ECLI:CZ:NS:2000:29.CDO.100.2000.1
sp. zn. 29 Cdo 100/2000
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací rozhodl v právní věci žalobce V. Č., správce konkursní podstaty úpadce Souček, s. r. o., proti žalovanému P., s. r. o., nyní H. n. K., s. r. o., zast. advokátem, o určení neplatnosti smlouvy o nájmu nebytových prostor a pozemků ze dne 30. 4. 1996, k dovolání žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 7. 11. 1997, č. j. 11 Cmo 245/97-58, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 7. 11. 1997, č. j. 11 Cmo 245/97-58 potvrdil rozsudek Krajského obchodního soudu v Praze ze dne 30. 6. 1997, č. j. 13 Cm 450/96-37, a to ve znění, že se určuje, že je neplatná smlouva o nájmu průmyslových budov a pozemkových parcel zapsaných na LV č. 682 pro kat. území M. u Katastrálního úřadu pro P., uzavřená dne 30. 4. 1996 mezi společností S., s. r. o., se sídlem M., jako pronajímatelem a společností P., s. r. o., se sídlem P. p. S., jako nájemcem. Dále odvolací soud potvrdil výrok rozsudku soudu prvního stupně o nákladech řízení a rozhodl o snášení nákladů odvolacího řízení.
V odůvodnění svého rozsudku odvolací soud zejména uvedl, že soud prvního stupně správně zjistil skutkový stav a vyvodil správný právní závěr o neplatnosti nájemní smlouvy ze dne 30. 4. 1996, uzavřené mezi účastníky řízení.
K argumentaci soudu prvního stupně pak dodal, že jestliže smlouvu uzavírá za některou smluvní stranu na základě hmotněprávní plné moci zástupce (§31 odst. 1 obč. zák.), musí být ze smlouvy patrno, že tak činí jako zástupce (§32 odst. 1 obč. zák.). Jestliže za nájemce v daném případě jednal na základě plné moci udělené jednatelem společník, mělo to být vzhledem ke shora citovaným ustanovením obč. zák. ve smlouvě výslovně vyjádřeno. Tento zákonný požadavek v dané věci splněn nebyl, a proto je závěr soudu prvního stupně o absolutní neplatnosti smlouvy správný (§39 obč. zák.). Na tomto závěru by nemohlo nic změnit ani to, že by plná moc jednající osobě (která nepravdivě uvedla, že jedná jako jednatel, ač jím nebyla) statutárním orgánem žalovaného skutečně udělena byla (čemuž by mohla nasvědčovat její xerokopie založená ve spise s dodatkem, podle nějž měla být předána zástupci jednajícímu za pronajímatele).
Odvolací soud dále pro úplnost uvedl, že v daném případě nebyl navíc předmět nájmu vymezen dostatečně určitým způsobem (§3 odst. 3 zák. č. 116/1990 Sb., §37 odst. 1 obč. zák.). Podle platné právní úpravy totiž stavby nejsou součástí pozemku (§120 odst. 2 obč. zák.); vymezení nebytového prostoru pouze údaji identifikujícími pozemkovou parcelu (parcelním číslem, výměrou, charakterem pozemku jakožto parcely zastavěné) je proto zcela neurčité. Z povahy věci v daném případě vyplývá, že od sebe nelze oddělit část nájemní smlouvy vztahující se k nájmu pozemkových parcel od části vztahující se k budovám s nebytovými prostorami, a proto nelze dovodit, že by samostatně obstála část nájemní smlouvy vztahující se k pozemkovým parcelám (§41 obč. zák.). Jde jen o další důvod neplatnosti smlouvy, jímž je navíc též rozpor sjednaného účelu nájmu se stavebním určením některých pronajatých nebytových prostor (objektů), jenž vyplynul ze shodných přednesů stran při odvolacím jednání. Většina pronajatých prostor totiž byla stavebně určena pro výrobní činnost, avšak účel nájmu byl u všech prostor sjednán jako skladové hospodářství. Zákon č. 116/1990 Sb. v ustanovení §3 odst. 2 jednoznačně stanoví, že nebytové prostory se pronajímají k účelům, ke kterým jsou stavebně určeny (§85 odst. 1 zákona č. 50/1976 Sb., o územním plánování a stavebním řádu - stav. zákon). Rozpor s citovaným ustanovením by byl dalším důvodem neplatnosti smlouvy ve smyslu §39 obč. zák., přičemž nemůže hrát roli, že žalovaný jako nájemce měl v úmyslu o změnu stavebního určení výrobních objektů na skladovací prostory požádat.
