ECLI:CZ:NS:2000:28.CDO.2389.99.1
sp. zn. 28 Cdo 2389/99
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Milana Pokorného, CSc., a soudců JUDr. Julie Muránské a JUDr. Josefa Rakovského o dovolání 1. I. J., a 2. J. Š., zastoupených advokátem, proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 20.4.1999, sp.zn. 28 Co 683/98, vydanému v právní věci vedené u Okresního soudu v Rakovníku pod sp.zn. 3 C 892/92 ( žalobců I. J. a J. Š. proti žalovaným: A. O. b. p. R., státnímu podniku v likvidaci, a B. J. V., zastoupené advokátem, o neplatnost dohody o vydání věcí ), takto:
I. Dovolání dovolatelů se zamítá.
II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání.
Odůvodnění:
Žalobci se domáhali žalobou, podanou u soudu 17.12.1992, aby bylo rozhodnutím soudu určeno, že je neplatná dohoda, která byla uzavřena dne 29.7.1992 mezi žalovaným O. b. p. v R. a J. V. ( a která byla registrována bývalým Státním notářstvím v Rakovníku pod sp.zn. REH 29/92 ) o vydání domu čp. 112/I v R. s pozemkem parc. č. 118. Žaloba žalobců obsahovala ještě žalobní návrh o určení, že \" nárok na vydání domu čp. 112/I v R.. a pozemku parc. č. 118 v R. spadá do působnosti zákona č. 229/1991 Sb.\" ; žaloba obsahovala také žalobní návrh, aby žalované J. V. bylo uloženo vydat žalobcům dům čp. 112/I s příslušenstvím a se stavebním pozemkem parc. č. 118 v katastrálním území R. V žalobě se uvádělo, že na základě citované dohody došlo k vydání nemovitosti podle zákona č. 87/1991 Sb., třebaže dům čp. 112/I a pozemek parc. č. 118 byly pro účely odnětí nemovitostí původnímu vlastníku označeny jako nemovitosti sloužící k zemědělskému obhospodaření, takže podle názoru žalobců měla být tato právní věc posouzena podle ustanovení zákona č. 229/1991 Sb. a nikoli podle ustanovení zákona č. 87/1991 Sb., který na rozdíl od zákona č. 229/1991 Sb. neupravuje jako důvod k převzetí věci konfiskací za účelem pozemkové reformy ; podle názoru žalobců nepřicházelo v úvahu použití ustanovení §6 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb. na daný případ. Podle názoru žalobců měli oba žalobci naléhavý právní zájem na požadovaných určeních, aby mohlo proběhnout řízení u Pozemkového úřadu v R. ve smyslu ustanovení §9 zákona č. 229/1991 Sb.
Žalovaná J. V. navrhla zamítnutí žaloby s tím, že tu není dán žádný důvod neplatnosti žalobci uváděné dohody o vydání nemovitostí a na straně žalovaných není dán naléhavý právní zájem na požadovaných určeních.
Žalovaný bytový podnik navrhl také zamítnutí žaloby s tím, že uzavření dohody o vydání nemovitostí se žalovanou J. V. bylo žalovanému bytovému podniku uloženo pravomocným soudním rozhodnutím ve věci sp.zn. 5 C 192/92 Okresního soudu v Rakovníku.
Soud prvního stupně vyslechl v řízení žalobce a žalovanou J. V. jako účastníky řízení a konstatoval obsah listinných dokladů, předložených účastníky řízení. Rozsudkem Okresního soudu v Rakovníku z 30.5. 1994, čj. 3 C 892/92-58, byla žaloba žalobců zamítnuta. Žalobcům bylo uloženo zaplatit žalované J. V. na náhradu nákladů řízení 1.840 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku.
