ECLI:CZ:NS:2000:28.CDO.2449.99.1
sp. zn. 28 Cdo 2449/99
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Milana Pokorného, CSc., a soudců JUDr. Julie Muránské a JUDr. Josefa Rakovského o dovolání V. S., zastoupeného advokátem, proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem-pobočka Liberec z 29.6.l999, sp.zn.29 Co l38/98, vydanému v právní věci vedené u Okresního soudu v Liberci pod sp.zn. l6 C l393/9l (žalobkyně E. J., zastoupené advokátem, proti žalovanému V. S., o vydání nemovitostí), takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání.
Odůvodnění:
Žalobkyně se domáhala žalobou, podanou u soudu 3l.l0.l99l, aby bylo žalované straně uloženo vydat jí dům čp. 112 v K. a nahradit jí náklady řízení. V žalobě bylo uvedeno, že žalobkyně spolu se svým manželem byli bezpodílovými spoluvlastníky domu čp. 112 v K. spolu s pozemky parc. č. 39l (o výměře 205 m2) a parc. č. 2009/2 (o výměře 953 m2); tyto nemovitosti však propadly ve prospěch státu, když oba spoluvlastníci byli odsouzeni rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu l z 31.8.1972, sp.zn. 9 T 149/72, pro tehdy trestný čin opuštění republiky; usnesením Obvodního soudu pro Prahu 1 z 30.11.l990, sp.zn. Rt 1052/90, byl uvedený rozsudek zrušen podle zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, a trestní stíhání bylo zastaveno. Kupní smlouvou z 23.5.1973, uzavřenou mezi bývalým Místním národním výborem v K. a žalovanými, byly uvedené nemovitosti převedeny na žalované. K prodeji došlo přesto, že se o koupi domu ucházel i syn žalobkyně M. V.; kupující J. S. byl tehdy místopředsedou bývalého Okresního národního výboru v L., o tyto nemovitosti se ucházel a byl osobně i přítomen při jednání rady Místního národního výboru v K. dne 18.1.1973, na němž se o prodeji domu čp. 112 rozhodovalo. V žalobě bylo ještě uvedeno, že dům byl prodán za nápadně nízkou cenu. Žalobkyně vyzvala žalované k vydání nemovitostí, ale bezvýsledně.
Původně žalovaní J. S. a R. S. navrhli zamítnutí žaloby s tím, že žalobkyně není v tomto případě aktivně legitimována k podání žaloby o vydání nemovitostí vůči nim. Žalovaní poukazovali na to, že žalobkyní uváděné nemovitosti byly předmětem přídělu podle přídělové listiny ze 6.l0.l948 ve prospěch PhDr. S. J., jak byl tento příděl zapsán ve vložce č. 709 pozemkové knihy pro katastrální území K. Žalovaní nezískali pozemky uváděné v žalobě žalobkyně ani v rozporu s tehdy platnými předpisy, ani na základě protiprávního zvýhodnění.
Soud prvního stupně konstatoval obsah listinných dokladů předložených účastníky řízení a rozsudkem z 11.11.1992, čj. 16 C 1393/91-9, Okresního soudu v Liberci, byla žaloba žalobkyně zamítnuta. Žalobkyni bylo uloženo zaplatit žalovaným na náhradu nákladů řízení 690,- Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku.
K odvolání žalobkyně byl uvedený rozsudek soudu prvního stupně zrušen usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem-pobočka Liberec z 26.l0.l993, sp.zn. 29 Co 650/93, a věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Odvolací soud vytýkal soudu prvního stupně, že věc nebyla dostatečným způsobem objasněna po stránce skutkové a že si soud prvního stupně nesprávně vyložil ustanovení §5 odst. l a 4 zákona č. 87/l99l Sb., pokud šlo o lhůtu k uplatnění nároku podle zákona č. 87/l99l Sb. i pokud šlo o znění žalobního návrhu u soudu ohledně tohoto nároku.
V dalším průběhu řízení soud prvního stupně vyslechl žalobkyni a původně žalované J. S. a R. S., jako účastníky řízení, vyslechl svědky J. K., A. T., V. N., M. V. a J. Š., vyžádal si spisy Okresního úřadu, finančního referátu v L. ohledně prodeje domu čp. 112 v K., a konstatoval obsah dalších listinných dokladů, předložených účastníky řízení. Rozsudkem Okresního soudu v Liberci z l.l0.l997, čj. l6 C 1393/91-74, bylo žalovaným J. S. a R. S. uloženo vydat žalobkyni dům čp. 112 (nyní označený evidenčním číslem 31) v K. do 1 měsíce od právní moci rozsudku. Žalovaným bylo uloženo zaplatit žalobkyni na náhradu nákladů řízení 1.955,- Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku.
