ECLI:CZ:NS:2000:28.CDO.890.99.1
sp. zn. 28 Cdo 890/99
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Milana Pokorného, CSc., a soudců JUDr. Julie Muránské a JUDr. Josefa Rakovského o dovolání O. Š., zastoupeného advokátem, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě z 11.1.1999, sp.zn. 13 Co 297/98 vydanému v právní věci vedené u Okresního soudu ve Frýdku - Místku pod sp.zn. 18 C 247/95 ( žalobce O. Š. proti žalovaným: 1. L. A., 2. M. K., zastoupené advokátkou, 3. A. R., zastoupené V. R., 4. D. M. ( Spolková republika Německo ), zastoupené B. Š., a 5. B. Š., zastoupenému advokátem, o vydání nemovitostí), takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání.
Odůvodnění:
Žalobce se domáhal žalobou, podanou u soudu 27.10.1995, aby žalovaným bylo uloženo vydat žalobci jednu ideální čtvrtinu nemovitostí v O., zapsaných na listech vlastnictví 428,491, 492, 822 a 823 pro katastrální území S. H. u Katastrálního úřadu ve F. V žalobě bylo uvedeno, že žalobce v roce 1970 opustil tehdejší Československo, byl za to odsouzen Okresním soudem v Ostravě rozsudkem z 8.12.1970, sp.zn. 2 T 98/70, a byl mu uložen i trest propadnutí majetku, který se týkal uvedených nemovitostí ; k rehabilitaci žalobce došlo podle zákona č. 119/1990 Sb. usnesením Okresního soudu v Ostravě ze 17.9.1970, sp.zn. Rt 198/90. Tyto nemovitosti převzal bývalý Národní výbor města O., který je převedl hospodářskou smlouvou na bývalý národní Místní výbor v O., okres F. Tato hospodářská smlouva neměla, podle názoru žalobce, odpovídající náležitosti, ale přesto tehdejší Místní národní výbor v O. prodal čtvrtinový spoluvlastnický podíl žalobce na uvedených nemovitostech smlouvou ze 17.9.1981 kupujícím B. Š., M. M. a L. A. Z těchto nabyvatelů B. Š. již zemřel ( 20.1.1994 ) ; M. M. a L. A. uzavřeli mezi sebou dohodu o vypořádání podílového spoluvlastnictví týkajícího se uvedených nemovitostí ; dědici po zemřelém B. Š. jsou D. Š., B. Š. ml. a D. M. Žalobce dále v žalobě uváděl, že se pokládá za oprávněnou osobu podle ustanovení §19 odst. 1 a §3 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb., zatím co žalovaní jsou povinnými osobami podle ustanovení §20 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb. Žalovaní byli včas písemně vyzváni k vydání nemovitostí, ale bezvýsledně.
Žalovaní navrhli zamítnutí žaloby s tím, že smlouva ze 17.9.1981, uzavřená mezi bývalým Místním národním výborem v O. a kupujícími B. Š., M. M. a L. A. byla platnou smlouvou o převodu nemovitostí a platná byla i následná dohod o vypořádání podílového spoluvlastnictví, uzavřená mezi spoluvlastníky M. M. a L. A. dne 18.1.1982 ; oba uvedené právní úkony byly také registrovány bývalým státním notářstvím. Podle názoru žalovaných jsou žalobcem uváděné nemovitosti zemědělským majetkem podle ustanovení zákona č. 229/1991 Sb. ; žalobce je sice osobou rehabilitovanou podle zákona č. 119/1990 Sb., ale nesplňuje předpoklady k tomu, aby mu byly nemovitosti vydány podle zákona č. 229/1991 Sb. ani podle zákona č. 87/1991 Sb.
