ECLI:CZ:NS:2000:28.CDO.1915.99.1
sp. zn. 28 Cdo 1915/99
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Milana Pokorného, CSc., a soudců JUDr. Julie Muránské a JUDr. Josefa Rakovského o dovolání Stavebního bytového družstva R., P. zastoupeného advokátem, proti rozsudku Městského soudu v Praze z 20.10.1998, sp.zn. 16 Co 159/98, vydanému v právní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp.zn. 11 C 246/91 / žalobců: 1. F. B., 2. J. B., 3. R. B. a 4. J. Č., zastoupených advokátem, proti žalovaným: A. Stavebnímu bytovému družstvu, P., a B. A. V., o uzavření dohody o vydání věcí /, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání.
Odůvodnění:
Žalobci se domáhali žalobou, podanou u soudu 12.7.1991 / v průběhu řízení upravovanou /, aby bylo žalovaným uloženo uzavřít s nimi dohodu o vydání domu čp. 258 v P. s pozemkem parc. č. 2178. V žalobě bylo uvedeno, že v řízení o dědictví po původních spoluvlastnicích těchto nemovitostí F. B. a J. B. / vedené pod sp.zn. 6 D 197/60 a 6 D 11/61 bývalého Státního notářství pro Prahu 6 / žalobci dědictví odmítli, takže připadlo státu. Toto odmítnutí dědictví však bylo učiněno v tísni / §6 odst. 1 písm. h) zákona č. 87/1991 Sb./.
Žalované družstvo navrhlo zamítnutí žaloby s tím, že není vlastníkem uvedených nemovitostí. Také další žalovaný navrhl zamítnutí žaloby s tím, že dům čp. 258 v P. nabyl ještě před účinností zákona č. 87/1991 Sb., a to platnou smlouvou.
Usnesením Obvodního soudu pro Prahu 6 z 23.9.1991, čj. 11 C 246/91-9 / ve znění z části změněném usnesením Městského soudu v Praze z 30.4.1992, sp.zn. 12 Co 122/92 / bylo žalovaným uloženo zdržet se jakéhokoli převodu domu čp. 258 v P. s pozemkem parc. č. 2178.
Soud prvního stupně vyslechl v řízení žalobce a žalovaného A. V. jako účastníky řízení a konstatoval obsah listinných dokladů, předložených účastníky řízení. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 6 ze 17.12. 1992, čj. 14 C 246/91-43, bylo žalovanému Stavebnímu bytovému družstvu R. uloženo uzavřít se žalobci dohodu / v navrženém znění / o vydání domu čp. 258 v P. s pozemkem parc. č. 2178. Žaloba proti dalšímu žalovanému byla zamítnuta. Žalovanému družstvu bylo uloženo zaplatit žalobcům na náhradu nákladů řízení 1.690 Kč.
O odvolání žalobců i žalovaného družstva rozhodl Městský soud v Praze rozsudkem ze 14.4.1994, sp.zn. 29 Co 64/94. Rozsudek soudu prvního stupně byl změněn tak, že byla žaloba žalobců zamítnuta i proti žalovanému Stavebnímu bytovému družstvu R. Ve vztahu mezi žalobci a žalovaným A. V. byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen. Bylo rozhodnuto, že žádný z účastníků tohoto řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů.