Zbývá dodat již jen to, že naléhavý právní zájem na požadovaném určení (§80 písm. c) o. s. ř.) je dán tím, že na majetek pronajímatele byl prohlášen konkurz, jehož realizace by mohla být bez závazného vyřešení otázky platnosti nájemní smlouvy vážně ztížena.
Vzhledem k uvedenému odvolací soud napadený rozsudek podle §219 o. s. ř. potvrdil ve znění, jež vyplývá ze žalobcem upřesněného návrhu rozsudečného výroku. Pokud žalovaný poukazoval na výši nákladů potřebných k uvedení areálu bývalého výrobního podniku do provozu, jde o argumentaci bez právního významu.
Dovoláním ze dne 19. 12. 1997 napadl žalovaný výše uvedený rozsudek odvolacího soudu v celém rozsahu.
V odůvodnění dovolání žalovaný zejména uvedl, že soud prvního stupně se při hodnocení důkazních prostředků nezabýval plnou mocí ze dne 27. února 1996, kterou společník a jediný jednatel společnosti P., s. r. o. zmocnil druhého společníka pana Ing. Z. C. k tomu, aby jménem žalovaného projednal a uzavřel smlouvu o nájmu nebytových prostor a pozemků s pronajímatelem „společnosti\" S., spol. s r. o., se sídlem M., a to objektů a pozemků výrobního podniku M. zapsaných na LV č. 682 pro k. ú. M., obec M., vedený u Katastrálního úřadu pro P. a dále pak, aby prováděl veškeré potřebné úkony spojené s převzetím předmětu nájmu a realizací účelu nájmu, tj. provozování skladového hospodářství.
Předmětná plná moc byla prokazatelným způsobem dne 19. 3. 1996 předána v té době zplnomocněnému zástupci žalobce paní Z. D.
Odvolací soud argumentaci soudu prvního stupně v návaznosti na shora specifikovanou plnou moc doplnil o stanovisko, že nájemní smlouva je absolutně neplatná, protože ze smlouvy musí být patrno, kdo jedná za smluvní strany, což údajně vyplývá z ustanovení §31 odst. 1 obč. zák. a §32 odst. 1 obč. zák. upravujících zastupování na základě plné moci.
Podle názoru žalovaného obsah hmotněprávní plné moci odpovídá ustanovení §31 odst.1 obč. zák., protože je zmocnitel a zmocněnec přesně specifikován a též rozsah zmocněncova oprávnění je ve spojení se spornou smlouvou plně dostačující.
Zplnomocněný zástupce pronajímatele prokazatelně převzal udělenou plnou moc v dostatečném časovém předstihu před uzavřeném nájemní smlouvy a byl tudíž seznámen s rozsahem oprávnění zmocněnce.
Odvolací soud dovozuje ze shora specifikovaných ustanovení Občanského zákoníku povinnost zapracovat do nájemní smlouvy způsob zastupování. Podle názoru žalovaného je rozhodující oboustranné prokazatelné seznámení s rozsahem oprávnění zastupovat příslušnou smluvní stranu, nikde v obecně závazném právním předpise není stanovena povinnost uvádět způsob zastupování v textu smlouvy, a to jak citací plné moci, výpisu z obchodního rejstříku, pracovního řádu apod. Proto se žalovaný domnívá, že Vrchní soud při posuzování předmětné kauzy nesprávně posoudil tuto právní otázku.
