ECLI:CZ:NS:2000:28.CDO.31.2000.1
sp. zn. 28 Cdo 31/2000
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl o dovolání žalovaných 1) K. Ž., zast. advokátkou, 2) J. Ž., 3) G. Š., které bylo podáno proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě - pobočka v Olomouci ze dne 4. května 1999 sp.zn. 40 Co 950/98 (v právní věci žalobců 1) J. V. a 2) Ing. J. K., proti žalovaným 1) K. Ž., zast. advokátkou, 2) J. Ž., 3) G. Š. o uložení povinnosti uzavřít dohodu o vydání věci, vedené u Okresního soudu v Přerově pod sp.zn. 6 C 134/92) takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání.
Odůvodnění:
Okresní soud v Přerově rozsudkem ze dne 30. června 1998 pod č.j. 6 C 134/92 - 498 uznal žalované povinnými uzavřít s 1. a 2. žalobkyní dohodu o vydání nemovitosti, která je předmětem sporu.
Na odvolání žalovaných Krajský soud v Ostravě - pobočka v Olomouci rozsudkem ze dne 4. května 1999 pod č. j. 40 Co 950/98-561 tento rozsudek okresního soudu ve výroku o vydání předmětné nemovitosti potvrdil. Návrhu na připuštění dovolání odvolací soud nevyhověl.
Odvolací soud své rozhodnutí v podstatě tak zdůvodnil, že v řízení byl prokázán přechod předmětných nemovitostí na stát dle ustanovení §6 odst. 1 písm. a), a písm. d) zákona o mimosoudních rehabilitacích. Dále bylo prokázáno, že žalobkyně jsou oprávněnými osobami dle ustanovení §3 odst. 1 a odst. 2 písm. c) zákona č. 87/1991 Sb. Rovněž bylo prokázáno splnění podmínky včasné a řádné výzvy k vydání předmětných nemovitostí ve smyslu ustanovení §5 odst. 1 citovaného zákona. Mezi účastníky je však sporné, zda byly splněny podmínky dle ustanovení §4 odst. 2 zák. č. 87/1991 Sb., tedy, zda žalovaní nabyli předmětné nemovitosti v rozporu s tehdy platnými předpisy. Soud druhé instance prozkoumal předpisy, kterými se řídil převod domu č.p. 51 v obci Š. a došel k závěru, že při určení ceny došlo ze strany znalce ke zdvojenému odpočtu špatného technického stavu domu. Tímto postupem, odporujícím předpisům, byla stanovena nižší prodejní cena předmětného domu, která nabyvatele fakticky majetkově zvýhodnila, a to nikoliv nepodstatně. Dále krajský soud nesouhlasí s názorem žalovaných, kteří namítají, že zákonná kriteria pro vznik nároku dle ustanovení §4 odst. 2 zákona o mimosoudních rehabilitacích jsou splněna pouze tehdy, pokud je prokázána vina na porušení právního předpisu ze strany nabyvatelů. Podle odvolacího soudu je stav dobré víry nabyvatelů právně irelevantní, což vyplývá z textu zákona, který se nezmiňuje o jakékoliv subjektivní podmínce ze strany nabyvatele. Z tohoto důvodu rovněž krajský soud nevyhověl návrhu žalovaných na připuštění dovolání, a to k výkladu pojmu "rozpor s tehdy platnými předpisy" uvedený v ustanovení §4 odst. 2 zákona o mimosoudních rehabilitacích, když za otázku zásadního právního významu považují závěr, zda je tato podmínka splněna i v případech, kdy sice nabyvatel nabyl věc v rozporu s tehdy platnými předpisy a v důsledku toho byl zvýhodněn, avšak tento rozpor nebyl nabyvatelem zaviněn a nabytí věci bylo z jeho strany v dobré víře. Podle odvolacího soudu je převod nemovitosti v předmětném ustanovení dán objektivně, o čemž svědčí i ustálený výklad ustanovení §8 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb., které dopadá na obdobné případy ve vztahu k věcem podléhajícím režimu tohoto zákona.
Včas podaným dovoláním napadli rozsudek odvolacího soudu žalovaní, kteří se domáhali jeho zrušení. Nesouhlasí s výkladem ustanovení §4 zák. č. 87/1991 Sb. podle interpretace §8 zákona č. 229/1991 Sb., vzhledem k odlišnému znění obou ustanovení. Chybu státu nelze přičítat k tíži těch, kteří věc nabyli v dobré víře. Dovolatelé uplatnili jako důvod dovolání nesprávné právní posouzení věci.
