ECLI:CZ:NS:2000:29.CDO.2087.98.1
sp. zn. 29 Cdo 2087/98
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl ve věci žalobce C. S., proti žalovanému P. Č., o 97 400 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 23 C 31/96, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 2. října 1997 č. j. 20 Co 275/97 - 22, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na nákladech dovolacího řízení částku 5.875 Kč do 3 dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám advokátky.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 30. ledna 1997 č. j. 23 C 31/96 - 15 uložil žalovanému zaplatit žalobci částku 97 400 Kč s 3 % úrokem z prodlení od 14. 5. 1994 do 14. 7. 1994 a s 16 % úrokem z prodlení od 15. 7. 1994 do zaplacení. Dále rozhodl o náhradě nákladů řízení.
K odvolání žalovaného Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 2. října 1997 č. j. 20 Co 275/97 - 22 potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a současně rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, v němž uvedl, že mu byla odňata možnost jednat před soudem a využít práv účastníka, neboť neobdržel zásilku s vyrozuměním o odvolacím jednání a s výzvou k doplnění odvolání. Namítal, že v době doručování této zásilky v měsíci červenci se nezdržoval v místě bydliště a doručenky jemu adresované v této době podepisoval syn. Navrhl, aby rozsudek odvolacího soudu byl zrušen a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o. s. ř., (opírá se o možný případ přípustnosti dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. f) o. s. ř., přičemž uvádí dovolací důvod podle ustanovení §241 odst. 3 písm. a) o. s. ř.), a po přezkoumání věci (v souladu s ustanovením §242 odst. 1 až 3 o. s. ř.) dospěl k závěru, že dovolání v této věci není přípustné.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocné rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Nejde-li o případ vad řízení uvedených v ustanovení §237 odst. 1 o. s. ř., jsou další alternativy přípustnosti dovolání obsaženy v ustanovení §238 a §239 o. s. ř. V posuzované věci dovolání směřuje proti potvrzujícímu výroku rozhodnutí odvolacího soudu. Napadenému rozsudku nepředcházel dřívější rozsudek odvolacího soudu, proto dovolání není přípustné podle ust. §238 odst. 1 písm. b) o. s. ř. Odvolací soud rovněž ve výroku nevyslovil, že proti jeho rozsudku je přípustné dovolání, a žádný z účastníků neučinil nejpozději před vyhlášením rozsudku návrh na vyslovení přípustnosti dovolání. Dovolání tedy není přípustné ani z hledisek ustanovení §239 odst. 1 a 2 o. s. ř.
Dovolání však může být v konkrétní věci přípustné za podmínek výslovně stanovených v ustanovení §237 odst. 1 písm. f) o. s. ř. Dovolatel výslovně tvrdí přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. f) o. s. ř. Toto ustanovení zakládá přípustnost dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže účastníku řízení byla v průběhu řízení nesprávným postupem soudu odňata možnost jednat před soudem.
Odnětím možnosti jednat před soudem se rozumí postup soudu, jímž znemožnil účastníku řízení realizaci procesních práv, která mu občanský soudní řád dává (např. právo účastnit se jednání, činit přednesy, navrhovat důkazy, vyjádřit se k návrhům na důkazy a k provedeným důkazům apod.). Dovolací důvod podle ust. §237 odst. 1 písm. f) o. s. ř. je dán zejména tehdy, jestliže soud rozhodl bez nařízení jednání, přestože mělo být ve věci jednáno, nebo jestliže soud projednal věc v rozporu s ustanovením §101 odst. 2 o. s. ř. v nepřítomnosti účastníka. Pokud se týče námitky dovolatele vycházející z ust. §237 odst. 1 písm. f) o. s. ř., je nutno připomenout, že o vadu, která je z hlediska (zmíněného) ustanovení §237 odst. 1 písm. f) o. s. ř. významná jde jen tehdy, jestliže postup soudu se projevil v průběhu řízení, tedy nikoliv při rozhodování a jestliže současně šlo o postup nesprávný z hlediska postupu určeného soudu zákonem nebo dalšími obecně závaznými předpisy.
Podle ustanovení §101 odst. 2 o. s. ř. soud pokračuje v řízení, i když jsou účastníci nečinní. Nedostaví - li se řádně předvolaný účastník k jednání aniž nepožádal z důležitého důvodu o odročení, může soud věc projednat v nepřítomnosti takového účastníka; přihlédne přitom k obsahu spisu a dosud provedeným důkazům.
Z obsahu spisu vyplývá, že žalovaný byl odvolacím soudem k jednání nařízenému na den 2. října 1997 řádně předvolán. Při doručování bylo třeba postupovat podle ust. §46 o. s. ř., neboť výzva k doplnění náležitostí odvolání ani vyrozumění účastníka o času a místě jednání nejsou písemnostmi, v nichž by zákon stanovil doručení do vlastních rukou; v dané věci tak nestanovil ani předseda senátu (srov. ust. §47 odst. 1 o. s. ř.). V případě, že při doručování podle ust. §46 o. s. ř. není adresát zastižen, ačkoliv se v místě bydliště zdržuje, zákon připouští doručit písemnost jiné dospělé osobě bydlící v témže bytě nebo v témže domě, je - li ochotna obstarat odevzdání písemnosti. Uvedené písemnosti však byly žalovanému doručeny uplatněním fikce doručení náhradním způsobem, stanovené v ustanovení §46 odst. 2 o. s. ř. Podle doručenky byl žalovaný písemně vyrozuměn o uložení písemnosti na poště a dále byl vyzván, aby si písemnost vyzvedl. Písemnost se ve smyslu cit. ustanovení považuje za doručenou dnem, kdy byla uložena, tj. dnem 25. června 1997, i když se adresát o uložení nedozvěděl.
