ECLI:CZ:NS:2000:29.CDO.1262.99.1
sp. zn. 29 Cdo 1262/99
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl ve věci žalobce J. S. proti žalovaným 1) P. S. a 2) M. S., o zaplacení částky 37 926, 60 Kč, vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 27 C 67/95, o dovolání žalovaných proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 30. června 1998 č. j. 15 Co 408/98-41, takto:
Usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 30. června 1998 č. j. 15 Co 408/98-41 se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Ostravě rozsudkem ze dne 17. července 1995 č. j. 27 C 67/95-20 žalovaným uložil, aby společně a nerozdílně zaplatili žalobci částku 37 926, 60 Kč, a rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Krajský soud v Ostravě jako soud odvolací usnesením ze dne 30. června 1998 č. j. 15 Co 408/98-41 odvolání žalovaných odmítl a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud zjistil, že soud prvního stupně usnesením ze dne 14. června 1995 č. j. 27 C 67/95-15 ustanovil oběma žalovaným podle §29 odst. 2 o. s. ř. opatrovníka s odůvodněním, že žalovaní se v místě bydliště nezdržují a jsou neznámého pobytu. Soud prvního stupně rozsudek doručil dne 14. srpna 1995 opatrovníkovi. Dne 10. října 1995 se k soudu osobně dostavil první žalovaný a převzal rozsudek (viz č. l. 26). Dne 16. října 1995 se pak k soudu osobně dostavila druhá žalovaná a rovněž převzala rozsudek soudu prvního stupně (viz č. l. 28). Dne 30. listopadu 1995 bylo soudu prvního stupně doručeno podání žalovaných ze dne 27. listopadu 1995, v němž namítli, že v řízení před soudem prvního stupně, v němž byl dne 17. července 1995 vydán rozsudek, ukládající jim společně a nerozdílně zaplatit částku 37 626, 60 Kč s příslušenstvím, byl oběma žalovaným bezdůvodně ustanoven procesní opatrovník. Nebylo jim tedy umožněno před soudem vystupovat a osobně hájit svá práva a zájmy. Dovozovali, že jejich pobyt byl objektivně znám, když se zdržovali v místě přechodného bydliště v M. Domáhali se proto, aby jim byl rozsudek řádně doručen. Soud prvního stupně dne 7. srpna 1997 doručil rozsudek právnímu zástupci žalovaných. Odvolací soud uzavřel, že žalovaní podali odvolání proti rozsudku okresního soudu dne 19. srpna 1997. Nelze však přehlédnout, že rozsudek byl soudem prvního stupně osobně doručen prvému žalovanému dne 10. 10. 1995 a druhé žalované dne 16. 10. 1995. Rozsudek obsahoval úplné a výstižné poučení o opravném prostředku. Ustanovení opatrovníka pro řízení oběma žalovaným soudem prvního stupně bylo předčasné, neboť pro závěr o neznámém pobytu žalovaných neměl soud prvního stupně dostatečné podklady. Poté, co byl dne 10. a 16. 10. 1995 žalovaným doručen rozsudek opatřený řádným poučením o možnosti podat proti němu odvolání, již žalovaným nic nebránilo ve vykonávání jejich procesních práv. Odvolací soud proto dovodil, že patnáctidenní lhůta k podání odvolání proti rozsudku začala běžet u prvého žalovaného dne 11. 10. 1995 s tím, že uplynula dne 25. 10. 1995. U druhé žalované tato lhůta počala běžet dne 17. 10. 1995 a skončila dne 31. 10. 1995. První podání žalovaných adresované v této věci soudu, které by podle jeho obsahu bylo možno posoudit jako odvolání proti uvedenému rozsudku, a v němž je namítáno nedůvodné ustanovení opatrovníka a s tím spojené porušení procesních práv žalovaných, bylo však učiněno teprve s datem 27. 11. 1995, přičemž soudu bylo doručeno dne 30. 11. 1995. Toto podání bylo tedy učiněno po uplynutí patnáctidenní lhůty k odvolání.