Soud prvního stupně vyslechl v řízení žalobce a žalované L. A., M. K., A. R. a B. Š. ml., jako účastníky řízení, a konstatoval obsah listinných dokladů, předložených účastníky řízení. Rozsudkem Okresního soudu ve Frýdku - Místku z 10.11. 1997, č.j. 18 C 247/95-77, byla žaloba žalobce zamítnuta.Žalobci bylo uloženo zaplatit žalovanému L. A. na náhradu nákladů řízení 150 Kč, žalovanému B. Š. 200 Kč, a to do 3 dnů od právní moci rozsudku. Bylo rozhodnuto, že žalobce a žalovaní M. K., A. R., D. M. nemají vůči sobě nárok na náhradu nákladů řízení. Žalobci bylo uloženo zaplatit na účet Okresního soudu ve Frýdku - Místku 1045 Kč na náhradu zálohovaných nákladů řízení.
V odůvodnění svého rozsudku soud prvního stupně uváděl, že se nejprve zabýval otázkou, zda žalobce svůj nárok na vydání nemovitostí uplatnil včas ve smyslu ustanovení §5 zákona č. 87/1991 Sb. výzvou k vydání nemovitostí a žalobou u soudu, a dospěl k závěru, že tento nárok žalobce byl uplatněn po uplynutí uvedených lhůt, takže nárok zanikl. Proto byla žaloba žalobce soudem prvního stupně zamítnuta. Výroky o nákladech řízení byly soudem prvního stupně odůvodněny ustanoveními §142 odst. 1 a §148 odst. 1 občanského soudního řádu a ustanoveními vyhlášky č. 177/1996 Sb.
O odvolání žalobce proti rozsudku soudu prvního stupně rozhodl Krajský soud v Ostravě rozsudkem z 11.1.1999, sp.zn. 13 Co 297/98. Rozsudek soudu prvního stupně byl změněn pouze tak, že státu nebylo přiznáno právo na náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně. Jinak byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen. Žalobci bylo uloženo zaplatit L. A. na náhradu nákladů odvolacího řízení 2.707 Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku ; také žalovaným M. K., A. R. a B. Š. mělo být žalobcem zaplaceno na náhradu nákladů řízení 3.225 Kč a 471 Kč. Naproti tomu ve vztahu mezi žalobcem a žalovanou D. M. bylo rozhodnuto, že žádný z nich nemá právo na náhradu nákladů řízení. Výrokem svého rozsudku odvolací soud nepřipustil dovolání proti tomuto svému rozsudku \" pro řešení právní otázky předpokladů přípustnosti změny návrhu a právní otázky běhu lhůt k uplatnění nároku podle zákona č. 87/1991 Sb. ve znění nálezů Ústavního soudu ČR č. 164/1994 Sb\".
V odůvodnění svého rozsudku odvolací soud uváděl, že věc bylo nutno posoudit s ohledem na ustanovení zákona č. 97/1963 Sb. podle ustanovení právních předpisů České republiky, i když jedna ze žalovaných - D. M. se zdržuje mimo území České republiky a žije na území Spolkové republiky Německo. Dále poukazoval odvolací soud na to, že podle rozhodnutí Okresního úřadu - pozemkového úřadu ve F. z 26.7.1995, čj. PzÚ 723/91 - C - Rm, bylo rozhodnuto, že se žalobci nevydává ideální čtvrtina nemovitostí v katastrálním území S. III, a to proto, že tyto nemovitosti ke dni účinnosti zákona č. 229/1991 Sb. byly ve vlastnictví fyzických osob a že tedy ve smyslu ustanovení §8 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb. je k rozhodování o vlastnictví k těmto nemovitostem příslušný soud ; o opravném