V odůvodnění tohoto rozsudku soudu prvního stupně bylo uvedeno, že žalobkyně je oprávněnou osobou podle ustanovení §3 odst. 4 písm. c/ zákona č. 871991 Sb. jako manželka původního vlastníka nemovitostí PhDr. S. J. (zemřelého 10.6.1981), s nímž uzavřela manželství dne 30.3.1965. Dále se v rozsudku poukazovalo na to, že žalovaní J. S. a R. S. získali nemovitosti uvedené v žalobě žalobkyně na základě kupní smlouvy z 23.5.1973, uzavřené mezi nimi a bývalým Místním národním výborem v K. o prodeji domu čp. 112 v K. za 4.272,85 Kč, a na základě dohody o zřízení práva osobního užívání pozemků parc. č. 39l1 (o výměře 205 m2) a parc. č. 2009/2 (o výměře 953 m2); tyto uvedené právní úkony byly registrovány bývalým státním notářstvím s účinností k 6.6.1973. Na základě výsledků provedeného dokazování dospěl pak soud prvního stupně k výslednému závěru, že v daném případě „lze shrnout, že rada bývalého Místního národního výboru v K. v rozporu s vyhláškou č. 104/1966 Sb. bezplatně převedla do užívání žalovaných nemovitost čp. 112 v K. včetně pozemků, při rozhodování o udělení souhlasu k odprodeji nemovitostí vzala v úvahu jako uchazeče o koupi pouze žalovaného J. S., ačkoli syn žalobkyně M. V. měl dlouho trvající zájem nemovitost odkoupit, stejně tak jako žalovaní, k rekreačním účelům\". Protože tento postup nebyl v souladu s tehdy platnou vyhláškou č. 104/1966 Sb., soud prvního stupně žalobě žalobkyně vyhověl, neboť dospěl k závěru, že žalovaní jsou povinnými osobami ve smyslu ustanovení §4 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb.
Výrok o nákladech řízení byl soudem prvního stupně učiněn podle ustanovení §142 odst. 1 občanského soudního řádu a podle ustanovení vyhlášek č. 270/1990 Sb. a č. 177/1996 Sb.
O odvolání žalované R. S. i žalovaného J. S. proti uvedenému rozsudku soudu prvního stupně rozhodl Krajský soud v Ústí nad Labem-pobočka Liberec rozsudkem z 29.6.1999, sp.zn. 29 Co 138/98. Rozsudek soudu prvního stupně z 1.10.1997, čj. l6 C 1393/91-74, byl potvrzen a žalovanému V. S. bylo uloženo zaplatit žalobkyni na náhradu nákladů odvolacího řízení 1.755,- Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku. Výrokem rozsudku odvolacího soudu bylo vysloveno, že se proti tomuto rozsudku připouští dovolání.
V odůvodnění svého rozsudku poukazoval odvolací soud zejména to, že v průběhu odvolacího řízení zemřel 22.1.1999 žalovaný J. S., jehož dědicem se stal (jak vyplynulo z výsledků řízení u Okresního soudu v Liberci, vedeného pod sp.zn. D 325/98) V. S., syn uvedeného zůstavitele, s nímž pak odvolací soud v řízení o odvolání dále jednal.
Žalobkyni pokládal odvolací soud za oprávněnou osobu podle ustanovení §3 odst. 4 písm. c/ zákona č. 87/1991 Sb. jako manželku původního vlastníka domu čp. 112 v K. Odvolací soud vycházel i z toho, že nárok na vydání tohoto domu byl uplatněn včas (dne 23.5.1991) podle ustanovení §5 odst. 4 zákona č. 87/1991 Sb. a tento nárok byl uplatněn žalobou u soudu (dne 31.10.1991) ve lhůtě stanovené v §5 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb. Odvolací soud v odůvodnění svého rozsudku (na str. 5, v druhém odstavci) uváděl, že pozemek parc. č. 391 v K. „není předmětem sporu\".
Žalovaného V. S. posuzoval odvolací soud jako osobu povinnou podle ustanovení §4 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb., protože dům čp. 112 v K. na něj přešel v důsledku dědictví po původním žalovaném J. S. a v řízení o dědictví po tomto zůstaviteli byla uzavřena i dohoda dědiců, podle níž byl spoluvlastnický díl patřící R. S., která byla rovněž dědičkou po zůstaviteli J. S., převeden na žalovaného V. S.
