ECLI:CZ:NS:2000:28.CDO.1905.2000.1
sp. zn. 28 Cdo 1905/2000
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského, a soudců JUDr. Milana Pokorného, CSc., a JUDr. Oldřicha Jehličky, CSc., o dovolání A/ J. C., B/ D. C. a C/ O. C., zastoupených advokátkou, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 1. 6. 1999, č.j. 17 Co 299/99-134, 587/98, vydanému v právní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 7 pod sp. zn. 5 C 390/95 (žalobců A/ J. C., a B/ D. C., zastoupených advokátkou, proti žalovaným 1. O. p. b. h. v P., s.p. v likvidaci, zastoupenému advokátkou, 2. M. č. P., zastoupené advokátem, 3. O. h. m. P., zastoupené advokátem, a 4. O. d. P., s.p. v likvidaci, zastoupené advokátem o vydání věci, takto:
I. Dovolací řízení ohledně J. C. se zastavuje.
II. Dovolání D. C. se odmítá.
III. Dovolání O. C. se zamítá.
IV. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení..
Odůvodnění:
Žalobci se domáhali žalobou, podanou prostřednictvím jejich právní zástupkyně u soudu dne 25. 10. 1995, aby žalovaným bylo uloženo uzavřít s nimi dohodu o vydání nemovitostí v navrženém znění. Soud prvního stupně rozsudkem ze dne 19. 12. 1997, č.j. 5 C 390/95-92 ve znění opravného usnesení ze dne 29. 1. 1999, č.j. 5 C 390/95-124, řízení ohledně J. C. podle §104 odst. 1 o.s.ř. pro neodstranitelný nedostatek podmínek řízení zastavil, neboť během řízení vyšlo najevo, že v době podání žaloby již žalobkyně J. C., matka žalobce D. C. a O. C., nežila (zemřela 30. 8. 1995), a nemohla se tedy pro nedostatek právní subjektivity stát účastnicí řízení. Rovněž zastavil řízení ohledně prvého žalovaného, protože žaloba proti němu byla vzata zpět a rozhodl o nákladech řízení mezi žalobci a prvním žalovaným. Ve výroku svého rozsudku dále soud prvního stupně nepřipustil přistoupení O. C. na straně žalobce, což odůvodnil tím, že O. C. nemohl vstoupit do práv své zemřelé matky, protože řízení ohledně ní bylo zastaveno z důvodu její nezpůsobilosti být účastnicí řízení. Výše uvedeným rozhodnutím soud dále zamítl návrh žalobce D. C., směřující proti druhému, třetímu a čtvrtému žalovanému, a to proto, že nesplnil zákonnou podmínku státního občanství ČR, vyžadovanou pro osoby oprávněné ustanovením §3 zákona č. 87/1991 Sb. (dále jen restituční zákon). Druhému, třetímu a čtvrtému žalovanému nebylo přiznáno právo na náhradu nákladů vůči žalobcům.
Proti rozsudku soudu prvního stupně podal dne 15. 4. 1998 proti všem výrokům, s výjimkou výroku o zastavení řízení proti prvnímu žalovanému, prostřednictvím své právní zástupkyně D. C. odvolání, které bylo zdůvodněno a doplněno dne 29. 5. 1998, i za O. C. Rozsudkem Městského soudu v Praze jako soudu odvolacího ze dne 1. 6. 1999, č.j. 17 Co 299/99-134, 587/98, bylo odvolání O. C. odmítnuto pro opožděnost a odvolání D. C. proti výroku o zastavení řízení ohledně J. C. jako podané osobou neoprávněnou rovněž odmítnuto. V napadených výrocích ohledně D. C. byl rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný potvrzen. Dále bylo rozhodnuto o povinnosti žalobce D. C. k náhradě nákladů odvolacího řízení každému ze žalovaných. Návrh žalobce na připuštění dovolání byl zamítnut.
