ECLI:CZ:NS:2000:28.CDO.2816.99.1
sp. zn. 28 Cdo 2816/99
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Milana Pokorného, CSc., a soudců JUDr. Julie Muránské a JUDr. Josefa Rakovského o dovolání J. Z., proti rozsudku Krajského soudu v Praze z 8.6.1999, sp.zn. 28 Co 649/97, vydanému v právní věci vedené u Okresního soudu v Nymburce pod sp.zn. 6 C 288/92 ( žalobkyň 1. A. J., 2. E. K. a 3. V. S., zastoupených advokátem, proti žalovanému J. Z., o vydání věcí ), takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání.
Odůvodnění:
Žalobou podanou u soudu 18.3.1992 bylo navrženo, aby žalovanému bylo uloženo uzavřít s původním žalobcem B. K. dohodu o vydání jedné ideální čtvrtiny části pozemku parc. č. 3226 ( označené jako díl \"i\" ) a části pozemku parc. č. 3227 ( označené jako díl \"g\") v P., zapsaných na listu vlastnictví 920 u Katastrálního úřadu v N. Uvedené nemovitosti, patřící dříve žalobci a jeho matce Z. K. ( zemřelé 9.11.1972 ), byly vyvlastněny rozhodnutím bývalého Městského národního výboru v P. ze 16.3.1967 pro účely výstavby jeslí a školky S. B. Díly pozemků parc. č. 3227 a parc. č. 3226 ( označené jako díly \"g\" a \" i\" ) nebyly pro uvedený účel využity a S. B. P. je převedly smluvně v roce na nabyvatele J. Z. st., který je pak převedl dále na své čtyři děti, z nichž žalovaný J. Z. ml. získal jednu čtvrtinu uvedených nemovitostí. Pozemky, jejichž vydání se žaloba v této právní věci domáhá nebyly tedy využity pro účel, pro nějž byly vyvlastněny a nabyvatel J. Z. st. je získal krátce po vyvlastnění v rozporu s právními předpisy a na základě protiprávního zvýhodnění. Žalovaný byl vyzván k vydání uvedené jedné čtvrtiny nemovitostí, ale bezvýsledně.
Žalovaný navrhl zamítnutí žaloby s tím, že žalobou uváděné díly nemovitostí jsou chybně a neurčitě označeny, dále s tím, že jde o zahradu, na niž se nevztahuje zákon č. 87/1991 Sb., jehož i s tím, že jde o pozemky, k nimž bylo zřízeno právo osobního užívání, takže je nelze podle ustanovení §8 odst. 4 zákona č. 87/1991 Sb. vydat ; původní vyvlastněné pozemky byly převážně zastavěny nově zřízenou stavbou ( §8 odst. 3 zákona č. 87/1991 Sb. ).
Soud prvního stupně vyslechl v řízení původního žalobce B. K., seznámil se s obsahem Městského úřadu v P. o vyvlastnění pozemků parc. č. 3226 a parc. č. 3227 v P., vyslechl v řízení žalovaného J. Z. a konstatoval obsah listinných dokladů, předložených účastníky řízení. Rozsudkem Okresního soudu v Nymburce z 12.6.1996, čj. 6 C 288/92-43, byla žaloba v této právní věci zamítnuta a bylo rozhodnuto, že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení.
