ECLI:CZ:NS:2000:28.CDO.17.2000.1
sp. zn. 28 Cdo 17/2000
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Oldřicha Jehličky, CSc.a JUDr. Milana Pokorného, CSc., v právní věci žalobkyně J. L., zastoupené advokátem, proti žalovanému S. č. a m. b. d., o uzavření dohody o vydání věci, vedené u Okresního soudu ve Frýdku-Místku pod sp. zn. 18 C 251/95, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 29. 6. 1999, č.j. 13 Co 549/98 - 114, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud ve Frýdku-Místku jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 21. 1. 1998, č.j. 18 C 251/95-62, ve znění doplňujícího usnesení ze dne 21. 1. 1998, č.j. 18 C 251/95-67, zamítl žalobu na uložení povinnosti žalovanému uzavřít s žalobkyní dohodu o vydání nemovitostí blíže popsaných ve výroku rozsudku a rozhodl o nákladech řízení mezi účastníky a o nákladech státu.
Proti rozsudku soudu prvního stupně podala žalobkyně včas odvolání, namítala nesprávnost skutkových zjištění i právního posouzení věci, přičemž podáním došlým odvolacímu soudu dne 29. 10. 1998 navrhla vyslovení přípustnosti dovolání v této věci, protože jde o rozhodnutí po právní stránce zásadního významu, neboť se týká základních práv žalobkyní zaručených Listinou základních práv a svobod. Krajský soud v Ostravě jako soud odvolací poté shora uvedeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního soudu, rozhodl o nákladech odvolacího řízení a nevyhověl návrhu na připuštění dovolání.
Odvolací soud převzal skutková zjištění soudu prvního stupně a doplnil je mimo jiné o zjištění z osvědčení o naturalizaci č. 6899965, podle jehož obsahu dnem 22. 5. 1951 došlo k naturalizaci J. E. L., vdané ženy, narozené 12. 9. 1921, dřívějšího státního občanství československého. Ve vztahu k listině osvědčující státní občanství žalobkyně, totiž osvědčení Okresního úřadu ve F.-M. ze dne 26. 6. 1996, č.j. 3/96/1996) vyslovil závěr, podle něhož jde o veřejnou listinu ve smyslu §135 odst. 2 o.s.ř., z něhož je soud povinen vycházet. Vzhledem k důsledkům vyplývajícím z ustanovení §134 o.s.ř. však je přípustný důkaz opaku o zjištěních z listiny plynoucí. Pravá veřejná listina může být zbavena své důkazní síly jen prokázáním pravdivosti opaku, respektive nepravdivosti údajů veřejnou listinou osvědčených. Důkaz opaku je splněný i tehdy, je-li prokázáno, že orgán, který listinu vydal, tak učinil na základě vadného právního hodnocení jinak správně zjištěného skutkového stavu. Odvolací soud poté dospěl k závěru, že Úmluva o naturalizaci uzavřená mezi tehdejší Československou republikou a USA v roce 1928 publikovaná pod č. 169/1929 Sb., jmenovitě v článku 1 odst. 2 dovoluje závěr, že o příslušnících Československa, kteří byli nebo budou naturalizováni na území USA bude mít v Československu za to, že ztratili svou dřívější příslušnost a stali se příslušníky Spojených států s výhradou dle odstavce třetího článku 1. Podle tohoto ustanovení nebudou předchozí ustanovení platit pro příslušníka jedné z obou zemí, který dosáhne naturalizace v druhé zemi v době, kdy jeho země vede válku. Podle odvolacího soudu znění článku 1 odstavce třetího Úmluvy nesvědčí pro závěr, že existence válečného stavu v domovském státě naturalizovaného občana vylučuje platnost odstavce prvého a druhého téhož článku jednou pro vždy. Výkladem citovaného ustanovení Úmluvy lze dovodit, že existence válečného stavu na straně domovského státu naturalizovaného občana má za následek pouhé pozastavení účinnosti výše citovaných článků, jež by trvalo do ukončení válečného stavu, s tím, že po jeho ukončení důsledky naturalizace nastanou, jestliže přetrvávají ostatní její podmínky. Účelem shora citované výhrady musela být skutečnost, že pozbytí státního občanství naturalizací v době válečného stavu domovského státu naturalizované osoby by mohlo být na újmu tohoto státu, neboť osoby, na něž by naturalizace měla dopadat v době trvání válečného stavu, by se tak mohly vyvázat z povinností vůči svému domovskému státu, jež válečný stav zpravidla přináší (tak typicky v případě vojenské služby). Existence válečného stavu na straně domovského státu naturalizovaného občana mohla proto pouze odložit či pozastavit důsledky dané předchozími ustanoveními. Jakmile však odpadla překážka daná válečným stavem, musely nastat důsledky naturalizace ve smyslu odst. 1 a 2 článku I. Úmluvy dodatečně. K ukončení válečného stavu v Československu, posuzována podle zákona č. 131/1936 Sb., o branné pohotovosti státu či v souvislosti s trváním spojeneckých svazků ČSR k datu 7. 5. 1957, kdy došlo k ukončení válečného stavu ve vztahu k Japonsku, došlo pak nejpozději k tomuto datu. Proto žalobkyně naturalizací pozbyla občanství československé nejpozději dne následujícího po dni ukončení válečného stavu,to je 8. 5. 1957.