Co do nabytí domu čp. 112 v K. kupní smlouvou z 23.5.1973 J. S., otcem žalovaného V. S., dospěl odvolací soud shodně se soudem prvního stupně k závěru, že tu šlo o nabytí v rozporu s tehdy platnými předpisy, protože bývalý Místní národní výbor v K. postupoval při prodeji uvedeného domu v rozporu s tehdy platnou vyhláškou č. 104/1966 Sb., o správě národního majetku. Odvolací soud poukazoval na to, že bývalý Místní národní výbor v K. disponoval s domem čp. 112 dříve, než mu byla převedena jeho správa smlouvou podle ustanovení §347 tehdy platného zákona č. 109/1964 Sb. (hospodářského zákoníku), nebylo před prodejem domu rozhodnuto o přebytečnosti tohoto národního majetku ve smyslu ustanovení vyhlášky č. 104/1966 Sb. a při prodeji domu byl zcela opomenut další uchazeč o koupi domu, který svou žádost uplatnil s časovým předstihem.
Z uvedených důvodů byl rozsudek soudu prvního stupně jako správný potvrzen podle ustanovení §219 občanského soudního řádu. Výrok o nákladech odvolacího řízení byl odvolacím soudem odůvodněn ustanoveními §142 odst. 1 a §224 odst. 1 občanského soudního řádu a ustanoveními vyhlášky č. 177/1996 Sb.
Výrok o přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu byl odvolacím soudem učiněn k řešení otázky pasívní legitimace žalovaného V. S. v dané právní věci, na kterého přešel dům čp. 112 v K. v souvislosti s děděním majetku; odvolací soud měl za to, že tato otázka nebyla ještě judikaturou soudů řešena.
Rozsudek odvolacího soudu byl doručen advokátu, který žalovaného V. S. v řízení zastupoval, dne 18.7.1999 a dovolání ze strany tohoto žalovaného bylo u Okresního soudu v Liberci podáno 30.7.1999, tedy ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 občanského soudního řádu.
Ve svém dovolání dovolatel navrhoval, aby byl rozsudek odvolacího soudu zrušen a aby věc byla mu vrácena k dalšímu řízení. Co do přípustnosti dovolání poukazoval dovolatel na ustanovení §238 odst. 1 písm. b/ občanského soudního řádu i na ustanovení §239 odst. 1 téhož právního předpisu. Jako dovolací důvod uplatňoval dovolatel, že rozsudek odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci ve smyslu ustanovení §241 odst. 3 písm. d/ občanského soudního řádu.
Podle názoru dovolatele byla žaloba žalobkyně o vydání nemovitosti neopodstatněná, protože žalobkyně není vlastníkem domu čp. 112 v K.; mohla proto uplatnit jen žalobu „na uzavření dohody o vydání nemovitosti\". Dovolatel měl za to, že „jelikož žalobkyně setrvala na původně formulovaném žalobním návrhu (petitu), znějícím na vydání věci, je již nyní její nárok promlčen, neboť nebyl uplatněn řádně a včas ve lhůtě stanovené v §5 zákona č. 87/1991 Sb.; v řízení před soudem byla námitka promlčení vznesena\".
Dovolatel uplatňoval také názor, že on sám je sice osobou blízkou nabyvatelů ze smlouvy z 23.5.1973 - svých rodičů J. S. a R. S., ale dům čp. 112 v K. (ani k němu patřící pozemky) nebyly na něj převedeny na základě smlouvy, nýbrž je nabyl přechodem na základě výsledků řízení o dědictví; v ustanovení §4 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb. není nic uvedeno o přechodu nemovitostí na blízké osoby nabyvatelů; extenzivní výklad tohoto ustanovení, jak jej učinil odvolací soud, nemá tedy oporu v zákoně. Dovolatel byl přesvědčen, že není osobou, na niž by se vztahovalo ustanovení §4 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb., a není proto v tomto sporu pasívně legitimován.
Při posuzování tohoto dovolání vycházel dovolací soud z ustanovení článku II. odst. 1 zákona č. 238/1995 Sb., podle něhož ustanovení tohoto zákona, jímž byl změněn a doplněn občanský soudní řád (zákon č. 99/1963 Sb.), platí i na řízení, která byla zahájena před účinností zákona č. 238/1995 Sb. (tj. před 1.1.1996; srov. článek V. zákona č. 238/1995 Sb.).