V odůvodnění svého rozsudku soud prvního stupně uváděl, že pozemek, který je tu předmětem řízení, nikdy nesloužil zemědělské výrobě ; jde o pozemek označený nyní parcelním číslem 3247/1 v P., jehož součástí jsou v žalobě uvedené díly \" i\" z pozemku parc. č. 3226 a \" g\" z pozemku parc. č. 3227. Podle názoru soudu prvního stupně byla žaloba podána oprávněnou osobou podle ustanovení §3 odst. 4 písm. c) zákona č. 87/1991 Sb., ale nebylo prokázáno, že by ze strany původního žalobce B. K. byla podána včas výzva k vydání nemovitostí podle ustanovení §5 zákona č. 87/1991 Sb. a v žádném případě nebyla učiněna výzva vůči všem spoluvlastníkům pozemku, který je sporný mezi účastníky tohoto řízení, tedy kromě žalovaného J. Z. nebyla učiněna výzva vůči spoluvlastníkům V. E., V. Z. a P. Z. Z výsledků provedeného dokazování vyplynulo, že v žalobě uváděné díly \"i\" a \"g\" z původních pozemků parc. č. 3226 a parc. č. 3227 v P. nesloužily účelu, pro které byly vyvlastněny ( §6 odst. 1 písm. i/ zákona č. 87/1991 Sb.). Tyto pozemky byly však podle rozhodnutí ze 4.11.1967 o jejich přidělení dány do osobního užívání pozemků a takové pozemky se podle ustanovení §8 odst. 4 zákona č. 87/1991 Sb. nevydávají. Nebylo tedy možné, podle názoru soudu prvního stupně, žalobě v této právní věci vyhovět, když také nebylo soudem prvního stupně shledáno, že by nabyvatel J. Z. st. tyto pozemky nabyl v rozporu s tehdy platnými předpisy nebo na základě protiprávního zvýhodnění. Výrok o nákladech řízení byl soudem prvního stupně odůvodněn ustanovením §150 občanského soudního řádu, když tento soud přihlédl k osobním poměrům účastníků, z nichž žalobce B. K. je odkázán na důchod a žalovaný je podnikatelem.
O odvolání žalobce proti uvedenému rozsudku soudu prvního stupně rozhodl Krajský soud v Praze rozsudkem z 8.6.1999, sp.zn. 28 Co 649/97. Rozsudek soudu prvního stupně byl změněn tak, že žalovanému bylo uloženo vydat žalobkyním E. K., A. J. a V. S. každé jednu ideální dvanáctinu původní parcely č. kat. 3226, označené v geometrickém plánu Střediska geodézie v N. ( č. 915.308016-66 ) jako díl \"i\", a také jednu ideální dvanáctinu parcely č. kat 3227, označené podle téhož geometrického plánu jako díl \"g\", jež jsou součástí pozemku parc. č. 3247/1, zapsaného u Katastrálního úřadu v N. na listu vlastnictví č. 902 pro katastrální území a obec P. a \" žalobkyně je do svého vlastnictví přijímají\". Žalovanému bylo uloženo zaplatit žalobkyním na náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně 1.550 Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku. Žalovanému bylo dále uloženo zaplatit žalobkyním na náhradu nákladů odvolacího řízení 8.155 Kč.
V odůvodnění rozsudku odvolacího soudu bylo uvedeno, že tento soud dospěl k jinému právnímu závěru než soud prvního stupně a proto byl jeho rozsudek změněn podle ustanovení §220 odst. 2 občanského soudního řádu tak, že žalobnímu návrhu žalobkyň bylo zcela vyhověno.
Odvolací soud v odůvodnění svého rozsudku poukazoval především na to, že původní žalobce B. K. zemřel dne 20.6.1998 po podání odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně a odvolací soud dále jednal v odvolacím řízení s jeho dědičkami E. K., A. J. a V. S. ( jak jejich dědění bylo doloženo z obsahu Okresního soudu v Nymburce sp.zn. D 677/98).
