ECLI:CZ:NS:2000:28.CDO.2551.2000.1
sp. zn. 28 Cdo 2551/2000
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v právní věci žalobkyně J. Ž., zastoupené advokátkou, proti žalovaným 1) Obci V., 2) Českému státu – ministerstvu financí, se sídlem v Praze 1, Letenská 15, 3) R. Č., 4) D. Č., oběma zastoupeným advokátem, o vydání nemovitostí a o poskytnutí finanční náhrady, vedené u Okresního soudu v Příbrami pod sp. zn. 11 C 250/95, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 21. června 2000, č.j. 30 Co 74/2000-117, ve znění opravného usnesení ze dne 7. 8. 2000, č.j. 30 Co74/2000-161, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Příbrami jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 8. října 1977, č.j. 11 C 250/95-40, ve znění doplňujícího rozsudku ze dne 20. října 1998, č.j. 11 C 250/95-66, zamítl žalobu původního žalobce P. K., pokud směřovala na uložení povinnosti žalované Obci V. vydat žalobci pozemek parcelní č. 2311/2 v katastrálním území V., jakož i stanovení povinnosti žalovaným R. Č. a D. Č. vydat žalobci dům čp. 64 s pozemkem parcelní č. 906 v katastrálním území V., eventuelně stanovit žalované České republice – Ministerstvu financí ČR, poskytnout žalobci finanční náhradu za nemovitosti, které nelze vydat. Rozhodl rovněž o nákladech řízení mezi účastníky.
K odvolání žalobce Krajský soud v Praze jako soud odvolací výše uvedeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, změnil jej pouze ve výroku o nákladech řízení mezi žalobcem a třetím žalovaným a čtvrtou žalovanou. Rozhodl o nákladech odvolacího řízení a zamítl návrh na připuštění dovolání.
Odvolací soud vyšel ze zjištění učiněných soudem prvního stupně v tom, že předmětný majetek – to je dům čp. 64 s pozemkem číslo 2311/2, vše v katastrálním území V., patřil původně do podílového spoluvlastnictví J. K. – matky žalobce P. K. a R. Ř. – C. – sestry žalobce. Vlastnictví k němu přešlo na stát na základě usnesení Lidového soudu trestního v Praze II, sp. zn. Nt 2133/53 ze dne 2. 3. 1954 po R. Ř. a na základě rozhodnutí Finančního odboru ONV P. ze dne 26. 6. 1961 podle §5 vládního nařízení číslo 15/1959 Sb., pokud jde o podíl spoluvlastnice J. K. Podle odvolacího soudu tak majetek přešel v rozsahu této ideální poloviny na stát způsobem uvedeným v §1 zákona č. 403/1990 Sb., v případě další poloviny za podmínek uvedených v zákonu č. 87/1991 Sb. Odvolací soud rovněž převzal nesporná zjištění soudu prvního stupně v tom, že žalobce je synem a bratrem původních vlastnic, takže je třeba jej považovat za oprávněnou osobu uvedenou v §3 odst. 1 písm. b) zákona č. 403/1990 Sb. a podle §3 odst. 2 písm. e) zákona č. 87/1991 Sb. Ve vztahu k posledně uvedené kvalifikaci žalobce jako osoby oprávněné vyslovil odvolací soud závěr, že žalobce sice získal americké občanství v roce 1944, tím však u něj nedošlo ke ztrátě českého občanství. V tomto směru odkázal na ustanovení čl. I., odst. 1 až 3 Úmluvy o naturalizaci mezi Československem a Spojenými státy, když v té době trval válečný stav mezi Československem a Německem.
Pokud jde o podmínku včasnosti lhůty k uplatnění nároků vyplývajících z ustanovení zákona č. 403/1990 Sb., ve znění zákona č. 137/1991 Sb., vyslovil odvolací soud závěr, podle něhož došlo k prekluzi nároků žalobce ve vztahu k ideální polovině nemovitostí odňatých za podmínek předvídaných v ustanovení §1 tohoto zákona. Podle §5 ve vztahu k §19 uvedeného zákona měl žalobce povinnost písemně vyzvat osobu povinnou k vydání nemovitostí, a to ve lhůtě 6 měsíců ode dne účinnosti zákona. Tato lhůta uplynula žalobci dnem 2. 5. 1991, aniž žalobce či později jeho právní zástupkyně doložili, že tato výzva jak vůči Obci V., tak vůči fyzickým osobám v této případné lhůtě byla učiněna. Ve lhůtě stanovené novelou uvedeného zákona (zákonem č. 137/1991 Sb.) to je do 15. 4. 1992 nebyl podán ani příslušný návrh k soudu. Odvolací soud proto uzavřel, že ve vztahu k polovině nemovitostí po matce žalobce J. K. nárok žalobce pro neuplatnění nároku zanikl.