K odvolání žalobců Krajský soud v Praze usnesením z 30.6.1997, sp.zn. 15 Co 657/94, rozhodl tak, že připustil zpětvzetí žaloby žalobců o určení, že nárok na vydání domu čp. 112/I se stavební parcelou č. 118 v katastrálním území R. je třeba posuzovat podle zákona č. 229/1991 Sb., a žaloby o stanovení povinnosti žalované J. V. vydat každému ze žalobců ideální polovinu domu čp. 112/I s příslušenstvím a stavebním pozemkem parc. č.118 v katastrálním území R. ; rozsudek soudu prvního stupně byl zrušen ve výrocích, kterými bylo rozhodnuto o uvedených nárocích a řízení o nich bylo zastaveno. Dalším výrokem usnesení odvolacího soudu byl rozsudek soudu prvního stupně zrušen ve výroku, kterým byla zamítnuta žaloba o neplatnost dohody uzavřené dne 29.7.1992 mezi žalovaným O. b. p. R. a žalovanou J. V., týkající se vydání domu čp. 112/I se stavebním pozemkem parc. č. 118 v katastrálním území R. a věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
V odůvodnění svého usnesení odvolací soud poukazoval zejména na to, že v průběhu odvolacího řízení vzali žalobci zpět žalobu o určení, že věc je třeba posuzovat podle zákona č. 229/1991 Sb. a žalobní návrh na plnění, že žalovaní mají vydat žalobcům každému z nich jednu ideální polovinu domu čp. 112/I se stavebním pozemkem parc. č. 118 v R. Odvolací soud připustil toto zpětvzetí žaloby, rozsudek soudu prvního stupně v tomto rozsahu zrušil a řízení zastavil. Co do zbývajícího předmětu řízení vytýkal odvolací soud soudu prvního stupně, že se nezabýval tím, zda je na straně žalobců dán naléhavý právní zájem ( §80 písm. c/ občanského soudního řádu), pokud se domáhali určení neplatnosti dohody z 29.7.1992 o vydání uvedených nemovitostí žalované J. V., zejména ve vztahu k existenci rozsudku Okresního soudu v Rakovníku ze 7.7.1992 sp.zn. 5 C 192/92 v souvislosti s aplikací ustanovení §161 odst. 3 občanského soudního řádu. V tomto smyslu shledal odvolací soud uvedený rozsudek soudu prvního stupně jako nepřezkoumatelný a proto jej zrušil podle ustanovení §221 odst. 1 písm c) občanského soudního řádu a věc vrátil k dalšímu řízení soudu prvního stupně.
V dalším průběhu řízení vynesl Okresní soud v Rakovníku rozsudek z 22.4.1998, čj. 3 C 892/92-139, jímž zamítl žalobní návrh, aby soud určil, že dohoda, uzavřená dne 29.7.1992 mezi O. b. p. R., státním podnikem, a J. V., registrovaná 7.8.1992 pod sp.zn. REH 29/92, jejímž předmětem je vydání domu čp. 112/I se stavebním pozemkem parc. č. 118 v katastrálním území R., je neplatná, a aby bylo určeno, že dům čp. 112/I s garáží, studnou, venkovními úpravami a ostatním příslušenstvím, jakož i stavební pozemek parc.č. 118 v katastrálním území R., byl ve vlastnictví České republiky a právo hospodaření k těmto nemovitostem náleželo O. b. p. R. Žalobcům bylo uloženo zaplatit žalované J. V. na náhradu nákladů řízení 8.160 Kč do 15 dnů od právní moci rozsudku.
V odůvodnění svého rozsudku uváděl soud prvního stupně, že doplnil dokazování konstatováním obsahu spisu Okresního úřadu - pozemkového úřadu v R., v němž bylo vydáno rozhodnutí z 10.8.1994, čj. OPd 388/93-474/474, podle něhož J. V. a D. F. nejsou vlastnicemi nemovitostí v katastrálním území R., mimo jiných ani stavební parcely č. 118 ; nárok na vydání těchto nemovitostí uplatnily obě jmenované dne 27.1.1993. Soud prvního stupně dále poukazoval na to, že rozsudkem Okresního soudu v Rakovníku ze 7.7.1992, čj. 5 C 192/92-19, bylo uloženo O. b. p. R. uzavřít do 3 dnů od právní moci rozhodnutí s J. V. dohodu o vydání domu čp. 112/I se stavební parcelou č. 118 v katastrálním území R. Na základě tohoto pravomocného rozsudku došlo dne 29.7.1992 k uzavření dohody o vydání uvedených nemovitostí.