Rozsudkem Nejvyššího soudu z 28.11.1996, 3 Cdon 555/96, byl uvedený rozsudek odvolacího soudu zrušen v měnícím výroku, kterým byla zamítnuta žaloba proti žalovanému družstvu, a v uvedeném rozsahu byla věc vrácena odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Dovolací soud poukazoval na to, že soud prvního stupně vycházel v daném případě z toho názoru, že žalovaný A. V. uzavřel smlouvu o převodu nemovitostí z 29.12.1990 se žalovaným Stavebním bytovým družstvem R. nikoli jako podnikatel, protože z výpisu z obchodního rejstříku vyplývalo, že předmětem jeho podnikání je pouze realitní činnost / zajišťování převodů nemovitostí / a nikoli vlastní obchodování s nemovitostmi, takže smlouva o převodu nemovitostí tu měla podléhat registraci bývalým státním notářstvím a nevztahovala se na tento převod ustanovení dříve platného zákona č. 109/1964 Sb. / hospodářského zákoníku /. V této souvislosti tedy dovolací soud poukazoval dále na to, že opačný názor odvolacího soudu by mohl obstát jen tehdy, jestliže ke dni účinnosti smlouvy z 29.12.1990 byla předmětem obchodní činnosti žalovaného V. obchodování s nemovitostmi ve smyslu jejich koupí a prodeje a tedy by v takovém případě šlo o právní vztah při uskutečňování podnikatelské činnosti obou žalovaných / §18 odst. 2 zákona č. 105/1990 Sb./. Odvolací soud však tu vycházel z výpisu z podnikového rejstříku, pořízeného v roce 1991, přičemž v tomto výpisu nebylo uvedeno, zda zachycuje stav ke dni 29.12.1990. Došlo tu tedy k procesně vadnému postupu, bránícímu učinit konečný závěr o tom, zda je rozsudek odvolacího soudu správný. V již zmíněném výpise z podnikového rejstříku, z něhož vycházel odvolací soud, bylo obsaženo jiné obchodní jméno /\" R.-P. Ž.\"/ než jak byl onačen podnik podnikatele A. V. /\" R.-P., realitné podnikanie, Ž., V. O. 31\" / a také jiné sídlo podniku. Neučinil tedy, podle názoru dovolacího soudu, odvolací soud procesně regulární zjištění o tom, zda v rozhodném období skutečně žalovaný V. podnikal tak, že předmětem jeho podnikatelské činnosti bylo obchodování s nemovitostmi. Proto dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
V dalším průběhu řízení Městský soud v Praze vynesl rozsudek z 20.10.1998, sp.zn. 16 Co 159/98, jímž potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku ve věci samé tak, že žalovanému Stavebnímu bytovému družstvu R. / se sídlem v P., B. 1117/ se ukládá, aby se žalobci uzavřelo dohodu o vydání domu čp. 258 s pozemkem parc. č. 2178 pro katastrální území B., zapsaných na listu vlastnictví č. 1928 pro obec P., městskou část P., katastrální území B. u Katastrálního úřadu P. Dalším výrokem tohoto rozsudku bylo rozhodnuto, že rozsudek soudu prvního stupně se mění v uvedeném rozsahu tak, že se žaloba zamítá. Žalovanému bylo uloženo zaplatit žalobcům na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů 10.995 Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku. Výrokem rozsudku odvolacího soudu bylo vysloveno, že proti tomuto rozsudku je přípustné dovolání.
V odůvodnění tohoto rozsudku bylo uvedeno, že žalobci naplňují subjektivní i objektivní předpoklady pro uplatňování nároku ve smyslu ustanovení §3 odst. 4 písm. c/ zákona č. 87/1991 Sb., jakož i podle ustanovení §6 odst. 1 písm. h/ zákona č. 87/1991 Sb., a že žalované družstvo je povinnou osobou ve smyslu ustanovení §4 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb., která ke dni účinnosti uvedeného zákona držela věci uvedené v žalobě žalobců. Podle ustanovení zákona č. 105/1990 Sb., platného v době uzavření smlouvy z 29.12.1990 mezi žalovanými, žalovaný A. V. mohl podnikat a činit hospodářskoprávní úkony / ve smyslu dříve platného zákona č. 109/1964 Sb., hospodářského zákoníku / pod svým obchodním názvem / firma R.