Odvolací soud proto dospěl k závěru, že s ohledem na ztrátu československého občanství v souvislosti s naturalizací žalobkyně v USA a na skutečnost, že v průběhu celého řízení žalobkyně netvrdila, že by po její naturalizaci došlo jakýmkoli aktem k znovunabytí občanství ČR, nebylo možno žalobě vyhovět pro nedostatek jedné ze základních hmotněprávních podmínek pro přiznání nároku podle zákona č. 87/1991 Sb., totiž pro absenci občanství ČR, a to ji v době, kdy žalobkyně svůj nárok na vydání nemovitosti u žalovaného uplatnila.
Podpůrně odvolací soud převzal argumentaci soudu prvního stupně v tom, že žalobkyně neunesla důkazní břemeno ohledně důkazu, že je oprávněnou osobou podle §3 zákona č. 87/1991 Sb., když původně tvrdila, že původní tři spoluvlastníci zemřeli bez zanechání závěti, takže ona je jejich dědičkou ze zákona. Stejně tak se odvolací soud ztotožnil se závěry soudu prvního stupně v tom, že předmětné nemovitosti nepřešly na stát v rozhodném období ve smyslu §1 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb., to je v období od 25. 2. 1948 do 1. 1. 1990.
Odvolací soud nepřipustil dovolání v dané věci, neboť k závěru, že nejde o rozhodnutí po právní stránce zásadního významu.
Proti uvedenému rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně zastoupena advokátem včas dovolání, jehož přípustnost dovozovala z ustanovení §239 odst. 2 o.s.ř. Podle dovolatelky má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam. Dovolatelka uplatnila dovolací důvod podle §241 odst. 3 písm. d) o.s.ř. s tím, že považovala za nesprávné právní závěry odvolacího soudu v tom, že:
1) žalobkyně není oprávněnou osobou a dále
2) předmětné nemovitosti nepřešly na stát v tzv. rozhodném období.
Podrobně zdůvodnila nesouhlas s výkladem zaujatým odvolacím soudem ve vztahu k aplikaci Úmluvy o naturalizaci publikované pod č. 169/1991 Sb. Podle dovolatelky výklad ustanovení článku I. Úmluvy umožňuje pouze závěr, že pokud příslušník jedné z obou zemí, který dosáhne naturalizace v druhé zemi v době, kdy jeho země vede válku, pak za tohoto stavu nepozbývá své dřívější příslušnosti. Proto žalobkyní zůstala zcela v souladu z citovanou úmluvou zachována její státní příslušnost. Ve vztahu k absenci listinných důkazů prokazujících úmrtí původních vlastníků namítala dovolatelka, že tento důkaz bylo možno nahradit jejím účastnickým výslechem, který však soudem proveden nebyl. Konečně namítala nesprávnost závěrů o datu převzetí nemovitostí státem s podrobným odkazem na titul převzetí, jímž byla vyhláška ministerstva financí ze dne 17. 10. 1952 č.j. 303/1952. Navrhla zrušení rozsudku odvolacího soudu a vrácení věci k dalšímu řízení.