Další důvody neplatnosti smlouvy o nájmu nebytových prostor a nájmu pozemků ze dne 30. 4. 1996 uvedené v odůvodnění jak rozsudku soudu prvého tak druhého stupně považuje žalovaný pouze za konstatované, avšak nepodložené příslušným dokazováním jak písemnými důkazními prostředky, tak výpověďmi účastníků, popřípadě svědků. Podle názoru žalovaného je nutné provést u těchto jednotlivých důvodů příslušné důkazní řízení u soudu prvního stupně.
Dovolatel proto navrhuje, aby dovolací soud zrušil rozhodnutí odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení a dále navrhl, aby odvolací soud odložil vykonatelnost dovoláním napadeného rozhodnutí.
Nejvyšší soud posoudil dovolání žalovaného podle ust. §240 odst. 1 a §241 odst. 1 a 2 o. s. ř. a konstatoval, že dovolání bylo podáno včas, oprávněnou osobou, obsahuje stanovené náležitosti, dovolatel je zastoupen advokátem a jím bylo dovolání též sepsáno.
Dovolací soud se nejprve zabýval tím, zda je v posuzovaném případě dovolání přípustné.
Z rozsudku odvolacího soudu, a to z jeho výroku I. vyplývá, že ve věci samé byl potvrzen výrok I. rozsudku soudu prvního stupně s tím rozdílem, že ve výroku odvolacího soudu byly dále specifikovány pronajaté budovy a pozemky, které byly předmětem nájemní smlouvy ze dne 30. 4. 1996, odkazem na LV č. 682, kat. úz. M., u Katastrálního úřadu pro P. Z toho je patrné, že ve věci samé odvolací soud potvrdil odpovídající výrok rozsudku soudu prvního stupně.
V případě potvrzujícího rozsudku odvolacího soudu je proti takovému rozsudku přípustné dovolání jen v případech uvedených v §237 odst. 1 a §239 odst. 1 a 2 o. s. ř.
Žalovaný v dovolání výslovně neuvedl, v čem spatřuje důvod přípustnosti dovolání.
Dovolací soud s ohledem na ust. §242 odst. 3 o. s. ř. neshledal, že by dovolání bylo přípustné podle ust. §237 odst. 1 o. s. ř., a to i když vady řízení zde uvedené žalovaný v dovolání nenamítal, neboť k těmto vadám řízení dovolací soud přihlíží z úřední povinnosti.
Z rozsudku odvolacího soudu a ze spisu taktéž nevyplývá, že by odvolací soud připustil proti svému rozsudku dovolání dle §239 odst. 1 o. s. ř., popř. že by žalovaný navrhl připuštění dovolání a odvolací soud tomuto návrhu nevyhověl.
Dovolací soud proto dospěl k závěru, že v daném případě není proti výroku rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo rozhodnuto ve věci samé, dovolání přípustné. Totéž platí i pro výroky II. a III. rozsudku odvolacího soudu, jimiž tento soud rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů, neboť proti těmto výrokům není dovolání přípustné podle ust. §238a odst. 1 písm. a) věta za středníkem o. s. ř.
Vzhledem k tomu, že dovolání není přípustné, nemohl již dovolací soud přezkoumávat rozsudek odvolacího soudu z hlediska věcných námitek žalovaného uvedených v dovolání.
Nejvyšší soud proto podle §237 odst. 1, §238a odst. 1 písm. a), §239 odst. 1 a 2, §242 odst. 3 a §243b odst. 4 o. s. ř. v návaznosti na ust. §218 odst. 1 písm. c) o. s. ř. rozhodl tak, že dovolání pro jeho nepřípustnost odmítl.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 4 o. s. ř. v návaznosti na ust. §224 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř. tak, že žalovaný nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení, neboť v řízení neměl úspěch a taktéž žalobci náhrada nákladů nepřísluší, neboť mu podle spisu žádné náklady v dovolacím řízení nevznikly.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně 29. listopadu 2000
JUDr. Ing. Jan H u š e k, v. r.
předseda senátu
Za správnost vyhotovení: Lucie Žouželová