-P. Ž. se sídlem v Ž. /. Při uzavření smlouvy z 29.12.1990 mohl žalovaný V. ve smyslu ustanovení §17 zákona č. 105/1990 Sb. činit právní úkony prostřednictvím svého zástupce, kterým by tehdy Dr. V. Č. Ze zápisu v obchodním rejstříku bylo možné dovodit, že uváděného dne / 29.12.1990/ patřilo do předmětu podnikání žalovaného V. obchodování s nemovitostmi. Přesto však dospěl odvolací soud k závěru, že tento žalovaný nenabyl vlastnictví ke sporným nemovitostem na základě smlouvy z 29.12.1990, označené jako hospodářská smlouva. Odvolací soud tu vycházel z názoru, který byl vyjádřen i ve zrušovacím rozsudku Nejvyššího soudu z 28.11.1996, 3 Cdon 555/96, že totiž žalovaný V. není ve smlouvě z 29.12.1990 označen svým jménem a příjmením, ale ani svým obchodním jménem a ani ve smlouvě uvedené jméno a příjmení zástupce nabyvatele nemovitostí podle smlouvy z 29.12.1990 neodpovídalo rejstříkovému označení zástupce žalovaného V. Z uvedeného důvodu nemůže mít smlouva z 29.12.1990 ty právní účinky, že by tu totiž došlo k převodu vlastnictví sporných nemovitostí ze žalovaného družstva na podnikatele - žalovaného A. V.; o tom svědčí i současný zapsaný stav v katastru nemovitostí, v němž není uveden žalovaný V. svým obchodním názvem. Žalované družstvo tedy neuzavřelo smlouvu se žalovaným A. V., jenž by přitom jednal pod svým obchodním názvem. Proto vzhledem k tomuto právnímu stavu bylo žalované družstvo ke dni účinnosti zákona č. 87/1991 Sb. držitelem nemovitostí uvedených v žalobě žalobců a je tedy povinnou osobou ve smyslu ustanovení §4 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb., kterou stíhá povinnost uzavřít se žalobci dohodu o vydání předmětu nároku žalobců podle zákona č. 87/1991 Sb. Proto odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně podle ustanovení §219 občanského soudního řádu jako věcně správný ; nad rámec tohoto plnění byl žalobní návrh žalobců zamítnut \" za postupu podle ustanovení §220 odst. 1 občanského soudního řádu\". Výrok o nákladech řízení byl odvolacím soudem odůvodněn ustanovením §142 odst. 1 občanského soudního řádu a ustanoveními vyhlášek č. 270/1990 Sb. a č. 177/1996 Sb.
Výrok o přípustnosti dovolání byl odvolacím soudem vysloven k řešení otázky, zda vadné uvedení obchodního názvu podnikající fyzické osoby při úkonech směřujících k nabytí vlastnictví k nemovitostem \"v těch poměrech, kdy taková fyzická osoba není v písemné smlouvě vůbec uvedena, a jaký důsledek takového úkonu pro naplnění znaku věcně legitimace je tu podle ustanovení §4 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb.\".
Rozsudek odvolacího soudu byl doručen žalovanému Stavebnímu družstvu R. dne 29.11.1998 a dovolání ze strany tohoto žalovaného bylo podáno v pondělí 29.12.1998, tedy ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 občanského soudního řádu s přihlédnutím k ustanovení §57 odst. 2 téhož právního předpisu.
Ve svém dovolání dovolatel navrhoval, aby rozsudek odvolacího soudu byl zrušen a aby věc byla vrácena k dalšímu řízení. Svým dovoláním napadl dovolatel rozsudek odvolacího soudu v té jeho části, jíž se ve vztahu k žalovanému družstvu potvrzuje rozsudek soudu prvního stupně a ukládá se tomuto družstvu uzavřít se žalobci dohodu o vydání věcí uvedených v rozsudku, a také proti další části rozsudku odvolacího soudu, jíž bylo rozhodnuto o nákladech řízení. Dovolatel vytýkal rozsudku odvolacího soudu nesprávné hodnocení žalovaným družstvem předložených důkazů, jakož i nesprávné právní posouzení věci.
