ECLI:CZ:NS:2000:28.CDO.2367.2000.1
sp. zn. 28 Cdo 2367/2000
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v právní věci žalobkyň A/ E. R. a B/ J. R., proti žalovanému G., s.p., o vydání nemovitostí podle zákona č. 87/1991 Sb., vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 10 C 138/95, o dovolání žalobkyň proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 30. 3. 2000, č.j. 14 Co 26/2000-124, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 9 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 4. 6. 1999, č.j. 10 C 138/95-102, zamítl na uložení povinnosti žalovanému vydat žalobkyni A dům čp. 533, postavený na stavební parcele č. 928, stavební parcelu č. 928 a parcelu č. 929, obec P., k. ú. V. do 3 dnů od právní moci rozsudku nebo vydat žalobkyni A) jednu ideální polovinu výše uvedených nemovitostí a žalobkyni B) rovněž jejich ideální polovinu, to vše do 3 dnů od právní moci rozsudku, přičemž žalovanému nebylo přiznáno právo na náhradu nákladů řízení. Soud prvního stupně provedl řadu důkazů, mimo jiné nesoucích se k právnímu nástupnictví žalobkyň ve vztahu k původním vlastníkům věcí, jejichž vydání bylo žádáno, jakož i obsahem výpisu z usnesení vlády ČR ze dne 27. 4. 1994 č. 225, formulářem č. 4 (D), rozhodnutím Ministerstva průmyslu a obchodu z 19.5.1995, č. 297/95, přípisem k usnesení vlády ČR a rozhodnutím o privatizaci ze dne 10. 1. 1994. Zjištěné skutečnosti hodnotil tak, že žalobkyně jsou osobami oprávněnými v souladu s ustanovením §3 odst. 2 a 3 zákona č. 87/1991 Sb., ve znění zákona č. 116/1994 Sb. Rovněž tak žalovaná je povinnou osobou podle §4 odst. 1 téhož zákona. Žalobkyně vyzvaly povinnou osobu k vydání věci ve lhůtě podle §5 odst. 1 zákona, a to dne 28. 4. 1999. Z hlediska předmětu vydání zjistil soud prvního stupně ze zjištění, že původně byly nemovitosti označeny jako dům č.p. 533, se stavební parcelou č. 891, 661 a takto byly tyto nemovitosti také označeny ve výzvě k vydání. Z trhové smlouvy ze dne 25. 4. 1938 zjistil dále soud prvního stupně, že tato byla uzavřena mezi M. z. v P. s.r.o. jako prodávajícím a A. S., M. F. a R. S. jako kupujícími o prodeji domu čp. 578, se stavební parcelou č. 371 a rolí č. 430/4, zapsané na LV č. 784 pozemkové knihy pro kat. území H. Touto kupní smlouvou vloženou do pozemkové knihy byly předmětné nemovitosti vzhledem ke změně katastrální hranice mezi H. a V. přečíslovány na dům čp. 533, se stavební parcelou č. 891, 661 a zapsány do vložky č. 1310 kat. území V. Tak se výše uvedení spoluvlastníci stali spoluvlastníky těchto nemovitostí každý jednou ideální třetinou. V dalším pak soud prvního stupně zjistil skutečnosti odůvodňující správnost tvrzení žaloby ohledně zbavení těchto spoluvlastníků jejich majetku, způsobu, jimž se tak stalo a nynějšího postavení žalobkyň jako právních nástupkyň původních vlastníků.
