ECLI:CZ:NS:2000:28.CDO.2196.2000.1
sp. zn. 28 Cdo 2196/2000
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Oldřicha Jehličky, CSc., a soudců JUDr. Josefa Rakovského a JUDr. Julie Muránské o dovolání J. K., zast. advokátem, podaném proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 10. dubna 2000, sp. zn. 20 Co 47/2000 (v právní věci žalobkyně J, K,, zast. advokátem, proti žalovanému Česká republika - Ministerstvo financí, se sídlem v Praze 1, Letenská 15 o zaplacení částky 192.774,- Kč vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp.zn. 23 C 171/99), takto:
I. Zrušuje se rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 10. dubna 2000, sp. zn.
20 Co 47/2000 a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 30. srpna l999 pod č.j. 23 C 171/99-9 uznal žalovaného povinným k zaplacení částky 140.199,- Kč v cenných papírech, které nemají povahu státního dluhopisu a dále k uhrazení náhrady nákladů řízení částkou 8.475,- Kč k rukám právního zástupce žalobkyně. Pokud se žalobkyně domáhala přiznání další částky 52.575 Kč, žaloba byla zamítnuta.
Soud prvního stupně konstatoval, že ve věci vedené u téhož soudu pod sp. zn. 21 C 403/93 bylo Městským soudem v Praze rozsudkem ze dne 10. 10. 1997 rozhodnuto o povinnosti žalovaného uhradit žalobkyni částku 292.082,- Kč v cenných papírech, které nemají povahu státního dluhopisu jako finanční náhradu za nemovitý majetek ve smyslu zákona č. 87/1991 Sb. V nynějším řízení se žalobkyně domáhá přiznání úroků z prodlení z této částky a to za období let 1995, 1996 a 1997.
Z provedených důkazů vyplynulo, že žalobkyně vyzvala žalovaného k plnění výzvou, která mu byla doručena před 11. 1. 1993. Žaloba byla podána dne 5. 8. 1993. Žalobkyně se domáhá přiznání úroku z prodlení za dobu od 1. 1. 1995 do 31. 12. 1997. Přiznaná finanční náhrada byla splatna dne 19. 12. 1997, přičemž žalovaný nenamítal, že by z jeho strany došlo k plnění dříve než po 31. 12. 1997. Soud žalobkyni přiznal úroky z prodlení, nikoliv však v navrhované výši, nýbrž 16% pro všechny tři roky s tím, že k prodlení došlo ještě před účinností nařízení vlády č. 142/94 Sb.
Obvodní soud finanční náhradu ve smyslu zák. č. 87/1991 Sb. považoval za peněžité plnění, byť se v určených případech jen zčásti proplácí v hotovosti a jinak ve formě cenných papírů. Pokud žalovaný namítal, že citovaný restituční zákon prodlení s proplacením finanční náhrady nezná, je třeba mu dát za pravdu a použít potom předpis obecný, kterým je v tomto případě občanský zákoník, konkrétně ustanovení §517 odst. 2.
Tento rozsudek Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 10. dubna 2000 pod č. j. 20 Co 47/2000-18 na odvolání žalovaného tak změnil, že žalobu, kterou se žalobkyně domáhala zaplacení sporné částky zamítl. Odvolací soud nepřiznal ani jednomu z účastníků právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů.
