ECLI:CZ:NS:2000:29.CDO.1296.99.1
sp. zn. 29 Cdo 1296/99
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. ing. Jana Huška a soudců JUDr. Františka Faldyny, CSc. a JUDr. Ivany Štenglové v právní věci žalobce I., a. s., zast. advokátem, proti žalovanému R. K., o vydání věci, k dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 15. 12. 1998, č. j. 15 Co 606/97-89, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 15. 12. 1998, č. j. 15 Co 606/97-89 změnil rozsudek Okresního soudu v Opavě ze dne 3. 9. 1997, č. j. 7 C 209/95-46 tak, že žalobu, jíž se žalobce domáhal vydání návěsu tovární značky BSS NV ..., výrobní číslo 0554, SPZ OPA ... a pokud to nebude možné, uložení povinnosti zaplatit žalobci částku 281.485,- Kč, zamítl a dále žalovanému nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů.
V odůvodnění rozsudku odvolací soud zejména uvedl, že přebírá jako správná skutková zjištění soudu prvního stupně s tím, že dle čl. V., odst. 5 leasingové smlouvy ze 6. 1. 1992 provedl žalovaný na zajištění splátek na návěs vinkulaci dvou splátek ve výši 31.525,86 Kč. Po doplnění dokazování odvolací soud zjistil, že žalovaný měl zaplatit na návěs celkem 907.108,- Kč, na splátkách zaplatil 731.076,- Kč.
Dále odvolací soud zjistil, že žalobce se na základě objednávky č. 927011 ze dne 6. 1. 1992 a jejího potvrzení ze dne 17. 2. 1992 stal vlastníkem návěsu BSS NV ... v celkové ceně 519.520,- Kč. Žalobce poté se žalovaným uzavřel leasingovou smlouvu č. 792011 ohledně návěsu BSS NV ... s tím, že žalovaný měl uhradit ve splátkách celkem 907.108,09 Kč, uhradil celkem 762.602,40 včetně vinkulované částky 31.505,86 Kč, přičemž podle odvolacího soudu nebyl důvod k připočítání pojistného plnění ve výši100.000,- Kč, neboť návěs byl poškozen mírně, resp. svědek Z. vůbec popřel poškození návěsu. Vlastnické právo k návěsu způsobem stanoveným v leasingové smlouvě na žalovaného nepřešlo, návěs reálně existuje a je v držení p. Z.
Odvolací soud dále uvedl, že žalobce se obrátil na soud se žalobou na ochranu svého vlastnického práva dle §126 obč. zákoníku a požadoval vydání návěsu, popř. nebude-li to možné, zaplacení zůstatkové hodnoty návěsu v částce 281.485,- Kč. Z dokazování vyplynulo, že žalovaný předmětný návěs u sebe nemá, neboť jej v roce 1994 bez právního důvodu dal do užívání p. Z., u kterého se návěs nachází dosud. Proto, pokud okresní soud uložil žalovanému povinnost vydat návěs, nepostupoval správně, neboť žalovaný požadovanou věc nedrží a ve sporu o její vydání není pasivně legitimován.
V případě eventuálního petitu, v němž žalobce požaduje zaplacení zůstatkové ceny návěsu, nebude-li možno návěs vydat, má vlastník podle §126 zákoníku především právo na vydání věci a pokud věc reálně existuje, nelze místo jejího vydání požadovat úhradu peněžitého ekvivalentu. Vzhledem k tomu, že návěs reálně existuje, nelze žalovanému uložit ani povinnost k úhradě ceny návěsu v požadované výši 281.485,- Kč.
Vzhledem k uvedenému proto odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, jak bylo uvedeno výše.
Dovoláním ze dne 10. 2. 1999 napadl žalobce výše uvedený rozsudek odvolacího soudu v celém rozsahu podle §238 odst. 1 písm. a) o. s. ř. z důvodů vyplývajících z ust. §241 odst. 3 písm. c) a d) o. s .ř., neboť napadené rozhodnutí vychází podle žalobce ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování a dále rozsudek spočívá v nesprávném posouzení věci.