Soud prvního stupně však dospěl k závěru, že na posuzovaný případ dopadá ustanovení čl. II odst. 2 zákona č. 116/1994 Sb. Podle něj nelze věc vydat, byla-li po 1. 10. 1991 Sb. nabyta do vlastnictví jiné osoby, než státu, nebo byl-li schválen ohledně takovéto věci privatizační projekt nebo vydáno rozhodnutí o její privatizaci. V této věci bylo sice rozhodnuto o privatizaci žalované, nicméně v rozhodnutí o privatizaci nebyly specifikovány nemovitosti, které jsou předmětem žaloby. Přestože je jednoznačně prokázané, že ohledně těchto nemovitostí nedošlo ke schválení privatizačního projektu či rozhodnutí o privatizaci, neboť nemovitosti nejsou určeny v usnesení č. 225 vlády ČR ze dne 27. 4. 1994, ani v rozhodnutí Ministerstva průmyslu a obchodu z 19. 5. 1995 č. 293/95, když předmětné nemovitosti nebyly předmětem privatizace ve smyslu čl. II. odst. 2 zákona č. 116/1994 Sb., vyhovění žaloby brání ustanovení §10 odst. 3 zákona č. 210/1993 Sb., kterým se mění a doplňuje zákon č. 91/1991 Sb. Podle tohoto ustanovení totiž rozhodnutí o privatizaci přezkoumání soudem nepodléhají.
K odvolání žalobkyň Městský soud v Praze jako soud odvolací shora uvedeným rozsudkem potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 9 jako soudu prvního stupně ze dne 4. 6. 1999, č.j. 10 C 138/95-102. Rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů a zamítl návrh na připuštění dovolání.
Odvolací soud z výsledků řízení provedených soudem prvního stupně doplněných o svá vlastní zjištění dospěl ke skutkovému závěru, že žalobou požadované nemovitosti byly z původního katastrálního území H. převedeny do katastrálního území V. Pozemek původně označený č. 891 s čp. 533 má v současné době označení č. 928 a parcela původně označená č. 661 má nyní číslo 929. Dle přílohy privatizačního projektu tyto obě parcely byly zahrnuty v seznamu pozemků k privatizačnímu projektu u závodu H. Celková výměra přitom souhlasí i s výměrou, původně uvedenou v pozemkové knize u právních předchůdců žalobců. Tomu odpovídá, že celý majetek dosavadního státního podniku G., včetně stavebních objektů, byl vložen do nově vzniklé akciové společnosti. Proto odvolací soud uzavřel, že předmětem privatizace byly všechny požadované nemovitosti, a to nejen pozemku, ale i dům čp. 533. Odvolací soud zdůraznil, že podle §10 zákona odst. 3 č. 90/1991 Sb., ve znění předpisů pozdějších (zákonem č. 210/1993 Sb.) se na rozhodování o privatizaci nevztahují obecná ustanovení o správním řízení. Toto rozhodnutí nepodléhá přezkoumání soudem. Podle §10a odst. 1 téhož zákona rozhodnutí o privatizaci podniku obsahuje mimo jiné identifikaci projektu, označení schválené metody privatizace a další náležitosti. Podle §5 téhož paragrafu je pak přílohou privatizačního projektu, vybraného rozhodnutím o privatizaci k realizaci, i soupis nemovitého majetku podle údajů katastru nemovitostí ČR. Odvolací soud poté poukázal na zjištění plynoucí z rozhodnutí o privatizaci obsahuje přílohu privatizovaného majetku, z něhož je zřejmé, ve vztahu k závodu H., který byl privatizován, zahrnuje tato příloha i požadované nemovitosti. Tato rozhodnutí soudu prvního stupně i soudu odvolacího je zjištěním, které neznamená obsahově přezkum privatizačního rozhodnutí. Šlo pouze o hodnocení obsahu listinného důkazu (rozhodnutí o privatizaci) ve smyslu §120 o.s.ř. Jelikož samotný zákon č. 92/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů, neuvažuje o možnosti přezkumu rozhodnutí o privatizaci, dospěl odvolací soud k závěru, že podle §7 o.s.ř. nikdo jiný než soud nemůže činit zjištění, zda na základě příslušného rozhodnutí ve smyslu zákona o velké privatizaci došlo k privatizaci požadovaného majetku či nikoliv. Takový skutkový závěr lze činit z rozhodnutí o privatizaci vzhledem k jeho povaze jako listinného důkazu, aniž by šlo o přezkum tohoto rozhodnutí se strany soudu.