Odvolací soud dospěl k závěru, že žalobkyně jsou oprávněnými osobami podle ustanovení §3 odst. 4 písm. c) zákona č. 87/1991 Sb. a že jejich právní předchůdce B. K. podal včas výzvu ( podle §5 zákona č. 87/1991 Sb.) k vydání nemovitostí, a to žalovanému J. Z. Ohledně žalovaného měl odvolací soud doloženo, že je vlastníkem jedné ideální čtvrtiny pozemku parc. č. 3247/1 v P. Odvolací soud vycházel dále z toho, že žalobkyněmi uváděné pozemkové díly \"g\" a \" i\" z původních pozemků parc. č. 3227/ a parc. č. 3226 v P. jsou nyní součástí pozemkové parcely č. 3247/1, zapsané v listu vlastnictví č. 902 pro katastrální území P. Odvolací soud pokládal také za doloženo, že rozhodnutím bývalého Městského národního výboru v P. ze 16.3.1967, čj. Výst.67, došlo k vyvlastnění částí pozemků, oddělených geometrickým plánem Střediska geodézie N. č. 915-308016-66, a to i dílů označených jako \"i\" a \"g\" z původních pozemků parc. č. 3226 a prac. č. 3227 v P.; vyvlastnění bylo provedeno pro výstavbu jeslí a školky S. B., n.p., ale uvedené díly pozemků nikdy k účelu podle tohoto vyvlastňovacího rozhodnutí nesloužily. Přešly tedy tyto díly pozemků na stát způsobem, která má na zřeteli ustanovení §6 odst. 1 písm. i) zákona č. 87/1991 Sb. Odvolací soud pokládal také za doloženo, že v souvislosti s vyvlastněním došlo tu už před vyvlastněním k vynětí pozemků ze zemědělského půdního fondu. Ze spisu bývalého Státního notářství v N., sp.zn. R I 643/69, pak odvolací soud zjistil, že rozhodnutím bývalého Okresního národního výboru v N. byly právě části pozemků, a to díl \"i\" z pozemků parc. č. 3226 a díl \"g\" z pozemku parc. č. 3227, dány do osobního užívání J. Z. a V. Z.; později však bývalý Středočeský krajský národní výbor doporučil, aby tyto pozemky byly převedeny do vlastnictví uživatelů pozemků, neboť tu šlo o doplnění pozemků, které měli Z. ve vlastnictví, a proto by nebylo vhodné, aby zbývající díly pozemků byly naopak v osobním užívání. Poté byla 21.7.1969 sepsána smlouva o převodu vlastnictví mezi národním podnikem S. B. a J. Z. st., podle níž byly koupeny i již uváděné díly \" i\" z pozemku parc. č. 3226 a \"g\" z pozemku parc. č. 3227 ; tato smlouva byla registrována bývalým Státním notářstvím v Nymburce pod sp.zn. R I 643/69.
Odvolací soud se posléze zabýval otázkou, zda na straně právního předchůdce žalovaného došlo k nabytí nemovitostí v rozporu s tehdy platnými předpisy nebo na základě protiprávního zvýhodnění ve smyslu ustanovení §4 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb. Již uváděný převod pozemků ze S. B., n.p., P. na J. Z. st. se uskutečnil za platnosti tehdy platné vyhlášky č. 104/1966 Sb., o správě národního majetku. V této souvislosti však odvolací soud shledal, že tu k uváděnému převodu pozemků došlo, aniž by byl dán k tomuto převodu souhlas, a to orgánem nadřízeným S. B., n.p., podle ustanovení §16 odst. 2 vyhlášky č. 104/1966 Sb. Dospěl proto odvolací soud k výslednému závěru, že právní předchůdce žalovaného J. Z. st. nabyl žalobkyněmi uváděné nemovitosti ( které již v době převodu tvořily samostatnou věc po stránce právní ) v rozporu s tehdy platnými předpisy, a to právě pro nedostatek uváděného souhlasu podle ustanovení §16 odst. 2 vyhlášky č. 104/1966 Sb. Z tohoto důvodu přikročil odvolací soud ke změně rozsudku soudu prvního stupně podle ustanovení §220 odst. 2 občanského soudního řádu a žalobě žalobkyň vyhověl. Výrok o nákladech řízení byl odvolacím soudem odůvodněn ustanoveními §224 odst. 1 a §142 odst. 1 občanského soudního řádu.
Rozsudek odvolacího soudu byl doručen advokátce, která v řízení zastupovala žalovaného, dne 11.10.1999 a dovolání ze strany žalovaného bylo podáno u Okresního soudu v Nymburce dne 9.11.1999, tedy ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 občanského soudního řádu.
Ve svém dovolání dovolatel navrhoval, aby rozsudek odvolacího soudu byl zrušen a aby věc byla vrácena k dalšímu řízení. Jako dovolací důvody uplatňoval dovolatel to, co je uvedeno v ustanovení §241 odst. 3 písm.. b) a d) občanského soudního řádu.