V odůvodnění dovolání žalobce zejména uvedl, že se žalovaným uzavřel leasingovou smlouvu č. 927011, na jejímž základě převzal žalovaný předmět leasingu, a to návěs BSS NV ... Protože žalovaný jako nájemce neplnil podmínky leasingu, neplatil splátky, došlo k ukončení leasingu a žalobce se proto domáhá vydání návěsu, popř. nebude-li to možné, zaplacení částky 281.485,- Kč, tj. zůstatkové hodnoty návěsu jako náhradu škody.
Odvolací soud měl za prokázáno, že návěs reálně existuje a nachází se v držení p. Z. Z odůvodnění rozsudku odvolacího soudu však vyplývá, že žalovaný ve svém odvolání uvedl, že návěs přemístil p. Z. mimo území České republiky, čímž se odvolací soud při dokazování nezabýval a blíže neoznačil, kde se skutečně návěs nachází a z čeho to vyplývá.
Dovolatel dále uvedl, že soud prvního stupně se zabýval otázkou, kde se návěs nachází a dospěl k závěru, že je umístěn v areálu ZZN O., O. 37. Žalovaný k němu měl běžně přístup a mohl s ním disponovat a splnit soudem uloženou povinnost vydat předmět leasingu. Závěr odvolacího soudu o tom, že předmět leasingu se nachází u p. Z., neodpovídá skutečnosti a návěs byl na uvedené adrese pouze odstaven. Pokud je návěs v současnosti mimo území ČR, pak je rovněž mimo faktickou dispozici J. Z..
Dále dovolatel poukázal na rozpornost výpovědí p. Z. ohledně vydání návěsu a ohledně placení splátek, kdy jednou uvedl, že „na návěs ničeho neplatil\" a v odvolacím řízení poté uvedl, že leasingové splátky byly placeny ze společného účtu sdružení, přičemž v řízení nebyla prokázána existence sdružení.
Dovolatel dále nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že pokud věc reálně existuje, nelze místo jejího vydání požadovat úhradu peněžitého ekvivalentu. Při tomto závěru by se vlastník věci, jemuž jiná osoba danou věc zpronevěřila či odcizila, např. v rámci trestního soudního řízení, nedomohla náhrady škody, pokud by nebylo prokázáno, že věc již reálně neexistuje. Z rozhodovací praxe soudů však vyplývá, že náhrada škody je přiznávána i přesto, že daná věc kdesi reálně existuje. Rovněž tak z pohledu ust. §446 obch. zák. by se pronajímatel, o jehož vlastnictví k předmětu leasingu není pochyb, dostal do neřešitelné situace, kdy neoprávněný držitel by převedl „reálně existující věc\" na jiný subjekt (který by byl v dobré víře) a původnímu vlastníkovi by ve smyslu naznačeného výkladu nebylo možno přiznat ani vydání věci ani náhrady škody proti tomu, kdo porušil své závazky vůči němu a kdo mu svým jednáním znemožnil výkon vlastnického práva k této věci.
Rovněž výklad pojmu „reálná existence\" návěsu je dosti zavádějící. Soud má za to, že návěs reálně existuje, protože nebyl ztracen ani zničen. K tomu však již nepodává, z čeho dovozuje jeho reálnou existenci. Vzhledem k povaze věci, kterou v daném případě je předmět leasingu - návěs, lze si jen těžko představit, že by jej bylo možno ztratit.
Zamítavým rozhodnutím odvolacího soudu by byla poskytnuta větší ochrana práv leasingovému nájemci, který jednak nesplnil povinnost platit řádně a včas dohodnuté leasingové splátky, ale navíc i nakládal s předmětem leasingu v rozporu s leasingovou smlouvou.