Rovněž odvolací soud žalovaného upozornil na platnost právní zásady, podle níž se právní vztahy ve věcech speciálním právním předpisem výslovně neupravených řídí obecnou právní úpravou. Soud druhého stupně se však neztotožnil se závěrem obvodního soudu, že finanční náhrada poskytnutá žalobkyni podle §13 odst. 5 zák. č. 87/1991 Sb., je peněžním dluhem ve smyslu §517 odst. 2 obč. zák. Za takový dluh lze považovat pouze dluh splatný v penězích tj. i pro případ výkonu rozhodnutí vymahatelný některým ze způsobů výkonu stanoveného pro zaplacení peněžité částky dle §258 odst. 1 o.s.ř. Skutečnost, že vydání cenných papírů oprávněné osobě je způsobem plnění finanční náhrady nic nemění na tom, že cenné papíry nejsou penězi a nejsou tedy zúročitelné. Nárok na úrok z prodlení s plněním finanční náhrady na podkladě §517 odst. 2 obč. zák. by tak mohl příslušet pouze původnímu vlastníku věci a to jen z té části náhrady, která se vyplácí v hotovosti, určené dle §13 odst. 5 zák. č. 87/1991 Sb. a §1 nař. vl. č. 233/91 Sb. Odvolací soud si je vědom odlišného právního názoru, vyjádřeného v rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 27. 11. 1996 č.j. 2 Cdon 723/96-63, podle něhož lze přiznat oprávněné osobě i úrok z prodlení při opožděném plnění finanční náhrady v cenných papírech. Nutno připustit, že při řešení zvoleném odvolacím soudem zde není přímá sankce za opožděné plnění v cenných papírech, nelze však patrně vyloučit vznik jiného nároku oprávněné osoby, např. z titulu náhrady škody.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně včasné dovolání, ve kterém shrnuje dosavadní řízení a dochází k názoru, že soud druhé instance věc nesprávně právně posoudil. Upozorňuje na nutnost použití obecných předpisů v případě absence úpravy prodlení v normě speciální. Dále dovolatelka dovozuje, že upravuje-li zákon o mimosoudních rehabilitacích v §13 výslovně finanční náhradu, je i povinnost k jejímu plnění finančním, tzn. peněžitým dluhem a jako na takový je na něj třeba vztáhnout ustanovení §517 odst. 2 obč. zák. Na závěr dovolatelka odkazuje na právní názor vyslovený v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 11. 1996 sp. zn 2 Cdon 723/96 publikovaném v Soudní judikatuře č. 3/98.
Na dovolání reagoval žalovaný vyjádřením, ve kterém nesouhlasí s tvrzeními žalobkyně a odkazuje na obdobný rozsudek Městského soudu v Praze pod sp. zn. 17 Co 59/99, který odmítl stanovení sankce pro případ opožděného poskytnutí finanční náhrady dle ustanovení zákona o mimosoudních rehabilitacích. Navíc jsou finanční náhrady poskytovány v cenných papírech, které nemají povahu státního dluhopisu. Zákon o cenných papírech č. 591/92 Sb. přitom úročení cenných papírů neumožňuje. Kromě toho žalovaný namítá promlčení, neboť dle názoru Obvodního soudu pro Prahu i mělo dojít k plnění (ke vzniku nároku) v polovině roku 1993 a žalobkyně se na žalovaného obrátila až dne 11. 11. 1998, žaloba byla podána v květnu 1999.
Dovolací soud zjistil, že dovolání bylo podáno včas a osobou k tomu oprávněnou zastoupenou advokátem (§240 odst. l o.s.ř., §24l odst. l o.s.ř.), je přípustné (§238 odst. l písm. a) o.s.ř.) a opírá se o zákonem stanovený dovolací důvod (§24l odst. 3, písm. d/ o.s.ř.). Přezkoumal proto napadené rozhodnutí v rozsahu plynoucím z podaného dovolání (§242 odst. l, 3 o.s.ř.), když nezjistil žádné takové vady předchozího řízení, které by odůvodňovaly postup podle §237 odst. l o.s.ř.
V projednávané otázce úroků z prodlení se zaplacením finanční náhrady podle §13 zákona o mimosoudních rehabilitacích dospěl dovolací soud k přesvědčení, které se neshoduje s názorem odvolacího soudu. Jak již bylo dříve judikováno (rozhodnutí NS ČR sp. zn. 23 Cdon 1460/98) vztah restitučního zákona č. 87/1991 Sb. a občanského zákoníku je třeba posuzovat jako vztah předpisu speciálního a obecného. Z toho - za použití zásady "lex specialis derogat generali" - vyplývá, že otázky restitučním zákonem neupravené je nutno podřadit úpravě obecné. Lze si ostatně jen obtížně představit, že by zákonodárce zamýšlel restituční předpisy kompletně vyjmout z obecného zákonného rámce. Je pravdou, že zákon č. 115/94 Sb. doplnil zákon č. 403/1990 Sb. o ustanovení upravující v §19 odst. 5 sankce za prodlení s plněním finanční povinnosti ze strany státu. Toto ustanovení je předpisem speciálním, který je nutno upřednostnit před obecnou úpravou. I po této novelizaci však platí, že zákon o mimosoudních rehabilitacích žádné podobné ustanovení neobsahuje, a tato absence speciální úpravy vede k nutnosti aplikace úpravy obecné, tzn. ustanovení §517 odst. 2 občanského zákoníku.