Soud prvního stupně měl na základě provedeného dokazování za to, že dohoda o vydání nemovitostí z 29.7.1992 je platná. Vycházel z právního závěru, že původní vlastník domu čp. 112/I v R. J. Š., otec žalobců z jeho prvního manželství ( zatím co žalovaná J. V. je jeho dcerou z druhého manželství ) již tento dům neužíval k zemědělským účelům, i když v tomto domě mohly být ještě uskladněny věci sloužící k zemědělským účelům, ale zemědělská výroba měla být provozována nadále již v usedlosti čp. 1400 v R., která byla právě v době po roku 1935 za tímto účelem stavěna. Proto byl soud prvního stupně toho názoru, že dům čp. 112/I v R. ( se stavební parcelou č. 118) nemá charakter zemědělského majetku a nelze na něj aplikovat ustanovení zákona č. 229/1991 Sb.
Pokud se soud prvního stupně zabýval otázkou naléhavého právního zájmu žalobců na požadovaném určení neplatnosti dohody z 29.7.1997, konstatoval, že tento naléhavý právní zájem je u žalobců dán, protože tím, že by soud vyslovil neplatnost této dohody, by měli žalobci \" jistou šanci získat majetek J. Š. ve smyslu zákona č. 229/1991 Sb.\". Přestože tento naléhavý právní zájem na straně žalobců byl shledán, nemohl soud prvního stupně dojít k jinému právnímu závěru než že věc tu třeba posuzovat podle ustanovení zákona č. 87/1991 Sb. a nikoli podle zákona č. 229/1991 Sb.
Z uvedeného důvodu soud prvního stupně žalobu žalobce zamítl. Výrok o nákladech řízení byl soudem prvního stupně odůvodněn ustanovením §142 odst. 1 občanského soudního řádu.
O odvolání žalobců proti tomuto rozsudku soudu prvního stupně z 22.4.1998, čj. 3 C 892/92-139 ( ve znění opravného usnesení z 3.9.1998, čj. 3 C 892/92-152, a doplňujícího rozsudku z 3.9.1998, čj. 3 C 892/92-156) rozhodl Krajský soud v Praze rozsudkem z 22.4.1998, sp.zn. 28 Co 683/98. Rozsudek soudu prvního stupně byl potvrzen s tím, že z doplňujícího rozsudku z 3.9.1998 byl vypuštěn výrok o náhradě nákladů řízení mezi žalovaným b. p. v R. a žalovanou J. V. Žalobcům bylo uloženo zaplatit žalované J. V. na náhradu nákladů řízení 3.062 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku ; bylo také rozhodnuto, že ve vztahu mezi žalobci a žalovaným O. b. p. R. nemá žádný z nich právo na náhradu nákladů odvolacího řízení . Rozsudek odvolacího soudu obsahoval také výroky ohledně přípustnosti dovolání proti tomuto rozsudku odvolacího soudu ; jedním z těchto výroků byl návrh žalobců na připuštění dovolání zamítnut a druhým výrokem rozhodl odvolací soud, že se proti tomuto rozsudku připouští dovolání.
V odůvodnění svého rozsudku uváděl odvolací soud, že neshledal odvolání žalobců důvodným.