Dovolatel poukazoval na to, že se odvolací soud dostatečně nezabýval otázkou, zda je žalované družstvo povinnou osobou ve smyslu ustanovení zákona č. 87/1991 Sb. V této souvislosti dovolatel zdůrazňoval, že v daném případě došlo k podpisu hospodářské smlouvy z 29.12.1990 a následně došlo k bezodkladnému převzetí nemovitostí přebírajících, takže ke dni účinnosti zákona č. 87/1991 Sb. žalované družstvo nemohlo s nemovitostmi disponovat, protože je již nedrželo. Opačný závěr odvolacího soudu nemá, podle názoru dovolatele, oporu ve faktickém ani právním stavu věci. Rozhodující skutečností je tu, kdo nemovitost v rozhodné době držel, ať již oprávněně nebo neoprávněně, a nikoli, kdo byl jejich vlastníkem. Nestíhá tedy žalované družstvo povinnost uzavřít dohodu o vydání věcí a kdyby takovou dohodu uzavřela, byla by tato dohoda neplatná.
Dovolatel dále namítal nesprávné hodnocení platnosti hospodářské smlouvy z 29.12.1990. Bylo třeba se zabývat tím, zda žalovaný V. podnikal pod takovým obchodním jménem, které je ve smlouvě uvedeno na straně nabyvatele podle této smlouvy a jako takové je zapsáno v podnikovém rejstříku ke dni uzavření smlouvy ; v řízení však nebyl proveden důkaz výpisem z podnikového rejstříku ke dni 29.12.1990.
Při posuzování tohoto dovolání vycházel dovolací soud z ustanovení článku II. odst. 1 zákona č. 238/1995 Sb., podle něhož ustanovení tohoto zákona, jímž byl změněn a doplněn občanský soudní řád / zákon č. 99/1963 Sb./, platí i na řízení, která byla zahájena před účinností zákona č. 238/1995 Sb. / tj. před 1.1.1996 ; článek V. zákona č. 238/1995 Sb./.
Dovolání tu bylo přípustné podle ustanovení §239 odst. 1 občanského soudního řádu, protože odvolací soud ve výroku svého rozsudku vyslovil, že dovolání je přípustné, protože jde o rozhodnutí po právní stránce zásadního významu.
Jestliže odvolací soud připustil dovolání jen v souvislosti s právním posouzením /výkladem/ určitého pojmu, vymezil tím zásadně dovolací důvod a dovolacímu soudu nepřísluší přezkoumávat rozsudek odvolacího soudu např. z hlediska závěrů odvolacího soudu o skutkových zjištěních.( viz rozhodnutí uveřejněná pod č. 34/1994 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
V daném případě odvolací soud vyslovil výrokem svého rozsudku, že připouští dovolání k otázce výkladu otázky vadného uvedení obchodního názvu podnikající fyzické osoby při úkonech směřujících k nabytí vlastnictví k nemovitostem \" v těch poměrech, kdy taková fyzická osoba není v písemné smlouvě uvedena, a není též ani řešeno, jaký je důsledek takového úkonu pro naplnění znaku věcné legitimace podle ustanovení §4 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb.\"
V rozsahu tohoto vymezení náleželo dovolacímu soudu přezkoumat rozsudek odvolacího soudu ve smyslu ustanovení §242 odst. 1 a §239 odst. 1 občanského soudního řádu.
Podle ustanovení §243b odst. 1 občanského soudního řádu může dovolací soud zrušit dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže není správné.
V daném případě rozhodoval soud prvního stupně a odvolací soud v projednávané právní věci, ale také již dovolací soud v řízení u dovolacího soudu podle ustanovení §242 až §243d občanského soudního řádu.
Podle ustanovení §243d odst. 1, věta druhá, občanského soudního řádu je právní názor dovolacího soudu pro odvolací soud závazný.
Odvolací soud ve svém rozsudku z 20.10.1998, sp.zn. 16 Co 159/98, uvedl / na str. 6, ve čtvrtém odstavci, a na str. 7, v odstavci třetím /, že při svém právním posouzení věci vycházel z právního názoru dovolacího soudu a ve smyslu těchto závěrů také přikročil k opakování důkazů a k dílčímu doplnění dokazování.
V uvedeném smyslu nemohl tedy dovolací soud dospět v dalším dovolacím řízení v této právní věci přesvědčivě k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu není správné, jak to dovozoval ve svém dovolání dovolatel.