prostředku proti uváděnému rozhodnutí správního orgánu rozhodoval Městský soud v Praze rozsudkem z 30.12.1996, čj. 28 Ca 292/95-18, a to tak, že toto rozhodnutí správního orgánu bylo zrušeno ohledně pozemku parc. č. 729/1 ( o výměře 6546m2 ) v O.; ve zbývající části výroku bylo uvedené rozhodnutí správního orgánu potvrzeno ; ústavní stížnost proti uvedenému soudnímu rozhodnutí byla Ústavním soudem ČR odmítnuta. Okresní úřad - pozemkový úřad ve F. pak rozhodnutím z 25.8.1997, čj. PzÚ 723/91-E-Rm, rozhodl, že se žalobci nevydává ideální čtvrtina pozemku parc. č. 729/1 ( o výměře 6546 m2 ) v katastrálním území S. II, jež byla původně zapsána ve vložce č. 51 pozemkové knihy pro toto katastrální území. Na základě výsledků provedeného dokazování i odvolací soud dospěl k závěru, že žalobce podal výzvu k vydání věcí až 24.4.1995 a žalobní návrh u soudu byl jím podán 27.10.1995, tedy po uplynutí lhůty uvedené v ustanovení §5 zákona č. 87/1991 Sb. Žalobce totiž už před účinností nálezu Ústavního soudu ČR č. 164/1994 splňoval zákonné podmínky pro oprávněné osoby podle ustanovení §3 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb. Odvolací soud však měl za to dále i to, že i podle ustanovení zákona č. 229/1991 Sb. byl nárok uplatněn opožděně. Odvolací soud přitom nedospěl k závěru, že by v tomto občanském soudním řízení došlo k procesním vadám v souvislosti s ustanoveními §42, §79 a §95 odst. 1 občanského soudního řádu. Odvolací soud nedospěl ani k závěru, že by tu byl na straně žalobce nárok, jenž by bylo možné uplatnit podle ustanovení §126 občanského zákoníku. Výroky o nákladech řízení byly odvolacím soudem odůvodněny ustanoveními §224 odst. 1 a ustanoveními §142 odst. 1 a §148 odst. 1 občanského soudního řádu.
Odvolací soud neshledal zákonné předpoklady k vyslovení přípustnosti dovolání podle ustanovení §239 odst. 1 občanského soudního řádu, když právní otázky, týkající se problematiky změny návrhu v občanském soudním řízení a běhu lhůt k uplatnění nároku podle zákona č. 87/1991 Sb. ve znění nálezu Ústavního soudu ČR č. 164/1994 Sb. pokládal za otázky, které již byly soudní judikaturou řešeny.
Rozsudek odvolacího soudu byl doručen advokátu, který žalobce v řízení zastupoval, dne 4.2.1999 a dovolání ze strany žalobce bylo podáno u Okresního soudu ve Frýdku - Místku 2.3.1999, tedy ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 občanského soudního řádu.
Ve svém dovolání dovolatel navrhoval, aby rozsudek odvolacího soud byl zrušen a aby věc byla vrácena k dalšímu řízení. Dovolatel měl za to, že jeho dovolání je přípustné podle ustanovení §239 odst. 2 občanského soudního řádu, protože rozhodnutí odvolacího soudu tu má po právní stránce zásadní význam co do problematiky změny návrhu a lhůt k uplatnění nároků podle zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, ve spojitosti s nálezem Ústavního soudu ČR č. 164/1994 Sb. Jako dovolací důvod dovolatel uplatňoval, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci ( §241 odst. 3 písm. d/ občanského soudního řádu).