Vyjádření k dovolání nebylo podáno.
Nevyhoví-li odvolací soud návrhu účastníka na vyslovení přípustnosti dovolání, který byl učiněn nejpozději před vyhlášením potvrzujícího rozsudku, je dovolání přípustné, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam (§239 odst. 2 o.s.ř.). Při podání návrhu na vyslovení přípustnosti dovolání není účastník v zásadě povinen specifikovat, pro kterou právní otázku má být dovolání připuštěno. Z tohoto pohledu dovolatelka učinila návrh na připuštění dovolání způsobem odpovídajícím citovanému usnesení, a to i z hlediska včasnosti takového návrhu.
Za rozhodnutí „po právní stránce zásadního významu\" je nutno považovat (jak to bylo vyloženo v usnesení Ústavního soudu ČR z 23. 8. 1995, III. ÚS 181/95, uveřejněném pod č. 19 ve svazku 4, ročník 1995-II. díl Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR) zejména ta rozhodnutí, která se odchylují od ustálené judikatury nebo přinášejí judikaturu novou, a to s možným dopadem na rozhodování soudů v obdobných případech. Z hlediska tohoto vymezení je dovolání v této věci zásadně přípustné vzhledem k otázce řešené odvolacím soudem ve vztahu k důsledkům vyplývajícím z výkladu článku I. odst. 1 až 3 shora uvedené Úmluvy.
Nejvyšší soud České republiky přezkoumal proto napadené rozhodnutí v rozsahu vyplývajícím z podaného dovolání a z ustanovení §242 odst. 1, odst. 3 o.s.ř. a dospěl předně k závěru, že z obsahu spisu se nepodává závěr, že by v řízení došlo k vadám uvedeným v ustanovení §237 odst. 1 o.s.ř. (důvodům zmatečnosti), jejichž prokázání by jinak zakládalo bez dalšího existenci dovolacího důvodu podle §241 odst. 3 písm. a) o.s.ř., když ostatně dovolatelka takovou skutečnost ani netvrdila.
S přihlédnutím k důsledkům vyplývajícím z ustanovení §239 odst. 2 o.s.ř. je třeba dále konstatovat, že v této věci je dovolatelka oprávněna uplatnit pouze dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci ve smyslu §241 odst. 3 písm. d) o.s.ř. Z vymezení tohoto dovolacího důvodu se vymykají tvrzení dovolatelky nesoucí se k jejímu nesouhlasu v postupu soudu, který údajně nevyužil možnosti zjistit okolnosti jejího právního nástupnictví jako oprávněné osoby podle §3 zákona č. 87/1991 Sb. tím, že nepřipustil důkaz jejím výslechem. V tomto ohledu jde o výtku nesoucí se k úplnosti, resp. správnosti zjištění skutkového stavu, k níž dovolací soud vzhledem k uplatněnému dovolacímu důvodu přihlížet nemůže.
Zbývá posoudit správnost právního posouzení odvolacího soudu ve vztahu k výkladu zaujatému ohledně důsledků plynoucích z článku I. odst. 1) až 3) shora uvedené Úmluvy o naturalizaci. Dovolací důvod nesprávného právního posouzení v tomto ohledu je dán tehdy, jestliže soud použil jiný právní předpis (na zjištěný skutkový stav), než který měl použít, nebo jestliže sice použil správný právní předpis, avšak nesprávně jej vyložil. Právním předpisem (právem) ve smyslu §241 odst. 3 písm. d) o.s.ř. jsou zde především normy práva hmotného. V případech, kde věci (předmětu řízení) se dotýkají i procesní předpisy, je třeba správně aplikovat i tyto právní normy.