Zákon č. 87/1991 Sb. byl - společně s ostatními restitučními zákony - vydán za účelem zmírnění některých křivd, k nimž došlo vůči vlastníkům v rozmezí let 1948 - 1989. Tento smysl restituční legislativy by zůstal bez naplnění, pokud by k výkladu těchto speciálních zákonů bylo přistupováno zužujícím způsobem. Pokud se stát rozhodl bývalým vlastníkům, u nichž už naturální restituce nebyla možná, nahradit zestátněný majetek formou finanční náhrady, poskytování náhradně v podobě cenných papírů neodpovídalo by účelu citovaného zákona, byl - li by tento způsob restituce jakkoliv znevýhodňován. Ještě v důvodové zprávě zák. č. 87/1991 Sb. byl daný závazek označován jako peněžní náhrada, která měla být provedena takovou formou a v takovém rozsahu, aby nebyla dále prohlubována vnitřní zadluženost státu. Jestliže tedy bylo prováděcím vládním nařízením přikročeno k pouze částečnému poskytnutí hotovostních prostředků, neměla by být zpochybňováním sankcionovatelnosti opožděného plnění oslabována právní pozice zbývající části náhrady poskytnuté v cenných papírech nemajících povahu státního dluhopisu. Finanční náhrada ve smyslu §13 zák. č. 87/1991 Sb. je peněžním dluhem ve smyslu §517 odst. 2 obč. zák. a při absenci speciální úpravy je v případě opoždění jejího plnění nutno použít právě citované ustanovení obecného předpisu ve spojení s vládním nařízením č. 142/1994 Sb a to bez ohledu na to zda jsou osobami oprávněnými původní vlastníci či jejich právní nástupci, kteří jsou vzhledem k dlouhému časovému rámci restitucí častými účastníky řízení. Z výše uvedeného rovněž vyplývá, že úroky z prodlení s plněním finanční náhrady dle cit restitučního zákona je nutno poskytnout v penězích a nikoliv v cenných papírech jak judikoval prvoinstanční soud.
Jak vyplývá z výše uvedeného posoudil dovolací soud - v souladu s ustálenou judikaturou vyšších soudů (naposledy rozsudek NS ČR sp. zn. 28 Cdon 1738/2000) - otázku zúročení prodlení s plněním finanční náhrady dle §13 zák. č. 87/1991 Sb. odlišně od soudu druhého stupně. Vzhledem k námitce žalovaného upozorňující na možnost promlčení předmětného plnění bude odvolací soud povinen posoudit tuto námitku a rozhodnout podle výsledku své právní úvahy.
Z výše zmíněných důvodů neshledal dovolací soud, že rozhodnutí odvolacího soudu je správné (§243b odst. l o.s.ř.); nezbylo proto, než podle citovaného ustanovení rozhodnutí soudu druhého stupně zrušit a věc mu vrátit k dalšímu řízení.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 4 o.s.ř. za použití §224 odst. l o.s.ř., §l5l odst. l o.s.ř. a §150 o.s.ř.; důvod hodný zvláštního zřetele shledal dovolací soud v tom, že rozhodnutí spočívalo na právním názoru k otázce, která zatím nebyla zcela jednotně řešena v judikatuře soudů.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 30. listopadu 2000
JUDr. Oldřich J e h l i č k a , CSc., v.r.
předseda senátu
Za správnost vyhotovení: Ivana Svobodová