Nezávisle na tomto závěru připomněl odvolací soud, že žaloba nemohla by v tomto rozsahu obstát samostatně ani vůči fyzickým osobám (žalovaným sub 3) a 4), ježto tyto osoby nezískaly majetek přímo od státu, ale od jiných fyzických osob.
Ve vztahu k nároku na vrácení ideální poloviny nemovitostí náležejících původně sestře žalobce R. Ř. vyšel odvolací soud ze shora uvedených zjištění o přechodu vlastnictví k tomuto podílu na stát podle rozhodnutí trestního soudu v roce 1954. Podřídil pak osud vydání této nemovitosti režimu ustanovení zákona č. 87/1991 Sb., s tím, že podle §1 ve vztahu §19 odst. 1 tohoto zákona bylo zapotřebí prokázat, že původní vlastnice byla osobou rehabilitovanou podle zákona č. 119/1990 Sb. v souladu s ustanovením §3 odst. 1 zákona. Tato skutečnost však v řízení nebyla prokázána, takže žalobce nelze považovat za osobu oprávněnou podle §19 odst. 1 ve vztahu k ustanovení §3 odst. 1 zákona. Vzhledem k tomuto závěru nepovažoval odvolací soud již za významné, že žalobce ani v tomto případě nedoložil, že by vůbec vyzval k vydání nemovitostí manžele Č. Vzhledem k důsledkům vyplývajícím z nálezu Ústavního soudu České republiky č. 164/1994 Sb. končila lhůta k podání takové výzvy až dnem 2. 5. 1995. Žalobce ovšem podal samotnou žalobu u soudu a doručení takové žaloby lze považovat za kvalifikovanou výzvu ve smyslu shora uvedeného zákona. K doručení žaloby – hodnocené jako výzva osoby oprávněné – do rukou žalovaných však došlo až 18. 7. 1995, tedy rovněž po uplynutí shora uvedené prekluzívní lhůty.
S přihlédnutím k těmto závěrům nedospěl odvolací soud k závěru, že by žalobci vznikl samotný restituční nárok. Proto nepovažoval za rozhodující otázku pro výrok o potvrzení rozsudku soudu prvního stupně posouzení důsledků, které na restituční nároky žalobce mělo vypořádání nároků dohodou mezi vládou mezi ČSSR a USA, o vypořádání určitých otevřených otázek, podepsanou dne 29. 1. 1982. Nezávisle na tom ztotožnil se odvolací soud se závěry soudu prvního stupně v této otázce s tím, že zaplacením globální náhrady byla československá strana zproštěna závazků vůči americkým fyzickým a právnickým osobám. Přitom není významné, že konkrétní nároky po předchůdcích žalobce jakožto všech amerických občanech, nebyly u příslušného úřadu USA uplatněny.
Při hodnocení důvodnosti eventuálního žalobního žádání na vyplacení finanční náhrady ztotožnil se odvolací soud s argumentací soudu prvního stupně. V případě poloviny nemovitostí odňatých za podmínek §1 zákona č. 403/1990 Sb. přísluší sice náhrada oprávněné osobě podle §14 téhož zákona za podmínek §10, tedy v případech, kdy věc nelze vydat. Nicméně i tento nárok měl být uplatněn v prekluzívní 6-ti měsíční lhůtě podle §19 odst. 3 zákona (tedy počítané od 1. 11. 1990). Kromě toho, že vzhledem k výše uvedeným závěrům odvolacího soudu nejsou nároky podle 403/1990 Sb. založeny vůbec, došlo bez toho k prekluzi nároku na finanční náhradu.
V případě nároku na vyplacení finanční náhrady za ideální polovinu nemovitostí, odňatých původní vlastnicí R. Ř., vůči čtvrtému žalovanému, ztotožnil se i zde odvolací soud se závěry soudu prvního stupně. Podle §13 odst. 3 zákona č. 87/1991 Sb., v platném znění, lze nárok uplatnit ve lhůtě jednoho roku ode dne, kdy nabyl právní moci rozsudek, kterým byl zamítnut nárok na vydání věci. Taková okolnost dosud nenastala, takže závěr soudu prvního stupně o předčasnosti žaloby a následkem toho zamítnutí žaloby shledal odvolací soud za správný.
