ECLI:CZ:NS:2000:28.CDO.2210.2000.1
sp. zn. 28 Cdo 2210/2000
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Oldřicha Jehličky, CSc., a soudců JUDr. Josefa Rakovského a JUDr. Milana Pokorného, CSc., o dovolání 1/ MVDr. V. V., 2/ Mgr. J. Ř., 3/ L. H. a 4/ V. B., zast. advokátem podaném proti rozsudku Krajského soudu v Praze z 25.11.1999, sp.zn. 24 Co 391/97 (v právní věci žalobců 1/ MVDr. V. V., 2/ Mgr. J. Ř., 3/ L. H. a 4/ V. B., zast. advokátem, proti žalovanému A. P., státnímu podniku v likvidaci, zast. likvidátorem Ing. S. B., právně zast. advokátem, o stanovení povinnosti uzavřít dohodu o vydání věci vedené u Okresního soudu v Kladně pod sp.zn. 14 C 45/92), takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání.
Odůvodnění:
Okresní soud v Kladně rozsudkem ze dne 28. března l997 pod č. j. 14 C 45/92-169 tak ve věci rozhodl, že odpůrce je povinen s navrhovateli uzavřít dohodu o vydání předmětných nemovitostí s příslušenstvím a součástmi, tj. ostatní plochu 739/5 o výměře 4.468 m2, továrnu se stavební parcelou 724/8 o výměře 4.360 m2 v obci S., kat. území S. každému z žalobců 1/4 k celku.
K odvolání žalovaného se věcí zabýval Krajský soud v Praze, který rozsudkem ze dne 25. listopadu 1999 napadené rozhodnutí tak změnil, že žalobu na stanovení povinnosti uzavřít dohodu o vydání věci ohledně skladu hořlavin (st. č. 3324), vrátnice (st. p. č. 3325) a ostatní plochy parc. č. 739/5 o výměře 5.829 m2 zamítl. Jinak byl rozsudek soudu I. stupně v napadeném výroku o věci samé potvrzen.
Odvolací soud se ztotožnil se závěry soudu I. stupně stran postavení žalobců jako osob oprávněných ve smyslu §3 odst. 2 písm. e) zákona č. 87/1991 Sb., žalovaného jako osoby povinné dle §4 odst. 1 cit. zák a náležitostí a včasnosti výzvy k vydání věci. Rovněž včas byl u soudu uplatněn nárok poté, co žalovaný výzvě na vydání věci nevyhověl (§5 odst. 4 cit. zák.). Splnění těchto zákonných předpokladů otevřelo cestu k dalšímu přezkoumání oprávněnosti sporného restitučního nároku. Odvolací soud shledal také v podstatě správným závěr okresního soudu, že sporné nemovitosti v rozhodném období přešly na stát způsobem upraveným v §6 odst. 1 písm. k) restitučního zákona, tedy znárodněním vykonaným v rozporu s tehdy platnými předpisy. Podle názoru soudu I. stupně přešla věc na stát v rozporu s ustanovením §4 odst. 8 zákona č. 121/48 Sb. o znárodnění ve stavebnictví, neboť tehdejším příslušným ministrem nebyl vydán výměr, vymezující rozsah znárodnění podniku V. H., stavitel se sídlem ve S. Odvolací soud oproti tomu zjistil, že výměrem ministerstva stavebního průmyslu ze dne 4. 12. 1951 čj. 115/143-Správ.2-1951 byl vymezen rozsah znárodnění, neboť je v něm uveden výčet nemovitostí, na které se znárodnění vztahuje. Ani soud II. stupně však nedává za pravdu žalované, že o rozsahu znárodnění bylo rozhodnuto v souladu s příslušnými právními předpisy. Rozhodovací pravomoc ve věci znárodnění v oboru stavebnictví byla svěřena výlučně do rukou ministra. Daný výměr však byl vydán někým jiným, jenž byl pravděpodobně k vydání výměru zmocněn. Otázkou existence zmocnění se nebylo třeba zabývat, neboť tím, že rozsah znárodnění nebyl stanoven ministrem, který za znárodnění nesl ústavní a politickou odpovědnost, byl porušen zákon č. 121/48 Sb.