Eventuálním petitem má být dle názoru žalobce postižen právě případ, kdy věc nebude možno vydat buď proto, že již věc neexistuje nebo i proto, že věc již nebude mít žalovaný u sebe (např. proto, že ji zcizí, předá ji jinému). V daném případě jednání žalovaného směřovalo k tomu, aby se vyhnul povinnosti vydat věc, neboť předmět leasingu předal J. Z. v druhé polovině r. 1994, jak sám uvedl. Tedy v době, kdy již věděl o výzvách žalobce k vrácení předmětu leasingu. I další dispozice s návěsem jsou činěny tak, aby žalobci jako vlastníkovi návěsu byl přístup k němu zcela znemožněn a nebylo zřejmé, kde a u koho se návěs nachází.
Ve smyslu ust. §373 a násl. obchodního zák. je povinen ten, kdo poruší povinnost ze závazkového vztahu, nahradit škodu, způsobenou druhému. Jednáním žalovaného, kdy tento neoprávněně a v rozporu s leasingovou smlouvou předal (přenechal) třetí osobě předmět leasingu a po ukončení leasingové smlouvy neumožnil pronajímateli (žalobci) přístup k předmětu leasingu a jeho odvoz, vznikla žalobci škoda na jeho majetku, kterou vyčíslil částkou, jež představuje zůstatkovou hodnotu předmětu leasingu.
Žalobce vzhledem k uvedenému navrhuje, aby dovolací soud napadené rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaný, jak vyplývá ze spisového materiálu, se k dovolání žalobce nevyjádřil.
Nejvyšší soud posoudil dovolání žalobce podle ust. §240 odst. 1 a §241 odst. 1 a 2 o. s. ř. a dospěl k závěru, že dovolání bylo podáno včas, oprávněnou osobou, obsahuje stanovené náležitosti, dovolatel je zastoupen advokátem a jím bylo dovolání též sepsáno.
Dovolání je přípustné podle ust. §238 odst. 1 písm. a) o. s. ř., neboť odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé tak, že žalobu o vydání věci - návěsu - event. o zaplacení částky 281.485,- Kč zamítl.
V dovolání uplatněnými dovolacími důvody je to, že rozsudek odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování [§241 odst. 3 písm. c) o. s. ř.] a to, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci [§241 odst. 3 písm. d) o. s. ř.].
Pokud jde o tvrzenou vadu řízení spočívající v tom, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování, dovolací soud dospěl k závěru, že touto vadou řízení netrpí.
Dovolatel odvolacímu soudu vytýká, že se nezabýval tím, kde a u koho se návěs konkrétně nachází, když žalovaný měl ve svém odvolání uvést, že návěs se nachází mimo území ČR.
Pro posouzení věci je podle ust. §126 odst. 1 obč. zákoníku rozhodující skutečností to, zda se vydání věci domáhá její vlastník a zda se jejího vydání domáhá na tom, kdo mu ji neprávem zadržuje.
Odvolací soud na základě provedeného dokazování dospěl správně ke skutkovému zjištění, že vlastníkem návěsu BSS NV ... je žalobce a že žalovaný v době rozhodování věci, resp. již od r. 1994 neměl návěs u sebe, neboť jej předal, byť v rozporu s leasingovou smlouvou č. 792011, do užívání p. Z., u něhož se návěs nacházel v rozhodné době. Vzhledem k tomu je již pro rozhodnutí věci nepodstatné, zda je či byl návěs mimo území ČR a dokazování v tomto směru je nadbytečné, ale určující je to, že v době vyhlášení rozsudku byl skutkový stav věci takový, že předmětný návěs v této době žalovaný nedržel, neboť jej měl v dispozici p. Z., který s ním podniká tj. realizuje s ním přepravu zboží mj. do ciziny a z toho je zřejmé, že je návěs v určitém období mimo území ČR.. Na tomto závěru nemůže změnit nic např. ani skutečnost, že žalovaný by měl event. fyzický přístup k návěsu a mohl ho event. přemístit, neboť, jak vyplývá z výpovědi žalovaného a p. Z., návěs užívá p. Z. po ústní dohodě se žalovaným z poloviny r. 1994, kdy údajně ukončili činnost sdružení se žalovaným a návěs měl připadnout p. Z., který se domnívá, že vlastníkem návěsu je on.