Výrok o zamítnutí přípustnosti dovolání odůvodnil odvolací soud tak, že otázka navržená dovolacímu přezkumu formulovaná žalobkyní jako posouzení otázky „jak se stát staví k vyřešení restituce fyzických osob proti těm, kteří věc získali za nápadně výhodných podmínek„ není právně významnou pro posouzení ani dané věci ani jinak. V obecné rovině totiž stát svoji odpověď na tuto otázku dal právě přijetím několika restitučních předpisů jako zákonů zvláštních, které tuto otázku upravují. Důvod pro připuštění dovolání takto široce obecně formulované otázky pak ve smyslu §239 odstavec 1 o.s.ř. odvolací soud neshledal.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně (právní nástupkyně původního žalobce) dovolání, a to v plném rozsahu. Přípustnost dovolání dovozovala z ustanovení §239 odst. 2 o.s.ř. Tvrdila existenci dovolacích důvodů podle §241 odst. 3 písm. b), c) a d) o.s.ř.
Prvně uvedený dovolací důvod spatřuje v postupu, jímž odvolací soud kvalifikoval nárok na vrácení pozemku parc. č. 2311/2 v katastrálním území V. Podle žalobkyně tento předmět vydání jako pozemek sloužící zemědělskému využití odůvodňoval kvalifikaci nároků žalobkyně ohledně něj jako nárok na vydání podle zákona č. 229/1991 Sb., v platném znění. Pak měl ovšem odvolací soud v uvedeném rozsahu považovat nárok žalobkyně za nárok uplatněný sice včas, avšak u nesprávného orgánu. Proto měl odvolací soud v této části řízení postoupit věc k vyřízení příslušnému pozemkovému úřadu, u kterého byl nárok současně uplatněn. Stejně tak spatřuje nesprávnost postupu odvolacího soudu v tom, že nepřistoupil k přerušení řízení ohledně druhé ideální poloviny parc. č. 2311/2, a to za použití §109 odst. 1, písm. b) o.s.ř. do doby provedení soudní rehabilitace příslušným trestním soudem z úřední povinnosti podle zákona č. 119/1990 Sb. K tíži fyzické osoby – žalobkyně – nemůže jít nedostatek u soudu spočívající ve skartaci příslušného spisu Lidového soudu trestního.
K existenci dovolacího důvodu podle §241 odst. 3 písm. c) o.s.ř. dovolatelka žádná tvrzení nenabídla. Pokud jde o tvrzení nesoucí se k existenci dovolacího důvodu podle §241 odst. 3 písm. d) o.s.ř., poukázala na závěry soudní praxe, podle níž nebylo její povinností vymezovat předmět dovolacího přezkumu z hlediska svého návrhu podle §239 odst. 2 o.s.ř. Dovolatelka považuje rozhodnutí odvolacího soudu i nadále za rozhodnutí, které má po právní stránce zásadní význam. Navrhla proto zrušení napadeného rozsudku a vrácení věci odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací zjistil, že dovolání bylo podáno včas, účastníkem řádně zastoupeným advokátem (§240 odst. 1 o.s.ř., §241 odst. 1 o.s.ř.). Dospěl však k závěru, že dovolání v této věci není přípustné.
Přípustnost dovolání nelze předně dovodit z ustanovení §237 odst. 1 o.s.ř., neboť z obsahu spisu se nenabízí závěr o existenci tam uvedených vad (důvodů zmatečnosti), jejichž prokázání by současně zakládalo bez dalšího existenci dovolacího důvodu podle §241 odst. 1 písm. a) o.s.ř., a ostatně dovolatelka takové skutečnosti ani netvrdí. V dané věci nejde ani o přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu ve vztahu k rozsudku soudu prvního stupně vydaného za situace předvídané v §238 odst. 1 písm. b) o.s.ř. Přípustnost dovolání podle §239 odst. 2 o.s.ř., kterou dovolatelka tvrdí, je dána podle znění tohoto ustanovení za situace, kdy odvolací soud nevyhoví návrhu účastníka na vyslovení přípustnosti dovolání, přičemž dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam. O takový případ v této věci nejde.
Dovolatelce lze přisvědčit, pokud odkazuje na závěry dnes již běžné rozhodovací dovolací praxe, podle níž při podání návrhu na vyslovení přípustnosti dovolání podle §239 odst. 2 o.s.ř. není zásadně povinností účastníka konkretizovat právní otázku, jejíž řešení má rozhodnutí odvolacího soudu činit rozhodnutím po právní stránce zásadního významu. Pokud však účastník přikročí k tomu, že budoucí zamýšlený (navrhovaný) rozsah dovolacího přezkumu ve smyslu shora citovaného zákonného ustanovení navrhne, je tím vymezen rozsah úvahy odvolacího soudu, který o takovém rozhoduje. Ve stejném rozsahu pak pozůstává prostor pro posouzení dovolacího soudu, zda vůbec a nakolik byla otázka, účastníkem navržena k dovolacímu přezkumu, skutečně otázkou činící z rozhodnutí odvolacího soudu rozhodnutí po právní stránce zásadního významu. Obecným pojmovým předpokladem přípustnosti dovolání ve smyslu shora uvedeného ustanovení totiž je okolnost, že na posouzení určité právní otázky vůbec odvolací soud své rozhodnutí založil.