Podle odvolacího soudu veškerá rozhodnutí v souvislosti s privatizačním procesem je třeba chápat ve vzájemné souvislosti, což se vztahuje i na nedostatečné označení požadovaných nemovitostí v samotném privatizačním projektu, které je třeba hodnotit s dalšími navazujícími rozhodnutími o privatizaci. Z nich vzal odvolací soud za postavené najisto, že k privatizaci požadovaných nemovitostí došlo, a to až po 1. 10. 1991. Nelze proto podle čl. II zákona č. 116/1994 Sb. předmětné nemovitosti vydat. Oprávněným ovšem zůstává podle článku II. bodu 4 zachována lhůta ve smyslu §13 odst. 3 zákona o mimosoudních rehabilitacích, k uplatnění nároku na finanční náhradu, která počne běžet až ode dne právní moci rozsudku, kterým byl návrh na vydání věci zamítnut.
Výrok o zamítnutí návrhu na připuštění dovolání odůvodnil odvolací soud tím, že jeho rozhodnutí se opírá o skutková zjištění soudů obou stupňů v tom, zda došlo k privatizaci či nikoliv. Pramenem skutkových zjištění přitom mohl být i obsah privatizačních rozhodnutí. Jednalo se proto o standardní postup podle §125 o.s.ř., nikoliv o řešení otázky zásadní právní povahy.
Proti uvedenému rozhodnutí odvolacího soudu podaly žalobkyně zastoupeny advokátem včas dovolání, jehož přípustnost dovozovaly z ustanovení §239 odst. 2 o.s.ř. Poukazovaly na znění svého odvolání ze dne 27. 10. 1999, jímž navrhly připuštění dovolání pro posouzení otázky zásadního právního významu spočívající v tom, „zda může být zamítnut restituční nárok, jehož předmětem je vydání nemovitostí, které nejsou uvedeny v rozhodnutí příslušných orgánů o privatizaci podle zákona č. 92/1991 Sb.\". Tvrdily, že soudní praxe v naznačeném ohledu je nejednotná. Přitom v konkrétní věci nejdříve soud prvního stupně konstatoval, že ohledně sporných nemovitostí nedošlo ke schválení privatizačního projektu ani k rozhodnutí o privatizaci, neboť tyto nebyly určeny (zřejmě výslovně) v příslušném usnesení vlády z 27. 4. 1994, ani v rozhodnutí Ministerstva průmyslu a obchodu z 19. 5. 1995, takže nebyly předmětem privatizace ve smyslu článku II. odst. 2 zákona č. 116/1994 Sb. Naproti tomu odvolací soud dospěl k opačnému závěru zdůvodněném požadavkem nutnosti vykládat rozhodnutí v souvislosti s privatizačním procesem ve vzájemné souvislosti, takže i nedostatečné označení nemovitostí v samotném privatizačním projektu je třeba posuzovat v souvislosti s dalšími navazujícími rozhodnutími o privatizaci. Podle dovolatelek v dané věci nebyly sporné nemovitosti v rozhodnutí o privatizaci označeny nedostatečně, nýbrž nebyly zde uvedeny vůbec. Žádná „další rozhodnutí v předmětné privatizaci\", ve kterých by požadované nemovitosti byly řádně označeny, a ze kterých by vyplynul závěr odvolacího soudu, podle nichž je „z těchto rozhodnutí postaveno zcela najisto, že k privatizaci došlo\", nebyla v této věci vydána. Proto je podle podaného dovolání namístě dospět k závěru, že za otázku zásadního právního významu řešenou v této věci je třeba považovat „nedostatečné označení požadovaných nemovitostí\" v souladu s tím, jak žalobkyně původně svůj návrh na připuštění dovolání v průběhu odvolacího řízení specifikovaly. Dovolatelky navrhly zrušení rozsudku odvolacího soudu a vrácení věci tomuto soudu k dalšímu řízení.
Vyjádření k dovolání nebylo podáno.
Podle §236 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Přípustnost dovolání je založena předně v případech vyjmenovaných v ustanovení §237 odst. 1 písm. a) až g) o.s.ř. Existence tam uvedených vad řízení (důvodů zmatečnosti) představuje současně dovolací důvod podle §241 odst. 3 písm. a) o.s.ř. Z obsahu spisu se však závěr o takové vadě nenabízí a ostatně to dovolatelky ani netvrdí.