Dovolatel zdůrazňoval, že jeho právní předchůdce, jímž byl J. Z. st., tedy otec žalovaného, nezískal nemovitosti uváděné v žalobě žalobkyň v rozporu s tehdy platnými předpisy, ani na základě protiprávního zvýhodnění. J. Z. st. neovlivnil ani přidělení pozemků do osobního užívání, ani pozdější koupi těchto pozemků. K této pozdější koupi pozemků od S. B., n.p. P. došlo po předchozím prodeji jiných pozemků státu ze strany J. Z. st., protože tehdy platná vyhlášky č. 104/1966 Sb., o správě národního majetku, neumožňovala ještě výměnu pozemků fyzické osoby se státem, jak to pak umožňovala pozdější vyhlášky č. 43/1969 Sb. Podle názoru dovolatele tu nebyl dán ani odvolacím soudem uváděný rozpor a ustanovením §16 odst. 2 vyhlášky č. 104/1966 Sb., protože dispozice národního podniku S. B. P. s uvedeným pozemkový majetkem byla povolena schvalovacím protokolem bývalého Středočeského krajského národního výboru ze dne 14.7.1964, č. 2/5/1964.
Žalobkyně ve svém vyjádření k dovolání žalovaného poukazovaly jednak na to, že schválení orgánu, který byl ve smyslu ustanovení §16 odst. 2, věta druhá, vyhlášky č. 104/1966 Sb. nadřízen prodávajícímu národnímu podniku S. B., nemohlo být dáno, jak se mylně domnívá dovolatel, několik let předem ( t.j. v roce 1964 ) nýbrž až ke konkrétně uzavřené kupní smlouvě, k níž tu došlo až v roce 1967, a jednak na to, že v tomto případě takovým nadřízeným orgánem nebyl bývalý Středočeský krajský národní výbor, ale příslušné ministerstvo.
Při posuzování tohoto dovolání vycházel dovolací soud z ustanovení článku II. odst. 1 zákona č. 238/1995 Sb., podle něhož ustanovení tohoto zákona, jímž byl změněn a doplněn občanský soudní řád ( zákon č. 99/1963 Sb.), platí i na řízení, která byla zahájena před účinností zákona č. 238/1995 Sb. ( tj. před 1.1.1996 ; srov. článek V. zákona č. 238/1995 Sb.).
Dovolání tu bylo přípustné podle ustanovení §238 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu, protože směřovalo proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé.
Dovolatel měl za to, že rozsudek odvolacího soud jednak spočívá na nesprávném právním posouzení věci ( §241 odst. 3 písm. d/ občanského soudního řádu), a jednak byl toho názoru, že řízení před odvolacím soudem bylo postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci ( §241 odst. 3 písm. b/ občanského soudního řádu).
V rozhodnutí uveřejněném pod č. 8/1994 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem, bylo vyloženo, že vadná nebo nesprávná skutková zjištění v občanském soudním řízení nejsou sama o sobě dovolacím důvodem ve smyslu ustanovení §241 odst. 2 ( nyní 3 ) občanského soudního řádu, nýbrž jen tehdy, jestliže zakládají některý z důvodů uvedených v ustanovení §241 odst. 2 ( nyní 3 ) písm. a) a c) občanského soudního řádu. Přitom dovolacím důvodem uvedeným v ustanovení §241 odst. 1 písm. b) občanského soudního řádu nemohou být vady a omyly při hodnocení důkazů ( §132 občanského soudního řádu). Rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, jež nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování, jestliže soud vzal za zjištěno něco, co ve spise vůbec není, ale také jestliže soud nepokládá za zjištěnou skutečnost, která naopak bez dalšího z obsahu spisu vyplývá ; musí jít o zjištění právně významné.
Nesprávné právní posouzení věci ve smyslu ustanovení §241 odst. 3 písm. d) občanského soudního řádu může spočívat buď v tom, že soud použije na projednávanou právní věc nesprávný právní předpis anebo si použitý právní předpis nesprávně vyloží ( viz k tomu z rozhodnutí uveřejněného pod č. 3/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek text na str. 13 /45/).