Odvolacímu soudu nelze upřít správnost postupu vyplývajícího z ustanovení §134 o.s.ř., totiž povahy veřejné listiny, kterou v této věci bylo potvrzení Okresního úřadu ve F.-M. osvědčujícího státní občanství ČR žalobkyně. Odvolací soud v této souvislosti přiléhavě vysvětlil důsledky, které vedou k důkazu opaku u veřejné listiny, je-li tato výsledkem činnosti státní orgánu, který ji vydal na základě vadného právního posouzení jinak správně zjištěného skutkového stavu. Závěry odvolacího soudu odpovídají důsledkům z hodnocení dalšího dokladu, totiž dokladu o naturalizaci žalobkyně, k níž došlo 22. 5. 1951. Z hlediska správnosti aplikace ustanovení procesního práva jsou proto shora uvedené závěry správné.
Rovněž pokud jde o důsledek vyplývající ze skutkových zjištění (jež jinak nepodléhají přezkumu se strany dovolacího soudu) a nesoucích se k výkladu ustanovení Úmluvy o naturalizaci, uzavřené mezi Československem a Spojenými státy z roku 1928 vyhlášené pod č. 169/1929 Sb., je třeba přisvědčit závěrům odvolacího soudu uvedených podrobně v odůvodnění dovoláním napadeného rozhodnutí. Odvolací soud v tomto směru přiléhavě a srozumitelně vyložil za využití gramatického a systematického výkladu důsledky, k nimž za platnosti uvedené Úmluvy vedl stav vyhlášení válečného stavu dnem 23. 9. 1938. Účelu ustanovení článku 1 odst. 3, jakož i logickému výkladu jejich předcházejících ustanovení tak plně odpovídá závěr odvolacího soudu, podle něhož existence válečného stavu na straně domovského státu naturalizovaného občana mohla pouze odložit či pozastavit důsledky dané ustanoveními článku 1 odst. 1 a odst. 2 Úmluvy, neboť tento závěr odpovídal jak zájmům naturalizovaného občana, tak zájmu státu, jehož občan byl na území druhého státu naturalizován. Dovolací soud proto pro stručnost odkazuje na uvedenou část odůvodnění odvolacího soudu pro jeho přesvědčivost s tím, že při jinak nesporném závěru plynoucím z dokladu o naturalizaci žalobkyně ke shora uvedenému dni nelze dospět k jinému závěru, než že tato nejpozději ku dni 8. 5. 1957 státního občanství tehdejší ČSR pozbyla. Pak ovšem obstojí jako správný i závěr hodnocení odvolacího soudu, podle něhož žalobkyně podmínku státního občanství ČR (nezbytnou z hlediska uplatnění nároků podle zákona č. 87/1991 Sb.) nesplňovala. Tomu odpovídající potvrzující výrok odvolacího soudu ve vztahu k zamítavému výroku soudu prvního stupně ohledně požadované povinnosti žalovaného uzavřít se žalobkyní dohodu o vydání jedné ideální poloviny předmětných nemovitostí podle zákona č. 87/1991 Sb., je třeba považovat za správný.
Spočívá-li (potvrzující zamítavé) rozhodnutí odvolacího soudu na dvou či více právních závěrech, z nichž alespoň ohledně jednoho z nich lze dovodit správnost rozhodnutí odvolacího soudu, není třeba v rámci zkoumání existence dovolacího důvodu podle §241 odst. 3 písm. d) přezkoumat správnost dalších, odvolacím soudem in eventum použitých důvodů. O takový případ jde v posuzované věci, jestliže při správnosti shora uvedených závěrů odvolacího soudu, s nimiž dovolací soud se ztotožňuje, je hodnocení dovolacích námitek nesoucích se k tvrzené nesprávné aplikaci právní důvodu přechodu věci na státu a doby, kdy se tak stalo, pro posouzení dovolání žalobkyně bezpředmětné.
Podle ustanovení §243b odst. 1 musel proto dovolací soud dovolání směřující proti uvedenému potvrzujícímu výroku soudu prvního stupně zamítnout.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 4 o.s.ř. za použití §224 odst. 1 o.s.ř., §151 odst. 1 o.s.ř. a §142 odst. 1 o.s.ř. Žalobkyně nebyla v dovolacím řízení úspěšná, žalovanému pak v souvislosti s podáním dovolání žádné náklady zřejmě nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 30.listopadu 2000
JUDr. Josef R a k o v s k ý, v.r.
předseda senátu
Za správnost vyhotovení: Ivana Svobodová