Doručenka má povahu veřejné listiny. K tomu, aby mohla být vyvrácena správnost údajů o doručení obsažených v doručence, musí účastník řízení především tvrdit skutečnosti, jež vedou k závěru, že údaje v doručence nejsou pravdivé. Jde-li o tzv. náhradní doručení písemnosti, která není určena do vlastních rukou účastníka, jsou tvrzeními, jež v případě, že jsou prokázána, mohou vyvrátit závěr o doručení dokladovaném doručenkou, v podstatě jen tvrzení, že se nezastižený adresát v době pokusu o doručení písemnosti v místě doručení nezdržoval, případně tvrzení, že pošta při doručování zásilky nedodržela postup předepsaný občanským soudním řádem a poštovním řádem. Vzhledem k tomu, že doručenka má povahu veřejné listiny, je účastník, který zpochybňuje správnost údajů uvedených na doručence (namítá, že v době doručování se nezdržoval v místě bydliště), povinen nabídnout soudu důkazy k prokázání těchto tvrzení (k tomu srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. června 1998 sp. zn. 2 Cdon 1532/97, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 18 ročník 1998, pod pořadovým číslem 127); není-i totiž prokázán opak, potvrzuje doručenka pravdivost toho, co je v ní osvědčeno nebo potvrzeno (§134 o. s. ř.). Je tedy na dovolateli, aby prokázal, že údaje uvedené na doručence (tj. že se dovolatel v době doručování dne 25. června 1997 v místě bydliště nezdržoval) jsou nesprávné. Zároveň je třeba zdůraznit, že pro řádné doručení listovní zásilky podle ust. §46 odst. 2 o. s. ř. postačuje fakt, že výzva a vyrozumění o uložení zásilky byly vhodným způsobem učiněny, což v daném případě bylo splněno, neboť zásilka na poště byla vyzvednuta. Jestli se vyrozumění či výzva následně nedostanou do rukou adresáta, např. z důvodu jejich ztráty z poštovní schránky, není pro posouzení řádnosti doručení rozhodující.
Dovolatel v dovolání namítá, že nelze v dané věci aplikovat ustanovení §46 odst. 2 o. s. ř., jelikož nebyly splněny podmínky k jeho aplikaci. K námitce, že se v době doručení v místě bydliště nezdržoval vypověděl na jednání u Obvodního soudu pro Prahu 1 dne 15. května 2000, že na přelomu června a července odjel do zahraničí, přesný termín neuvedl. Navrhl, že do deseti dnů označí adresáta, u kterého se zdržoval, aby mu byl učiněn dotaz ohledně pobytu žalovaného v zahraničí. Do dnešního dne žalovaný neuvedl přesný termín pobytu v zahraničí, ani adresáta, u kterého byl ubytován.
Důkazy, které dovolatel soudu nabídl, nejsou způsobilé prokázat, že doručovatel v daném konkrétním případě nedodržel předepsaný postup pro doručování zásilek ve smyslu ust. §46 odst. 2 o. s. ř. Soud proto v dané věci vychází z provedených důkazů, které potvrzují, že při doručování předmětné zásilky byl dodržen předepsaný postup (§120 odst. 3 o. s. ř.). Odvolací soud proto v souladu s ust. §101 odst. 2 o. s. ř. jednal dne 2. října 1998 v nepřítomnosti žalovaného. Při odvolacím jednání nebylo prováděno dokazování. Odvolací soud pouze rekapituloval dosavadní průběh řízení, bylo předneseno odvolání žalovaného a k věci se vyjádřila protistrana. Žalovanému nic nebránilo v tom, aby v odvolání navrhl i případné důkazy. Je tedy zřejmé, že v tomto případě nebyla postupem soudu, který neporušil žádnou konkrétní procesní povinnost, žalovanému odňata možnost jednat před soudem (§237 odst. 1 písm. f) o. s. ř.).
Protože rozsudek odvolacího soudu není vadou uvedenou v ustanovení §237 odst. 1 písm. f) o. s. ř. postižen, přičemž dovolatel netvrdí a ani z obsahu spisu nevyplývá, že by trpěl jinými vadami v ustanovení §237 odst. 1 o. s. ř., a protože podle ustanovení §238 a §239 o. s. ř. dovolání není přípustné, Nejvyšší soud České republiky dovolání žalovaného podle ustanovení §243b odst. 4 a §218 odst. 1 písm. c) o. s. ř. pro nepřípustnost odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 4, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř. Náklady úspěšného žalobce spočívají v odměně advokáta za jeden úkon právní pomoci ve výši 5 800 Kč /§§7, 8 odst. 1, 11 písm. k) vyhl. č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění vyhl. č. 238/1997 Sb/ a v paušální částce náhrady výdajů advokáta ve výši 75 Kč /§13 odst. 3 citované vyhlášky/.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně 30. října 2000
JUDr. Kateřina H o r n o c h o v á , v.r.
předsedkyně senátu
Za správnost vyhotovení: Ivana Navrátilová