Dovolací soud musel především řešit otázku přípustnosti dovolání, když tento opravný prostředek žalovaných směřoval proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně. V takovém případě je totiž dovolání nepřípustné (arg. opaku ustanovením §238 odst. 1 písm. a/ o.s.ř.). Žalovaní sice podali návrh na vyslovení přípustnosti dovolání, avšak odvolací soud návrhu nevyhověl ( §239 o.s.ř. )
Bylo proto nutno se zřetelem k ustanovení §239 odst. 2 o.s.ř. posoudit tvrzení dovolatelů, že rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam.
Nálezem Ústavního soudu ČR z 23.8.1995, III ÚS, uveřejněném ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, ve svazku 4, pod č. 19 (usnesení) byl vysloven názor, že za rozhodnutí "po právní stránce zásadního významu" je nutno považovat zejména ta rozhodnutí, která se odchylují od ustálené judikatury nebo přinášejí judikaturu novou, a to s možným dopadem na rozhodování soudů v obdobných případech.
Také Nejvyšší soud ČR za rozhodnutí po právní stránce zásadního významu považuje zejména i takové rozhodnutí, které novým způsobem vykládá ustanovení právního řádu.
V daném případě posouzení, zda pojem "rozpor s tehdy platnými předpisy" je naplněn i v případě dobré víry nabyvatele, který byl zvýhodněn, aniž se o to nějak přičinil, bylo založeno na zjištění a zhodnocení skutkového stavu a interpretací ustanovení §4 odst. 2 zákona o mimosoudních rehabilitacích.
Toto ustanovení zcela jasně uvádí, že povinnými osobami jsou též fyzické osoby, jež nabyly věc od státu, který získal oprávnění s ní nakládat za okolností uvedených v §6 zákona, a to v případech, kdy tyto osoby nabyly věc buď v rozporu s tehdy platnými předpisy, nebo na základě protiprávního zvýhodnění osoby nabyvatele. V daném případě je mimo pochybnost, že nabyvatelé byli zvýhodněni (majetkově) stanovením nižší prodejní ceny nemovitosti, určené v rozporu s tehdy platnými předpisy. Pregnantní znění citovaného ustanovení nenaznačuje, že by zákonodárce chtěl při použití tohoto předpisu zohledňovat subjektivní stránku věci, která je vždy obtížněji dokazatelná. Tato snaha o "objektivizaci" je právě u restitučních předpisů obzvláště pochopitelná, neboť se často vztahují k událostem a dějům časově vzdáleným. Odvolací soud rovněž nijak nechybil, když ustálenost judikatury dokládal i interpretací zákona upravujícího obdobnou problematiku. Tvorba jednotlivých restitučních předpisů byla určována společnými principy, které se odrážejí v provázanosti této speciální legislativy. Nejvyšší soud tedy dospěl k názoru, že v daném případě nejde o otázku, jejímž řešením by napadené rozhodnutí odvolacího soudu nabylo po právní stránce zásadního významu.
Nezbylo proto než dovolání žalovaných jako nepřípustné podle §243b odst. 4 a §218 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. odmítnout, když nebyl shledán žádný důvod přípustnosti dovolání, k němuž by dovolací soud musel přihlédnout, i když v dovolání nebyl uplatněn ( §241 odst. 3 písm. a/, §242 odst. 3 věta druhá o.s.ř. v souvislosti s ustanovením §237 odst. 1 o.s.ř. ).
Se zřetelem k tomuto rozhodnutí považuje dovolací soud za nadbytečné současně vydávat rozhodnutí o odkladu vykonatelnosti (§243 o.s.ř.) navrhované žalovanými.
O nákladech řízení o dovolání rozhodl dovolací soud podle ustanovení §243b odst. 4 a §224 odst. 1 o.s.ř., protože dovolatelé nebyli v dovolacím řízení úspěšní a žalobci náklady řízení nevznikly ( §243b odst. 4, §224 odst. 1 o.s.ř. ).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 30. listopadu 2000
JUDr. Oldřich J e h l i č k a , CSc., v.r.
předseda senátu
Za správnost vyhotovení: Marcela Jelínková