ECLI:CZ:NS:2000:28.CDO.204.2000.1
sp. zn. 28 Cdo 204/2000
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Oldřicha Jehličky, CSc. a JUDr. Milana Pokorného, CSc., v právní věci žalobce A/ J. A. a B/ Z. K., obou zastoupených advokátem, proti žalovaným 1) Městu L., zastoupenému advokátem, a 2) M. s. k. v L., o vydání nemovitosti, vedené u Okresního soudu v Lounech pod sp. zn. 9 C 1030/96, o dovolání prvního žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 1. září 1999, č.j. 11 Co 121/98 - 139, ve znění doplňující rozsudku ze dne 1. září 1999, č.j. 11 Co 121/98-143, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 1. září. 1999, č.j. 11 Co 121/98 - 139, ve znění doplňujícího rozsudku ze dne 1. září 1999, č.j. 11 Co 121/98 - 143, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Ústí nad Labem shora uvedeným rozsudkem potvrdil rozsudek Okresního soudu v Lounech ze dne 24. listopadu 1997, č.j. 9 C 1030/96-49, ve věci samé v napadené části, rozhodl o nákladech odvolacího řízení a o povinnosti k úhradě zálohovaných nákladů státu a připustil dovolání proti svému rozhodnutí výrokem, podle něhož "Odpůrce město L. má právo podat dovolání k otázce, zda vydávaná nemovitost je či není součástí domu čp. 140 v L.".
Proti uvedeným rozsudkům odvolacího soudu podal žalovaný zastoupený advokátem včas dovolání, jehož přípustnost dovozoval z ustanovení §237 odst. 1 písm. f) o.s.ř. a §239 odst. 2 o.s.ř.
Ve vztahu k prvně uvedenému dovolacímu důvodu tvrdil, že je naplněn tím, že odvolací soud ve věci jednal bez účasti právního zástupce žalovaného, který předvolání k odvolacímu jednání převzal dne 19. července 1999, a přesto se konalo jednání před odvolacím soudem bez jeho účasti už dne 14. července 1999, při kterém byl proveden důkaz výslechem znalce, na jehož závěry se odvolací soud pak ve svém rozhodnutí odvolal. Při dalším jednání pak právní zástupce žalovaného na tento nedostatek upozornil, avšak k zaprotokolování jeho námitky nedošlo a soud na ni nereagoval. Kromě toho žalovanému nebyl vůbec doručen znalecký posudek ing. P.
Pokud jde o dovolací důvod nesprávného právního posouzení, namítal dovolatel, že i podle závěrů znaleckého posudku ing. P. domy čp. 140 a čp. 141 nemohou při zachování současného funkčního určení stavby samostatně existovat. V průběhu stavebních úprav provedených na obou domech došlo k úzkému komunikačnímu a funkčnímu spojení domu čp. 141 s domem čp. 140, takže mohou mít své reálné opodstatnění úvahy o vzniku nové společné věci. Dům čp. 140 je dnes ta část věci, která plní hlavní samostatné funkce, zatímco původní dům čp. 141 je tou částí věci, která plní doprovodné a pomocné funkce pro provoz kina. Namítal konečně, že soud prvního stupně bez účinné změny žaloby rozhodl o něčem, co nebylo předmětem řízení, neboť předmět vydání tak, jak je v petitu označen, neexistuje. Postrádá totiž podstatnou část vnějšího pláště při hranici s domem čp. 140 a současná zastavěná část je odlišná od původní zastavěné části pozemku zapsaného v pozemkové knize. Namítal jinak nesprávnost rozhodnutí v incidenční otázce nákladů za podaný znalecký posudek. Navrhl proto zrušení rozsudku soudů obou stupňů a vrácení věci soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Vyjádření k dovolání nebylo podáno.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací zjistil, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou - účastníkem řízení řádně zastoupeným advokátem (§240 odst. 1 o.s.ř., §241 odst. 1 o.s.ř.). Přípustnost dovolání je založena prvořadě výrokem odvolacího soudu, jímž bylo připuštěno dovolání ve smyslu §239 odst. 1 o.s.ř. Dovolání obsahuje dostatečná tvrzení nesoucí se k uplatnění dovolacích důvodů podle §241 odst. 3 písm. a), b) a d) o.s.ř. Dovolací soud proto přezkoumal napadená rozhodnutí v rozsahu vyplývajícím z ustanovení §242 odst. 1, odst. 3 o.s.ř. a dospěl k závěru, že dovolání nelze upřít opodstatnění.
Odvolací soud svými rozsudky rozhodoval ve věci vydání věcí podle zákona č. 403/1990 Sb., k žalobě podané u Okresního soudu v Lounech dne 22. května 1991, kterou žalobce požadoval vydání domu čp. 141 se stavební parcelou č. 24 o výměře 666m2 v L. Žalobě bylo vyhověno rozsudkem Okresního soudu v Lounech jako soudem prvního stupně ze dne 3. května 1993, č.j. 5 C 417/91-80. K odvolání žalobce Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 12. května 1994, č.j. 11 Co 469/98 - 127, byl uvedený rozsudek změněn tak, že žaloba byla v plném rozsahu zamítnuta. Obě uvedená rozhodnutí byla poté v dovolacím řízení zrušena rozsudkem Nejvyššího soudu České republiky ze dne 21. srpna 1996 sp. zn. 3 Cdon 253/96. V tomto rozsudku dovolací soud vyslovil závazný právní názor na posouzení otázek vztahujících se k pojmu součásti věci s důsledky pro hodnocení včasnosti výzvy k vydání věci podle §5 zákona č. 403/1990 Sb., jakož i účinků takové výzvy vůči osobě povinné, která věc drží, a přikázal soudu prvního stupně doplnění řízení v naznačených směrech.