Podle názoru odvolacího soudu nemají žalobci naléhavý právní zájem ( §80 písm. c/ občanského soudního řádu ) na určení neplatnosti dohody uzavřené mezi oběma žalovanými dne 29.7.1992, neboť \" vyslovením neplatnosti této dohody by se na právním postavení žalobců nic nezměnilo\". Podle názoru odvolacího soudu žalobci mají naléhavý právní zájem na určení vlastnictví státu k domu čp. 112/I v R. s garáží, studnou, venkovními úpravami a statním příslušenstvím a k stavebnímu pozemku parc. č. 118, protože žalobci uplatnili nárok na vydání těchto nemovitostí u Pozemkového úřadu v R. a pozemkový úřad by mohl rozhodnout o vydání nemovitostí pouze v případě, že by nemovitost vlastnil stát a šlo by o zemědělský majetek. Odvolací soud však poukazoval na pravomocné rozhodnutí ve věci vedené u Okresního soudu v Rakovníku pod sp.zn. 5 C 192/92, jímž bylo uloženo žalovanému bytovému podniku vydat podle ustanovení zákona č. 87/1991 Sb. žalované J. V. žalobci uváděné nemovitosti; toto rozhodnutí pokládal odvolací soud za závazné pro občanské soudní řízení v této právní věci ve smyslu ustanovení §135 a §159 odst. 2 občanského soudního řádu.
Proto odvolací soud dospěl k závěru, že soud prvního stupně nepochybil, když žalobu žalobců zamítl ; byl tedy rozsudek soud prvního stupně potvrzen podle ustanovení §219 občanského soudního řádu. Výrok o nákladech řízení byl odvolacím soudem odůvodněn ustanoveními §224 odst. 1 a §142 odst. 1 občanského soudního řádu.
Výrok rozsudku odvolacího soudu o zamítnutí návrhu žalobců na vyslovení přípustnosti dovolání odůvodnil odvolací soud tím, že se odvolací soud v tomto řízení nezabýval otázkou, kterou žalobci ve svém návrhu označovali jako otázku zásadního právního významu pro stránce právní, totiž \" zda lze aplikovat zákon č. 87/1991 Sb. na odnětí majetku konfiskací podle dekretu č. 12/1945 Sb,\" a tedy zda dům čp. 122/I v R. lze posuzovat za zemědělský majetek a zda je platná dohoda, kterou žalovaní uzavřeli 29.7.1992 po právní moci rozsudku o uložení povinnosti uzavřít dohodu o vydání nemovitostí.
Odvolací soud však výrokem svého rozsudku připustil podle ustanovení §239 odst. 1 občanského soudního řádu dovolání \" k jiné otázce zásadního právního významu, a to zda je soud oprávněn si posoudit jako předběžnou otázku v případě konstitutivního rozhodnutí o tom, že je rozhodnutí neúčinné, neboť rozhodoval orgán, který k rozhodování neměl pravomoc, a to na základě odlišného právního posouzení věci\". V této souvislosti poukazoval odvolací soud na to, že v pravomocném rozhodnutí, vydaném v právní věci sp.zn. 5 C 142/92 Okresního soudu v Rakovníku, dospěl k závěru, že je dán důvod pro vydání nemovitostí podle ustanovení §6 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb., když rozhodnutí o konfiskaci bylo vydáno správním orgánem, který k tomu neměl pravomoc, protože šlo o věc, která nespadala pod dekret č. 12/1945 Sb., když se rozhodnutí týkalo věci, jež nebyly zemědělským majetkem. Odvolací soud dále dovozoval, že v době vyhlášení rozsudku Okresního soudu v Rakovníku ze 7.7.1992, čj. 5 C 192/92-19, již nabyl účinnosti zákona č. 243/1992 Sb., který upravil vydání věcí, jež byly konfiskovány podle dekretu č. 12/1945 Sb. ; pokud by tedy soud v tomto řízení dospěl k závěru, že nemovitosti ( dům čp. 112/I a pozemek parc. č. 118 v R. ) spadají pod režim zákona č. 243/1992 Sb. musel vyřešit předběžnou otázku, zda rozhodoval soud, který neměl k takovému rozhodnutí pravomoc a uložit povinnost někomu, kdo ve věci není pasívně legitimován, neboť podle ustanovení §17 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb. by tyto nemovitosti spravoval P. fond.