Dovolání tu bylo přípustné podle ustanovení §238 odst. 1 písm. b/ občanského soudního řádu, protože směřovalo proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně (Okresního soudu v Liberci z 1.10.1997, čj. 16 C 1393/91-74), kterým soud prvního stupně rozhodl jinak než v dřívějším rozsudku (z 11.12.1992, čj. 16 C 1393/91-9), protože byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí soudu prvního stupně zrušil (svým usnesením z 26.10.1993, sp.zn. 29 Co 650/93). Přípustnost dovolání podle uvedeného ustanovení §238 odst. 1 písm. b/ občanského soudního řádu je dána dovolateli v celém rozsahu, v němž byl výrok rozsudku odvolacího soudu dovoláním napaden (srov. §242 odst. 1 občanského soudního řádu), a to bez ohledu na užší vymezení přípustnosti dovolání, učiněné odvolacím soudem podle ustanovení §239 odst. 1 občanského soudního řádu; z ustanovení §238 odst. 1 písm. b/ občanského soudního řádu proto dovolací soud vycházel v řízení o dovolání v daném případě.
Dovolatel vytýkal rozsudku odvolacího soudu, že spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Nesprávné právní posouzení věci ve smyslu ustanovení §241 odst. 3 písm. d/ občanského soudního řádu může spočívat buď v tom, že soud použije na projednávanou právní věc nesprávný právní předpis anebo si použitý právní předpis nesprávně vyloží (viz k tomu z rozhodnutí uveřejněného pod č. 3/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek text na str. l3 /45/).
Odvolací soud posoudil projednávanou právní věc v daném případě zejména podle ustanovení §4 odst. 2 a §5 zákona č. 87/2991 Sb., která se na tuto právní věc nepochybně vztahovala a účastníci řízení na ně také v průběhu řízení poukazovali. V řízení o dovolání bylo tedy třeba se zabývat ještě tím, zda si odvolací soud tato ustanovení také správně vyložil.
Ve stanovisku uveřejněném pod č. 34/1993 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem, bylo vyloženo (na str. 114 /248/ a na str. 115 /249/), že žaloba o vydání věci je plně adekvátním prostředkem k uplatnění nároku na vydání věci ve smyslu ustanovení §5 zákona č. 87/1991 Sb., stejně jako ve smyslu ustanovení §5 zákona č. 403/1990 Sb., přičemž tu nejde o právní prostředek ochrany proti neoprávněným zásahům do vlastnických práv ve smyslu ustanovení §126 občanského zákoníku, ale o zvláštní právní institut restituce (rehabilitace) práv původního vlastníka (nebo jeho právních nástupců) za splnění určitých zákonem stanovených a vymezených předpokladů.
Ve stanovisku uveřejněném pod č. 34/1993 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek bylo také vyloženo (na str. 115 /249/), že lhůty uvedené v ustanovení §5 odst. 4 zákona č. 87/1991 Sb. (stejně jako v ustanovení §5 odst. 4 zákona č. 403/1990 Sb.) jsou lhůtami promlčecími.
V tomtéž stanovisku bylo dále vyloženo (na str. 118 /252/ ročníku 1993 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), že i na blízké osoby nabyvatelů věcí (podle §4 odst. 2, in fine, zákona č. 87/1991 Sb.), které získaly věci děděním přechází povinnost zemřelé osoby (týkající se nároku uplatněného oprávněnou osobou podle ustanovení §5 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb.) do výše nabytého dědictví z toho majetku, který byl získán v rozporu s právními předpisy (platnými v době získání věci od státu) nebo na základě protiprávního zvýhodnění.
Z těchto právních závěrů, uveřejněných ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, vycházel dovolací soud i v daném případě a shledal, že také odvolací soud v podstatě z těchto právních závěrů vycházel, a to jak v posuzování právní povahy žaloby o vydání věci podle zákona č. 87/1991 Sb., tak i při výkladu povahy a trvání lhůt podle ustanovení §5 odst. 2 odst. 4 zákona č. 87/1991 Sb. (když v daném případě měl z výsledků dokazování doložena data výzvy k vydání věci dnem 23.5.1991 a data uplatnění nároku na vydání věci žalobou u soudu dne 31.10.1991) a posléze v posouzení právní povinnosti povinné osoby vydat věc oprávněné osobě i co do majetku zděděného, a to do výše nabytého dědictví.
Nemohl proto dovolací soud přisvědčit názoru dovolatele, že je rozhodnutí odvolacího soudu nesprávné a že je v tomto případě dán dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci podle ustanovení §241 odst. 3 písm. d/ občanského soudního řádu.
Přikročil proto dovolací soud k zamítnutí dovolání podle ustanovení §243b odst. 1 a 5 občanského soudního řádu.
Dovolatel nebyl v řízení o dovolání úspěšný a žalobkyni v dovolacím řízení náklady nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 7. listopadu 2000
JUDr. Milan P o k o r n ý , CSc., v.r.
předseda senátu
Za správnost vyhotovení: Marcela Jelínková