ECLI:CZ:NS:2000:28.CDO.2449.2000.1
sp. zn. 28 Cdo 2449/2000
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v právní věci žalobců A) J. K., B) I. K., C) I. K., D) J. J. a E) E. Ch., zastoupených advokátkou, proti žalované České republice - Ministerstvu financí ČR, o vydání věcí, vedené u Okresního soudu v Jihlavě pod sp. zn. 9 C 241/93, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 13. 6. 2000, č.j. 16 Co 755/97-85, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Jihlavě zamítl rozsudkem ze dne 22. 2. 2000, č.j. 9 C 241/93-65, ve znění opravného usnesení ze dne 22. 2. 2000, č.j. 9 C 241/93-65, žalobu na vydání zlatých mincí a plechů blíže popsaných ve výroku rozsudku a rozhodl o nákladech řízení. Proti tomuto rozsudku podali žalobci odvolání, přičemž v průběhu odvolacího řízení před vyhlášením rozsudku odvolacího soudu navrhli, aby bylo připuštěno dovolání proti případnému potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu, neboť se podle jejich názoru jedná o „rozhodnutí zásadního významu, jenž spatřují v tom, zda je možno předmětem vydání učinit věci druhově shodné\".
Odvolací soud výše uvedeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a rozhodl o nákladech řízení. O návrhu na připuštění dovolání nerozhodl a podle obsahu odůvodnění jeho rozsudku se touto otázkou zřejmě ani nezabýval. Převzal skutková zjištění soudu prvního stupně, která doplnil o zjištění učiněná z dodatečně vyžádané zprávy ČNB ze dne 12. června 2000. Vyšel tak ze zjištění, že původní vlastník věcí (otec a dědeček žalobců) pozbyl vlastnictví k zlatým mincím a plechům v důsledku výroku rozsudku trestního soudu o propadnutí věcí. Věci převzal k realizaci finanční odbor bývalého ONV v J. Realizace byla provedena dne 31. 8. 1964 tak, že mince z drahých kovů byly předány do bývalé SBČS spolu s ostatními mincemi z jiných zásilek, ostatní materiál ze zlata byl ztaven a předán rafinerii drahých kovů S. J. Zásilky mincí byly státní zkušebnou zasílány v podobě tzv. hromadných zásilek, bez dokladů obsahujících jména osob, jimž byly zabaveny, opatřeny pouze číslem. Mince byly dále zpracovávány a některé z nich byly roztaveny. Vzhledem k tomu, že jde o věci druhově určené, smíchané s jinými mincemi téhož druhu, nelze určit, co se s jednotlivými mincemi stalo, a kde se nyní nacházejí. Podle odvolacího soudu se movitou věcí ve smyslu ustanovení §5 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb. rozumí věc určená individuálně a označená tak, aby byla zcela bezpečně identifikovatelná a nebylo ji možno zaměnit s jinou věcí. Za takové movité věci by mohly být považovány i mince, pokud by byly současně označeny hodnotou, rokem vydání, popřípadě dalšími identifikačními znaky anebo mince, označené sice jen druhově (množstvím či součtovou hodnotou), avšak s uvedením přesného místa, kde se právě tyto mince náležející původnímu vlastníkovi nalézají. Žalobou na vydání movitých věcí ve smyslu §5 odst. 1 zákona se totiž lze domáhat pouze vydání totožných movitých věcí, které náležely původnímu vlastníkovi předtím, než byly zabrány státem, nikoliv věcí podobného druhu, neboť v tom případě by se již jednalo o poskytnutí náhradního plnění, což restituční zákon v tomto případě nepřipouští a použití obecných ustanovení občanského zákoníku je v důsledku speciální právní úpravy vyloučeno.
Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalobci dovolání, jehož přípustnost dovozovali z ustanovení §239 odst. 2 o.s.ř. Tvrdili existenci dovolacích důvodů podle §241 odst. 3 písm. c) a d) o.s.ř. Navrhli zrušení rozsudku odvolacího soudu a vrácení věci tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalovaná navrhla zamítnutí dovolání.
Dovolání není přípustné.
Odvolací soud o návrhu na připuštění dovolání učiněný žalobci před vydáním potvrzujícího rozsudku, nerozhodl ve výroku svého rozsudku. To ovšem nemůže jít k tíži účastníků řízení, který postupem předvídaným v ustanovením §239 odst. 1 učinil řádný návrh na připuštění dovolání výrokem rozsudku odvolacího soudu. Jde proto o situaci srovnatelnou se stavem, kdy výrokem rozsudku odvolacího soudu není dovolání připuštěno.
Podle obsahu návrhu žalobců na vyslovení přípustnosti dovolání měl mít rozsudek odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam spočívající v řešení otázky, zda (zřejmě podle §5 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb.) může se oprávněná osoba domáhat vydání movité věci určené pouze druhově.
Za rozhodnutí po právní stránce zásadního významu je nutno považovat (jak to bylo vyloženo v usnesení Ústavního soudu ČR z 23. 8. 1995, III. ÚS 181/95, uveřejněném pod č. 19 ve svazku 4, ročník 1995, díl II. Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR) zejména ta rozhodnutí, která se odchylují od ustálené judikatury nebo přinášejí judikaturu novou, a to s možným dopadem na rozhodování soudů v obdobných případech.
O takový případ v posuzované věci nejde.
Nejvyšší soud České republiky rozsudkem ze dne 1. 12. 1999, sp. zn. 2 Cdon 510/97 vyslovil právní závěr, podle něhož křivdu způsobenou odnětím movité věci nelze odčinit jejím nahrazením (jinou) movitou věcí stejného druhu. Vydat podle §5 odst. 1 restitučního zákona lze oprávněné osobě pouze a jedině věc, která jí (případně jejímu právnímu předchůdci) byla ve skutečnosti odňata. Irelevantním přitom je, zda se jedná o věc jedinečnou a jedinou, kterou nelze s jinou zaměnit, či věc určenou podle druhu, tedy zaměnitelnou s jinou věcí stejného druhu, u níž lze prokázat, že je totožná s věcí odňatou. Podstatným je pouze fakt, že zde jde o tutéž věc, která byla v minulosti odňata.
Z uvedeného je zřejmé, že výše uvedené rozhodnutí odvolacího soudu neřeší otázku, která by nebyla již v rozhodovací praxi obecných soudů vyřešena. Schází tak základní podmínka uvedená v §239 odst. 2 o.s.ř.
Z obsahu spisu se nepodává - a ostatně to dovolatelé ani netvrdí - že by řízení bylo zatíženo některou z vad uvedených v §237 odst. 1 o.s.ř., jejichž existence by jinak zakládala nejen přípustnost dovolání, ale rovněž existenci dovolacího důvodu podle §241 odst. 3 písm. a) o.s.ř.
Dovolání žalobců tak směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž nelze přípustnost dovolání dovodit z žádného ustanovení platného procesního práva. Dovolací soud proto podle §243b odst. 4 o.s.ř. za použití §218 odst. 1 písm. c) o.s.ř. dovolání odmítl.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 4 o.s.ř. za použití §224 odst. 1 o.s.ř., §151 odst. 1 o.s.ř. a §142 odst. 1 o.s.ř. Žalobci nebyli v dovolacím řízení úspěšní, žalované však v souvislosti s podaným dovoláním zřejmě žádné náklady řízení nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 26. října 2000
JUDr. Josef R a k o v s k ý, v.r.
předseda senátu
Za správnost vyhotovení: Marcela Jelínková