Pokud odvolací soud pak navrhoval řešení výkladové otázky, pro níž pokládal své rozhodnutí za rozhodnutí zásadního významu po právní stránce, a to jak sám uvedl, \" navzdory tomu, že odvolací soud rozhodoval s ohledem na to, co vyjádřil dovolací soud ve svém zrušovacím rozhodnutí\", je dovolací soud i v tomto stádiu opětovného dovolacího řízení v téže právní věci toho názoru, že odvolacím soudem vytčené otázky byly již vyřešeny rozsudkem Nejvyššího soudu z 28.11.1996, 3 Cdon 555/96, shora již uvedeným s výňatkem z jeho odůvodnění.
Z právních závěrů tohoto rozsudku lze poukázat na to, co bylo v něm uvedeno: \" Právní kvalifikace věci se soustřeďuje k posouzení toho, zda první žalovaný /Stavební bytové družstvo R./ nebyl ke dni účinnosti zákona č. 87/1991 Sb. vlastníkem předmětných nemovitostí, případně zda své vlastnictví platně převedl na druhého žalovaného / A. V. /. Takto vymezená právní stránka věci se především vztahuje k otázce, zda vzhledem k postavení druhého žalovaného, jako podnikatele - fyzické osoby, podléhala smlouva z 29.12.1990, uzavřená mezi žalovanými, hospodářskému zákoníku / zákonu č. 109/1964 Sb./. Rozhodujícím byl stav ke dni uzavření smlouvy\". \" Jako přebírající je ve smlouvě z 29.12.1990 označen R.-P.- realitné podnikanie, Ž., V. O. 31. Závěr o tom, že takové označení smluvní strany / takový obchodní název / identifikuje v sobě nabyvatele, tj. podnikatele A. V., lze přijmout za předpokladu, že jde o obchodní název / firmu /, pod kterou v rozhodném době podnikatel - fyzická osoba provozoval svou podnikatelskou činnost / §5 odst. 1 zákona č. 109/1964 Sb., hospodářského zákoníku a §8 odst. 1 písm. d) zákona č. 105/1990 Sb./\".
Jestliže tedy odvolací soud v dalším průběhu řízení zjistil, že v době před účinností zákona č. 87/1991 Sb. nebyly splněny zákonné předpoklady pro převod nemovitostí ve smyslu tehdy platného hospodářského zákoníku / zákona č. 109/1964 Sb./ na druhého žalovaného, jak jejich splnění pokládal dovolací soud ve svém rozsudku z 28.11.1996, 3 Cdon 555/96, za rozhodující, pak odvolací soud nepochybil, když ve smyslu těchto závěrů dovolacího soudu měl za to, že \" žalované družstvo je věcně v daném restitučním vztahu pasívně legitimovaným subjektem, který stíhá povinnost uzavřít se žalobci dohodu o vydání předmětu jejich nároku\" podle zákona č. 87/1991 Sb. Nešlo tu o případ, v němž by došlo k převzetí nemovitostí až po účinnosti zákona č. 87/1991 Sb., jež by bylo nerozhodné pro posouzení toho, kdo v době účinnosti tohoto zákona věc držel / §4 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb. /.
Nedospěl proto dovolací soud ani v tomto dalším dovolacím řízení k odlišnému závěru než v předchozím rozsudku dovolacího soudu z 28.12.1996, 3 Cdon 555/96, a nesdílel názor, že by právní otázky, na které poukázal odvolací sodu ve svém výroku o přípustnosti dovolání, měly být řešeny s jinými výkladovými závěry.
Proto přistoupil dovolací soud k zamítnutí dovolání dovolatele podle ustanovení §243b odst. 1 a 5 občanského soudního řádu.
Dovolatel nebyl v řízení o dovolání úspěšný a dalším účastníkům řízení v dovolacím řízení nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 28. listopadu 2000
JUDr. Milan P o k o r n ý, CSc., v.r.
předseda senátu
Za správnost vyhotovení: Ivana Svobodová