Při posuzování správnosti závěru soudu I. stupně, zda vydání pozemku č. 739/5 brání stavby na něm zřízené až po převzetí státem (§8 odst. 3 zák. č. 87/1991 Sb.), doplnil odvolací soud dokazování povolením Městského úřadu S., odboru výstavby a životního prostředí ze dne 23. 11. 1995 č.j. Výst: 2752/95. Je sice pravda, že na základě tohoto povolení byl zhotoven geometrický plán, kterým byly nové objekty odděleny. Jak ovšem vyplynulo z dalšího řízení, výše zmíněné povolení na dělení pozemku parc. č. 739/5 v k. ú. S. bylo uděleno na dobu jednoho roku. Jelikož v této lhůtě nedošlo k uzavření dohody o vydání zmenšené parcely č. 739/5, pozbyl uvedený geometrický plán platnost. I nadále tedy platí, že na parcele 739/5 byla po převzetí státem vybudována vrátnice a sklad hořlavin. Jsou to stavby spojené se zemí pevným základem, jež nelze bez nežádoucích obtíží přemístit z pozemku na němž stojí na jiné místo. Přitom se jedná o stavby, které mohou mít svůj samostatný právní osud. Vzhledem k tomu, že byly zřízeny jednoznačně až po převzetí pozemku státem a ke dni uplatnění nároku žalobci se také na pozemku nacházely, je podle odvolacího soudu založena překážka bránící vydání tohoto pozemku ve smyslu §8 odst. 3 zák. č. 87/1991 Sb. Za použití §220 o.s.ř. byl proto rozsudek I. stupně ve výroku o věci samé změněn tak, že žaloba ohledně parcely č. 739/5 a souvisejících nemovitostí byla zamítnuta.
Další otázkou, kterou bylo nutno přezkoumat, byla námitka žalovaného spočívající v tvrzení, že objekt nacházející se na pozemku č. 724/8 v k. ú. S., ztratil v důsledku zásadní přestavby svůj původní stavebně technický charakter ve smyslu §8 odst. 1 zák. č. 87/1991 Sb. Podle uvedeného zákonného ustanovení se nevydávají stavby, které zásadní přestavbou ztratily svůj stavebnětechnický charakter. Na ztrátu původně stavebnětechnického charakteru stavby lze usuzovat tam, kde při zásadní stavební změně dojde k obměně tzv. prvků dlouhodobé životnosti v takovém rozsahu, že alespoň u některého z těchto prvků jde o změnu reprezentující nadpoloviční objemový podíl všech konstrukcí daného prvku objektu. Prvky dlouhodobé životnosti stavby jsou zejména hlavní svislé a vodorovné nosné konstrukce, konstrukce střechy a v některých případech konstrukce schodiště. Ztráta původního stavebnětechnického charakteru nemusí být vždy změnou její podstaty, tj. účelu, kterému stavba slouží. Ve spise shromážděnou dokumentaci doplnil odvolací soud znaleckým posudkem z oboru stavebnictví znalce Ing. I. B., CSc. Bylo zjištěno, že na pozemku č. 724/8 v k. ú. S. se nachází provozní stavba (výrobní a skladová hala), vystavěna před rokem 1951. Jedná se o jediný objekt, který byl postupně přistavován. Po roce 1951 byla provedena vestavba s nástavbou tzv. mlýnice, která zahrnuje jedno podzemní a čtyři nadzemní podlaží, dále vestavba sociálního zařízení, kanceláře, skladu a kotelny. Současně s vestavbou mlýnice byla provedena vestavba výtahové šachty nákladního výtahu. Z dispozičního hlediska je nástavba a vestavba mlýnice od původního objektu neoddělitelná. Kromě toho je s původní stavbou propojena inženýrskými sítěmi. Na základě těchto skutečností soud dovodil, že tzv. mlýnice se stala součástí původní provozní stavby ve smyslu §120 odst. 1 občanského zákoníku, podle něhož je součástí věci vše, co k ní podle její povahy náleží a nemůže být odděleno, aniž by se tím věc znehodnotila. Jakožto součást věci tvoří s původní stavbou jedinou věc a sdílí s ní i její právní osudy. Pokud jde o obměnu prvků dlouhodobé životnosti, která je relevantní z pohledu §8 odst. 1 zák. č. 87/1991 Sb., bylo při vyjádření objemu obměny jednotlivých prvků správně uvažováno o provozní stavbě společně s provedenými rekonstrukcemi jako o celku, neboť tvoří jednu věc. Bylo zjištěno, že v důsledku stavební činnosti nedošlo u stávajících prvků dlouhodobé životnosti k takové obměně, jež by alespoň u některého z těchto prvků reprezentovala nadpoloviční objem všech konstrukcí daného prvku. Pouze vodorovné nosné konstrukce, které nebyly na původní stavbě vůbec zastoupeny (stropy vestavby), byly po roce 1951 dobudovány v rozsahu 100%. V tomto případě ovšem odvolací soud s přihlédnutím k výraznému nepoměru rozlohy plochy zastavěné původní stavbou k rozloze plochy zastavěné vestavbou (která je přibližně sedmkrát menší), naznal, že nově vybudované konstrukce nelze považovat za zásadní přestavbu celého objektu.