Rozsudek odvolacího soudu byl doručen advokátovi, který žalobce v řízení zastupoval, dne 8.7.1999; advokátu, který v řízení zastupoval žalovanou J. V. byl rozsudek dovolacího soudu doručen rovněž 8.7.1999 a žalovanému O. b. p. R. ( v likvidaci ) byl rozsudek doručen 30.7.1999. Dovolání podané žalobci u Okresního soudu v Rakovníku dne 18.8.1999 bylo tedy podáno ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 občanského soudního řádu.
Dovolatelé ve svém dovolání navrhovali, aby rozsudek odvolacího soudu byl zrušen a aby věc byla vrácena k dalšímu řízení. Dovolatelé poukazovali na to, že jejich dovolání je přípustné podle ustanovení §239 občanského soudního řádu. Jako dovolací důvod uplatňovali dovolatelé to, co je uvedeno v ustanovení §241 odst. 3 písm. c) a písm. d) občanského soudního řádu.
Dovolatelé vytýkali, že dovolací soud posuzoval řízení v této právní věci i rozsudek soudu prvního stupně téměř výlučně z procesního pohledu a nezabýval se v podstatě hmotněprávním hodnocením věci.
Dále dovolatelé nepokládali za správný názor odvolacího soudu, podle něhož žalobci nemají naléhavý právní zájem na požadovaném určení neplatnosti dohody o vydání věcí z 29.7.1992 ( registrované bývalým státním notářstvím).Dovolatelé vyslovovali naproti tomu názor, že vyslovením neplatnosti této dohody o vydání věcí bude řešena platnost smlouvy na základě které došlo k zápisu vlastnického práva do katastru nemovitostí a nelze proto souhlasit se závěrem, že takovýto výrok nic nezmění na postavení žalobců.
Dovolatelé vyjadřovali svůj názor, že rozsudek Okresního soudu v Rakovníku ze 7.7.1992, sp.zn. 5 C 192/92, jímž byla uloženo povinnost žalovaného b. p. uzavřít se žalovanou J. V. dohodu o vydání nemovitostí, je \" zcela odlišnou a samostatnou právní skutečností od dohody o vydání věcí z 29.7.1992, která byla uzavřena mezi oběma žalovanými.\" Uvedený rozsudek tu nahrazoval projev vůle ve smyslu ustanovení §161 odst. 3 občanského soudního řádu, ale jen jednoho z účastníků dohody ; bylo ovšem nutné, aby zde byl ještě projev vůle z druhé smluvní strany, což však v daném případě učiněno nebylo ; návrh na registraci dohody o vydání nemovitostí byl v daném případě předložen ohledně zcela jiné a samostatné dohody; určení neplatnosti této dohody se žalobci domáhali.
Pokud odvolací soud odůvodňoval odkazem na ustanovení §135 a §159 odst. 2 občanského soudního řádu potvrzení zamítavého rozsudku soudu prvního stupně o určení vlastnictví státu a práva hospodaření ohledně domu čp. 112/I s pozemkem parc. č. 118 v R., dovolatelé zdůrazňovali, že v tomto případě v rozsudku Okresního soudu v Rakovníku sp.zn. 5 C 192/92 šlo o výrok pravomocného rozsudku závazný pouze pro účastníky uvedeného řízení ; pro soudy a jiné státní orgány je závazný jen potud, pokud výrok tohoto rozsudku posuzuje vztahy mezi účastníky řízení ( s výjimkou věcí statusových ). Dovolatelé proto dovozovali, že pravomocný rozsudek v uváděném spise Okresního soudu v Rakovníku sp.zn. 5 C 192/92 nebyl závazný ani pro žalobce ani pro soud projednávající právní věc sp.zn. 30 C 892/92 téhož soudu, v níž ostatně nebyla dána pravomoc soudu, neboť šlo o zemědělský majetek a byla tu dána pravomoc pozemkového úřadu podle zákona č. 229/1991 Sb. Žalobci ve věci sp.zn. 3 C 892/92 Okresního soudu v Rakovníku nebyli účastníky řízení ve věci sp.zn. 5 C 192/92 téhož soudu a proto pravomocné rozhodnutí v této právní věci nemůže jim být překážkou v tom, aby se domáhali svého práva v jiném občanském soudním řízení.