Přípustnost dovolání nelze dovodit ani za použití ustanovení §238 odst. 1 písm. a) nebo b) o.s.ř. V této věci jde nikoliv o měnící meritorní rozhodnutí odvolacího soudu, nýbrž o potvrzující rozsudek. Přitom tomuto potvrzujícímu rozsudku nepředcházelo vydání předchozího rozhodnutí soudu prvního stupně, které by bylo zrušeno odvolacím soudem s účinky vázanosti soudu prvního stupně názorem soudu odvolacího. Žalobkyně ovšem využily možnosti plynoucí z §239 odst. 2 o.s.ř. Podle tohoto ustanovení nevyhoví-li odvolací soud návrhu účastníka na vyslovení přípustnosti dovolání, který byl učiněn nejpozději před vyhlášením potvrzujícího rozsudku, je dovolání přípustné, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam.
Dovolání je podle §239 o.s.ř. přípustné jen pro řešení právních otázek. Stejné platí i tehdy, nebylo-li včasnému návrhu na připuštění dovolání vyhověno, neboť i v tomto případě se dovolání stává přípustným jen tehdy, dospěje-li dovolací soud k závěru, že rozhodnutí, popř. určitá právní otázka v něm řešená, má po právní stránce zásadní význam. Pokud dovolatel v návrhu na připuštění dovolání brojí proti správnosti či úplnosti skutkových zjištění, nemůže být návrhu na připuštění dovolání odvolacím soudem vyhověno. Podá-li účastník přesto ve smyslu §239 odst. 2 o.s.ř. z uvedeného důvodu dovolání, nemůže přicházet v úvahu aplikace tohoto ustanovení, neboť nejde o řešení právní otázky, s níž je spojena možnost přípustnosti dovolání.
O takový případ jde v této věci. Rozhodnutí odvolacího soudu zde skutečně spočívalo na posouzení obsahu důkazů, které odvolací soud v odvolacím řízení provedl v rámci zákonem přípustného rozsahu doplnění dokazování ve smyslu §213 odst. 2 o.s.ř. Rozsah doplněného dokazování totiž zahrnoval pouze provedení shora zmíněných listinných důkazů. Ty pak hodnotil soud v rámci volné úvahy ve smyslu §132 o.s.ř. za použití §211 o.s.ř. Z obsahu podaného dovolání lze za použití výkladového pravidla §41 odst. 2 o.s.ř. dovodit nesouhlas dovolatelek s tímto hodnocením výsledků důkazního řízení. jejich tvrzení, která tak spadají pod skutkovou podstatu dovolacího důvodu podle §241 odst. 3 písm. c) o.s.ř. se však vymykají z pojmu dovolacího důvodu nesprávného právního posouzení podle §241 odst. 3 písm. d) o.s.ř. Pak ovšem odvolací soud po právu návrhu na založení přípustnosti dovolání nevyhověl. Ani dovolací soud nemá důvodů odchýlit se od hodnocení návrhu žalobkyň na vyslovení přípustnosti dovolání, které obsahově znamená nesouhlas s hodnocením výsledků dokazování (v dané věci listinných důkazů), neboť postupem podle §239 odst. 2 o.s.ř. nelze výsledky hodnocení dokazování zpochybňovat. Dovolání žalobkyň tak směřuje proti rozhodnutí, proti němuž nelze přípustnost dovolání dovodit z žádného ustanovení platného procesního práva. Dovolání muselo být proto podle §243b odst. 4 o.s.ř. za použití §221 odst. 1 písm. c) o.s.ř. odmítnuto.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 4 o.s.ř. za použití §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §142 odst. 1 o.s.ř. Žalobkyně neměly v dovolacím řízení úspěch a žalovanému v souvislosti s podaným dovoláním žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 2. listopadu 2000
JUDr. Josef R a k o v s k ý
předseda senátu