Dovolatel zdůrazňoval, že podle jeho názoru \" bylo povinností soudu věc věcně projednat a rozhodnout o ní bez ohledu na to, na základě jakého právního důvodu žalobce požadoval svůj nárok\". Teprve v průběhu soudního řízení bylo totiž možné zjistit, na základě kterého zákona ( zákona č. 87/1991 Sb. nebo zákona č. 229/1991 Sb.) bylo možné o věci rozhodnout a posoudit zda tedy nárok na uplatněné nemovitosti je nárokem týkajícím se nemovitostí, které tvoří zemědělský půdní fond či nikoli.Není tedy, podle názoru dovolatele, správný závěr odvolacího soudu, uváděný na str. 9 jeho rozsudku, že totiž žalobce v průběhu řízení uvedl, že se svého nároku domáhá podle ustanovení §8 zákona č. 229/1991 Sb. a že by o skutečnou změnu žalobního návrhu mohlo jít jen v tom případě, kdyby žalobce zároveň změnil svá dosavadní skutková tvrzení a vylíčil by nově veškeré rozhodující skutečnosti. Skutková tvrzení pro uplatnění nároku podle ustanovení §4 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb. i podle ustanovení §8 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb. jsou však, podle názoru dovolatele, totožná a bylo tedy na soudu samotném, aby posoudil, zda nárok žalobce byl v souladu s jakýmikoli zákonnými předpoklady podle citovaných právních předpisů. Dovolatel vyslovoval proto názor, že kdyby soud v daném případě takto postupoval, \" pak by byla dána včasnost uplatnění nároku podle ustanovení §8 odst. 1, věta poslední, zákona č. 229/1991 Sb., podle něhož návrh musel být uplatněn do 6 měsíců od právní moci rozhodnutí pozemkového úřadu o nevydání nemovitosti\" ; v této souvislosti dovolatel uváděl, že v jeho právní věci rozhodoval pozemkový úřad v roce 1996 a rozsudek Městského soudu v Praze, sp.zn. 28 Ca 292/95, byl vydán 30.12.1996 a doručen mu byl 10.2.1997, ale již 27.10.1995 byl nárok žalobce proti povinným osobám uplatněn u soudu.
Dovolatel dále vyslovoval své přesvědčení, že mu svědčilo právo uplatnit svůj nárok podle nálezu č. 164/1994 Sb., když rozhodující je, že tu došlo ke zrušení ustanovení §5 odst. 2 a 4 zákona č. 87/1991 Sb. ode dne účinnosti tohoto nálezu, tedy to, co je ve výrokové části nálezu č. 164/1994 Sb. a nikoli to, co je v jeho odůvodnění ; vychází -li se z výrokové části citovaného nálezu, pak je třeba mít za to, že nález č. 164/1994 Sb. otevřel nový běh lhůt pro všechny oprávněné osoby, takže ani nárok žalobce nebyl prekludován.
Při posuzování tohoto dovolání vycházel dovolací soud z ustanovení článku II, odst. 1 zákona č. 238/1995 Sb., podle něhož ustanovení tohoto zákona, jímž byl změněn a doplněn občanský soudní řád ( zákon č. 99/1996 Sb.), platí i na řízení, která byla zahájena před účinností zákona č. 238/1995 Sb. ( tj. před 1.1.1996 ; srov. článek V. zákona č. 238/1995 Sb.).
Dovolatel ve svém dovolání poukazoval co do jeho přípustnosti na ustanovení §239 odst. 2 občanského soudního řádu.
Podle ustanovení §239 odst. 2 občanského soudního řádu nevyhoví-li odvolací soud návrhu účastníka řízení na vyslovení přípustnosti dovolání, který byl učiněn nejpozději před vyhlášením rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé, je dovolání podané tímto účastníkem přípustné, jestliže dovolací soud dospěje k závěru , že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam.
K výkladu ustanovení §239 odst. 2 občanského soudního řádu uvedl Ústavní soud ČR ve svém usnesení z 23.8.1995, III. ÚS 181/95, uveřejněném ve svazku 4 ( pod č. 19 /usnesení /) Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu ĆR, že za rozhodnutí \" po právní stránce zásadního významu\" je nutno považovat zejména ta rozhodnutí, která se odchylují od ustálené judikatury nebo přinášejí judikaturu novou, a to s možným dopadem na rozhodování soudů v obdobných případech.