Při posuzování tohoto dovolání vycházel dovolací soud z ustanovení článku II. odst. 1 zákona č. 238/1995 Sb., podle něhož ustanovení tohoto zákona, jímž byl změněn a doplněn občanský soudní řád ( zákon č. 99/1963 Sb.), platí i na řízení, která byla zahájena před účinností zákona č. 238/1995 Sb. ( tj. před 1.1.1996 ; srov. článek V. zákona č. 238/1995 Sb.).
Dovolání dovolatelů směřovalo v daném případě proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu, takže ve smyslu ustanovení §236 - §239 občanského soudního řádu bylo třeba se zabývat v dovolacím řízení otázkou přípustnosti dovolání v tomto případě, když odvolací soud vyslovil přípustnost dovolání podle ustanovení §239 odst. 1 občanského soudního řádu , ale zabýval se ve svém rozhodnutí i návrhem žalobců na vyslovení přípustnosti dovolání ve smyslu ustanovení §239 odst. 2 občanského soudního řádu.
Jestliže odvolací soud připustil dovolání v souvislosti s právním posouzením ( výkladem ) určitého pojmu, vymezil tím zásadně dovolací důvod a dovolacímu soudu nepřísluší přezkoumávat rozsudek odvolacího soudu např. z hlediska závěrů odvolacího soudu o skutkových zjištěních ( viz rozhodnutí uveřejněné pod č. 34/1994 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek , vydávané Nejvyšším soudem).
Nesprávné právní posouzení věci ve smyslu ustanovení §241 odst. 3 písm d) občanského soudního řádu může spočívat buď v tom, že soud použije na projednávanou právní věc nesprávný právní předpis anebo si použitý právní předpis nesprávně vyloží ( viz z rozhodnutí uveřejněného pod č. 3/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek text na str 13/45/).
K výkladu ustanovení §239 odst. 2 občanského soudního řádu bylo uvedeno v usnesení Ústavního soudu ČR z 23.8.1995, III ÚS 181/96, uveřejněném pod č. 19 ( usnesení) ve svazku 4 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, že za rozhodnutí po právní stránce zásadního významu je nutno považovat zejména ta rozhodnutí, která se odchylují od ustálené judikatury nebo přinášejí judikaturu novou, a to s možným dopadem na rozhodování soudů v obdobných případech.
Ve smyslu těchto uveřejněných právních závěrů zabýval se dovolací soud i v daném případě správností výkladu, který odvolací soud podal k otázce vymezení dovolacího důvodu v jeho výroku o přípustnosti dovolání, přičemž bral v úvahu i to, co bylo vyjádřeno v otázce, kterou odvolatelé měli za zásadní po právní stránce ; šlo tu o rozhodnutí odvolacího soudu, jež se neodchylovalo od ustálené judikatury a nepřinášelo judikaturu novou s možným dopadem na rozhodnutí soudů v obdobných případech.
Ve stanovisku uveřejněném pod č. 34/1994 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek ( na str. 122-123 /256-257/) bylo vyloženo, že z hlediska nároku na vydání věci podle zákona č. 87/1991 Sb. nemá negativní důsledek to, že v konkrétním případě šlo o obytný dům v souvislé zastavěné části obce i k němu přiléhající zahradu, třebaže tyto nemovitosti byly původnímu vlastníku odňaty zároveň se zemědělskou půdou, používanou k zemědělské výrobě.