Proti usnesení odvolacího soudu podali žalovaní dovolání, jež odůvodnili tím, že v důsledku dovoláním napadeného usnesení jim byla odňata možnost jednat před odvolacím soudem a soudem prvního stupně, v řízení došlo k jiné vadě (ustanovení procesního opatrovníka, ač k tomu nebyl důvod) a rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení, zejména nesprávném výkladu ustanovení §204 o. s. ř. Dovolatelé tedy uplatňují dovolací důvody podle §241 odst. 3 písm. a), b) a d) o. s. ř. V dovolání uvedli, že pokud odvolací soud vzal za řádné doručení prvostupňového rozsudku jeho osobní převzetí žalovanými na soudě, přehlédl, že žalovaní převzali tyto rozsudky s vyznačenou doložkou právní moci. Tuto doložku (ve vztahu k poučení o odvolání) je třeba posoudit tak, jakoby takový rozsudek žádné poučení o odvolání neobsahoval, resp. že se proti němu odvolat nelze. Z toho pak plyne, že přinejmenším podání žalovaných ze dne 30. 11. 1995 (které podle jeho obsahu a ostatně i názoru krajského soudu je třeba posoudit jako odvolání) bylo podáno včas, neboť bylo podáno v tříměsíční lhůtě od převzetí. Nicméně správně mělo být převzetí prvoinstančního rozsudku, opatřeného doložkou právní moci, žalovanými posouzeno jako převzetí v době, kdy stále platily právní účinky usnesení soudu prvního stupně o ustanovení procesního opatrovníka, kterému jedině mohlo být řádně doručováno. Podle ustáleného názoru platí, že právní účinky usnesení o ustanovení procesního opatrovníka tu jsou, jen pokud pro ustanovení trvají důvody, a že po jejich odpadnutí soud bez dalšího (tedy aniž by bylo třeba s původním usnesením nějak naložit) jedná přímo s účastníky. S tímto názorem ovšem není konformní to, že účastníci si sami na soudě osobně ze spisu vyzvednou pravomocné soudní rozhodnutí. Toto osobní převzetí prvoinstančního rozsudku opatřeného doložkou právní moci nelze považovat za řádné doručení ve smyslu příslušných ustanovení občanského soudního řádu. Nové doručení rozsudku právnímu zástupci žalovaných okresním soudem podle názoru žalovaných jim tak či onak znovu otevřelo lhůtu k odvolání. Odvolací soud se konečně nevypořádal se skutečností, že žalovaným byl v řízení před soudem prvního stupně ustanoven kolizní opatrovník, ač k tomu nebyly důvody a ač sám odvolací soud toto ustanovení opatrovníka zhodnotil jako předčasné. V tomto směru je tedy rozhodnutí odvolacího soudu pro nedostatek důvodů nepřezkoumatelné. Žalovaní navrhli, aby dovolací soud zrušil napadené usnesení dovolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud\") jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas oprávněnými osobami a je podle §238a odst. 1 písm. e) o. s. ř. přípustné, přezkoumal napadené usnesení odvolacího soudu podle §242 odst. 1 a 3 o. s. ř. a dospěl k závěru, že dovolání je důvodné.
Nejvyšší soud totiž dospěl k závěru, že napadené usnesení odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Nesprávným právním posouzením je omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav. O mylnou aplikaci právních předpisů se jedná, jestliže soud použil jiný právní předpis, než který měl správně použít, nebo soud aplikoval sice správný právní předpis, ale nesprávně jej vyložil. Právním předpisem jsou především normy práva hmotného; v případech, kde věci (předmětu řízení) se týkají i procesní předpisy, je třeba správně aplikovat i tyto právní normy.
Odvolací soud ve svém rozhodnutí dospěl k závěru, že ustanovení opatrovníka pro řízení proti oběma žalovaným soudem prvního stupně bylo předčasné, neboť pro závěr o neznámém pobytu žalovaných neměl soud prvního stupně dostatečné podklady. Vycházeje z tohoto právního posouzení pak odvolací soud učinil správný závěr, že prvému žalovanému byl předmětný rozsudek doručen dne 10. 10. 1995. kdy si ho osobně převzal na soudě, a druhé žalované byl tento rozsudek doručen dne 16. 10. 1995, kdy si ho rovněž osobně převzala na soudě ( ze záznamu na č. l. 28 v. vyplývá, že se tak stalo dne 11. 10. 1995, což však pro posouzení této věci není rozhodující). Odvolací soud dále dovodil, že první podání žalovaných, které by podle jeho obsahu (§41 odst. 2 o. s. ř.) bylo možno posoudit jako odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně a v němž je namítáno nedůvodné ustanovení opatrovníka a s tím spojené porušení procesních práv žalovaných, bylo učiněno s datem 27. 11. 1995 a soudu doručeno dne 30. 11. 1995, tedy po uplynutí patnáctidenní lhůty pro podání odvolání. Odvolací soud však v této souvislosti přehlédl, že žalovaní si osobně převzali rozsudek u soudu, přičemž ve spise bylo na originále rozsudku vyznačeno, že tento rozsudek nabyl právní moci dne 31. 8. 1995 (žalovaní tvrdí, že doložkou právní moci byly označeny i stejnopisy jim doručeného rozsudku). Nejvyšší soud přitom již v usnesení ze dne 29. 5. 1997 sp. zn. 2 Cdon 1397/96, jež bylo publikováno v Soudní judikatuře č. 9/1997 na straně 200, judikoval, že vyznačení doložky právní moci na doručovaném nepravomocném rozhodnutí soudu má stejné účinky jako nesprávné poučení o tom, že odvolání není přípustné. Za situace, kdy v době osobního převzetí rozsudku žalovanými u soudu byl originál rozsudku opatřen doložkou právní moci, je nutno stejný závěr učinit v dané věci. Pak je ovšem nutno aplikovat ustanovení §204 odst. 2 druhé věty o. s. ř., podle něhož neobsahuje-li rozhodnutí poučení o odvolání nebo obsahuje-li nesprávné poučení o tom, že odvolání není přípustné, lze podat odvolání do tří měsíců od doručení. Tato lhůta dne 30. 11. 1995, tedy v době doručení podání žalovaných ze dne 27. 11. 1995, ještě neuplynula. Právní závěr odvolacího soudu, že podání žalovaných ze dne 27. 11. 1995, které je možno podle obsahu považovat za odvolání, bylo z hlediska lhůty pro podání odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně ze dne 17. 7. 1995 č. j. 27 C 67/95-20 opožděné, je tedy nesprávný.
Nejvyšší soud proto podle §243b odst. 1 věty za středníkem o. s. ř. napadené usnesení odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení rozhodne soud v novém rozhodnutí o věci.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně 30. listopadu 2000
JUDr. Zdeněk D e s , v.r.
předseda senátu
Za správnost vyhotovení: Ivana Navrátilová