Podle ustanovení §4 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb. jsou povinnými osobami fyzické osoby, jež nabyly věc od státu, který získal oprávnění s ní nakládat za okolností uvedených v §6 zákona č. 87/1991 Sb., a to v případech, kdy tyto osoby nabyly věc buď v rozporu s tehdy platnými předpisy, nebo na základě protiprávního zvýhodnění osoby nabyvatele, a dále i osoby blízké těchto osob, pokud na ně věc byla těmito osobami převedena.
Pokud byl dovolatelem uplatňován dovolací důvod podle ustanovení §241 odst. 3 písm. b) občanského soudního řádu dovolatel ve svém dovolání nekonkretizoval, ke které vadě podle jeho názoru v řízení před odvolacím soudem došlo, kromě toho, že se neztotožňoval s hodnocením provedeného dokazování odvolacím soudem, když uváděl, že na rozdíl od hodnocení odvolacího soudu je toho názoru, že tu nejsou dány důvody pro vydání nemovitostí, a to proto, že jeho otec nezískal pozemky ani na základě protiprávního zvýhodnění a ani v rozporu s tehdy platnými předpisy. Dovolací soud, který vychází ze shora již citovaného právního závěru ze Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, obsahujícího výklad ustanovení §241 odst. 3 písm. b) občanského soudního řádu, nemohl tedy přisvědčit názoru dovolatele, že by tu byl dán dovolací důvod podle tohoto ustanovení, když výtky dovolatele směřovaly jen proti hodnocení důkazů odvolacím soudem, v čemž nelze spatřovat vadu řízení, kterou má na zřeteli ustanovení §241 odst. 3 písm. b) občanského soudního řádu.
Pokud byl dovolatelem dále uplatňován důvod k dovolání podle ustanovení §241 odst. 3 písm. d) občanského soudního řádu, spočívající v nesprávném výkladu ustanovení §4 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb. v souvislosti s ustanoveními dříve platné vyhlášky č. 104/1966 Sb., a to jmenovitě a jejím ustanovením §16 odst. 2, neshledal dovolací soud nesprávný výklad citovaných ustanovení v rozsudku odvolacího soudu. V řízení nebyl totiž doložen souhlas orgánu, který byl nadřízen převádějícímu národnímu podniku, ke smlouvě o převodu vlastnictví, takže to došlo k okolnosti, kterou ustanovení §4 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb. označuje jako rozpor s tehdy platnými předpisy ( zejména a předpisy obecně závaznými jako byla i uváděná vyhláška č. 104/1966 Sb., o správě národního majetku ), přičemž v ustanovení §4 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb. zákonný předpoklad rozporu s platnými předpisy je objektivní povahy a není vázán na to, zda tu je či není dána odpovědnost nabyvatele věci za to, že k rozporu s tehdy platnými předpisy došlo ; rozhodující je tu sama okolnost, zda k tomu uváděnému rozporu došlo anebo nedošlo.
Nemohl tedy dovolací soud dospět přesvědčivě k závěru, že je rozhodnutí odvolacího soudu nesprávné, jak to uváděl dovolatel ve svém dovolání. Přikročil proto dovolací soud k zamítnutí dovolání podle ustanovení §243b odst. 1 a 5 občanského soudního řádu.
Dovolatel nebyl v řízení o dovolání úspěšný a ohledně nákladů vynaložených žalobkyněmi na vyjádření k dovolání dovolatele použil dovolací soud ve smyslu ustanovení §150 téhož právního předpisu a nárok na náhradu těchto nákladů nepřiznal, a to zejména s přihlédnutím k povaze projednávané věci a k tomu, které důvody vedly žalovaného k jeho základnímu procesnímu vyjádření k obsahu žaloby žalobkyň v této právní věci.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 7. listopadu 2000
JUDr. Milan P o k o r n ý CSc., v.r.
předseda senátu
Za správnost vyhotovení: Ivana Svobodová