Vzhledem k uvedenému dále dovolací soud dospěl k závěru, že předchozí řízení netrpí vadou řízení spočívající v tom, že by odvolací soud nesprávně právně posoudil otázku přiznání peněžní náhrady za pronajatý přívěs pro případ nevydání návěsu.
V posuzovaném případě je zřejmé, že žalobce se domáhal vydání věci, a to podle ust. §126 odst. 1, obč. zákoníku a pokud by žalovaný nemohl návěs vydat, zaplacení ceny návěsu ve výši 281.485,- Kč. Z provedeného dokazování vyplynulo, že předmětný návěs užívá, tj.drží p. Z., proto se nelze domoci vydání sporné věci vůči žalovanému a s ohledem na to, že se lze event. domoci vydání věci vůči jinému subjektu, který věc neprávem drží, není možné žalovaného ani zavázat k zaplacení požadované ceny návěsu.
K uvedenému je ještě vhodné poznamenat, že leasingovou smlouvu podepsal (uzavřel) žalovaný, v té době podnikající pod označením R. - I. a z dokazování nevyplynulo, že by návěs byl pořizován pro společné podnikání ve sdružení s p. Z. V tomto smyslu žalovaný nenavrhoval v řízení provedení dalších důkazů. Taktéž z dokazování nevyplynulo, popř. účastníci nenavrhli provedení důkazů k tomu, zda p. Z. předmětný návěs nezískal na základě kupní smlouvy uzavřené dle příslušných ustanovení obchodního zákoníku, ale z dokazování vyplynulo, že p. Z. užívá návěs na základě ústní dohody se žalovaným o údajném vypořádání společné činnosti ve sdružení, přičemž nebyly v řízení tvrzeny žádné skutečnosti týkající se tohoto sdružení a navrhovány potřebné důkazy k prokazování existence sdružení, které by event. mohly být určující pro rozhodnutí ve věci.
Pokud dovolatel v dovolání dále uvedl, že žalobci vznikla škoda na jeho majetku, která představuje zůstatkovou hodnotu návěsu, tj. částku 281.485,- Kč, kterou je povinen žalovaný nahradit ve smyslu ust. §373 a násl. obch. zákoníku, je nutné poznamenat, že touto otázkou se dovolací soud nemůže zabývat, neboť předmět sporu byl vymezen žalobcem v žalobě ze dne 19. 7. 1995 a v podání ze dne 9. 5. 1997 a poté v usnesení ze dne 21. 5. 1997 (viz protokol o jednání před soudem prvního stupně ze dne 21. 5. 1997) tak, jak bylo uvedeno výše a o takto vymezeném předmětu sporu soudy v předchozím řízení rozhodovaly.
Dovolací soud proto s ohledem na uvedené dospěl k závěru, že dovolání žalobce není důvodné.
Nejvyšší soud proto podle §126 odst. 1 obč. zákoníku, §238 odst. 1 písm. a), §241 odst. 3 písm. c) a d) a §243b odst. 1 o. s. ř. rozhodl tak, že dovolání pro jeho nedůvodnost zamítl.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 4 o. s. ř. v návaznosti na ust. §224 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř. tak, že žalobce nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení, neboť neměl ve věci úspěch a taktéž žalovanému nepřísluší náhrada těchto nákladů a to proto, že mu podle spisu žádné náklady v tomto řízení nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně 16. listopadu 2000
JUDr. Ing. Jan H u š e k, v. r.
předseda senátu
Za správnost vyhotovení: Lucie Žouželová