Aplikováno na posuzovaný případ nutno dospět k závěru, že žalobkyně využila svého práva podle §239 odst. 2 o.s.ř. a v rámci závěrečného odvolacího přednesu před vyhlášením potvrzujícího rozsudku odvolacího soudu dne 21. 6. 2000 skutečně učinila návrh na připuštění dovolání, přičemž „otázku zásadního právního významu spatřovala v tom, zda a jakým způsobem se stát staví k vyřešení restituce fyzických osob proti těm osobám, které věci získali za nápadně výhodných podmínek„ (č.l. 114 spisu). Na takto formulovaný návrh reagoval odvolací soud zamítavě, jak plyne z obsahu odůvodnění jeho rozsudku (č.l. 125 spisu). Z obsahu dovolání (č.l. 127 spisu) je pak zřejmé, že dovolatelka v rámci dovolacího řízení měla na mysli právě posouzení tohoto aspektu případu nesoucího se k osobám žalovaných sub 3) a 4), ač jinak konstatuje, že odvolací „soud postupoval v souladu s platným právem, byť je toto právo v rozporu s právy lidskými a právem mezinárodním„. Posouzení toho, zda odvolací soud právem nevyhověl takto formulovanému návrhu na připuštění dovolání se proto musí nutně vázat k otázce zásadního významu, jak ji žalobkyně shora uvedeným způsobem vymezila.
O rozhodnutí po právní stránce zásadního významu ve smyslu §239 odst. 2 o.s.ř. jde tehdy, jestliže jde o rozhodnutí, která se odchylují od ustálené judikatury nebo přinášejí judikaturu novou, a to s možným dopadem na rozhodování soudů v obdobných případech (srov. k tomu usnesení Ústavního soudu ČR z 23. 8. 1995, III.. ÚS 181/95, uveřejněné pod č. 19 ve svazku 4, ročník 1995, díl II. Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu). S odvolacím soudem nutno souhlasit v tom, že formulace otázky navržené k dovolacímu přezkumu dílem není otázkou zásadního významu, dílem pak, a to zejména, nešlo vůbec o otázku, na které by bylo rozhodnutí odvolacího soudu založeno. Jak vyplývá ze shora uvedeného, odvolací soud potvrdil zamítavý rozsudek soudu prvního stupně proto, že vzhledem ke skutkovým zjištěním, jež dovolací soud by nebyl ani při přípustnosti dovolání podle §239 odst. 2 o.s.ř. přezkoumávat, ježto se vymykají z pojmu právní hodnocení ve smyslu §241 odst. 3 písm. d) o.s.ř., dospěl k závěru, že nároky uplatněné žalobkyní, resp. jejím předchůdcem jsou prekludovány pro neuplatnění těchto nároků ve lhůtách stanovených příslušnými restitučními předpisy. Rozhodnutí odvolacího soudu se tak neopírá vůbec o posouzení okolností, za nichž žalovaní sub 3) a 4) nemovitosti nabyli, neboť k tomuto meritornímu zkoumání odvolací soud vzhledem k závěrům o prekluzi nároků restituentky (žalobkyně) ani nedospěl.
Pak ovšem není splněna základní podmínka ustanovení §239 odst. 2 o.s.ř. Dovolání tak směřuje proti rozhodnutí, proti němuž nelze přípustnost dovolání dovodit z žádného ustanovení platného procesního práva. Dovolací soud proto podle §243b odst. 4) o.s.ř. za použití §218 odst. 1 písm. c) o.s.ř. dovolání odmítl, aniž mohl přikročit k přezkoumání námitek meritorní povahy, které dovolatelka uplatnila.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 4 o.s.ř. za použití §224 odst. 1 o.s.ř. , §151 o.s.ř. a §150 o.s.ř. Dovolatelka neměla s podaným dovoláním úspěch, žalobcům sub 3) a 4) vznikly výdaje na odměně za poskytnutí právní služby za podání vyjádření k dovolání, dalším žalovaným náklady řízení v souvislosti s podaným dovoláním nevznikly. Dovolací soud bral do úvahy, že s ohledem na složitost projednávané problematiky, s tím související vleklost sporu a zřejmě obtížnou orientaci žalobkyně (resp. jejího právního předchůdce) v této nikoliv jednoduché restituční záležitosti jsou dány podmínky pro mimořádné nepřiznání náhrady nákladů řízení ve smyslu zmíněného ustanovení §150 o.s.ř.
Proti tomuto usnesení není přípustný žádný opravný prostředek.
V Brně dne 30. listopadu 2000
JUDr. Josef R a k o v s k ý,v.r.
předseda senátu
Za správnost vyhotovení: Ivana Svobodová