Proti rozsudku krajského soudu podali žalobci včas dovolání, ve kterém se domáhají zrušení tohoto rozhodnutí a vrácení věci k dalšímu řízení. Dovolatelé vytýkali jednak to, že rozhodnutí vychází ze zjištění, která nemají oporu v provedeném dokazování a především, že spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Dále připomínají, že v průběhu jednání u odvolacího soudu byl vypracován posudek ze dne 27. 5. 1999 znalcem v oboru ekonomika, ceny a odhady nemovitostí, ze kterého vyplynulo, že v průběhu let došlo ke značnému znehodnocení průmyslového objektu se st. p. č. 724/8 a příslušenství p. č. 739/5 ostatní plocha a to zejména vlečky a rampy. Z těchto důvodů se žalobci ve smyslu ustanovení §7 odst. 4 a 5 zák. č. 87/1991 Sb. rozhodli požadovat o vydání i nově postavených nemovitostí. Fakt, že tyto stavby byly zřízeny po převzetí státem podle dovolatelů nebrání jejich vydání, neboť jejich nevydáním by došlo ke znehodnocení celého hospodářského areálu. V obou případech se jedná o tzv. příslušenství věci ve smyslu ust. §121 odst. 1 občanského zákoníku, v daném případě hlavního objektu. Zároveň nevydáním p. č. 739/5 dochází ke znehodnocení celého hospodářského areálu a to zejména průmyslového objektu se st. p. č. 739/8, který není ani samostatně přístupný z veřejné komunikace.
Dovolací soud zjistil, že dovolání bylo podáno včas a osobami k tomu oprávněnými, řádně zastoupenými advokátem (§240 odst. l o.s.ř., §24l odst. l o.s.ř.), je přípustné (§238 odst. l písm. a/ o.s.ř.) a opírá se o zákonem stanovený dovolací důvod (§24l odst. 3, písm. d/ o.s.ř.). Přezkoumal proto napadené rozhodnutí v rozsahu plynoucím z podaného dovolání (§242 odst. l, 3 o.s.ř.), když nezjistil žádné takové vady předchozího řízení, které by odůvodňovaly postup podle §237 odst. l o.s.ř.
Po projednání věci soud dospěl k přesvědčení, že dovolání není důvodné.
V ustanovení §7 odst. 4 zák. č. 87/1991 Sb., zmiňovaném dovolateli, se uvádí : "jde-li o nemovitost zhodnocenou tak, že její cena určená ke dni podání písemné výzvy oprávněnou osobou podstatně převyšuje cenu původní věci, je na vůli oprávněné osoby, zda bude požadovat finanční náhradu podle §13 nebo zda bude požadovat vydání nemovitosti". Je to ustanovení upravující vznik nároku v případě zhodnocení nemovitosti, nikoliv znehodnocení, a to ještě ve prospěch osoby povinné, která nemovitost vydává. V dané věci je tovární komplex rozdělen na dvě části se samostatným právním osudem. Nevydání druhé části věci nelze považovat za znehodnocení části první.
Zákon stranám umožňuje oddělit geometrickým plánem zastavěnou část pozemku a dohodnout se na vydání zbývající části. V souzené věci se však tento způsob vypořádání vzájemných práv a povinností finalizovat nepodařilo. Vydání pozemku vedeného pod parc. č. 739/5 v k.ú. a obci S. tak nadále brání zákonná překážka "zastavěnosti" ve smyslu
§8 odst. 3 cit zák.
Stejně tak správně odvolací soud posoudil právní režim nově zřízených staveb. Tyto stavby jsou příslušenstvím věci hlavní - továrního objektu. Mají v souladu s §121 občanského zákoníku povahu samostatných věcí a lze je proto převádět, tedy i vydávat ve smyslu restitučního zákona, nezávisle na věci hlavní, i bez přihlížení k hospodářské účelnosti či neúčelnosti. Naproti tomu z definice součásti věci (§120 obč. zák.) vyplývá, že vlastnictví k součásti věci přechází na nabyvatele vždy současně s věcí, uvedené stavby však součástí továrního objektu nejsou.
Nemohl proto dovolací soud dospět k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu je nesprávné (§243b odst. l o.s.ř.); nezbylo proto, než podle citovaného ustanovení dovolání žalovaných zamítnout.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 4 o.s.ř. za použití §224 odst. l o.s.ř., §l5l odst. l o.s.ř. a §l42 odst. l o.s.ř. Žalobci neměli v dovolacím řízení úspěch a žalovanému v souvislosti s podaným dovoláním výdaje nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 30. listopadu 2000
JUDr. Oldřich J e h l i č k a , CSc., v.r.
předseda senátu
Za správnost vyhotovení: Ivana Svobodová