovolání souvisejícím s řešením právní otázky, související s právním postavením závodních rad, podle dekretu č.104/1945 Sb., když v této souvislosti nastala nutnost ji řešit jako právní otázku dosud judikaturou neřešenou.
Nesprávné právní posouzení věci ve smyslu ustanovení §241 odst.3 písm.d/ o.s.ř., může spočívat buď v tom, že soud použije na projednávanou právní věc nesprávný právní předpis, anebo si použitý právní předpis nesprávně vyloží ( viz z rozhodnutí uveřejněného pod č.3/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek text na str.13/45/).
V daném případě posoudil odvolací soud projednávanou právní věci podle ustanovení §20 odst.1 i podle ustanovení §5 odst. 4 a §4 odst.2 zákona č.87/1991 Sb., která se této právní věci týkala a na něž účastníci řízení také v průběhu řízení poukazovali. V dovolacím řízení bylo tedy třeba se zabývat tím, zda si odvolací soud tato ustanovení také správně vyložil.
Podle ustanovení §4 odst.2 zákona č,87/1991b Sb., je povinnou osobou podle tohoto zákona také fyzická osoba, která nabyla věc od státu, jenž získal oprávnění s ní nakládat za okolností uvedených v ustanovení §6 zákona č.87/1991 Sb., a to buď v rozporu s tehdy platnými právními předpisy, nebo na základě protiprávního zvýhodnění osoby nabyvatele( povinnou osobou jsou i osoby blízké této fyzické osobě, jež věc nabyla za uvedených podmínek.
Ve stanovisku uveřejněném pod č.34/1993 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek vydávané Nejvyšším soudem, bylo vyloženo ( na str.109 odst.2 a 3), že v případě na které se vztahují ustanovení právních předpisů o zmírnění majetkových a jiných křivd z období od 25.2.1948 do1.1990, tedy zejména zákona č.403/1990 Sb. i zákona č.87/1991 Sb., je třeba mít na zřeteli případy, kdy v uvedeném rozhodném období získala věc od státu ( např. koupí) nestátní organizace (kupř.družstevní organizace). Nelze tedy spatřovat pochybení v právní úvaze odvolacího soudu ( který shodně s právním posouzením věci soudem prvního stupně bral zřetel na to, že tu nešlo podle skutkových zjištění těchto soudů ( které nejsou předmětem přezkoumání dovolacím soudem, jak již vysvětleno shora citovanými závěry z rozhodnutí uveřejněného pod č.34/1994 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), o majetek ve státním vlastnictví, ale o majetek převedený kupní smlouvou z 8.9.1954 ze státu na odborovou organizaci (orgán odborové organizace, který měl právní subjektivitu).
Lze v této souvislosti poukázat i na to, jak byla v rozhodnutích uveřejněných ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek (dříve ve Sbírce rozhodnutí a sdělení soudů a ve Sbírce rozhodnutí čs.soudů), vydání Nejvyšším soudem, vyložena otázka právní subjektivity odborových orgánů.
Již v rozhodnutí uveřejněném pod č.33/1953 Sbírky rozhodnutí čs.soudů byl zaujat právní názor, že závodní skupina tehdejšího Revolučního odborového hnutí je samostatnou právnickou osobou, která má způsobilost k právům i povinnostem.
V rozhodnutí uveřejněném pod č.20/1958 Sbírky rozhodnutí čs.soudů bylo vysloveno, že Závodní výbory základních organizací tehdejšího Revolučního odborového hnutí jsou samostatnou právnickou osobou.
Také v rozhodnutí uveřejněném pod č.22/1963 Sbírky rozhodnutí a sdělení soudů bylo poukázáno na to, že závodní výbor tehdejšího Revolučního odborového hnutí je nepochybně právnickou osobou ( s odkazem na článek IV.přílohy k zákonům č.37/1959 Sb. a č.65/1965 Sb.).
Z těchto právních závěrů z uveřejněné judikatury vycházel dovolací soud i v daném případě, na nějž jsou rovněž použitelné a nemohl proto přesvědčivě dospět k závěrů, že je nesprávný výsledný právní závěr odvolacího soudu, že právní předchůdkyně žalovaného nenabyla nemovitosti (o jejichž vydaní v tomto řízení šlo), od státu nelze žalovaného považovat za povinnou osobu podle ustanovení §4 odst.2 zákona č.87/1991 Sb. Neshledal tedy dovolací soud, že byl v tomto případě dán dovolací důvod podle ustanovení §241 odst.3 písm.d/ občanského soudního řádu, jak jej uplatňoval dovolatel, který měl za to, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Přikročil proto dovolací soud k zamítnutí dovolání dovolatele podle ustanovení §243b odst.1 a 5 o.s.ř.
Dovolatel nebyl v řízení o dovolání úspěšný a žalovanému v dovolacím řízení náklady nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 29.listopadu 2000
JUDr. Julie M u r á n s k á , v.r.
předsedkyně senátu
Za správnost vyhotovení: Ivana Svobodová