Odvolací soud řízení doplnil a plně se ztotožnil s právním posouzením soudu prvního stupně. Konstatoval, že žalobě ve věci samé vyhovět nelze z důvodu nepochybného prokázání nesplnění podmínky státního občanství, stanovené restitučním zákonem, na straně žalobce D. C.
Proti výše uvedenému rozsudku odvolacího soudu podali dovolání, jak se uvádí v záhlaví, J. C., D. C. a O. C., jehož přípustnost dovozovali z ustanovení §239 odst. 2 o.s.ř. Tvrdili, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci soudy obou stupňů, čímž uplatnili dovolací důvod podle §241 odst. 3 písm. d) o.s.ř. Navrhli zrušení rozsudku odvolacího soudu.
První žalovaný ve svém vyjádření k podanému dovolání, ačkoli se v důsledku zastavení řízení proti němu již výrokem soudu prvního stupně, který zůstal odvolacím přezkumem nedotčen, nepovažuje za účastníka dovolacího řízení, ztotožnil s rozhodnutím odvolacího soudu a navrhl zamítnutí dovolání.
Ve svém vyjádření třetí žalovaný uvedl, že názor odvolacího soudu vyjádřený v napadeném rozhodnutí považuje za správný a navrhl odmítnutí dovolání.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací zjistil, že dovolání bylo podáno včas.
Nejvyšší soud shledal dovolání O. C. přípustným podle §238a odst. 1 písm. e) o.s.ř. Přezkoumal proto dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu vyplývajícím z ustanovení §242 odst. 1 a odst. 3 o.s.ř. a dospěl k závěru, že dovolání není opodstatněné.
O. C. se prostřednictvím své právní zástupkyně připojil k již podanému (15. 4. 1998) odvolání ve prospěch svého bratra, D. C., až podáním adresovaném soudu obsahujícím zdůvodnění původního odvolání, podaném na poštu dne 29. 5. 1998, jak je uvedeno na poštovním razítku na obálce. Doručení rozsudku soudu prvního stupně právní zástupkyni dovolatele bylo vykázáno na doručence datem 31. 3. 1998, a nebylo v průběhu odvolacího řízení účastníky zpochybněno. Posledním dnem patnáctidenní lhůty k podání odvolání tedy byl 15. duben 1998. Odvolání podané tohoto dne za D. C. bylo odvolacím soudem shledáno včasným. Ve vztahu k O. C. pak nabyl rozsudek soudu prvního stupně právní moci dnem 16. 4. 1998 a jeho podání (resp. odvolání podané prostřednictvím jeho právní zástupkyně v jeho prospěch) ze dne 29. 5.1998, je tedy nutno považovat za opožděné. Rozhodnutí odvolacího soudu o odmítnutí odvolání tedy bylo správné, takže dovolacímu soudu nezbývá než dovolání D. C. zamítnout.
Dovolání D. C. bylo podáno rovněž včas, ale nebylo shledáno přípustným.
Podle §236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Přípustnost dovolání je založena předně v případech vyjmenovaných v ustanovení §237 odst. 1 písm. a) až g) o.s.ř. Existence tam uvedených vad řízení (důvodů zmatečnosti) představuje současně dovolací důvod podle §241 odst. 3 písm. a) o.s.ř. Z obsahu spisu se však závěr o takové vadě nenabízí a ostatně to dovolatel D. C. ani netvrdí.
Přípustnost dovolání nelze dovodit ani za použití ustanovení §238 odst. 1 písm. a) nebo b) o.s.ř. V této věci jde nikoliv o měnící meritorní rozhodnutí soudu odvolacího, nýbrž o potvrzující rozsudek. Přitom tomuto potvrzujícímu rozsudku nepředcházelo vydání předchozího rozhodnutí soudu prvního stupně, které by bylo zrušeno odvolacím soudem s účinky vázanosti soudu prvního stupně právním názorem soudu odvolacího.