K aplikaci a k výkladu nálezu Ústavního soudu ČR č. 164/1994 Sb. slouží především samo odůvodnění tohoto nálezu, na které v daném případě poukázal již odvolací soud ( na str. 7 svého rozsudku ).V tomto odůvodnění citovaného nálezu bylo uvedeno, že běh nové lhůty ode dne účinnosti nálezu č. 164/1994 Sb. se netýká osob, které již před účinností tohoto nálezu byly osobami oprávněnými, neboť ty tehdy platnou podmínku trvalého pobytu na území ČSFR ( ČR ) splňovaly a z různých důvodů nárok včas neuplatnily.
V tomto smyslu tedy rozsudek odvolacího soudu, proti němuž směřovalo dovolání dovolatele, nebylo možné posoudit jako rozhodnutí přinášející novou judikaturu s možným dopadem na rozhodnutí soudů v obdobných případech.
Pokud dovolatel ve svém dovolání vyslovoval názor, že jeho žalobní návrh měl být posuzován podle ustanovení §8 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb., když měl za to, že se to podávalo již z jeho žaloby podané u soudu dne 27.10.1995 ( ve věci sp.zn. 18 C 247/95 Okresního soudu ve Frýdku - Místku), lze pro srovnání poukázat i na to, co je uvedeno ve stanovisku uveřejněném pod č. 16/1996 Sbírky soudního rozhodnutí a stanovisek ( na str. 51/129/), vydávané Nejvyšším soudem, že totiž od účinnosti nálezu Ústavního soudu ČR, vyhlášeného pod č. 131/1994 Sbírky zákonů, jenž se týkal změn v ustanovení §8 zákona č. 229/1991 Sb., začala běžet lhůta 6 měsíců ( ve smyslu ustanovení §13 odst. 3 zákona č. 229/1991 Sb.) k podání žaloby, jejíž podání bránilo původní znění ustanovení §8 odst. 4 zákona č. 229/1991 Sb., před vydáním citovaného nálezu Ústavního soudu ČR; dodávalo se tu ještě, že pokud šlo o žaloby, podané před účinnosti uvedeného nálezu o nichž ještě nebylo rozhodnuto, muselo být o těchto žalobách rozhodnuto již s přihlédnutím k tomu, že ustanovení §8 odst. 4 zákona č. 229/1991 Sb. bylo zrušeno uvedeným nálezem Ústavního soudu ČR.
Tedy ani z hlediska uplatnění nároků podle ustanovení §8 zákona č. 229/1991 Sb. nebylo možné v daném případě považovat rozsudek odvolacího soudu za rozhodnutí odchylující se od ustálené judikatury, ani za rozhodnutí přinášející judikaturu novou s možným dopadem na rozhodování soudů v obdobných případech.
Nedospěl proto odvolací soud k závěru, že tu v daném případě byly splněny zákonné předpoklady přípustnosti dovolání podle ustanovení §239 odst. 2 občanského soudního řádu.
Nezbylo proto než přikročit k odmítnutí dovolání dovolatele podle ustanovení §243b odst. 4 a §218 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu jako dovolání nepřípustného ve smyslu právní úpravy obsažené v ustanovení §236 až §239 občanského soudního řádu.
Dovolatel nebyl v řízení o dovolání úspěšný a ohledně nákladů řízení vynaložených žalovanými na vyjádření k dovolání dovolatele, dovolací soud použil ve smyslu ustanovení §243b odst. 4 a §224 odst. 1 občanského soudního řádu ustanovení §150 téhož právního předpisu a nepřiznal žalovaným náhradu těchto vynaložených nákladů, a to vzhledem k povaze projednávané právní věci a vzhledem k obsahu uvedeného vyjádření, které ve zcela stručném znění opakovalo vyjádření žalovaných učiněná již v průběhu řízení před soudy obou stupňů.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 2. listopadu 2000
JUDr. Milan P o k o r n ý CSc., v.r.
předseda senátu
Za správnost vyhotovení: Ivana Svobodová