V tomtéž stanovisku byl také zaujat výkladový závěr, že u vydání rozsudku o návrhu uplatněném oprávněnou osobou podle ustanovení §5 zákona č. 87/1991 Sb., stejně jako podle ustanovení §5 zákona č. 403/1990 Sb. ( srov. stranu 114-115 /248-249/), jde o zvláštní právní institut restituce ( rehabilitace ) práv vlastníka za splnění určitých zákonem stanovených a vymezených předpokladů. Rozsudek ukládající vydání věci do vlastnictví oprávněné osoby ( podle zákon č. 87/1991 Sb. stejně jako podle zákona č. 403/1990 Sb.) je veřejnou listinou dokládající právní opodstatněnost restituce ( rehabilitace ) práv oprávněné osoby. Jestliže byl vydán pravomocný rozsudek o žalobě o vydání věci podle citovaných zákonů, ale rovněž o možném žalobním návrhu na uložení povinnosti povinné osoby uzavřít s oprávněnou osobou dohodu o vydání věci ( věcí) podle týchž zákonů, pravomocný rozsudek soudu, jímž je takové žalobě vyhověno, nahrazuje projev vůle povinné osoby směřující teprve k uzavření dohody o vydání věci v navrženém zení.
Tyto výkladové závěry, obsažené ve stanovisku uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem , pokládá dovolací soud za použitelné i v daném případě.Nemohl tedy přisvědčit názoru dovolatelů, že rozhodnutí odvolacího soudu, napadené dovoláním, je rozhodnutím odchylujícím se od dosavadní judikatury anebo vytvářející judikaturu novou, a ani názor dovolatelů že si odvolací soud nesprávně vyložil ustanovení §135 a §159 odst. 2 občanského soudního řádu v souvislosti s ustanoveními §5 a §6 zákona č. 87/1991 Sb. a ustanoveními zákona č. 229/1991 Sb. ( jmenovitě jeho ustanovením §9). Odvolací soud nepochybil, když vycházel z právního názoru, že tu bylo nutno ( ve sporu o určení práva nebo právního vztahu, jakož i o neplatnosti dohody o vydání věcí uzavřené podle ustanovení §5 odst. 3 zákona č. 87/1991 Sb). být vázán pravomocným rozhodnutím soudu, jenž rozhodoval o nároku na uložení povinnosti směřující k uzavření dohody o vydání věcí podle ustanovení zákona č. 87/1991 Sb., kterým byl realizován právě zvláštní právní institut restituce ( rehabilitace ) práva oprávněné osoby, přičemž přezkoumání správnosti pravomocného rozsudku tohoto druhu ( cestou prejudiciálního posouzení ) není již umožněno ustanoveními zákona č. 87/1991 Sb., ani ustanoveními občanského soudního řádu v jiné právní věci. Rozsudek o uložení povinnosti uzavřít dohodu o vydání věci podle ustanovení §161 odst. 3 občanského soudního řádu a ustanovení zákona č. 87/1991 Sb. je třeba chápat jako rozhodnutí k uzavření dohody teprve směřující ( viz č. 34/1993 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, str. 115/249/), takže nelze pokládat uzavření dohody podle ustanovení §5 odst. 3 zákona č. 87/1991 Sb. po právní moci rozsudku o uložení povinnosti k uzavření této dohody za neodpovídající uváděnému rozsudku, pokud obsahově neodporuje v soudním řízení navržené dohodě, z níž soud při uložení povinnosti k uzavření dohody vycházel.
Pokud tedy dovolací soud přezkoumal rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu přípustného dovolání vymezeného výrokem rozsudku odvolacího soudu o přípustnosti dovolání ( §242 odst. 1 a §239 odst. 1 občanského soudního řádu ), neshledal, že by rozsudek odvolacího soudu byl nesprávný v tom smyslu, že by spočíval na nesprávném právní posouzení věci, jak to má na zřeteli ustanovení §241 odst. 3 písm. d/ občanského soudního řádu, na něž dovolatelé poukazovali, ale ani nebyl doložen dovolací důvod podle jiného ustanovení občanského soudního řádu.
Přikročil proto dovolací soud k zamítnutí dovolání dovolatelů podle ustanovení §243b odst. 1 a 5 občanského soudního řádu.
Dovolatelé nebyli v řízení o dovolání úspěšní a žalovaným v dovolacím řízení náklady nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 25. října 2000
JUDr. Milan P o k o r n ý CSc., v.r.
předseda senátu
Za správnost vyhotovení: Ivana Svobodová