V dalším řízení pak soud prvního stupně rozsudkem ze dne 24. listopadu 1997, č.j. 9 C 1030/96 - 49 žalobě vyhověl v plném rozsahu. Proti tomuto rozsudku podal dovolání žalovaný a navrhoval jeho změnu tak, že se žaloba zamítá.
Z obsahu spisu se podává závěr, že odvolací soud v této věci jednal dne 14. července 1999 za situace, kdy nebylo vykázáno doručení u právního zástupce žalovaného, JUDr. K. D. Podle opisu doručenky u téhož protokolu o jednání odvolacího soudu převzal uvedený právní zástupce předvolání dne 19. července 1999. Při uvedeném jednání odvolací soud provedl výslech znalce ing. V. P., CSc. a jednání pak odročil na 18. srpna 1999. Při tomto jednání byl přečten protokol o výslechu znalce z minulého odvolacího jednání, vyslechnut byl svědek L. M., přičemž důkazní řízení bylo skončeno poté, co účastníci, respektive jejich zástupci další důkazní návrhy neměli.
Ve vztahu k doručení znaleckého posudku znalce ing. V. P., CSc. právnímu zástupci žalovaného, nabízí se z obsahu spisu závěr, podle něhož stejnopis znaleckého posudku byl doručován právnímu zástupci žalovaného JUDr. V. D. zásilkou obsahující rovněž usnesení z 25. března 1999 o určení znalečného. Doručenka od uvedené zásilky neobsahuje ani podpis jmenovaného zástupce, ani z ní není patrno, zda a kdy došlo případně k uložení takové zásilky.
Tvrzení dovolatele o existenci vady řízení uvedené v §237 odst. 1 písm. f) o.s.ř., jejíž prokázání by představovalo současně přípustný dovolací důvod podle §241 odst. 3 písm. a) o.s.ř. nelze přisvědčit. Přes shora naznačené nerespektování práv žalovaného se strany odvolacího soudu spočívající v projednání odvolání při odvolacím jednání dne 14. července 1999, nelze přehlédnout, že při tomto jednání nedošlo k skončení věci rozhodnutím odvolacího soudu. Ten odvolací jednání odročil na další termín, k němuž byli již účastníci řádně předvoláni. Zůstalo jim tak - což platí i o postavení žalovaného - zachováno právo nejen se vyjádřit k obsahu provedených důkazů, ale rovněž činit případné další návrhy na doplnění dokazování. Z obsahu spisu se přitom nepodává, že by žalovaný, resp. jeho právní zástupce, tohoto práva využil. Nelze proto dospět k závěru, že by tato zjištění sama o sobě zakládala existenci vady řízení podle §237 odst. 1 písm. f) o.s.ř.
Nelze ovšem přehlédnout, že dříve uvedené nedostatky v postupu odvolacího soudu ve svém souhrnu mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci samé. V tomto směru je třeba připomenout, že účastníku přísluší jistě právo, aby mu byl doručen stejnopis znaleckého posudku, který byl ve věci vyžádán. Tato okolnost je v posuzované věci o to významnější vzhledem k obsáhlosti posudku, jakož i otázek, které byly znalci k posouzení předloženy, vysoké míře odbornosti otázek, které byly pro posouzení věci významné, když ostatně šlo o důkazní prostředek, na němž odvolací soud zejména své rozhodnutí založil. Význam tohoto důkazu odůvodňoval rovněž nutnost výslechu znalce odvolacím soudem, k němuž ovšem měli být účastníci řádně předvoláni, aby tak mohli realizovat své právo podle §123 o.s.ř. klást znalci případné doplňující otázky, k čemuž ovšem (ve vztahu k žalovanému) v této věci nedošlo. Dovolací soud proto dospěl k závěru o existenci jiných, než v ustanovení §237 odst. 1 o.s.ř. uvedených, vad řízení, které představují dovolací důvod podle §241 odst. 3 písm. b) o.s.ř. Z těchto důvodů byla rozhodnutí odvolacího soudu zrušena podle §243b odst. 1 o.s.ř. a věc byla vrácena tomuto soudu k dalšímu řízení, aniž mohl dovolací soud přistoupit k meritornímu zkoumání dovolacího důvodu dovolatelem uplatněného. Pro úplnost se ovšem připomíná závaznost právního posouzení věci, která byla již jednou dovolacím soudem vyjádřena ve shora uvedeném rozsudku ze dne 21. 8. 1996, sp.zn. 3 Cdon 253/96.
Právní názor dovolacího soudu, včetně již dříve vyjádřeného právního závěru dovolacího soudu, je pro odvolací soud, případně soud prvního stupně, závazný. V novém rozhodnutí rozhodne soud o náhradě nákladů řízení, včetně nákladů dovolacího řízení (§243d odst. 1 o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 25. května 2000.
JUDr. Josef R a k o v s k ý, v.r.
předseda senátu
Za správnost vyhotovení: Ivana Svobodová