Dovolatel však využil svého práva a při jednání před odvolacím soudem konaném dne 1. 6. 1999 prostřednictvím své právní zástupkyně navrhl, aby bylo pro případ vynesení potvrzujícího rozsudku připuštěno dovolání podle §239 odst. 1 o.s.ř. v otázce právního nástupnictví po zemřelé J. C. Odvolací soud výrokem svého rozsudku tento návrh zamítl s odůvodněním, že žádná zásadní právní otázka řešena nebyla, žaloba jménem J. C. byla podána v době, kdy ta již nežila, takže otázka procesního nástupnictví nepřichází vůbec v úvahu, neboť nebyly splněny podmínky řízení. Ani otázka státního občanství, která byla základem rozhodnutí soudu prvního stupně, nebyla otázkou neřešenou, a proto neshledal odvolací soud žádný důvod k připuštění dovolání proti svému rozsudku.
Podle ustanovení §239 odst. 2 o.s.ř. nevyhoví-li odvolací soud návrhu účastníka, který byl učiněn nejpozději před vyhlášením potvrzujícího rozsudku, je dovolání podané tímto účastníkem přípustné, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam.
V usnesení Ústavního soudu ČR z 23. 8. 1995, III. ÚS 181/95 uveřejněném pod č. 19 ve svazku 4 - II. díl, ročník 1995 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, byl vysloven právní závěr, že za rozhodnutí „po právní stránce zásadního významu\" je nutno považovat zejména ta rozhodnutí, která se odchylují od ustálené judikatury nebo přinášejí judikaturu novou, a to s možným dopadem na rozhodování soudů v obdobných případech.
Dovolatel D. C. spatřoval zásadní význam rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce v tom, že jeho matka J. C. byla oprávněnou osobou, která zavčas podala výzvu povinné osobě k vydání věci. Pokud zemřela po uplynutí lhůty k podání výzvy, stali se její děti jako dědici rovněž oprávněnými osobami. V případě D. C. tak platí důsledek, že tento se sice nepovažoval za oprávněnou osobu, uplatnil však včas a řádně výzvu, podal rovněž příslušnou žalobu a po vyřešení otázky trvalého pobytu jmenovaného, kterážto podmínka odpadla v důsledku nálezu Ústavního soudu ČR č. 164/1993 Sb., stal se on oprávněnou osobou. Posouzení této otázky je proto podle dovolatele otázkou zásadního právního významu.
Dovolateli v tomto ohledu nelze přisvědčit. Odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí vcelku srozumitelně a přehledně vysvětlil, že k postavení oprávněné osoby - i po vydání shora uvedeného nálezu Ústavního soudu ČR - neoddělitelně patří splnění podmínky státního občanství ČR. Jeho potvrzující zamítavého rozhodnutí opírá se o skutkové zjištění, podle něhož D. C. - v rozporu se svými tvrzeními - ve skutečnosti pozbyl státního občanství ČR v roce 1981, nově jej pak nabyl až 2. dubna 1994. Nesplňoval proto v době stanovené v §5 odst. 2, odst. 4 zákona č. 87/1991 Sb., v platném znění, onu podmínku státního občanství. K uvedenému závěru už došla soudní praxe, v tomto ohledu se proto odkazuje na obsah odůvodnění odvolacího soudu. Dovolání D. C. tak nesplňuje podmínku přípustnosti ve smyslu §239 odst. 2 o.s.ř. Dovolací soud proto podle §243b odst. 4 o.s.ř. za použití §218 odst. 1 písm. c) o.s.ř. musel jím podané odvolání odmítnout.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 4 o.s.ř. za použití §224 odst. 1 o.s.ř., §151 odst. 1 o.s.ř. a §150 o.s.ř. Dovolatelé sice nebyli v dovolacím řízení úspěšní, okolnosti tohoto případu zejména s přihlédnutím ke komplikovanosti právního posouzení v této restituční věci ohledně jimi uplatněných nároků ve spojení zejména s neujasněností jejich procesního postavení odůvodňují podle názoru dovolacího soudu výjimečné použití ustanovení §150 o.s.ř. tak, že žádnému z účastníků nepřísluší právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 25. října 2000
JUDr. Josef R a k o v s k ý , v.r.
předseda senátu
Za správnost vyhotovení: Marcela Jelínková